KOMENTÁŘ. Heslem posledních dní je, že skutečnému světu vládne síla. Co na tom může někomu vadit? Na jedné straně je toto tvrzení prostoduché – samozřejmě, že síla vládne, silnější ovládne slabého, slabý silného neovládne, pokud se sám nestane silným. Na druhé straně je toto tvrzení problematické, protože pro mnohé znamená ospravedlnění síly: cokoli silnější udělá, je v pořádku, protože je silnější. Proč tento výklad – silný určuje to, co je správné – mnohé stále děsí a odmítají na něj přistoupit?

Spravedlnost je – podobně jako svoboda či rovnost – jedním z těch pojmů, které nás provází od samotných počátků dochovaných úvah o lidském spolužití. A u takových pojmů je vždy dobré se podívat na to, co pro nás „dělají“.

K čemu takový pojem je, proč je něco takového jako spravedlnost důležité, když se o tom tolik bavíme. Poznámka na okraj: pokud by někoho zajímaly první formulace tohoto problému, najde je v Platónově dialogu Gorgias a v první knize jeho Ústavy.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Jakub Jirsa, filosof, ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Myslím si, že oprávněný odpor k tezi, že právo má ten silnější, vyrůstá z obavy, že by spravedlnost nebyla ničím víc než služkou síly. V České republice si ještě někteří vzpomínají na doby, kdy spravedlnost byla služkou komunistické strany, která byla v ten okamžik tím silným.

Poslední možné zastání

Spravedlnost je to poslední, na co se může slabý, kterému je ubližováno, odvolat proti silnému. Pokud připustíme, že silný nemusí být vždy v právu („might is not right“), tak nutně otvíráme prostor pro spravedlnost.

Pokud připustíme, že silný se může mýlit, přiznáváme potřebu spravedlnosti. Proto klasická liberální tradice tolik zdůrazňovala práva jednotlivce především jako jeho oprávněný nárok vůči silnému státu. Pokud hovoříme o spravedlnosti, hovoříme o posledním možném zastání se slabého vůči silnému.

Když někdo nemá strach, nemá důvod cokoli dodržovat. Pokud někdo tvrdí, že síla je nad spravedlností, byl by také ochotný připustit, že kdo se nebojí, může cokoli?

Ponecháme-li stranou spravedlnost jako ctnost jednotlivce a soustředíme se na spravedlnost jako instituci, jsou nástrojem spravedlnosti pravidla a předpisy. Například v případě státu jsou nástrojem spravedlnosti zákony.

Pokud je síla více než zákon, tak jediným důvodem pro dodržování zákonů je strach z trestu, tj. strach z potrestání ze strany silnějšího. Je-li však strach z trestu jediným důvodem pro dodržování zákonů, pak také platí, že pokud je někdo dostatečně mocný, bohatý či prostě silný, nemusí zákony dodržovat a není to špatně.

Proto také již od dob antiky existují důvody vysvětlující povinnost dodržovat zákon bez ohledu na pouhý strach z trestu.

Je lákavé si namlouvat, že zákony dodržuje jen zbabělec. To ale není nutné, zákony dodržuje ten, kdo uznává jejich autoritu z jakéhokoli důvodu. Je zde ale ještě druhá, temnější strana tvrzení, že strach z trestu je jediným důvodem dodržovat zákon.

Tou temnější stranou tohoto tvrzení je, že každý, kdo si myslí, že je machr, který se nebojí, může cokoli. Když někdo nemá strach, nemá důvod cokoli dodržovat. Pokud někdo tvrdí, že síla je nad spravedlností, byl by také ochotný připustit, že kdo se nebojí, může cokoli?

Ti, kteří se snaží o destrukci spravedlnosti, tedy ti, kteří tvrdí, že jedinou spravedlností je síla („might is right“), tak činí v přesvědčení, že jsou a vždy budou dost silní (mocní, bohatí) na to, aby spravedlnost nikdy nepotřebovali.

Jistota individuální síly a moci je ale vždy zdánlivá a pochybná. Nevyzpytatelnost a nahodilost lidských záležitostí nám ukazuje, že takové přesvědčení je vždy bláhové.

Výsledkem přesvědčení o nepřekonatelné vlastní síle jsou pak podobné tragikomické tanečky, jaké jsme měli možnost nedávno vidět mezi Donaldem Trumpem a Elonem Muskem. Má kterýkoli z nich jistotu, že druhý se někdy neukáže jako silnější?

V lidských dějinách bylo mnoho jedinců, národů, ras a tříd, které se domnívaly, že jsou takto vyvolení či vyvolené, že nikdy nemohou být těmi slabšími. Vždy to byl omyl.

Pokud si připustíme možnost, že může nastat situace, kdy se objeví někdo silnější než my, tak je rozumné trvat na tom, že síla není nadřazena spravedlnosti a spravedlnost není služkou síly.

Síla skutečně vládne

Oprávněný odpor k tezi, že silný určuje to, co je správné, má ještě druhý zdroj. Další důvod pro odmítnutí této teze je, že síla (stejně jako moc) je jen nástrojem. Sílu, stejně tak jako moc mám proto, abych něco dokázal.

Hromadění síly pro ni samotnou – bez cíle, ke kterému ji chci použít, – je nesmyslná činnost (stejně jako hromadění moci pro ni samu je podle německého klasika Maxe Webera hříchem politika).

Chci být silný, abych se ubránil. Chci být silný, abych byl respektovaný. Chci být silný, abych mohl druhého napadnout. Chci být silný, abych měl ze sebe dobrý pocit. Síla i moc jsou prostředkem, který nám umožňuje něco dosáhnout.

Činit ze síly měřítko správnosti ale nedává smysl. To, že něčeho dosáhnu nebo jsem schopný dosáhnout, neříká, zda to je správné nebo ne. Síla a moc mohou dosáhnout správného i špatného. Ale nedává smysl říkat, že síla určuje, co je správné.

Dva závěry této úvahy lze tedy shrnout následujícím způsobem. Za prvé, zastávat tvrzení, že síla určuje, co je správné, je rozumné pouze tehdy, když jednoznačně vyloučíme, že se můžeme ocitnout v pozici slabšího.

V lidských dějinách bylo mnoho jedinců, národů, ras a tříd, které se domnívaly, že jsou takto vyvolení či vyvolené, že nikdy nemohou být těmi slabšími. Vždy to byl omyl. Takže požadavek spravedlnosti je rozumný a spravedlnost má své nezastupitelné místo.

Za druhé, síla skutečně vládne. Jak jsem říkal v úvodu, to je triviální tvrzení. Ale ne vždy vládne správně. Síla neurčuje, co je správné, ale může spravedlnost prosadit. Prosazování spravedlnosti není popření nezastupitelné role síly. Je to jen popření tvrzení, že síla je spravedlnost.