V noci z 13. na 14. dubna 1950 přepadly stovky ozbrojenců StB a SNB pětasedmdesát českých a moravských klášterů a zadržely 915 řeholníků. Jednalo se o první fázi rozsáhlé likvidace klášterů. Jedním ze zadržených byl i Ludwig Armbruster, dnes profesor teologie a filozofie, kněz a jezuita. Jeho vzpomínky patří do Příběhů 20. století.

Estébákům jejich tři měsíce plánovanou akci tento pětadvacetiletý řeholník zkomplikoval. Policejní prováděcí manuál na Akci K nepočítal s tím, že se v klášterech zdržuje člověk s rakouským občanstvím.

Ludwig Armbruster se narodil v roce 1928 v Praze, po dědečkovi z otcovy strany rodina pocházela z Rakouska.

Doma se mluvilo česky a Ludwig se vždy cítil být Čechem, přesto mu zůstalo rakouské občanství, které ho jako jezuitského novice v osudové chvíli zachránilo před dlouholetou internací. „Rodina nechodila do kostela. Pocházím z takového postkřesťanského prostředí. Vztah k církvi jsem začal prožívat jako středoškolák, kdy jsem se seznámil s jedním stařičkým jezuitou, P. Františkem Kubíčkem,“ začíná vyprávění Armbruster.

Faráře Kubíčka protektorátní úřady internovaly do Hradce, při loučení svému žáku doporučil čtyřicetiletého kněze, jezuitu od pražského sv. Ignáce Františka Vlka, aby s ním pokračoval v rozhovorech o víře a modlitbách. I tohoto kněze v roce 1944 zatklo gestapo. Přišlo pak jen oznámení, že na Pankráci zemřel na zápal plic.

Držte prach v suchu!

Ludwig Armbruster (Foto: Post Bellum)

Patnáctiletý Ludwig Armbruster chápal svoji víru jako vzdor a protest proti nacistům: „Bouřil jsem se tímto způsobem proti nevěřící, proti nacisty ovládané společnosti. Bylo to podobné tomu, jako když za komunistů lidé chodili do kostela třeba jen proto, aby ukázali, že to myslí jinak,“ vysvětluje Armbruster.

Tenkrát se například ostentativně, když jel v plné tramvaji kolem kostela, otočil, sklonil hlavu směrem ke kostelu a smekl čepici. Lidé se prý až pohoršovali nad takovou zbožností. Jeho bratr i rodiče se mu smáli, říkali mu „svatý muž“.

Po válce se Ludwig Armbruster radoval z nastalé svobody jako všichni kolem: „Naivně jsme si mysleli, že bude klid, že to skončilo a přichází doba, kdy to půjde, ale rychle nám došlo, že to tak snadné nebude.“

Katolická církev veřejně odmítala komunisty hlásaný vědecký ateismus, považovala ho za protiřečící základním pravdám víry: „V septimě a oktávě na gymnáziu zavedli vyučování marx-leninismu ve filosofii. Dělali jsme obstrukce: hlásili jsme se ke slovu a vyvraceli ho a různě tím znepříjemňovali život profesorům. Kvalitní literaturu k tomu jsme dostávali od jezuitů. V roce 1947, když jsem nastupoval do noviciátu, bylo jasné, že to nebude snadné.“

Ludwig Armbruster, ještě než se uchýlil do ticha a soustředěného studia teologie do kláštera na Velehradě a pak do jezuitského filozofátu v Děčíně, se na modlitbách a přednáškách v sakristii kostela sv. Ignáce v Praze setkával s faráři, kteří bojovali na frontách, nebo s duchovními, kteří přežili koncentrační tábory a prošli gestapáckým mučením.

Přednášel jim např. letec RAF páter Boček, koncentráčník, jezuita, kněz a šéfredaktor nejčtenějšího křesťanského časopisu Katolík Adolf Kajpr, kterého komunisté měsíc před Akcí K odsoudili na 12 let vězení. Tito katoličtí intelektuálové vedli studenty k obezřetnosti a varovali je před přicházející komunistickou totalitou. „Držte prach v suchu!,“ říkal studentům letec Boček.

Jak se jezuité přestali stříhat

„Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Nečetli jsme ani noviny. Jenom nám páter magister, páter Zgarbík, ráno při ohlašování denní instrukce oznámil: ,Tak chlapci, včera padla vláda. Možná, že budeme muset utíkat.‘“ Proto se prý od té chvíle jezuité přestali stříhat dohola, aby nebyli nápadní.

„Na Velehradě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu. Jezuiti do nás nehustili nějaké anti-cosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus, ale křesťanství, poznat Ježíše Krista, stát se citlivým vůči jeho poselství,“ vysvětluje profesor Armbruster, který si vzpomíná, že řád Tovaryšstva Ježíšova (tedy jezuité) zvažoval, zda se nepokusit ilegálně přejít hranice.

Mnozí řeholní bratři v Polsku nebo Maďarsku se dobrodružně dostávali za železnou oponu třeba zavěšení pod vagony: „Náš provinciál páter Šilhán vydal řeholní stanovisko, které bylo velmi prozřetelné. Řekl, že tohle tady bude na dlouho, že nás bude třeba zde. Vyzval nás, abychom neutíkali, tedy pakliže nemáme tajnou policii v patách,“ vypráví Armbruster.

Jezuitský provinciál František Šilhán na konci března 1950 v monstrprocesu „Machalka a spol.“, ve kterém komunistický režim odsoudil deset kněží a řádových představených, dostal 25 let těžkého žaláře.

Po noviciátu nastoupil Armbruster ke studiím filosofie v jezuitské škole v Děčíně (u jezuitů počíná studium až po noviciátu, zpravidla se zahajuje dvouletým studiem filozofie, pak tři roky teologie). Tady se 13. dubna 1950 v noci konalo hromadné zatčení všech přítomných. Filozofické učiliště spolu s dalšími jezuitskými domy bylo definitivně zrušeno.

Akce K

Likvidace klášterů – Akce K  měla několik fází. Předcházel jí monstrproces „Machalka a spol.“ s deseti představiteli řeholních řádů, spojený s důkladnými prohlídkami klášterů. Kompromitující kampaň tvrdila, že se v klášterech skrývají zbraně, byly uveřejňovány „dopisy pracujících“ odsuzující „protistátní a vlastizrádnou činnost“ řeholníků. Osm dní po skončení procesu dal generální tajemník strany Rudolf Slánský pokyny krajským sekretariátům strany provést „Akci K“. Jednalo se o takřka vojenské manévry. Zapojené byly všechny Krajské správy StB, stovky estébáků, tisíce příslušníků SNB a milice a desítky tzv. státních zmocněnců, kteří přebírali objekty. Soudruzi založili pět tzv. centralizačních středisek v klášterech v Bohosudově, Broumově, Oseku, Králíkách a Hejnicích, jedno internační středisko v želivském klášteře, kam svezli kněze a představené, aby nemohli posilovat mladší řeholníky.

Během celé Akce K bylo do centralizačních klášterů převezeno 2376 mnichů z 28 řádů a z 219 řádových domů, 175 z nich skončilo v internačních klášterech se zvlášť ostrým režimem. V červenci a srpnu pokračovala policejní operace tzv. Akcí Ř zaměřenou proti ženským řeholím.

Akce K začala bušením na vrata a křikem. Policisté ponižovali rozespalé řeholníky, kopali je a fackovali.

Do děčínského jezuitského domu vstoupili ozbrojení muži s tzv. zákonným zmocněncem, který prohlásil, že nyní budou všichni obyvatelé domu shromážděni, svršky hodí před sebe na zem a budou podrobeni tělesné prohlídce:

„Jak nás přišli pozatýkat, shromáždili nás do jídelny a ohlásili, že kdo by chtěl vystoupit z řádu, může se právě teď sebrat a jít domů. Mlčeli jsme. Nikdo se nepřihlásil. Pak nás odvezli do Bohosudova, kam postupně přiváželi všechny jezuity ze vzdálenějších měst,“ vypráví Armbruster, který zmocněnci oznámil, že je rakouským občanem.

Estébák požadoval, aby předložil pas. Když jim ho ukázal, sebrali mu ho a prohlásili, že mu ho zabavují. Stejně jako ostatní řeholníky ho odvezli autobusem do tzv. centrálního střediska v klášteře v Bohosudově.

Knihy z klášterů shnily na dešti a sněhu

Estébáci prováděli Akci K podle přesně daného manuálu, který obdrželi velitelé 8. dubna 1950. Obsahuje deset až dvanáct odstavců podle jednotlivých klášterních objektů, které policisté přepadali.

Obsahují podrobně popsané úkony – shromáždění řeholníků v místnosti, tělesná prohlídka, složení všech svršků a osobních věcí na hromádky před nastoupené řeholníky, ale také rozkaz k provedení důkladné obhlídky objektu s tím, že mají pátrat především po letácích, cyklostylech a zbraních: „O domovní prohlídce, i negativní, se sepíše protokol,“ stojí v manuálu dochovaném v spisech StB uložených v Archivu bezpečnostních složek.

Nález zbraní a vysílaček se samozřejmě nekonal. Policie ale zabavila veškerý movitý i nemovitý majetek. Nedozírné škody estébáci způsobili ve vzácných klášterních knihovnách. Řeholníky donutili v následujících dnech knihy naložit na náklaďáky. Řada knih zůstala ležet na hromadách v klášterech a řeholníci sledovali, jak na ně prší a postupně se z nich stává bláto. Vzácné tisky, podle Armbrustera Státní bezpečnost prodávala do zahraničí.

„Rakušák se spakuje!“

„Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství (tenkrát ještě nebylo velvyslanectví v Praze) a ti se zase obrátili na ministerstvo zahraničí. Jednoho dne se v klášteře objevili dva tajní: ,Armbruster, spakovat! Za půl hodiny se odjíždí.‘ Pak mi oznámili, že budu vyhoštěn z republiky,“ popisuje Armbruster, který se během asi čtyřiadvaceti hodin ocitl ve vlaku s doprovodem tajného policisty. Ten ho odvezl na hranice.

Ludwig Armbruster, březen 2016

Armbruster pokračoval až do Vídně, kde vyhledal rakouské jezuity. Ti se postarali, aby se okamžitě dostal do Říma k nejvyššímu provinciálovi.

Ten na základě této detailní zprávy o průběhu Akce K vydal tzv. privilegis, který umožňoval českým jezuitům tajně přijímat věřící do noviciátu a vést řeholní formaci i v katakombálních podmínkách věznic, pracovních lágrů, vojenských jednotkách PTP a v civilních povoláních nejčastěji na stavbách, tedy právě tam, kam komunistický režim řeholníky zahnal.

V Římě Ludwig Armbruster dokončil filozofická studia, během kterých se seznámil s japonským jezuitou, který ho lákal právě do Japonska. To po 2. světové válce otevřelo po několika staletích své hranice křesťanské misii, čehož se samozřejmě ujal hlavně jezuitský řád.

Padesát let profesor Armbruster přednášel filozofii na univerzitě v Tokiu, vedl kněžský seminář, působil jako ředitel centrální knihovny univerzity. Po roce 1990 pobývá opět v Praze. Působil zde jako děkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a jako kněz u kostela sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí.

Mikuláš Kroupa a Ondřej Bratinka působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.