Jak Franz Kafka předpověděl management front, uplácení seniorů koblihami a odbojářka Alena Schillerová

Napsal/a Robert Malecký 22. listopadu 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

PSÍ UŠI. Dlouho to vypadalo, že česká vláda nedosáhne žádného mezinárodního věhlasu, když tedy nepočítáme tu lapálii s „best in covid“. A vida. Nakonec se zapíše do dějin jako vynálezkyně tzv. Schrödingerova obchodu, tedy krámku o velikosti menší než 15 metrů čtverečních. Zákazník v něm je i není současně. Jen nesmí přijít kontrola. Pojďme k událostem, které nám přinesl právě končící týden.

  • Každé pravidlo slouží pouze k tomu, aby se za dva dny vydalo pravidlo jiné. Vláda Andreje Babiše dál drží jedinou protiepidemickou strategii, na kterou se od března zmohla, zato ji drží důsledně: Nadělat ve všem pokud možno co největší zmatek. Proto vzápětí poté, co rozběhla semafor zvaný teď pro změnu PES, přišla od poloviny týdne s další novinkou, omezením počtu zákazníků v obchodech. Polyministr Karel Havlíček si hlasitě řekl o záznam v učebnicích ekonomiky vynálezem nové profese – management front (neplést s front office managerem, to je závodní stráž neboli vrátný).

V pozůstalosti Franze Kafky se k tomu našla krátká povídka, kterou autor použil i ve svém nedokončeném románu Proces. Čtenář jistě odpustí, když ji zde uvedeme v plném znění, aspoň se národ trochu vzdělá.

PŘED KAUFLANDEM
(Franz Kafka, 2020)
Před Kauflandem stojí dveřník. K tomuto dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustili do Kauflandu. Avšak dveřník řekne, že ho teď nemůže vpustit.
Muž uvažuje a pak se zeptá, zda tedy bude smět vstoupit později. „Možná,“ řekne dveřník, „teď však ne.“ Protože vstupní dveře do Kauflandu jsou jako vždy otevřeny a dveřník ustoupí stranou, shýbne se ten muž, aby se podíval dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: „Jestliže tě to tak láká, zkus tam vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj si: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý. Už na třetího z nich se ani já nemohu podívat.“
Takových nesnází se muž z venkova nenadál; Kaufland má být přece přístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teď pozorněji podívá na dveřníka v kožichu, na jeho veliký špičatý nos, na dlouhé, tenké, černé tatarské fousy, rozhodne se, že přece jen raději počká, až dostane povolení vstoupit. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby si sedl stranou od dveří. Tam sedí dny a léta. Znovu a znovu se pokouší, aby byl vpuštěn, a unavuje dveřníka prosbami.
Dveřník ho občas tak trochu vyslýchá, vyptává se ho na domov a mnoho jiného, ale jsou to neúčastné otázky, jaké kladou velcí páni, a nakonec mu pokaždé řekne, že ho ještě nemůže vpustit.
Muž, který se na cestu zásobil mnoha věcmi, použije všeho, byť to bylo sebecennější, aby dveřníka podplatil. Ten sice všechno přijme, ale říká přitom: „Přijímám to jen proto, abys nemyslel, žes něco zanedbal.“
Po celá dlouhá léta pozoruje ten muž dveřníka skoro bez ustání. Zapomene na ostatní dveřníky a tento první se mu zdá být jedinou překážkou, pro niž nemůže vstoupit do Kauflandu. Proklíná tu neblahou náhodu, první léta bez ohledu a nahlas, později, když zestárne, si už jen brumlá pro sebe. Zdětinští, a poněvadž za ta léta, co dveřníka zkoumá, poznal i blechy v límci jeho kožichu, doprošuje se i těch blech, aby mu pomohly a dveřníka přemluvily. Posléze mu ochabne zrak a on neví, stmívá-li se kolem něho doopravdy nebo klame-li ho pouze vlastní zrak. Zato však teď rozeznává ve tmě jakousi zář, která se neuhasitelně prodírá dveřmi Kauflandu. Má teď již života nakrátce. Před smrtí se mu v hlavě soustředí všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, již dveřníkovi dosud nepoložil. Pokyne mu, neboť není již s to vztyčit tupnoucí tělo. Dveřník se k němu musí hluboko sklonit, jelikož rozdíl ve velikosti se značně změnil v mužův neprospěch.
„Copak chceš teď ještě vědět?“ zeptal se dveřník, „jsi nenasytný.“
„Všichni přece dychtí po Kauflandu,“ řekne muž. „Jak to, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nepožádal, aby byl vpuštěn?“
Dveřník pozná, že muž již skonává, a aby dostihl ještě jeho zmírající sluch, zařve na něho: „Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.“

Článek reflektuje dění uplynulého týdne v citátech a výrocích politiků.

Ty samy o sobě nestačí, proto je HlídacíPes.org s jemným odstupem usazuje do patřičného kontextu.

  • Kromě vnášení zmatku do všeho a vždy má česká vláda ještě jeden strategický plán: udržet za každou cenu Agrofert u dotačních penězovodů i po příštích sněmovních volbách. K tomu slouží sofistikované nástroje uplácení širokých voličských vrstev, samozřejmě s výjimkou drobných živnostníků a dalších konkurentů řetězců, do kterých Babiš a Toman dodávají své produkty. Mluvíme tedy zejména o seniorech a zaměstnaneckém stavu.

Co mají tyto dva tweety společného? My jsme slíbili, my přidáme, my vyplatíme. Realita je samozřejmě úplně jiná. Ve skutečnosti nepřidává a nevyplácí Babiš, ale my všichni společně rukou nerozdělnou. V případě zrušení superhrubé mzdy dokonce nejen my, ale nejspíš i naše děti a děti jejich dětí. Ministryně financí Alena Schillerová jde dokonce ještě dál.

Životní náklady seniorů rostly rychleji než dejme tomu živnostníkům, kteří zmatečnými rozhodnutími vlády přišli o živnosti? Podnikatelům v kultuře, hercům a zpěvákům? Majitelům malých obchodů, třeba knihkupcům nebo oděvníkům, kteří nesmějí prodávat své zboží v prodejnách, kam přijde pár lidí, zatímco vedle v supermarketech je hlava na hlavě? Paní ministryně ovšem měla nejspíš na mysli inflaci, která je ovšem zase především vizitkou její vlády. A tak dále a tak pořád dokola v bludném kruhu slibů a uplácení koblihou.

  • Marketingová mašina hnutí ANO ovšem našla i novátorské metody, jak věčnou samochválu dostat mezi lidi. Jde o propracovaný systém smečí a přihrávek, ve kterém se jednotlivé postavy falešné hry chválí navzájem mezi sebou.

Uvolňujeme, na můj návrh a tak dále, však už to známe. Hru kolem potravinových bank, které kvůli koronaviru skoro vyschly, rozehrál Babiš ještě v osobnější rovině.

Znovu je ovšem potřeba připomenout, že těch 20 milionů korun zase nedal Babiš, ale vláda z rozpočtové rezervy. Tedy my všichni.

  • Skutečnost ovšem nejspíš bude daleko střízlivější, než že by zde někdo rozehrával nějaké složité strategie. Podle pravidla tzv. Occamovy břitvy je vždy nejpřiléhavější to nejstručnější vysvětlení, které se nabízí. Pokud vláda všemi svými kroky vytváří dojem, že si z nás prostě dělá legraci, pak si z nás nejspíš dělá legraci.

… vzkazuje vám odbojářka Alena, toho času ministryně ve vládě evidovaného agenta Státní bezpečnosti. Víc vědět nepotřebujeme.

Klidnou mysl.

Follow @malecak

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Recommended (5901)

Čtěte též

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)