I za kapitalismu lze dosáhnout natolik humanizovaných a sociálně citlivých poměrů, že začne platit, bohatne-li společnost jako celek, bohatne s ní každý bez výjimky. Do historie se humanizovaný kapitalismus zapsal jako sociálně tržní hospodářství. „Vynalezli“ jej němečtí, liberálně orientovaní křesťanští demokraté, píše publicista Ivan Štern v druhé části třídílné série.

V roce 1925 anglický spisovatel a filosof Gilbert K. Chesterton objevil, že kapitalismus a komunismus jsou blíženci. (Přítomnost, 2. dubna 1925, G.K. Chesterton, Nebezpečenství bolševismu).

Pod kapitalismem mínil hospodářství, ovládané nadnárodními korporacemi a pod komunismem měl na mysli systém centrálního řízení ekonomiky, někdy uváděného jako hospodářství na povel (Kommandowirtschaft).

Předchozí díl líčil podíl „našich“ Němců, vyhnaných z Československa po skončení války, na německém hospodářském zázraku na přelomu 40. a 50. let minulého století.

Psal, že „kapitalismus a komunismus jsou si velmi podobny, (…) protože obojí zahrnuje v sobě neosobní centralizaci a ovládání majetku ve velkých masách a na širokých a neurčitých plochách“. Společné podle Chestertona mají především to, že představují akutní hrozbu omezení, případně hrozbu likvidace lidské svobody.

Velkokapitalista pro Chestertona není průkopníkem lidské emancipace, ani jejím obhájcem, spíš škůdcem. Tím skutečným obhájcem je drobný podnikatel ve městě a sedlák na venkově. „Věc, která je skutečným protikladem komunismu, není kapitalismus, nýbrž drobný majetek, jaký má malý hospodář nebo malý kupec.“

Důvodem, proč právě drobní (a střední) podnikatelé jsou nositeli a zárukou lidské svobody, nachází Chesterton v poznání, že „nedá to mnoho práce změniti ohromné zásoby ve státní majetek, je to skoro věcí oficiální formy“, nicméně „mohlo by státi občanskou válku změniti malé hospodářství ve státní majetek, neboť to znamená zničiti nezávislost a individualism (podnikatelského) stavu“.

Chesterton se ve svém postoji v zásadě nemýlil. Následující roky přesvědčivě dokázaly, že jak komunismus, tak i kapitalismus dokáží napomoci tomu, aby lidé přišli o základní svobody a nezávislost a společnost proměnily v diktaturu v prvém případě bolševickou, v druhém nacistickou.

I pozdější roky potvrdily Chestertonovo přesvědčení. Zestátnění velkého průmyslu a bank u nás v letech 1945 a 1946 proběhlo hladce a za vstřícné součinnosti znárodňovaných podniků, jakmile ale po roce 1948 komunisté přistoupili k likvidaci soukromých rolníků jejich naháněním do kolchozů (JZD), museli zapojit, pokud chtěli zlomit jejich vzdor, rozsáhlý represivní aparát.

Stalin kolektivizoval ukrajinské zemědělství 30. letech minulého století tak, že odpor ukrajinských sedláků lámal konfiskací veškerého jejich obilí, včetně osiva. Po celé zemi vyvolal strašný hladomor. Ten během několika málo let zahubil více než čtyři miliony Ukrajinců.

Wilhelm Röpke aneb humanizace kapitalismu

Zhoubné důsledky nacistické diktatury spolu s diktaturou komunistickou nutily celou řadu liberálně uvažujících německých ekonomů (nacházejících se v drtivé většině v exilu) hledat v 30. a 40. letech minulého století třetí cestu jako východisko z komunisticko-velkokapitalistických kleští. Neměla vykazovat ani znaky velkokapitalismu, ale ani komunismu. Hlavně neměla lidi zkracovat o jejich svobodu a nezávislost.

Nejvýznamnější postavou mezi ekonomy, hledajícími východisko ze sevření mezi kapitalismem a komunismem byl ekonom Wilhelm Röpke. Ještě před válkou uprchl před Hitlerem do Turecka. V Istanbulu učil na univerzitě. Později se po vypuknutí války usadil ve švýcarském Curychu. S Německem nepřestal být v kontaktu. Hlavně s pozdějšími spolkovými kancléři, Konradem Adenauerem a Ludwigem Erhardem.

Součástí Röpkeho úvah a hledání třetí cesty mezi komunismem a kapitalismem byl i způsob, jak čelit nejen vábení rádoby přímočarých řešení nabízených komunismem, ale i neblahým důsledkům bezbřeze liberálního kapitalismu (laissez faire). Ty druhé se v hrůzné podobě projevily v 30. letech během Velké hospodářské krize.

Podle Röpkeho to mělo být cosi, co by kapitalismus „humanizovalo“. Jinými slovy cosi, z čeho by měli prospěch všichni bez výjimky.

Sdílel přesvědčení, že lidská svoboda a kapitalismus se mohou vzájemně protnout, pokud se kapitalismus vyvaruje hrozeb, jež s sebou přináší velkokapitál, a pokud se lidé zřeknou zničující iluze vnutit hospodářství chomout plánovitého řízení a pokud nerezignují na soukromou iniciativu, vyztuženou soukromým vlastnictvím.

Röpke jednoduše odmítal „velkokapitalismus směřující ke vzniku kartelů“ na straně jedné a na straně druhé „hospodářství na povel (Kommandowirtschaft)“. Oba systémy ve své podstatě ničí demokracii spotřebitelů a svobodný trh. Východisko nacházel ve spojení „svobodných rozhodování autonomních hospodářských subjektů … a demokratického uspořádání společnosti“.

Šlo o nově pojatý liberalismus. Jeho cílem mělo být úsilí dosahovat co nejvyšší míry svobody jednotlivce, aniž by byly zpochybňovány a narušovány nezbytné řídící struktury lidského soužití.

Jinak řečeno: Co možná nejrozsáhlejší svobodu lidí v jejich (ekonomicko-podnikatelském) rozhodování a co možná nejsilnější stát, schopný ručit za tyto svobody a pokusy volný trh znetvořit dokázat účinně zvrátit. Nestačí ale, jak ukazuje naše vlastní zkušenost, vybavit stát potřebnými institucemi.

Česko v této souvislosti lze studovat jako názorný příklad státu, který je sice vybaven veškerými potřebnými institucemi, majícími v popisu práce dbát na trvale udržitelný svobodný trh, přesto spíš připomíná díky rozsáhlé oligarchizaci a byrokratizaci (a to nejen v ekonomickém slova smyslu), již v plné míře připustily jeho vlády, onen kapitalismus, v němž Chesterton nachází podobnost s komunismem.

Sociálně tržní hospodářství

Humanizace kapitalismu, jak si ji předsevzali Röpke a jeho přátelé, vyústila po válce v Německu (a později i v některých zemích západní Evropy, kde měli rozhodující politické slovo křesťanští demokraté) v koncept sociálně tržního hospodářství.

Zakladatelé konceptu, Walter Eucken, Franz Böhm, Leonhard Miksch, Alexander Rüstow a Wilhelm Röpke a v neposlední řadě i Ludwig Erhard (nejprve ministr průmyslu, později spolkový kancléř), vycházeli z křesťanského sociálního učení a z evangelické sociální etiky. Mnohé z toho, co obsahují obě sociální učení, lze vyčíst už z první sociální encykliky z roku 1891 papeže Lva XIII., Rerum novarum. Její základní myšlenkou je snaha nacházet cesty, na nichž lze smířit protiklady, podle encykliky zdánlivé, práci a kapitál ve prospěch obou.

Sociální rozměr konceptu by byl pouze jalovým plácnutím do vody, kdyby jeho základy netvořila trvale udržitelná svobodná tržní ekonomika, opírající se hlavně o drobný a střední podnikatelský stav. A proto v určité vzájemné rovnováze v sobě opakovaně obnovuje „zásadu ekonomické svobody spolu se zásadou sociální rovnováhy“.

Roli moderátora sehrává silný a sebevědomý demokratický stát. Má za úkol vytvářet optimální podmínky pro svobodné individuální rozhodování a zároveň pro zodpovědné chování lidí. Stanovuje pravidla ekonomického chování tak, aby nebyla ohrožována konkurenceschopnost jednotlivých subjektů působících na trhu. Brání znetvoření trhu jeho oligopolizací.

Nepřítelem sociálně tržního hospodářství tudíž není jen „bolševizace“ ekonomiky (hospodářství na povel), ale i její oligarchizace. K ekonomice na povel totiž nemá příliš daleko. Od svého „bolševického“ blížence se odlišuje jen v tom, že účast státu je pro ni nežádoucí. Pokud přesto jeho přítomnost strpí, pak jen proto, aby stranil vrstvám oligarchizací privilegovaných. Ostatně nejinak je tomu i u státu komunistického.

Cílem konání demokratického státu je dosáhnout takového stavu na trhu, aby byl nejen konkurence schopný, ale aby se na blahobytu, který svobodný trh produkuje, podílela bez výjimky celá společnost.

Někteří noví liberálové, například pozdější spolkový kancléř Ludwig Erhard, byli dokonce toho názoru, že zcela postačí, aby si stát vynutil takové chování účastníků trhu, že by potřeba ze strany sociálního státu vyrovnávat vznikající sociální nerovnosti byla takřka nicotná. V prosperující, plnohodnotné a svobodné tržní ekonomice spatřovali i účinné řešení případné sociální otázky.

Naplnění sociálně tržního hospodářství

Ne všichni stoupenci rodícího se sociálně tržního hospodářství, které mělo skloubit blahodárnost svobodné tržní ekonomiky se sociálním státem, vyrovnávajícím případné sociální nerovnosti, byli takovými optimisty.

Kompromis mezi oběma stranami se promítl do usnesení II. sjezdu německé křesťansko-demokratické strany z roku 1949 a položil základy nastávající éry obnovy západoněmeckého hospodářství v duchu nově pojatého liberalismu (ordoliberalismus) a etických požadavků křesťanského sociálního učení.

Německý hospodářský zázrak se tak pomalu stával skutečností. Samozřejmě za předpokladu, že oslovuje lidi řemeslně zdatné, tvořivé a podnikavé. Jimi, jak ukazuje i náš příklad z Nového Jablonce, Němci rozhodně byli.

Zázrak, respektive podmínky, za nichž se odehrával, se opíral o zásady tak, jak je na sjezdu v Düsseldorfu v roce 1949 přijala německá křesťanská demokracie:

1. podpora soukromého vlastnictví,
2. spravedlivá a svobodná soutěž,
3. ceny odpovídající tržní situaci,
4. žádné plánované hospodářství,
5. nezávislá kontrola kartelových dohod,
6. ústřední dozor nad penězi s cílem ochrany měny,
7. svobodné podnikání a zakládání firem a živností,
8. snížení přehnaně vysokých daní z příjmu,
9. sociální jistotu pro hospodářsky slabé,
10. mzdy na základě kolektivního vyjednávání a jím stanovených mzdových tarifů.

V principu šlo o zásady, kterých se tržní hospodářství drží dodnes a které byly vtěleny dokonce i do naší podnikatelské legislativy po listopadovém převratu v roce 1989.

Slova Chestertona docházejí k naplnění

Svoboda podnikání a zakládání živností a firem představují nezbytné podmínky pro vytvoření plnohodnotného a svobodného tržního prostředí. Demokratický stát tu má současně nezanedbatelnou úlohu bránit kapitálově silným subjektům v jejich pokusech ovládnout trh a diktovat ostatním účastníkům podmínky pro podnikání cestou kartelových dohod, dumpingových cen a nepřátelského přebírání cizích podnikatelských aktivit.

Je třeba na tomto místě znovu připomenout, že český stát od jeho samotných počátků v tomto smyslu osudově selhával. Nejen připustil postupnou plíživou oligarchizaci české ekonomiky (dokonce ji svým pojetím privatizace podporovaly vlády Klausova a Zemanova), nejen malé a střední podnikání podporoval více symbolicky než fakticky, ale navíc volil takovou dotační politiku a způsob zadávání veřejných zakázek, které podporovaly a podporují kapitálově silné subjekty namísto, aby na jednotlivých trzích dotacemi a veřejnými zakázkami částečně vyrovnával existující kapitálovou nerovnováhu.

V otázkách mzdových sociálně tržní hospodářství respektuje kolektivní vyjednávání, které zesiluje vliv odborových organizací a snižuje pokušení zaměstnavatelů vystavit zaměstnance mzdové svévoli.

Klasický liberál 19. století František Palacký kupříkladu nechápal, proč se dělníci bouří proti existujícím mzdovým podmínkám. Vztah mezi nimi a zaměstnavatelem je přece vztahem smluvním.

Do něho vstupovat je nikdo jako svobodné bytosti nenutí. Nominálně měl pravdu. Jde o smluvní vztah, do něhož vstupují subjekty na základě svobodné volby. Nicméně v případě poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jde o vztah nerovný, daný rozdílnou silou kapitálu na straně jedné a silou individuální práce na straně druhé.

Vyrovnat takto objektivně existující nerovný vztah lze jedině, jestliže na straně práce dochází k hromadnému vyjednávání mzdových a pracovních podmínek a od podmínek v dohodě, vyjednaných hromadně, se pak odvozuje i individuální smlouva zaměstnavatele s jednotlivými zaměstnanci.

„Velké chvály zasluhují mnozí z našich řad,“ píše se v první sociální encyklice, „kteří si uvědomili požadavky doby a zkoumají a zkoušejí dobré prostředky, kterými by mohli zlepšit postavení proletariátu. Postavili se do jeho služeb, ujímají se hmotných zájmů jak rodin, tak jednotlivců; snaží se vnést spravedlnost do poměru mezi zaměstnavateli a dělníky… Proto, jak vidíme, se často vynikající lidé … snaží sdružovat různé dělníky do odborových sdružení, napomáhají jim radou i skutkem, starají se o to, aby měli zajištěnou řádnou a výnosnou práci.“

Sociální stát – záruka svobody člověka

Každé tržní hospodářství s sebou nese riziko sociálních nerovnováh a vzniku sociální vyloučenosti. Sociálně tržní hospodářství, které se opírá o křesťanské učení a které vedle svobody podnikat klade důraz i na nedotknutelnost člověka v jeho důstojnosti, považuje nouzi za útok na ni, tudíž i na člověkovu svobodu. Sociální vyloučenost a sociální nouze jsou pro ně proto zcela nepřijatelnými. Nouze z povahy výrazně omezuje možnosti člověkova svobodného rozhodování.

Vedle demokratického státu, který dbá na regulérnost tržní soutěže, tu musí existovat i stát sociální. Má za úkol všechna sociální vychýlení cestou nápravy odstraňovat. Nesmí ale vyústit (byť bezděčně) ve vytvoření člověkovy závislosti na sociální pomoci.

Už to samo ve skutečnosti představuje jen jiný způsob útoku na jeho důstojnost a výrazně zkracuje a omezuje možnosti jeho svobodného rozhodování. Cílem sociálního státu musí být volit formu pomoci tak, aby si člověk potřebný nakonec vlastním přičiněním dovedl pomoci sám a mohl opět jednat jako svobodná a zodpovědná bytost.

Každé sociální opatření musí být proto zkoumáno i z hlediska uvedeného cíle. Pokud se s ním míjí, pak riziko, že jde dokonce až o formu sociální korupce, hojně uplatňovanou populistickými a autoritativními režimy, je více než reálné.

Kombinací státu dbajícího na férovost tržní soutěže a státu vyrovnávajícího nutně vznikající sociální nerovnosti je sociálně tržní hospodářství s to plnit svůj základní cíl: Na bohatnutí společnosti se podílejí všichni bez výjimky. Rozevírání sociálních nůžek ve smyslu tom, že bohatí ještě více bohatnou a chudí ještě více chudnou, tak příznačné pro naši současnost, je pro koncepci sociálně tržního hospodářství krajně nepřijatelné.

Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY