KOMENTÁŘ. Dodnes se nabízí otázka, zda zvolený způsob rozřešení česko-německého soužití tak, jak se skládalo po staletí, až nešťastně vyústilo ve vyhnání v roce 1945, byl ten šťastnější. Přes všechna protivenství možná byl. Kdo ví?

Na posledním setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v bavorském Řezně se účastníci shodli na tom, že příště se v roce 2026 potkají v Česku. Konkrétně v Brně. Třicetileté vzájemné sbližování Čechů a kdysi českých Němců, na němž lví podíl má Společnost Bernarda Bolzana a sudetoněmecká Ackermannova obec v čele s nezapomenutelným otcem Antonem Otte, došlo nejspíš tak daleko, že snad lze už hovořit o smíření. Vyvrcholením se má stát právě plánované setkání na břehu řeky Svratky.

Brno nebylo zvoleno náhodou. Ještě v době první republiky bylo výrazně německým městem. S německou radnicí. S německou městskou policií. V posledních dvaceti letech v návaznosti na předchozí jihlavské setkávání se tu pravidelně o víkendu před Velikonocemi v režii obou zmíněných spolků koná Dialog uprostřed Evropy. Jeho těžiště už dávno opustilo rozebírání vzájemné minulosti.

Hledá způsoby účasti střední Evropy na celoevropském úsilí o vzájemnou integraci. Nezní tu jen německé anebo české hlasy, jako ještě před dvaceti lety, ale k účasti jsou zváni lidé dobré vůle z Rakouska, Maďarska, Slovenska a Polska.

Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost.  Autorem je publicista Ivan Štern. 

Cynik by k deklarovanému smíření možná poznamenal, že česko-sudetoněmecké smíření je možné jen proto, že obě etnika už 80 let nesdílejí nad hlavou společnou střechu, jen se občas pod jednou střechou potkají, aby vzápětí mohla každé odejít do svého odděleného domova.

Možná je to dobře. Ráz česko-německého soužití, počínaje okamžikem, kdy si oba národy v roce 1848 začaly sebe uvědomovat jako politické entity, byl pln nevraživosti, často i schválností, málokdy porozumění.

Rok 1848 jako bod zvratu je volbou zcela záměrnou. Soužití Čechů a Němců v dobách předchozích, které se zdá, že bylo v jistém smyslu harmonické, není z hlediska sebepojetí moderních, politických národů směrodatné. Národ do onoho roku tvořily jen vzdělané a privilegované vrstvy. Zbývající většinová masa byla složena z nesvéprávných nevolníků. Teprve rokem 1848 se i u masy bývalých nevolníků začal probouzet princip občanský.

Základ demokracie v monarchii

Když se Karel Havlíček Borovský v roce 1849 zamýšlel nad budoucností rakouské monarchie, již považoval za hráz proti expansi ruského imperialismu, uvědomil si, že budoucnost monarchie, má-li být monarchií konstituční, tudíž monarchií, založenou na parlamentní demokracii, stojí a padá se zdejšími slovanskými národy.

Tak zvaný austroslavismus, který se definitivně zbavil okouzlení ze všeslovanské vzájemnosti, pochopiv, že příchylnost k „ruskému dubisku“ je příchylností k tupé a bezduché tyranii, představoval pro Rakousko nezbytnou podmínku pro jeho demokratické uspořádání.

Vychvalovaná rádoby masarykovská demokracie nezvládla to, co demokracie musí zvládat, chce-li se zachovat: totiž otázku národnostní.

Havlíček zjistil, že je v zájmu rakouských Slovanů Rakousko zachovat jako ústavní demokracii, kde národy zaujímají rovnoprávné postavení politických jednotek. Uvádí, že kromě rakouských Slovanů žádný zdejší národ, ať už jde o Němce, Italy, anebo Maďary, nemusí mít nutně zájem na zachování monarchie. Blíž jim jsou myšlenky propojení se sjednocujícími se Němci, Italy či obnovy velikosti uherského království.

Na Havlíčkovu ideu „rakouskotvorných“ slovanských národů navazuje Palacký svým často citovaným výrokem o tom, kdyby nebylo Rakousko, museli bychom si je vytvořit. Už v dopise do Frankfurtu na jaře 1848 zdůrazňuje, že je mu bližší princip občanský nad principem národnostně-etnickým. Ten podle jeho soudu vládl poslancům ve Frankfurtu.

Na jaře roku 1848 se rakouští Němci připojili k německým revolucionářům, usilujícím o demokratické sjednocení Německa. I oni kandidovali ve volbách do prvního celoněmeckého parlamentu. Havlíčkův Franz Schusselka, který mu píše „z tej německej říše“, byl typickým příkladem rakouského Němce, co se přidal k celoněmecké demokratické revoluci.

Franz Schusselka pocházel z Českých Budějovic. Na tamějším piaristickém gymnasiu se spřátelil s Hynkem Zátkou, v roce 1848 jediným v Budějovicích českým podnikatelem. Zátku přesvědčoval, aby i on kandidoval do frankfurtského sněmu. Podobně jako Havlíček Zátka pochopil, že rakouským Němcům sice jde o vyřešení celoněmecké otázky cestou demokratickou, valně se však nestarali o osud zbývajících rakouských národů a monarchie vůbec.

Kandidoval proto raději do vídeňského parlamentu. Stal se členem hnutí Slovanská lípa a v Českých Budějovicích zřídil jednu z jeho poboček. Šlo o první quasi politickou stranu rakouských Slovanů prosazující ústavní a federální uspořádáni monarchie.

Parlament ve Frankfurtu rozehnal v roce 1849 tehdejší pruský král Friedrich Wilhelm IV. Poslanci mu sice nabídli korunu německého císaře, sjednotitele Německa. On ji odmítl s poukazem, že nestojí o „prasečí korunu“. Tím skončil německý pokus o sjednocení Německa demokratickou cestou.

Když o více než dvacet let později německý kancléř Otto von Bismarck sjednotil Němce tak zvanou maloněmeckou cestou (vyloučil ze sjednocení kupříkladu rakouské Němce, maje na paměti strategickou důležitost role Rakouska ve středu Evropy jako hráze proti ruské expanzi), ironicky vzkázal německým revolucionářům z roku 1848, že v Německu se daří výlučně revolucím organizovaným shora. Možná ani sám netušil, jak temná to byla předpověď pro Německo první poloviny 20. století.

Ač sám Bismarck kladl důraz na maloněmecké sjednocení, přesto idea velkoněmecká, již dala zrodit revoluce v roce 1848, dál žila svůj život mezi rakouskými Němci, tentokrát však už bez demokratického obsahu. Jestli lze někde vysledovat počátky ideje „Heim ins Reich“, pak to byla 80. a 90. léta v rakouské monarchii. Obdobné výkřiky henleinovců v 30. letech minulého století byly už jen nápodobou toho, o co bezhlavě usilovali bez ohledu na osud Rakouska radikální rakouští Němci.

Zoufalý pokus Rakušanů

Havlíčkovi s Palackým bylo v polovině 19. století jasné, má-li se Rakousko stát demokratickou konstituční monarchií, pak se kromě přijetí ústavy, pokud chce nastolit trvale udržitelný demokratický rozvoj, musí vzhledem ke svému mnohonárodnostnímu rázu federalizovat a jednotlivým rakouským národům umožnit, aby svůj kulturně-etnický vývoj mohly završit vývojem politickým. U záměru žel zůstalo.

Zásluhou nejen agresivních rakouských velkoněmců, díky nimž v těchto letech padaly vídeňské vlády, sotva se pokusily o náznak vzájemného česko-německého narovnání, ale stejně tak i díky sršatým a národnostně neústupným českým mladočechům.

Na brněnském sjezdu v září 1899 přijali rakouští sociální demokraté návrh, zpracovaný Němcem Josefem Seligerem a Čechem Antonínem Němcem, kterak federalizovat monarchii (s výjimkou Uher) s přihlédnutím k místnímu rozložení jednotlivých národnostních etnik.

Samosprávné země, politický základ federace, nebyly v návrhu územně kompaktní. Skládaly se z jednotlivých obvodů, zeměpisně od sebe často oddělených. O tom, do které země navrhovatelé umístili daný obvod, rozhodovala vždy přítomná národnostní většina.

Takto oba autoři uvedli sjezdu svůj návrh:

Seliger: Že problém národnostní zůstal nerozřešen, to dalo vládnoucím možnost jedné národnosti proti druhé využitkovati, aby mohli vařiti svou polévku na ohni národnostních bojů. … Ani šovinističtí Češi, ani Němci nechtí rozřešení národnostní otázky, neboť existují jen tak dlouho, dokud tyto spory existují. … Každá národnost musí míti v národnostním ohledu úplnou samostatnost; národnost národnosti nemá co mluvit do upravení vnitřních poměrů. …

Němec: Rakousko může existovati jen jako demokratický stát národnostní, vybudován na zásadách poctivé rovnoprávnosti. Národnostní menšiny buďtež ve svých národnostních snahách a potřebách chráněny zvláštním zákonem říšským.

Ačkoli šlo o návrh nejen kompromisní, o návrh, který nediskriminoval a který byl okamžitě uskutečnitelný, byl odmítnut bojovnými národnostními Němci v čele s Rudolfem Lodgmanem von Auen. Podobně dopadl u šovinisticky orientovaných mladočechů.

První, kdo ve skutečnosti podnikl kroky k rozbití monarchie, tudíž nemohli být Češi, jak zní tradice, ale rakouští Němci. Češi o týden později vyhlášením Československé republiky Rakousku uštědřili „ránu z milosti“.

Federace jako záchrana Rakouska

Lodgman von Auen si na návrh vzpomněl až ve chvíli, kdy v roce 1916 nastoupil na trůn císař Karel. Riziko rozpadu Rakouska se blížilo jistotě. Federace měla nadcházející katastrofě předejít. Císař návrh jako předčasný odmítl. Teprve když v říjnu 1918 byl osud Rakouska zpečetěn, si císař vzpomněl, že tu existuje sociálnědemokratický koncept, a vydal jej jako svůj manifest.

Češi rakouskou federaci odmítli. Pracovali už na zrodu československé republiky. U rakouských Němců uspěl jen zdánlivě. Říšští poslanci německého původu manifestu využili svérázným způsobem. Odvolávajíce se na něj, založili v úterý 22. října nový státní útvar Německé Rakousko (Deutschösterreich).

Zahrnuli do něho všechny oblasti převážně osídlené Němci, a to jak v Rakousku, tak i v Čechách a na Moravě. Začali si říkat Národní shromáždění (Deutsche Nationalversammlung) a usídlili se v budově dolnorakouského zemského sněmu. K rozřešení jim zůstala jen otázka, zda Německé Rakousko má být dál monarchií, anebo raději republikou.

První, kdo ve skutečnosti podnikl kroky k rozbití monarchie, tudíž nemohli být Češi, jak zní tradice, ale rakouští Němci. Češi o týden později vyhlášením Československé republiky Rakousku uštědřili „ránu z milosti“.

Na sebeurčení nemá každý nárok

V pondělí 28. října se zrodila Československá republika. Den na to ve Vídni čeští (ve smyslu böhmisch) zemští poslanci německého původu zřídili samostatnou provincii Deutschböhmen (Německé Česko).

S odkazem na právo národa na sebeurčení prohlásili provincii za nedílnou a neoddělitelnou součást už přes týden existujícího Německého Rakouska (Deutschösterreich). Hejtmanem provincie byl zvolen národovec Rudolf Lodgman, jeho zástupcem se stal sociální demokrat Josef Seliger. Za hlavní město provincie zemský sněm Německého Česka zvolil Liberec (Reichenberg).

Tak se stalo, že Rakousko a Československá republika si oba nárokovali vládu nad Sudety. Němečtí poslanci původně zvolení do českého zemského sněmu je přisoudili rakouské republice s odvoláním se na právo národa na sebeurčení. Pražská vláda pro změnu vycházela z příslibu dohodových spojenců, že mírové smlouvy budou ctít hranice Československa v jejich historické linii.

Vztah Čechů a Němců, ale i vztah Čechů a Slováků během první republiky spíš připomínal ozbrojené příměří, a ne žádoucí občanské soužití.

Pražská vláda se už v listopadu 1918 chovala tak, jako by Paříž rozhodla v její prospěch. Nakonec se tak stalo. Ostentativní přehlížení německého etnika pražskou vládou v prvních dvou letech existence republiky zapříčinilo vznik vzájemné až paranoické nedůvěry.

Pošetilé spoléhání prvorepublikové české politiky na uzavřené mírové smlouvy, aniž by sama v dalších letech souběžně pracovala na vnitřním posilování svrchovanosti země, se osudově projevilo v roce 1938.

Bezvládí v Sudetech

Skutečnost, že hranice Československa stvrdí až pařížské mírové smlouvy, vedla k tomu, že se úřednictvo v oblastech s převahou německého obyvatelstva (Deutschböhmen) cítilo v roce 1919 vázáno slibem složeným vídeňské vládě a odmítalo poslouchat vládu pražskou. Na slibu Vídni trvalo, dokud poměry nebudou v Paříži vyjasněny. Německé Rakousko považovalo za pokračovatele monarchie.

Dvojakost úřednického přístupu k povinnostem vyvolala kupříkladu kolaps železniční dopravy, respektive nedostatečné propojení železnice na českém a na sudetoněmeckém území. Kromě jiného vázlo zásobování německého obyvatelstva potravinami. Pražská vláda vedená Karlem Kramářem částečně důvodně, částečně z bezradnosti v Sudetech vyhlásila stanné právo. Vedení provincie, usídlené v Liberci, nakonec vzalo nohy na ramena a přes Drážďany uprchlo do Vídně.

Zem sužoval neutišitelný hlad. Obavy z hladomoru nebyly planým výmyslem. Navíc nedostatek otopu v nadcházejícím zimním období věštil katastrofu srovnatelnou s tou válečnou. Němečtí aktivisté k dovršení všeho strašili krajany smyšlenkou, že české úřady záměrně brání přísunu potravin posílaných z Uher ve snaze zdejší Němce zlikvidovat biologickou cestou.

Velice přičinlivý ve vymýšlení teorií spiknutí byl ústecký zdravotní rada Josef Titta. Hladovějícím Ústečanům nasliboval, že se o ně nakonec postarají bratrští říšští Němci. Vyrazil proto do Drážďan. Dosáhl toho, že z Drážďan do Ústí dorazil vlak s pomocí. Byl plný shnilého zelí. Říšští Němci také „pískali kudlu“. Šlo nejspíš o platbu za vytěžené mostecké uhlí, které, jak zjistil ministr výživy Vrbenský přímo na místě, bylo místo do Uher posíláno zdejšími Němci do Německa. Přitom právě mosteckým uhlím pražská vláda Maďarům platila za potraviny dovážené jak pro české, tak i pro německé obyvatele.

Kdo je státotvorný národ

Zásadní spor, který se vedl mezi Prahou a Libercem, bylo právo národa na sebeurčení. Praha se zdráhala na požadavek českých Němců přistoupit v obavě, že právo na sebeurčení využijí a spolu s celým územím se (včetně Německého Rakouska) připojí k Německu.

Obavy nebyly neopodstatněné. Mezi národoveckými konzervativci byla myšlenka velkoněmectví stále považována za živý cíl politického usilování. U sociálních demokratů snaha připojit se k sousednímu Německu sice nebyla motivována velkoněmectvím, ale skutečností, že jak Rakousko, tak i Německo se stávají demokraciemi, v nichž má hlavní slovo socialistická levice. Pro Josefa Seligera a jeho soudruhy tato varianta byla přijatelnější než se stát součástí „buržoasního“ Československa.

V neděli 15. prosince 1918 vládní list Národní politika sděluje, že pražská vláda nic nenamítá proti tomu, aby čeští Němci uplatnili své právo na sebeurčení, avšak v rámci existující Československé republiky.

O necelý rok později čeští Němci zjistí, že šlo o jimi promarněnou šanci. Jak běžel čas, nárok na právo na sebeurčení jim české úřady postupně upíraly, až jim je upřely vůbec.

Zástupce Československa v Paříži, ministr zahraničí Beneš sice pod tlakem nově se objevujících skutečností o podstatě rodící se Československé republiky musel přiznat, že Československo má daleko k národnímu státu, ač se opírá o fikci československého národa, ale že je státem národnostním.

Spojencům proto nasliboval, že pražská vláda vytvoří z Československa jakési středoevropské Švýcarsko. Každý národ tu bude mít nárok na politickou existenci. Československo se stane federací. Slib před Prahou utajil.

Hlinkova revolta

Masarykova fikce československého národa, jakéhosi tavícího kotle podobného tavícímu kotli amerického národa, byla dál udržována při životě. Americký národ přitom vznikal za zcela odlišných historických okolností, než jaké vládly ve střední Evropě. Proto americký model nebyl do Evropy přenositelný.

Jeden z prvních, kdo tento „podvod“ na československých národech rozpoznal, byl v roce 1919 kněz a slovenský vlastenec Andrej Hlinka. Sám o své vůli se vypravil do Paříže, aby Spojencům vysvětlil, že Slováci nejsou jakousi odnoží masarykovské fikce, ale svébytným národem, který si zaslouží samostatnou politickou existenci. Hlinkovu iniciativu české úřady ocenily jeho uvězněním v ilavské věznici. Tak, jako okoušel před válkou maďarská vězení, okusil nyní i vězení československé.

Vavro Šrobár, zmocněnec pražské vlády pro Slovensko, když bratislavským úředníkům vysvětloval, proč Hlinkovo úsilí o autonomii Slovenska je zcestné, poukázal na nově ražené pojetí národa.

Některé národy se řadí mezi státotvorné. U nich je právo na sebeurčení samozřejmou záležitostí. Zbývající jsou národy nestátotvornými. Pro ně uplatnění práva na sebeurčení nepřichází v úvahu. V zásadě jde o národnostní menšiny, ať už je jejich velikost jakákoli. Slováci jsou proto státotvorným národem výlučně jako součást československého národa. Sami o sobě nárok na sebeurčení nemají. Osamoceni jsou pouhou nestátotvornou menšinou.

Běžte se sebeurčovat do Německa

Podobně v parlamentní rozpravě nad vládním prohlášením Tusarovy vlády v červnu roku 1920 perlil Karel Kramář. Němečtí poslanci zmocnili Rudolfa Lodgmana a Josefa Seligera, aby vyslovili jejich jménem nespokojenost s tím, že pražská vláda v předchozím období českým Němcům nejen upřela podílet se na pracích nad novou ústavou, ale i právo národa na sebeurčení. Důvod, proč nebyli přizváni k pracím nad novou ústavou, byl věru směšný.

Práce by byli různými námitkami zbytečně zdržovali. Němečtí poslanci nově zvolení do parlamentu v dubnu 1920 se proto zdráhali na tuto ústavu přísahat. Rádoby ráznou odpověď Lodgmanovi a Seligerovi dal Karel Kramář.

Podobně jako Šrobár v souvislosti s Hlinkou namítl, že čeští Němci nejsou státotvorným národem, ale pouhou národnostní menšinou. O nároku na sebeurčení tu proto nemůže být řeči. Jízlivě jim doporučil, pokud se chtějí sebeurčovat, ať se seberou a vydají se sebeurčovat se do sousedního Německa. O 18 let později čeští Němci vzali Kramáře za slovo.

Katastrofa začala nabírat na obrátkách

Navzdory úsilí aktivistických Němců v řadách sociální demokracie a agrárníků (malorolníků), kteří se účastnili prvorepublikových vlád, význam dosud silné německé sociální demokracie slábl, a posiloval se naopak vliv nacionalistických Němců. Vztah Čechů a Němců, ale i vztah Čechů a Slováků během první republiky spíš připomínal ozbrojené příměří, a ne žádoucí občanské soužití.

Vychvalovaná rádoby masarykovská demokracie nezvládla to, co demokracie musí zvládat, chce-li se zachovat: totiž otázku národnostní. Sama si před sebou nalhávala, že Československo není národnostní stát, nedocházelo jí, má-li se zachovat, musí národům v zemi žijícím přiznat jejich právo na sebeurčení, tudíž právo být i seskupením politickým.

… zato s domovinou, kterou tu Němci zanechali, Češi po celá desetiletí zacházeli jako s nepřátelským územím.

Namísto toho se česká demokracie opájela mýtem československého národa, aniž si uvědomila, že čechoslovakismus je jen jiný projev českého národnostního šovinismu.

V Česku naturalizovaný slovenský historik Jano Mlynárik ve své eseji o vyhánění českých Němců po roce 1945 přišel v roce 1978 (Svědectví, číslo 57, 1978) s myšlenkou, že na Němcích si pražský režim, ještě ne zcela komunistický, „nanečisto“ zkoušel, kam až může ve své „třídní“ nenávisti zajít, jestliže už tehdy měl v plánu vyřídit si to i s jinými třídami národa tak, jak nakonec zcela ovládán komunisty učinil v letech 50. minulého století.

Kdo na tom všem vydělal?

Cynik by uzavřel, že tito po výtce vzdělaní, řemeslně a technicky zdatní původní spoluobyvatelé naší republiky, kteří se vydali po válce v duchu Kramářových slov znovu „sebeurčovat se“ do Německa, mohli nakonec mluvit o šťastné hvězdě osudu. Unikli hrůzám komunismu.

V Bavorsku jejich tři a půl miliónté „sebeurčování“ způsobilo, že se z této, do té doby zaostalé, provinční, zemědělské spolkové země v řádu několika let stala nejvyspělejší a nejbohatší spolková země v celém západním Německu. Zato s domovinou, kterou tu zanechali, Češi po celá desetiletí zacházeli jako s nepřátelským územím.

Z historie našich vzájemných vztahů s českými Němci pozorovateli dojde, sotva jsme si začali uvědomovat, že máme podobné ambice stát se národy politickými, jsme nakonec neměli na víc než se rozejít. Cestu k sobě jsme našli až díky obnově české demokracie. Ne však proto, abychom se sestěhovali, ale proto, abychom uprostřed Evropy vedli spolu dialog tak, jak to předznamenává brněnská bolzanovsko-ackemannovská konference Dialog uprostřed Evropy.