Do katalogu komunikačních selhání české vlády přibyla koncem minulého týdne další položka. Odpovědnost za ni, paradoxně, nesou členové kabinetu, původní profesí pedagogové. Konkrétně: středoškolský učitel a ministr vnitra Vít Rakušan a vysokoškolský profesor politologie a premiér Petr Fiala.

Srozumitelné vysvětlení jakkoliv složitého problému by přitom mělo být jejich když už ne politickou, tak profesní dovedností. To s jejich přispěním i osobní účastí připravila Evropská unie v červnu nejdříve na ministerské úrovni a posléze na úrovni šéfů vlád a hlav států novelu poněkud zadrhávající se či rovnou nefungující společné imigrační politiky.

Rakušanovo a Fialovo komunikační selhání přenechává interpretaci jednání z Bruselu a vlastně celou debatu domácím populistům ochotným bičovat – nejen stran imigrace – ty nejnižší pudy a vášně.

Pokud bychom vzali jejich interpretaci jednání a zprávy, které z nich přivezli, jako zkoušku na závěr školního roku, čekal by oba ústavní činitele na konci prázdnin nejspíše reparát.

Nejde přitom o konkrétní obsah návrhů, které premiéři Maďarska a Polska nakonec v Bruselu stejně zablokovali. Jde o neschopnost poskytnou voličům přesné informace a vysvětlit kontext, který je v tomto případě klíčový.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost

Rakušanovo a Fialovo komunikační selhání navíc přenechává interpretaci jednání z Bruselu a vlastně celou debatu domácím populistům ochotným bičovat – nejen stran imigrace – ty nejnižší pudy a vášně.

Pro laickou veřejnost spočívá totiž potíž v tom, že z čistě právního hlediska registrují Česká republika a další země Evropské unie dvě kategorie uprchlíků.

Do té první patří kolem čtyř miliónů Ukrajinců, kteří od loňského února utíkají před ruskou invazí. Zhruba 325 000 z nich se uchýlilo do České republiky. Za vstřícnost, s kterou je přijala, si země vysloužila respekt a úctu v zahraničí.

Šlo o tak masívní vlnu, že Brusel kvůli ní aktivoval do té doby spící institut dočasné ochrany, součást evropského právního řádu od roku 2001.

Bruselské má dáti dal

Za dočasnou ochranu každého jednotlivého Ukrajince pak přispěl částkou zhruba 4000 Kč (160 euro).

Není to příliš, o čemž svědčí fakt, že shodou okolností od počátku července omezily české úřady přes obavy neziskových organizací výplatu humanitárních dávek. Některé jiné formy finanční podpory končí přitom úplně.

Pro představu společný evropský Azylový, imigrační a integrační fond v Bruselu disponuje na léta 2021–2027 bezmála deseti miliardami eur. Pokud z něj inkasovala Praha přibližně 55 milionů eur, jde zhruba o 55 setin procenta z celkové částky.

Politici napříč spektrem i kontinentem se přitom shodují, že Evropa čelí největší bezpečnostní a humanitární krizi od konce druhé světové války.

Dvě kategorie stejného zla

Krom čtyř milionů Ukrajinců, uprchlíků jedné kategorie, přijala Evropská unie v loňském roce necelý milion žadatelů o azyl, kteří připluli přes Středozemní moře, většinou k břehům Itálie nebo Řecka. Podle statistik přicházejí nejvíce ze Sýrie, Afghánistánu a (tranzitního) Turecka.

A teď to důležité: požádají-li v Evropské unii o azyl, vztahuje se na ně odlišná evropská legislativa upravující (zřejmě i na základě Ženevské konvence o uprchlících) institut (trvalé) mezinárodní ochrany.

Z kontextu dostupných informací není zřejmé, proč Brusel (se souhlasem členských zemí) rozřazuje nešťastníky prchající před stejným zlem do dvou kategorií.

Bylo by nespravedlivé spekulovat, že pouze „dočasná” ochrana lidí utíkajících z Ukrajiny byla jistou formou odplaty za neochotu visegrádské čtyřky podílet se v minulosti na řešení imigrační krize, která u evropských břehů kulminovala v roce 2015.

Nenaplněný rezervoár dobré vůle

Tak či tak švédské předsednictví EU – údajně po vytrvalém tlaku Itálie – znovu otevřelo Pandořinu skříňku evropských právních předpisů v oblasti azylu.

Na konci složitých a komplikovaných jednání měl vzniknout společný a solidární rezervoár „dobré vůle“. V jeho rámci by se členské země Evropské unie podílely na přerozdělování posuzovaných azylových žádostí a azylantů samotných až do uzavření každého jednotlivého případu.

Alternativně by ta která členská země mohla přispět částkou 20 000 Eur na zpracování takové žádosti v zemích, které k tomu mají vůli a ochotu.

Rezervoár oné „dobré vůle“ měl mít pro začátek kapacitu 30 000 azylantů a jejich žádostí a proporčně měl být rozdělen mezi členské země. Na Českou republiku by tak podle jednoho z kritérií, poměrného počtu obyvatel, připadlo nějakých zřejmě zvládnutelných 600 až 650 osob.

V tomto ohledu tedy mají Vít Rakušan i Petr Fiala pravdu, tvrdí-li, že polské a maďarské veto je tady zcela zbytečnou bouří ve sklenici vody.

Současně by však měli být oba členové vlády schopni voličům a veřejnosti vysvětlit, proč zůstává ochrana Ukrajinců na českém území jen dočasným institutem. A proč její poskytnutí ocenil Brusel pouze 160 eury, když mezivládní příspěvek na institut azylu a trvalé mezinárodní ochrany má činit 20 000 eur.

Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem České televize či české redakce BBC World Service