KOMENTÁŘ. Není pochyb o tom, že Británie zažívá v souvislosti se zveřejněním elektronické pozůstalosti amerického multimilionáře a sexuálního predátora Jeffreyho Epsteina největší politickou krizi od covidového skandálu s alkoholickými večírky v Downing Street. Ty stály Borise Johnsona v roce 2022 křeslo ministerského předsedy. Konzervativci o dva roky později prohráli drtivě volby. Scénář se teď může opakovat. Keir Starmer ztratí křeslo premiéra a labouristé budou ve volbách v roce 2029 prakticky nevolitelní. Jakkoliv i týden bývá v politice dlouhá doba.

Jak si povzdechl už před téměř 140 lety uznávaný anglický učenec, historik a profesor Cambridgeské univerzity lord Acton: „Moc má sklon korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně.“

V polemickém dopise kolegovi z profesorského sboru Mandellovi Creightonovi ještě napsal: „Nemohu přijmout vaše učení, že bychom papeže či krále měli soudit jinak než ostatní. A Váš předpoklad, že se (přece) nemohli dopustit ničeho zlého. Existuje-li nějaký předpoklad, tak míří naopak proti držitelům moci. A předpoklad (že se dopustí něčeho zlého) roste s tím, jak roste jejich moc.“

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Vymazání z veřejného života

Hloubka a také komplicita, s jakou se obě záporné postavy příběhu – člen královské rodiny a bývalý britský politik a pozdější velvyslanec – zapletli do Epsteinových osidel, se liší. Spojuje je však nezměrná korupce a zřejmý pocit naprosté osobní výjimečnosti a nedotknutelnosti.

A tak krom jiného (tehdy ještě princ) Andrew přijal Epsteinovu nabídku a strávil v srpnu 2010 (dva roky poté, kdy se Epstein přiznal ke kuplířství) noc s nejmenovanou šestadvacetiletou ruskou prostitutkou ve své rezidenci Royal Lodge ve Windsorském parku. Z kontextu zveřejněné korespondence není zřejmé, kdo zaplatil za tu noc účet. Vyšlo však najevo, že Andrew své noční společnici poskytl druhý den soukromou prohlídku Buckinghamského paláce.

Zatímco drama na špici britské politiky vrcholí, britští politologové a komentátoři píší nekrology Nové Labour a politické éry, kterou právě Mandelson ztělesňoval.

Měřeno stupněm korupce byl vztah expolitika a exambasadora Petera Mandelsona k Epsteinovi ještě toxičtější. Historické anály sice neuvádějí, kdy a za jakých okolností se jejich cesty zkřížily, zveřejněné dokumenty však potvrzují, že Mandelson a jeho tehdejší partner (později manžel) přijali od Epsteina v letech 2002–2003 celkem tři platby vždy po 25 000 dolarech.

Když ještě koncem minulého týdne komunikoval Mandelson s médii, nemohl si ani za nic vzpomenout, za co nebo na co byly došlé částky určeny. Nicméně o osm let později jako ministr a vicepremiér britské vlády přeposlal na Epsteinovu adresu nejméně dva e-maily s citlivými, interními informacemi. Příjemci mohly umožnit spekulovat na finančních trzích.

Mandelsona stály nepřiznané kontakty s Epsteinem už loni v listopadu vůbec nejprestižnější pozici v britské diplomacii – post velvyslance ve Spojených státech. Teď vedl šokující únik informací k jeho rezignaci na křeslo ve Sněmovně lordů a jistému konci politické kariéry. A podobně jako v případě Andrewa Mountbatten-Windsora k vymazání z veřejného života.

Pokud zahájené šetření Scotland Yardu neprokáže, že se dopustil trestné činnosti, a celá věc neskončí ještě před soudem.

V tuto chvíli vstupuje na scénu britský premiér Keir Starmer, který Mandelsona do Washingtonu osobně vyslal. První skandál ustál premiér bleskovým odvoláním Mandelsona z funkce. Současná odhalení jsou však mnohem nebezpečnější.

Minulou středu se kvůli nim sešla Dolní sněmovna. A poslanci vládní strany si na jednání vynutili zveřejnění všech dokumentů spojených s Mandelsonovým jmenováním. Kuloáry se pak nesly hlasy po urychleném odvolání šéfa Starmerova kabinetu Morgana McSweeneyho.

Právě na jeho přímluvu byl Mandelson do Washingtonu vyslán. Když pak byl loni v listopadu odvolán, stavěl se ostře proti. Oba muže, tedy Mandelsona i McSweeneyho, spojuje nejen dlouholeté přátelství, ale také podobná politická agenda a praktiky: oba jsou schopní kuloároví operátoři.

První skandál ustál premiér bleskovým odvoláním Mandelsona z funkce. Současná odhalení jsou však mnohem nebezpečnější.

A oba příklonem doprava (Mandelson v 90. letech, McSweeney před šesti lety) chtěli učinit labouristy volitelnými. Starmer a McSweeney jsou však propojeni politickou pupeční šňůrou.

Právě McSweeney zařídil po prohraných volbách v roce 2019 Starmerovo zvolení do čela Labour Party. A kdo se po zákulisních intrikách stal šéfem jeho kabinetu. Padne-li McSweeney, Starmer bude následovat.

Nekrology Nové Labour

Zatímco drama na špici britské politiky vrcholí, britští politologové a komentátoři píší nekrology Nové Labour a politické éry, kterou právě Mandelson ztělesňoval. „Širší otázkou zůstává, zda s koncem Mandelsona končí také Mandelsonova éra. Bývalý člen Sněmovny lordů nebyl jen obyčejným pěšákem. Byl to vůdčí architekt politického režimu a politické citlivosti, které v Británii převládaly od počátku 90. let,“ napsal komentátor tiskové agentury Bloomberg Adrian Wooldridge.

Spojoval se v něm „buboismus“ (kombinace buržoazních a bohémských hodnot), světoobčanství a cílená manipulace s fakty k permanentnímu vytváření co nejpříznivějšího obrazu pro veřejnost.

„Bývalý člen Sněmovny lordů učinil víc než kdokoliv jiný pro manželství mezi médii a politikou,“ soudí Wooldridge a dodává, že projekt Nové Labour prezentoval jako návrat do středu britské politiky.

„Kontaminoval však centrismus shora dolů řízenou manipulací. Považoval za svůj džob zastupovat elity před obyčejnými lidmi místo toho, aby tomu bylo naopak. A vytvářel (umělý) konsensus místo toho, aby mu umožnil (přirozeně) vzniknout,“ charakterizuje Mandelsonův vliv na britskou politiku Wooldridge.

Současná vlna zájmu o Mandelsona a mandelsonismus by podle něj měla být příležitostí k systematické reformě spíše než jen výmluvou k nekrologu za jeho pokleslý charakter. Příležitostí pro politiky, aby se zbavili zvyku manipulovat shora celou zemi. Nestačí prostě jen vystrnadit chladnokrevného manipulátora z politiky jako takové.

„Pokud nechceme, aby se znechucená veřejnost obrátila proti politickému establishmentu, musíme z politického života odstranit i jeho ducha,“ uzavírá svůj komentář Wooldridge.