KOMENTÁŘ. I ostřílené britské politické komentátory ponechala návštěva amerického prezidenta Trumpa spojená s otevřením jeho golfového hřiště ve Skotsku ve stavu rozpačitosti či rovnou naprosté zmatenosti. Britům doporučil, aby přestali bláznit s obnovitelnými energetickými zdroji (větrné elektrárny hyzdí krajinu kolem jeho golfového areálu), vrátili se ve velkém k těžbě ropy a zatočili s uprchlíky, kteří letos v rekordním počtu dorazili k britským břehům. Jinak je prý Evropa ztracena.

Americký prezident odehrál pár úderů na svém golfovém hřišti, Evropské unii „přihrál“ patnáctiprocentní cla na veškerý vývoz do Spojených států, nasedl do letadla a vrátil se zpět do Washingtonu, kde Kongres mezitím začal projednávat jeho návrh, aby opera v Kennedyho centru nesla jméno jeho třetí choti Melanie.

Intelektuálové na druhém břehu Atlantiku si mezitím lámou hlavu, proč má polovina Američanů za to, že volba Donalda Trumpa do prezidentského úřadu byla správná.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Kde je morální řád vesmíru

V prázdninovém čísle měsíčníku Atlantic přispěl do debaty respektovaný komentátor David Brooks. „Už téměř celé desetiletí mě trápí otázka, jak je možné, že polovina Američanů neshledává Donalda Trumpa morálně odpudivým,“ svěřil se Brooks čtenářům a pokračoval: „Lže, podvádí, krade, nedrží slovo, chová se krutě, je zkorumpovaný a přes 70 milionů Američanů ho (stejně) shledává přinejmenším morálně přijatelným. Někteří ho dokonce považují za hrdinu, kterého lze obdivovat. Co nás (Američany) dovedlo k tomuto stavu morálního umrtvení?“

Odpověď nehledá Brooks v atomizaci společnosti, kterou bezděky přinesl věk internetu, ani v morálním relativismu bez jakékoliv kotvy volně se pohupujících sociálních sítí.

Nemáme objektivní standard, podle něhož je jeden názor správný a druhý špatný. A tak jsou veřejné spory často nekonečné. Vyvolávají větší či menší pobouření a polarizaci.

S pomocí a s odkazem na nedávno zemřelého britsko-amerického filozofa (a některých jeho souputníků) Alisdaira McIntyrea (1929–2025) nachází kořeny současné krize společných morálních hodnot v „projektu“ osvícenství (cca 1685–1815), který postavil jedince, jeho svobodu a vůli nad do té doby více méně sdílený komunitní morální étos, v němž se jedinec ochotně podřizoval obecně platným principům dobra, vyhýbal se zlu a dokázal ho rozpoznat a odsoudit.

Dnes žijeme ve světě, ve kterém mnozí, možná dokonce většina lidí postrádá smysl pro permanentní morální řád vesmíru. A nejen to. Mnozí považují tradice morálních praktik, které byly tak zásadní pro starobylý světový názor, za příliš omezující, neboť se staví do cesty individuální svobodě, upozorňuje David Brooks.

Autor se pak obrací k Alisdairu McIntyreovi a cituje z jeho nejznámější knihy Po ctnosti: „Každý morální subjekt teď mluví, aniž by byl svázán externalitami vyššího duchovního zákona, přirozené účelovosti nebo hierarchické autority.“ A Brooks dodává: „Lidé jako jedinci musí podstupovat řadu voleb. K tomu, aby volili dobře, jim však chybí nutná soudržná morální kritéria.“

Brooks se pak obšírně odvolává znovu na McIntyreovu studii morálky a morality a připomíná, že jeho kniha Po ctnosti začíná autorovým nejslavnějším experimentem.

Představme si, vyzývá čtenáře McIntyre, že se kdosi zmocnil všech vědeckých knih, které kdy byly napsány, a skartoval je. Současně přišli o život všichni vědci a všechny vědecké laboratoře lehly popelem.

„Zůstanou nám jen tu a tam nahodilé stránky z vědeckých učebnic a přístup k některým vědeckým frázím jako je neutrino nebo masa nebo atomová hmotnost, ale nebudeme mít vůbec ponětí, jak všechny zapadají do sebe. Náš morální život se nachází v podobné situaci. Ještě stále používáme slova jako ctnost a fráze jako smysl života. Jde však o nahodilé fragmenty, které společně nevytvářejí systém, na němž lze založit život. Lidé přišli o jakoukoliv vizi vyššího smyslu či konečného cíle (své existence).“

Donucení, nebo manipulace

Jedním z problémů života ve společnosti bez společného morálního řádu, pokračuje Brooks, je pak to, že nemáme způsoby, jak řešit spory. Nemáme objektivní standard, podle něhož je jeden názor správný a druhý špatný. A tak jsou veřejné spory často nekonečné. Vyvolávají větší či menší pobouření a polarizaci.

Aby prosadili svůj vlastní názor, používají lidé pokrytecká slova. A místo, aby se zabývali morálními argumenty, užívají moralizování, aby prosadili, co je dobré pro ně samé.

Do toho všeho přijde Trump, který se ani nesnaží mluvit jazykem morálky. Když udělí milost nepolepšitelným darebákům, zdá se, že ho vůbec nenapadne, že dělá cosi, co oslabuje naše společné morální normy. Hovoří jazykem, jemuž my, současníci, rozumíme. Jazykem preferencí: To chci. Jazykem síly: Mám na to páku.

Nemůže-li nikdo toho druhého přesvědčit o tom, co je správné a co je špatné, existují jen dva způsoby, jak rozdílná stanoviska sjednotit: donucení, nebo manipulace. V takové situaci pak každý považuje ostatní členy společnosti pouze za prostředky k dosažení svých vlastních cílů. Za členy společnosti, které lze donutit, aby věřili v to, v co věříme my sami. Souběžně se navíc reklamní agenti, demagogové a influenceři snaží manipulovat naše emoce tak, abychom nakonec chtěli to, co chtějí oni sami.

V roce 1980 napsal filozof Alan Bloom knihu, ve které argumentoval, že ve světě bez morálních standardů se z lidí stanou nevýrazní morální relativisté. Ty děláš jen to, co je dobré pro tebe. A já zas dělám jen to, co je dobré pro mě. Ani na jednom moc nezáleží.

Podle Kierkegaarda volíme estetický způsob života: Děláme výběr podle toho, co je nám momentálně příjemné. Konečný cíl či smysl života nás příliš nezajímá. Podle McIntyrea však volba mezi estetickým a etickým (přístupem) není volbou mezi dobrem a zlem. Ale volbou, zda volit mezi dobrem a zlem.

Morální relativismus 80. a 90. let minulého století však vypadá ve srovnání s dneškem jako zlatý věk smíru a pohody. Během posledních třiceti let se lidé snažili vyplnit díru ve své duši tím, že usilovali odvodit smysl správnosti prostřednictvím své politické identity. A jakmile k tomu přikročíte, politika se začíná prolínat úplně vším a mění se ve svatou válku, v níž kompromis vypadá jako zrada.

Do toho všeho přijde Trump, který se ani nesnaží mluvit jazykem morálky. Když udělí milost nepolepšitelným darebákům, zdá se, že ho vůbec nenapadne, že dělá cosi, co oslabuje naše společné morální normy. Hovoří jazykem, jemuž my, současníci, rozumíme. Jazykem preferencí: To chci. Jazykem síly: Mám na to páku.

Jazykem pohlcujícím sebe samého, jazykem výdělečného počinu, jazykem vlastnictví a zisku. Trump sám sobě nepřipisuje sociální či společenskou roli. Nesnaží se žít podle standardů dokonalosti inherentní společenské praxi. I samotný prezidentský úřad bere jako část osobního vlastnictví, s nímž může nakládat dle libosti.

Trump podle politického teoretika Yuvala Levina patří k lidem, kteří se nenechají formovat institucí, jíž se stávají součástí. Usilují místo toho, aby využili tyto instituce jako jeviště, na kterém předvádějí a ukazují své úžasné já.

Je pak samozřejmé, že mnozí lidé neshledávají Trumpa odpuzujícím. Je prostě jen poněkud zveličenou verzí typu člověka, kterého stvořila moderní společnost. Jak uvedl McIntyre, „barbaři nečekají u našich bran. Už nějaký čas nám vládnou. A je to jen absence našeho svědomí, která vytváří naše nesnadné dilema.“

Řešení je v pluralismu

McIntyre byl podle Brookse radikální – a to jak z pohledu levice, tak pravice. Chtěl, abychom se vrátili ke svého druhu koherentním, předkapitalistickým komunitám založeným na morálce, které existovaly před selháním projektu osvícenství. Nejdříve na místní úrovni a pak v mnohem širší míře. Což je (mimochodem) projekt, ke kterému se obrací spousta současných postliberálů – vytváření komunity kolem silných bohů víry, rodiny, vlajky.

Musíme příštím generacím nabídnout výchovu a vzdělání v morálních hodnotách stejně jako nabízíme technické a kariérní vzdělání.

Brooks přitom shledává postoj mnohých z „nedávných“ postliberálů (jak na pravici, tak na levici) nesmyslným. Dokážou přijít a zaujmout abstraktními teoriemi o znovuvytvoření jakési totalitární solidarity. Ve skutečnosti jde o brutální autoritářství.

Odpověď a východisko ze současné krize vidí Brooks v pluralismu. Dobrý pluralista dokáže na jedné straně oslavovat osvícenství, demokratický kapitalismus a etnickou a intelektuální různorodost a současně respektovat neměnné pravdy a věčné hodnoty, které sám McIntyre uznává.

Vzpamatovat se z morální pohromy trumpismu znamená obnovit slovník, kterým lidé mohou koherentně mluvit o svých morálních životech a odlišit charakterního člověka od člověka bez charakteru.

Projekt osvícenství jako takový není třeba zcela odmítnout, ale musíme zřejmě „překalibrovat“ kulturu (své existence) tak, aby lidé byli ochotnější obětovat část svobod a své autonomie ve prospěch větší komunity. Musíme příštím generacím nabídnout výchovu a vzdělání v morálních hodnotách stejně jako nabízíme technické a kariérní vzdělání. Jak už naši předci věděli, taková výchova a vzdělání zahrnuje formování srdce a vůle stejně jako formování racionální mysli.

To je humanistické snažení, kterému se McIntyre plně oddal. A je součástí dědictví, které za sebou zanechal, upozorňuje v měsíčníku Atlantic David Brooks.