KOMENTÁŘ. Uprostřed všeliké té mezinárodní vřavy a nejrůznějších tlaků na oko za oko a na zub za zub nemá, zdá se, několikrát převyprávěný londýnský příběh českého agenta StB Václava Jelínka (1944–2022) cenu znovu připomínat. Nicméně poslední únorový týden se k němu v čerstvě vydané knize Špion v rodině vrátil bývalý editor nedělníku Sunday Mirror a jedna z legend britské investigativní novinařiny Paul Henderson.

Nechtěnou aktuálnost mu propůjčuje svět mířící znovu k rozdělení do sfér zájmu a hluboká nedůvěra jak mezi politiky, tak i nedůvěra veřejnosti vůči politice a politikům.

A konec konců příběh Václava Jelínka dokládá, že dějinné změny či zlomy provázejí příběhy, v nichž se hrdinové snadno proměňují ve zloduchy a naopak.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Odsouzený bez totožnosti

Hendersonova novinářská kariéra se zkřížila s příběhem agenta čs. komunistické rozvědky v roce 1988. Po odhalení britskou kontrašpionážní službou MI5 stanul Jelínek před Centrálním kriminálním soudem Old Bailey, tehdy ještě pod svým krycím jménem Erwin van Haarlem.

K agentově cti dodejme, že svou skutečnou totožnost dokázal při výsleších i při soudním přelíčení utajit. Noviny o něm tehdy psaly jako o prvním odsouzeném, jehož skutečnou totožnost porota ani soudce neznali. Tuto okolnost využil britsko-americký autor Jeff Maysh; svůj thriller, který je od roku 2017 dostupný v elektronické podobě na Amazonu, nazval právě Bezejmenný špion.

Jeden z britských novinářů zabývající se špionážními službami ho charakterizoval jako brilantně úspěšného agenta, schopného hluboké penetrace.

Maysh píše, že StB si vybrala Jelínka jako potenciálního agenta na základě jeho charakterových vlastností: vzdorovitý sukničkář, vysoce inteligentní, se sklony k násilí, vlastenec ochotný podstupovat riziko. „Jinými slovy dokonalé vlastnosti špiona,” napsal o něm Maysh.

Po řádném výcviku ho v jedenatřiceti letech vyslala StB ve své hantýrce jako ilegála na misi do zahraničí. Krycí jméno dostal po holandském chlapci Erwinu van Haarlemovi, narozeném stejně jako Václav Jelínek v roce 1944. Holandská matka ho údajně kvůli rodinným neshodám nechala na konci války v sirotčinci v pražských Holešovicích.

Rozvědčík StB odjel do Británie v dubnu roku 1975, pracoval jako číšník v hotelu Hilton v samém centru Londýna a později jako obchodník s uměním. Pro pražskou centrálu měl sbírat informace o židovské exilové komunitě a pátrat po tajemstvích britského jaderného programu.

Jeden z britských novinářů zabývající se špionážními službami ho charakterizoval jako brilantně úspěšného agenta, schopného hluboké penetrace. Během mise v Londýně se měl dostat při jedné z misí na základnu britských jaderných ponorek Polaris a do řady dalších citlivých vojenských zařízení.

Tam se tak dostat…

Pozoruhodný je fakt, který Maysh ani Henderson nezmiňují, že totiž ve stejné době měla britská zahraniční rozvědka v Praze jednoho ze svých nejúspěšnějších agentů (pozdějšího šéfa MI6) Richarda Dearlova.

Přes profil „ideálního špiona“ a zřejmě také jisté úspěchy, kterých v práci dosáhl, měla jeho mise slabinu, která mohla přispět k jeho odhalení a krachu celé operace.

Jak Dearlove zdokumentoval ve svých pamětech, během své pražské mise spolupracoval s tehdejším dvojitým agentem a šéfem britské sekce čs. zahraniční rozvědky Miloslavem Kročou (1925–1976). Od něj měla mít britská strana podrobný a přesný přehled o londýnské rezidentuře StB. Z kontextu Dearlovových informací však není zřejmé, zda Kroča předával Britům i informace o tzv. ilegálech.

Tak či onak je pozoruhodné, že britští novináři a autoři měli či mají o činnosti StB v zahraničí vyšší mínění než sami ti, kteří v ní v sedmdesátých a osmdesátých letech pracovali.

Pozoruhodné svědectví o stavu, v němž se nacházela komunistická rozvědka, podal počátkem devadesátých let bývalý člen londýnské rezidentury a agent StB Vlastimil Ludvík. Těsně před pádem komunistického režimu zběhl ze své tehdejší diplomatické mise v indickém hlavním městě Dillí. O několikaletém působení v Londýně podal svědectví v rukopise zamýšlené knihy Malá sestra:

„Rezidenturu Londýn tvořil v polovině sedmdesátých let pouze jediný pracovník, rezident Jan P. (Percha), primitivní policajt z Ostravy, který nějakým zázrakem přežil všechny předchozí a následující pohromy. Druhý nebo třetí den večer mne vzal do auta a objeli jsme všechna známá místa a budovy speciálních služeb, záchytné body, sledovačky a hlavní objekty zájmu. Při zastávce u Century House, které oficiálně neexistuje, toužebně prohodil: ,Tam se tak dostat,‘ a doporučil mi navštěvovat okolní bary a puby, kam určitě místní chodí.“

V roli ztraceného syna

Ludvíkova Malá sestra tedy podává poněkud jiný obraz o stavu komunistické rozvědky, než vyplývá z rešerše britských autorů. Byť ilegálové, ke kterým patřil Jelínek/van Haarlem, patrně tvořili elitu zahraniční sítě a podle dostupných informací operovali nezávisle na oficiální rezidentuře zastoupené diplomatem či diplomaty na velvyslanectví tehdejší ČSSR.

Přes profil „ideálního špiona“ a zřejmě také jisté úspěchy, kterých v práci dosáhl, měla jeho mise slabinu, která mohla přispět k jeho odhalení a krachu celé operace.

Krátce poté, kdy se Jelínek/van Haarlem vydal do Londýna, začala po ztraceném synovi pátrat jeho holandská matka Johanna. Údajně pomocí Červeného kříže ho v roce 1977 objevila v Londýně a 1. ledna 1978 se setkali. Jelínek dokázal hrát roli znovunalezeného syna přesvědčivě dalších deset let, než ho v roce 1988 britská MI5 odhalila a soudce ho vyprovodil s desetiletým trestem odnětí svobody.

Johanna van Haarlemová pak našla svého skutečného syna počátkem devadesátých let pomocí nizozemského velvyslanectví. Vyrůstal jako adoptovaný syn českých rodičů v bývalém Československu.

Václav Jelínek se vrátil do České republiky v roce 1993. Jeho skonem před dvěma lety by se snad mohl celý případ uzavřít. Kdyby nezůstala nezodpovězená otázka: zda totiž neodcházel v roce 1975 do Londýna s vědomím a jistým požehnáním nizozemské a britské tajné služby, které ho prostřednictvím Johanny van Haarlemové téměř po celou dobu jeho pobytu v Británii monitorovaly.