Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. V exilu žije i Andrej Soldatov, ruský novinář, který mimo jiné mapuje stopy ruských tajných služeb v cizině. Rozhovor v Londýně s ním vedl spolupracovník Přítomnosti Ivan Kytka. Téma se nabízelo: exil a role tajných služeb v Rusku.

Černínský palác za pár dní nejspíše znovu prodlouží restrikce pro vstup a pobyt občanů Ruské federace na území České republiky. Ty současné platí do konce března. Z omezení vyjímají nevelkou komunitu asi 40 tisíc Rusů žijících trvale nebo přechodně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Výjimky platí i pro jednotlivce mezi ruskými novináři a aktivisty, kterým je Praha po jisté proceduře ochotná víza či povolení k pobytu udělit. Justiční vražda (ve smyslu okolností smrti, nikoliv procedury samotné) Alexeje Navalného ohlášená koncem minulého týdne by mohla a snad i měla vést českou diplomacii k jisté reflexi.

Text, jehož autorem je novinář IvanKytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční.

Teprve čas patrně ukáže, zda exkluzivní politika českých úřadů vůči uprchlíkům, i těm ruským, odpovídá důstojné (a v zahraničí dodnes vzpomínané) československé prvorepublikové tradici. Země byla tehdy vstřícná nejdříve vůči Rusům prchajícím před terorem bolševické revoluce a pak i vůči demokraticky smýšlejícím Němcům na útěku před Hitlerem.

Pro úplnost: v prvním roce ruské invaze na Ukrajinu požádalo o azyl v ČR 157 ruských občanů, loni jich bylo 120. Nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům přitom upozorňuje, že české úřady všeobecně zacházejí s žadateli jako s „pingpongovými míčky“, když jim (přes soudní rozhodnutí) odmítají ochranu udělit.

Čeští diplomaté a zpravodajci, z jejichž informací zřejmě vycházejí, můžou být současně vůči uprchlíkům z Ruska obezřetní právem. Experti na operace ruských tajných služeb poukazují na to, že agrese proti Ukrajině rozšířila jejich licenci a oživila zpravodajskou válku Moskvy proti Západu. Ruský novinář a knižní autor Andrej Soldatov upozorňuje, že symptomem jsou i stále otevřené hranice Ruska navenek. Byť Kreml krátce po útoku proti Ukrajině zvažoval jejich uzavření.

„Kreml se nakonec rozhodl nechat hranice otevřené, z čehož mají prospěch zpravodajské služby. Můžou využít nového exodu Rusů do Evropy a sousedních zemí, aby kompenzovaly vypovězení ruských diplomatů z hlavních měst evropských zemí. Putin se evidentně rozhodl neopakovat chyby z dob studené války, kdy Sověti výrazně omezili přeshraniční pohyb, což pak práci sovětských zpravodajských služeb limitovalo,“ uvedl Soldatov v nedávném článku pro Foreign Affairs.

Ruský novinář Andrej Soldatov, toho času v exilu v Londýně. Foto: se svolením Iriny Boroganovové

Jako investigativní novinář se společně se svou partnerkou Irinou Boroganovou zaměřil právě na zpravodajské služby. Od roku 2005 vydali tři knihy mapující změny, kterými domácí FSB a zahraniční rozvědka SVR prošly od rozpadu Sovětského svazu: Hry nových patriotů (2005), Rudá síť (2010) a Krajané (2019). Než se dostala poslední kniha na pulty, odešli z obav před možným pronásledování do exilu v Londýně, kde také Andrej Soldatov poskytl magazínu Přítomnost rozhovor:

Když jste připravovali poslední z vašich knih Krajané, která se věnuje historii zahraniční rozvědky SVR a rozebírá její operace od roku 1917 až do současnosti, měli jste šanci mluvit s bývalými a současnými členy tajné služby. Byli ochotni s vámi vůbec mluvit?

Ano, samozřejmě. Ale většinu své badatelské práce jsme stihli do roku 2018. Knihu jsme dokončovali na rozhraní let 2018 a 2019, kdy se klima v zemi změnilo a nebylo nijak zvlášť příznivé. Lidé buď měli obavy s námi hovořit, nebo neviděli důvod, proč by se s námi měli vůbec bavit. Nicméně protože jsme se tomu tématu věnovali dlouhá léta, byli jsme ve zpravodajské komunitě poměrně známí, měli jsme kontakty na lidi, kteří k nám měli důvěru, a to pomohlo.

Když už jste s lidmi z FSB nebo SVR hovořil, měl jste pocit, že chápou koncept právního státu, princip demokratické kontroly zpravodajských služeb, systém skládání účtů z jejich činnosti?

Ne, určitě ne. Nejstručnější či nejzákladnější odpověď na tuhle premisu je, že jde přece o zvláštní a speciální služby. A že tedy z podstaty své výjimečnosti nepotřebují žádný zákon, žádná pravidla.

Zajímavá věc: když hovořili o zákonu či zákonnosti v KGB z konce osmdesátých a počátku devadesátých let, vždy zmiňovali, že nejdůležitější pro ně bylo – pro vaše čtenáře asi paradoxně – uniknout a zabránit jakékoliv kontrole ze strany komunistické strany. Takže vcelku nadšeně vítali její rozklad. Komunisté pro ně znamenali kontrolu. A té se chtěli zbavit. Chtěli operovat bez jakéhokoliv dohledu.

Když si teď přečtete rozhovory s některými činiteli KGB z té přelomové doby konce osmdesátých a začátku devadesátých let, uslyšíte toho spoustu o právním státu, vládě zákona a demokracii. Ale nikdy neměli na mysli skutečnou demokracii. Pro ně znamenala demokracie zbavit se dohledu komunistické strany.

Myslíte tedy, že Západ mohl udělat v devadesátých letech víc, aby získal důvěru reformované části zpravodajských služeb? A přesvědčit jejich činitele, že Západ a jejich zpravodajské služby nechtějí demolici politického systému, který se utvářel v Moskvě?

Myslím, že nikoliv. Změnit příslušníka KGB prostě nelze. Co mohl Západ udělat, bylo nebrat vážně ujištění KGB, že se po pádu a zákazu komunistické strany mění. A že se mění v demokratickou nebo demokraticky kontrolovanou organizaci jen proto, že není pod kontrolou komunistů. To byla naprostá lež. Naprosto smyšlený narativ. Ano, zbavili se komunistů, ale ne proto, že komunisté je nutili operovat nedemokraticky, zabíjet lidi nebo je utlačovat. Samotná povaha organizace byla vždy mimořádně represivní. Její příslušníci se chovali brutálně. Nerozumějí v podstatě žádným pravidlům. A Západ měl trvat na větších reformách KGB. Nejen reformách, měl trvat na kompletním rozpuštění KGB.

Měli tedy nebo mají ruští zpravodajci představu, komu a podle jaký pravidel, pokud vůbec, skládat účty?

Teoreticky se mělo za to, že by měli být odpovědní přímo hlavě státu. Což byla možná správná představa, ale aby fungovala, musíte mít nějaké funkční instituce a musíte mít nějaká pravidla. Například FSB a SVR i vojenská rozvědka jsou velice rozsáhlé organizace. Nejde o pár set lidí v Moskvě. Řeč je o několika tisících lidí po celé zemi. A nelze je kontrolovat z jednoho místa tím, že by spadali přímo pod prezidenta. Jak může prezidentský úřad kontrolovat, co se děje na regionálním oddělení ve Vladivostoku? Na to je třeba mít nějaký systém. A KGB či později FSB mu vždy vzdorovaly.

Chtěl bych se vás zeptat na současnou vlnu ruské emigrace, na vaše krajany v zahraničí. Řekl byste, že ten milion Rusů, který odešel z Ruska po invazi na Ukrajinu, se nějak liší od těch minulých vln, například v roce 1917 a později, jejichž situaci podrobně popisujete ve své knížce?

Ano, samozřejmě se liší. Protože je to mimořádně obtížná chvíle být Rusem, ať už uvnitř Ruska nebo v zahraničí. Takže zkoušíme zůstat v kontaktu. Diskutovat spolu. Snažíme se pochopit, co se vlastně děje a co podniknout dál. Když válka začala, snažily se dát dohromady dokonce celé generace politických exulantů. Především nám šlo o to ukázat, že i když Rusko válčí s Ukrajinou, existuje velký počet Rusů, kteří jsou proti válce. Protože Kreml zastával linii, že válku podporují všichni Rusové. To nebyla pravda.

Píšete ve své knize, jak obtížně se organizoval ruský politický exil po revoluci v roce 1917, po konci druhé světové války a pak v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Že vlastně nebyl schopen přijímat organizační nebo finanční pomoc Západu, protože lidé přicházeli s myšlenkovým konceptem sovětského člověka, který nebyl kompatibilní s liberálním, demokratickými hodnotami na Západě. Myslíte, že Rusové, kteří se ocitli v exilu v posledních pár letech, jsou jiní, zčásti proto, že nějakých deset patnáct let žili v Rusku v otevřené, relativně demokratické společnosti?

Myslím, že nejde ani tak o ruský způsob myšlení jako o absenci politické kultury. Problém je v tom, že když jste opustili zemi, jako byl Sovětský svaz, měl jste nulové povědomí o politické kultuře nebo o otevřené politické debatě. Jedinou otevřenou politickou debatou, z které měl člověk zkušenosti, byla debata doma ve vlastní kuchyni. Neumíte hledat společné jmenovatele nebo kompromisy.

To, co říkáte, je trochu paradoxní. Dobře si pamatuji na druhou polovinu osmdesátých let, kdy jsme v tehdejším skleroticky totalitním Československu čekali – z dnešní perspektivy mylně – na každý závan svobodné veřejné debaty z Gorbačovova Kremlu. Na alespoň náznak návratu k otevřené společnosti a demokracii. Zdálo se nám, zcela chybně, že jste o krok či dva napřed. Vy říkáte, že takové období pro samotné Rusy vlastně neexistovalo. Že ty naše tehdejší naděje byly zcela falešné.

Nejspíše ano. Gorbačov byl zázrak, abych byl upřímný. Jeho příchod byl naprosto neočekávaný. Vybíral ho jako svého nástupce Andropov. A nikdo nečekal, že Gorbačov je nějaký demokrat nebo že by mohl začít prosazovat nějaké demokratické principy. Několikrát jsem ho osobně potkal a bavil se s ním. A stále mi vrtá hlavou, proč nám ho osud seslal. Abych byl upřímný, nezasloužili jsme si ho.

Čemu přičítáte absenci politické kultury a civilizační odlišnost Ruska od ostatních částí Evropy? Je to tím, že se Ruska nedotkla renesance, osvícenství, výdobytky francouzské revoluce?

Staletími vlády absolutistického cara, samoděržavím. Po jeho pádu neměl nikdo ponětí, jak politicky debatovat. Četl jsem paměti jistého francouzského novináře, který byl v Moskvě a v Sankt-Petěrburgu v roce 1917, krátce po Únorové revoluci. Byl tehdy šokován, jakým způsobem debatovali ruští politici v první ruské Dumě. Hovořili bez přestávky tři čtyři pět hodin. Neměli vůbec představu, jak mluvit na veřejnosti. A ten problém přetrvává dodnes. Když se dnes vydáte na jakoukoliv konferenci, kterou organizují ruští političtí exulanti, první věc, na kterou narazíte, bude nějaký velký politický skandál. Potkáte lidi ve stavu mimořádného rozrušení a rozčilení. Zpochybňují sami sebe, své názory, jsou velmi podezřívaví, téměř paranoidní vůči svému okolí i vůči svým přátelům. To vše je velmi kontraproduktivní. To desetiletí koncem minulého století, kdy jsme měli skutečný parlament a skutečnou politickou debatu, bylo prostě příliš krátké.