KOMENTÁŘ. Má-li sloužit čas adventní k reflexi a zamyšlení, není od věci pozastavit se nad tím, proč získává naše přítomnost nálepku doby nepřetržité zloby a permanentního občanského pohoršení. Píší se o ní knihy i eseje, skládají písně a jsou jí plné diskuse na sociálních sítích…

Stojí za úvahu, proč se voliči až nesnesitelně snadno ztotožňují s politiky, kteří dokáží společenské kverulantství, trvalou až patologickou nespokojenost, cynismus, svárlivost a kritičnost umně a s dokonalým výrazem ublíženosti artikulovat.

Aby se v jejich podání geografická, národní, jazyková, náboženská a snad i jen zvyková sounáležitost (nebo jen bublina na sociální síti) stávala poslední instancí a pevností, ve které hledat a najít útěchu.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

A zase jde o peníze

Základní psychologické poučky nacházejí těsný vztah mezi zlobou a vztekem a depresí. Měřeno stupněm veřejného rozčilení, jako by se nacházel svět na konci prvního čtvrtstoletí 21. věku ve stavu sklíčenosti, úzkosti a strachu.

Přispívá k nim bezpochyby válka na „naší“ východní hranici, zprávy o klimatických změnách či ztráty ekonomických jistot. Svět a s ním i lidské životy stávají se ze dne na den méně předvídatelné. 21. století připravuje člověka o jasnou a tím i srozumitelnou budoucnost. A tím možná i o naději.

Každý, kdo měl trochu našetřeno, investoval do nemovitostí a do akcií. Výsledkem byl… astronomický růst cen domů a bytů. Kdo měl (tehdy) nějaké jmění, zbohatl ještě více.

Když si shodou okolností kladl stejné nebo podobné otázky v eseji Můj podíl na pádu civilizace bývalý analytik londýnské City a knižní autor Geraint Anderson, našel kořeny společenské deprese ve finanční krizi z roku 2008.

„Tahle jediná monumentální událost vysvětluje polarizaci, populismus a paranoii, která zamořila západní společnost,“ píše Anderson. Za přelomové datum označuje pondělí 15. září 2008. V New Yorku tehdy zbankrotovala investiční banka s téměř stošedesátiletou tradicí Lehman Brothers. Krize krom všeho jiného přinesla dlouhodobou stagnaci reálných příjmů.

Stejný či ještě větší dopad však měl podle Andersona rekordní propad základních úrokových sazeb. V samotné Británii se dalších deset let držely na pouhém půl procentu. Peníze sice absurdně zlevnily, ale depozita v bance neměly žádnou návratnost. Každý, kdo měl trochu našetřeno, investoval do nemovitostí a do akcií.

Výsledkem byl… astronomický růst cen domů a bytů. Kdo měl (tehdy) nějaké jmění, zbohatl ještě více. „Kapitál, nikoliv práce jako taková přinášel největší dividendy a ekonomická nerovnost se stala ještě zřetelnější,“ soudí Anderson. Záchrana bank a bankéřů, kteří krizi způsobili, stála možná až tři biliony dolarů a viníci nebyli nikdy pohnáni k odpovědnosti.

„Brexit v roce 2016 nelze vysvětlit bez téhle zloby a bez schopnosti zastánců odchodu Británie namířit ji proti Evropské Unii, cizincům nebo metropolitním elitám,“ pokračuje Anderson.

A stejně tak Trumpův vzestup nelze pochopit bez docenění (obrovské) nedůvěry vůči „státu ve státě“ (deep state), kterou krize přinesla. A bez selhání či konce amerického snu pro dělníky z tradičních amerických průmyslových oblastí (rust belt). Olej do ohně přilili pravicoví miliardáři a konspiracemi posedlý prezidentský kandidát, který ze všeho vinil zastánce globalizace, imigranty, a dokonce i liberály požírající děti – v závislosti na IQ voliče.

Život v historickém zlomu

Česká republika se v roce 2008 sice vyhnula přímé bankovní krizi, ale recese postihla exportně orientovaný lehký průmysl. Hospodářský pokles si vynutil snížení úrokových sazeb až na „technickou nulu“ a centrální bankou garantovanou devalvaci koruny.

Oba kroky pak dopady finančního krachu s kořeny v laxní regulaci a paralelní hamižnosti poskytovatelů hypoték na americkém trhu zmírnily. Neznamená to však, že česká demokracie zlobě voličů unikla či uniká.

S koncem poválečného uspořádání světa a nastupující multipluralitou definovanou účelovými, transakčními a krátkodobými spojenectvími přichází svět o svou přehlednost a předvídatelnost.

Měli své zkušenosti z ledabylé privatizace z první poloviny 90. let a malé české bankovní krize, kterou přinesl bankovní socialismus v druhé polovině 90. let. Připomeňme ztracené penzijní úspory obyvatel transformované za 40 let do tehdejšího státního majetku.

A připomeňme zhruba 300 miliard korun, kterými byly vykoupeny nezodpovědné, špatné či rovnou kriminální úvěry a s nimi spojené tunelování „končících“ státních firem a podniků. Devadesátá léta přinesla masívní přerozdělení státního majetku. Ve prospěch nejtvrdších loktů, nejexkluzivnějších osobních konexí a nejpřesnějších a nejhodnotnějších insider informací.

Navíc, jak se zdá, dopady malých i velkých finančních krizí umocňuje historický zlom, ve kterém se zcela vytrácí kdysi přehledně bipolární a pak krátkou dobu unipolární svět.

S koncem poválečného uspořádání světa a nastupující multipluralitou definovanou účelovými, transakčními a krátkodobými spojenectvími přichází svět o svou přehlednost a předvídatelnost. A lidé o pohodlí zaručených jistot, jak to ve své eseji Konec modernity v magazín Foreign Policy shrnul profesor historie z Cambridžské univerzity Christopher Clark:

„Za námi leží éra drasticky akcelerovaného období industrializace a trvalého demografického a hospodářského růstu; éra blahobytných států a (alespoň na Západě) materiálního zajištění; éra velkých nadregionálních novin a vzniku rozhlasových a televizních sítí; a věk respektovaných politických stran s dostatečnou trvanlivostí a vahou, aby sloužily jako kotvy kolektivních totožností,“ vyjmenovává profesor Clark.

A dodává: Ona „moderní éra“ byla víc než sbírkou institucí; vytvořila také svou vlastní mytologii, příběh, který jsme si mohli vyprávět, a prostředky, kterými jsme se mohli zasadit do časového rámce, chápat, odkud přicházíme a kam míříme.

Defenziva zleva i zprava

Tahle modernita se nám prý rozpadá před očima. Posluchači, diváci a čtenáři celostátního rozhlasu, televize a novin, skupina sloužící jako kotva a referenční zázemí pro totožnosti, růst jako axiom naší existence – to vše přestane brzy existovat.

Moderní politický systém v Evropě a ve Spojených státech je ve stavu neustálé proměnlivosti. Tradiční a respektované strany s nádhernými tradicemi – britští konzervativci a republikáni ve Spojených státech – se drobí ve změť obléhaných frakcí a přenechávají iniciativu populistickým outsiderům. Slabý a neforemný politický střed je tlačen do defenzivy zleva i zprava. A přestává být jasné, které myšlenky a požadavky náleží ještě pravici a které už levici.

Ocitli jsme se v bodě, kdy se dá říci, že krize naší doby se odehrává nejen před našima očima, ale také v našich hlavách. Bitva hřmí a bonmoty nevybíravých demagogů nás ženou od jednoho sloganu, z jednoho tábora, jedné vlny pobouření k další ozvěně webových stránek a zpravodajského serverů.

Sotva kdy bylo tak obtížné klidně přemýšlet. Jenže tichá reflexe, reflexe, která je pragmatická a která se neuzavírá do sebe, je přesně to, co teď potřebujeme. K těmhle slovům chce se dodat: A to nejen teď, v čase adventním.