,

Ivan Gabal: Jak je to s vymáháním spravedlnosti. Je u nás nebezpečné nebo bezvadné?

Polemiku o práci státních zástupců nastartoval kritický text Jana Urbana o nestíhaných zločinech státních zástupců, a to s konkrétními příklady a kauzami. V odpovědi na tuto kritiku, se v textu dotčená státní zástupkyně Dagmar Máchová (toho času mimo službu) ohrazuje vůči Urbanovým poukazům tím, že jednotlivá obvinění vyvrací.

Jak to tedy je u nás v České republice s vymáháním spravedlnosti? Je u nás nebezpečný, jak píše Jan Urban, nebo bezvadný jak píše Dagmar Máchová?

Skutečně nepravdivá tvrzení?

Hlavním argumentem Dagmar Máchové je, že její postup v uváděných kauzách nebyl shledán žádným z aktérů naší justice vadným – z hlediska porušení zákona. Nařčení tudíž neshledává jako oprávněná natož potvrzená soudním verdiktem. U většiny výhrad Máchová proto vyslovuje názor, že jde o nepravdivá tvrzení.

Existuje důvod navázat na vyjádření Dagmar Máchové o bezvadnosti její práce, podstatnou otázkou, zda máme systém státního zastupitelství nastaven správně. Tedy tak, že koriguje práci státních zástupců až v případě porušení zákona (například platného zákona o státním zastupitelství).

A zda právě toto není důvod zákon o státním zastupitelství zásadně přepracovat tak, aby dokázal předejít, korigovat nebo sankcionovat i „subzákonná“ pochybení státních zástupců, která ovšem mohou mít zcela zásadní dopad na výkon celého systému a jeho dopady na obecné právní poměry a spravedlnost z hlediska výkonu právního státu.

Ostatně ČR je stále častěji zmiňována jako země, kde je tato legislativa v stavu vyžadujícím novelizaci, případně rovnou celkové (již několikrát odložené) kompletní přepsání zákona.

Osobně navíc vyslovuji hypotézu, že činnost státní zástupkyně Máchové nebyla vůbec bezvadná. Právě naopak. Ale v důsledku špatně nastavené zpětné vazby a kontroly prostě nebyla shledána a posuzována tak, aby byly postiženy zásadní chyby nebo dokonce záměrné manipulace v její činnosti, které měly zásadní dopad na výkon spravedlnosti v České republice.

Oporou pro formulaci této hypotézy jsou moje vlastní poznatky o práci paní Máchové v kauzách „opencard“ v Praze.

Jako člen vyšetřovací komise…

Za prvé u vyšetřování původního projektu opencard a trestního oznámení zastupitelky Jany Ryšlinkové s podezřením na organizovanou finanční kriminalitu při spuštění tohoto projektu a okolnostech, které jej provázely.

Za druhé v případu žaloby a soudního řízení s exprimátory Svobodou, Hudečkem a dalšími radními, kteří se pokoušeli projekt zastavit nebo korigovat, a byli trestně obviněni rovněž zástupkyní Máchovou a souzeni mnoho let až do nedávného osvobozujícího rozsudku. Role JUDr. Máchové v obou případech byla zásadní.

Byl jsem členem parlamentní vyšetřovací komise k prověření vyšetřování kauzy opencard, která se případem zabývala v poslanecké sněmovně v roce 2014. V rámci své činnosti jsme vyslechli rovněž dozorující státní zástupkyni JUDr. Dagmar Máchovou a zabývali se poměrně podrobně její činností ve věci i způsobem její výpovědi před parlamentní komisí.

Posléze jsem z titulu činnosti v této komisi vypovídal jako svědek obhajoby při soudním projednávání trestního řízení proti exprimátorům a radním, kde JUDr. Máchová působila jako dozorová státní zástupkyně při vyšetřování a posléze jako žalující v této kauze, kterou projednával soudce Alexander Sotolář.

Věcné aspekty způsobu, jakým dozorovala a nepochybně i ovlivňovala JUDr. Máchová vyšetřování v případě původního projektu opencard, je poměrně dobře patrný ze závěrečné zprávy parlamentní vyšetřovací komise.

Radní a primátoři Hudeček a Svoboda, kteří byli nucení řešit toto neblahé dědictví po svých předchůdcích, byli obviněni, vlekle souzeni a nakonec osvobozeni.

Proto si dovoluji (níže pod čarou, pozn. red.) bez dalšího komentáře uvést alespoň diagnostickou část zprávy parlamentní komise, kde se podle mne ukazují zásadní pochybení a manipulace ze strany státní zástupkyně – jak při vedení a dozorování trestního oznámení na původní projekt opencard, tak při vedení obžaloby proti těm, kdo museli řešit důsledky nevyšetření kořenů zmanipulovaného a rozkradeného projektu.

Určitým specifikem činnosti parlamentní vyšetřovací komise je, že není orgánem činným v trestním řízení. Byla naopak pověřena, aby se zabývala činností vyšetřovacích orgánů. Proto se vyšetřování dotýká i kvality a preciznosti práce policejních aktérů a státních zástupců v podstatně širším smyslu než ryze právní kontrolní mechanismy systému státního zastupitelství.

Jak u obou případů opencard samostatně, tak v jejich porovnání, je zřejmé, že systém státního zastupitelství nejspíše postrádá účinnou zpětnou vazbu a kontrolu a je třeba jej neprodleně změnit. Otázku kvalifikace postupu i výkonu jmenované státní zástupkyně ponechávám na čtenáři.


Z nálezu parlamentní vyšetřovací komise (celé znění zprávy naleznete zde)

1. Vyšetřování kauzy se poměrně rychle odklonilo od trestního oznámení zastupitelky RNDr. Jany Ryšlinkové, a to především v klíčovém bodu III samotného trestního oznámení. Chybí samotné zkoumání, vyšetřování, zda nebyl celý záměr navržen, konstruován a schválen skupinou osob ve vedení MHMP, respektive v Radě, s intencí podvodu a neoprávněného zisku.

2. Státní zástupkyně, policie, respektive orgány činné v trestním řízení nepostupovaly důsledně podle § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu. Konkrétně nezjistily skutečný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci, a zjevně též nehodnotily důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nebyla pochopena souslednost jednání jednotlivých aktérů, nebyla vzata v potaz logika a smysl jejich postupu, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a v důsledku toho též k jejímu rozdělení na více částí, ačkoli takový postup nebyl důvodný.

3. Rozparcelování celé věci umožnilo nejen odlišnou kvalifikaci případu, ale zejména došlo k rozmělnění integrovaného a koordinovaného vyšetřování a k následnému postupnému odkládání dílčích skutků. V neposlední řadě pak rozparcelování eliminovalo celkovou možnou trestní odpovědnost za přípravu a realizaci záměru jako komplexního finančního podvodu organizované a koordinované skupiny osob, například na úrovni samosprávných orgánů HMP. V hledáčku prověřování a vyšetřování případu tím zůstali pouze aktéři základní úrovně. Na subjektivní stránku trestného činu (úmysl), lze přitom usuzovat právě z provázanosti kroků jednotlivých aktérů a všech okolností daného případu, které svědčí a potvrzují záměr vyvést z poškozených subjektů finanční prostředky a obohatit se tak na jejich úkor. Neprofesionálním přístupem státního zástupce v rámci vypracování záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, samotným upravováním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, prodlužováním doby jeho vyhotovení, úpravou právní kvalifikace, která v rámci platných zákonů stanovuje nejen věcnou a místní příslušnost dozoru státního zástupce, ale i dává policejnímu orgánu možnost využít všech prostředků v rámci prověřování a vyšetřování, vzniká pochybnost, proč se tak dělo a jaký byl a je skutečný důvod tohoto jednání.

4. V případě pokračování vyšetřování projektu Opencard po roce 2010 a rozhodnutí Rady HMP o dalším přidělení kontraktu firmě Haguess ve volebním období

2010-2014, policie a tatáž státní zástupkyně nepřikročily k postihu úředníků, kteří připravovali podklady pro rozhodnutí Rady HMP, ale přímo Rady samotné, konkrétně k postihu hlasujících přítomných členů Rady HMP. V tomto případě tedy primární trestně právní odpovědnost míří na politickou odpovědnost zastupitelů, kdežto v rámci prověřování a vyšetřování trestního oznámení RNDr. Jany Ryšlinkové byli ponecháni úplně mimo.

5. V nerespektování logiky trestního oznámení zastupitelky Ryšlinkové z roku 2009 a v následném neprofesionálním rozdělení případu na dílčí skutky, trestné činy odlišné oproti trestnímu oznámení, ale i ve srovnání přístupu při pozdějším trestním stíhání, shledáváme u téže státní zástupkyně a téhož státního zastupitelství podstatný rozdíl v hodnocení, vyšetřování a kategorii obviněných z hlediska administrativní respektive samosprávné odpovědnosti. Záměrné opuštění logiky trestního oznámení a následné rozdělování jednoho trestního skutku na dílčí a méně závažná obvinění i zřetelnou nekonzistenci v postupu státního zastupitelství a téže státní zástupkyně ve vyšetřování i v trestně právní kvalifikaci téhož projektu v různých obdobích shledáváme jako vážný problém předvídatelnosti výkonu práva a rovnosti před zákonem. Souhrnně vzato v tomto bodu považujeme za chybné nerespektování logiky a důkazů trestního oznámení, nerespektování příslušné judikatury, rozdělení skutku na dílčí a následné překvalifikování trestných činů a rozdílnou právní kvalifikaci prakticky velmi podobného rozhodnutí Rady MHMP v případu Opencard v různých časových bodech.

6. Nesoulad mezi postupem policie a státního zastupitelství, kterému bylo trestní oznámení přímo adresováno, a samotným trestním oznámením je patrný i z faktu, že trestní oznámení upozornilo, že může jít o trestnou činnost organizované skupiny osob. Oznamovatelka požadovala na státním zastupitelství informaci o postupu do jednoho měsíce od podání předmětného trestního oznámení. Takovou informaci ani informaci o nerespektování jejího trestního oznámení ve stěžejní ose oznamovaného podezření na trestnou činnost oznamovatelka nikdy neobdržela. Vlastní trestní oznámení, respektive jeho prověřování, bylo zahájeno a zrušeno státní zástupkyní z nejasných důvodů a obnoveno až se značným zpožděním, a to (dle výpovědi vyslýchaných policistů) až po přímé intervenci městské státní zástupkyně JUDr. Jany Hercegové, nadřízené dozorující státní zástupkyně JUDr. Dagmar Máchové. Přitom urgentnost, charakter podezření ze spáchání závažné organizované trestné činnosti i požadavek informovanosti byly zřetelně artikulovány v závěru trestního oznámení zastupitelky RNDr. Jany Ryšlinkové. Prodlevy a průtahy v zahájení prověřování, k nimž došlo navzdory snadno dostupným důkazům, rozpory mezi státním zastupitelstvím a policisty nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny a nesou jasně patrné stopy nedbalosti, anebo dokonce záměru, třebaže mohly ovlivnit úspěšnost a rychlost vyšetřování.

7. Samostatnou pozornost a důkladné přezkoumání státního zastupitelství vyžaduje odhad finančního objemu vyšetřovaného případu, který sám o sobě ovlivňuje podstatné okolnosti a kompetentní přiřazení dozoru v celém případu, tedy věcnou a místní příslušnost. JUDr. Dagmar Máchová oslovila v návaznosti na svou výpověď před PVK Opencard tuto komisi dodatečně písemně s tím, že „… byla dotazována na některé skutečnosti, které nemohla náležitě vysvětlit, neboť … neměla s sebou doklady a listinné materiály z trestního spisu …“ Proto dodatečně doplnila, respektive „… uvedla na pravou míru zejména účetní údaje, které v této komisi uváděli někteří poslanci a které …“ státní zástupkyně považuje „ … za nepřesné.“ Doplnění se týká odlišných údajů o nákladech na projekt Opencard, který podle JUDr. Dagmar Máchové ve sledovaném období vyčerpal částku 533.447.402 Kč, a nikoli podstatně vyšší částky, které před komisí uváděli jiní svědci a na které byla státní zástupkyně členy komise dotazována. Podle poznatků vyšetřovací komise je ovšem reálný objem vynaložených prostředků násobně vyšší a zahrnuje přinejmenším například výdaje Dopravního podniku hlavního města Prahy, který v době forenzního auditu firmou Nexia odmítl předat auditorům účetní doklady, třebaže byly zjištěny neevidované vysoké pohledávky firmy Haguess právě vůči DPP. Již trestní oznámení zastupitelky RNDr. Jany Ryšlinkové adresované přímo státnímu zastupitelství na některé závažné skutečnosti poukazuje jako na samostatný trestný čin.

8. Postup, kterým dospěla policie a státní zástupkyně k výši vyčerpané částky v projektu Opencard, sám vyžaduje důkladné prověření, protože je v rozporu se zjištěním auditorů i s údaji uváděnými samotným MHMP na podkladě účetních dokladů. Je rovněž v rozporu s podklady, které měla k dispozici vyšetřovací komise. A otázkou je nejen rozdíl ve finančních objemech, ale rovněž ve způsobu a důvodech, které vedly policii a státní zastupitelství k odlišným výsledkům. Lze vyslovit hypotézu, že policie ani státní zástupkyně nezahrnuly například náklady DPP a nezabývaly se zřejmě ani zjištěnými milionovými nesrovnalostmi v účetnictví.

Ani tato podezření formulovaná trestním oznámením zřejmě nebyla zevrubně prověřena na podkladě posouzení všech dostupných důkazů, a potenciálně tudíž ani stíhána. To je opět důsledkem nerespektování formulace a indicií zahrnutých v trestním oznámení RNDr. Jany Ryšlinkové.

9. Již po výslechu dozorující státní zástupkyně před vyšetřovací komisí se komise obrátila na nejvyššího státního zástupce s vyjádřením pochybností o kompetenci JUDr. Dagmar Máchové a o jejím postupu v případu šetření trestního podání RNDr. Jany Ryšlinkové. Vyšetřovací komise tak učinila zejména v návaznosti na neuspokojivé vysvětlení motivů rozdělení podezření plánovaného podvodu organizovaného skupinou osob, který oznámila zastupitelka RNDr. Jana Ryšlinková, a rovněž v souvislosti se zjevným rozporem mezi dokumentovanými náklady na projekt Opencard a částkou, se kterou pracovala policie a státní zástupkyně, včetně rozsahu možných finančních podvodů a trestných činů. V logice norem regulujících vnitřní vztahy v hierarchii státního zastupitelství byla nakonec odpověď na podání vyšetřovací komise zpracována její bezprostřední nadřízenou. JUDr. Jana Hercegová měla práci JUDr. Dagmar Máchové kontrolovat po celé období vyšetřování (2009-2014). JUDr. Jana Hercegová ostatně – podle výpovědi policistů – rovněž aktivně a přímo ingerovala do jejich vyšetřování a usměrňovala je. Dále nepřímou argumentací o množství a datech provedených kontrol, ale bez věcných argumentů zpochybnila dotazy vyšetřovací komise a shledala postup své podřízené bez vady. Nicméně již z výše uvedených argumentů lze konstatovat, že postup dozorující státní zástupkyně bez vady pravděpodobně opravdu nebyl. A fakt, že právě ona byla v hierarchii státního zastupitelství pověřena tím, aby odpověděla na dotazy PVK vznesené vůči postupu JUDr. Dagmar Máchové, budí jisté pochybnosti o nastavení vnitřní kontroly, respektive o ochotě státního zastupitelství, zabývat se podněty a zjištěními vyšetřovací komise. Pozice a odpovědnost JUDr. Jany Hercegové vylučovala, aby ve své odpovědi k práci své podřízené zaujala jiné než kladné a pochybnosti odmítající stanovisko, což mohlo státního zastupitelství logicky anticipovat.

10. Lze tedy důvodně pochybovat, zda je stávající nastavení vnitřního systému kontrol a prověřování v hierarchii policie a státních zastupitelství – přinejmenším u takto závažných a finančně objemných případů – imunní vůči riziku libovolně motivované tolerance vůči nekvalitní práci policie a dozorující zástupkyně ze strany jejich nadřízených, zda tímto způsobem nemůže vzniknout vazba přílišné tolerance a libovůle v postupu státního zastupitelství bez toho, že by byla předmětem zájmu vyšších stupňů státního zastupitelství, a zda je vůbec správné, aby dozorující státní zástupkyně i její nadřízená spolupracovaly v těchto pozicích a na závažných kauzách několik let bez rizika ztráty výkonu, motivace, objektivního dozoru a kritické kontroly, v atmosféře poněkud nemístné vzájemné solidarity a shovívavosti k nedůslednostem a chybám.

11. Naznačené problematické rysy postupu ve vyšetřování byly podle našeho názoru snadno identifikovatelné již v počátcích prověřování a vyšetřování, a to tím spíše, že byly předmětem dosti fundamentálních a opakovaných sporů uvnitř týmu policistů specializovaného útvaru policie, s následným odchodem těch, kteří prosazovali a navrhovali vyšetřování věci jako organizovaného podvodu, a nikoliv roztříštěného shluku náhodných a neprovázaných trestných činů. Máme za to, že dozor ani kontrola nebyly dostatečné a umožnily odvedení vyšetřování mimo hlavní linii trestního oznámení, pokud dokonce obě spolupracující a do případu ingerující státní zástupkyně rozdělení celé věci do ad hoc případů prvému týmu vyšetřovatelů policie nevnutily vědomě.

12. Mnohaletá stabilita v osobě dozorující státní zástupkyně i její nadřízené se mohla projevit v rozpadu hlavní linie vyšetřování trestního oznámení do dílčích a méně závažných a vzájemně neprovázaných trestných skutků druhořadých spolupachatelů, zatímco hlavní původci možného podvodného plánu zůstali mimo pozornost vyšetřovatelů a státních zástupkyň. Na tuto okolnost veřejně upozornil soud na konci projednávání případu skupiny pracovníků Odboru informatiky MHMP. PVK rovněž dospěla k celé řadě závažných zjištění týkajících se průběhu, řízení a financování projektu Opencard a rozhodování o něm, a to jak na úrovni MHMP, tak na úrovni samosprávy, které zřejmě nebyly vyšetřováním ani dozorující státní zástupkyní reflektovány a odpovědně zváženy ve své provázanosti a souslednosti.

13. Policejní orgány nepracovaly profesionálně, řádně nepracovaly s osobou z prostředí, která se rozhodla s policií spolupracovat, policie řádně odborně a profesně nevyužila svých zákonem daných možností v rámci profesního postavení (schůzky v advokátní kanceláři, schůzky s plk. Václavem Němcem a kpt. Dušanem Lávičkou).

14. Policie osobě z prostředí, která se zřetelně a sama, dobrovolně rozhodla spolupracovat v rámci odhalení podvodného a korupčního jednání, neposkytla přesné a jasné předchozí poučení o jejím procesním postavení (obviněný, spolupracující obviněný, utajený svědek apod.).

15. Z provedeného vyšetřování komise lze jasně poukázat, že taktická a odborná příprava k provedení prohlídky nebytových prostor mohla být znehodnocena vzhledem k možnosti zajištění důkazů, a to zpožděním, kterému předcházely neodůvodněné zásahy nadřízených jednotlivých stupňů velení specializovaného útvaru PČR (příprava vyšetřovatele, konzultace se státní zástupkyní, následné opravy termínů nadřízených). Na základě výslechu svědků existuje důvodné podezření, že termín odložené prohlídky nebytových prostor byl předem znám vedení MHMP.

Ze spisového materiálu a samotných výslechů není zjevné, jak byla policejním orgánem vyhodnocena data z počítačů zajištěných při prohlídce nebytových prostor na MHMP a dále jak byla zajištěná data využita v trestním řízení.

16. Policie řádně nepracovala s jednotlivými možnými verzemi vyšetřování, nevyužila všech profesionálních možností a znalostí svých příslušníků, které by právě vedly k možnému objasnění celého případu jako celku, k vyjasnění jednání jednotlivých podezřelých a k samotnému profesionálnímu směru v samotném vyšetřování (samotné zjištění a analýza kontaktů včetně jejich osobních, profesních a rodinných vazeb). Zde je nutné podotknout, že případ byl vyšetřován na specializovaném útvaru policie, který by právě měl spojovat možné protiprávní jednání pachatelů v celek a tím rozkrýt organizátora, měl by liniovat, šetřit a dokonce metodicky vést jiné útvary při vyšetřování obdobných složitých kauz.

17. Přestože šlo – a stále jde – o rozsáhlou kauzu se závažným dopadem na ekonomiku, policie nepracovala efektivně při vyhodnocování důkazů, chybělo využití všech odborných znalostí a profesionální využití techniky a zkušeností špičkových pracovníků policie, které PČR má.

18. Ze strany státního zastupitelství je také velice zajímavá skutečnost, že osoba z prostředí, která spolupracovala s policií, obstarávala důkazy a označila kritická místa případu, byla samotným žalobcem u soudu označena jako osoba, která nespolupracovala s orgány činnými v trestním řízení. Dále ze zajištěných důkazů PVK taktéž vyplývá, že pravděpodobně do případu zasahovali dva státní zástupci, což mohlo policejnímu orgánu vnést do případu zmatek.

19. Další důkazy, jež PVK zajistila, pravděpodobně ukazují na nestandardní práci úředníků MHMP. Zda se jedná o neodbornost, nedbalost či dokonce úmysl, to měly již v minulosti posoudit orgány činné v trestním řízení . Dále pak je nutné posoudit, do jaké míry, kdy a za jakým účelem úředník rozhodoval, či konal, a zda jej někdo ovlivňoval, či nikoli.

20. Dále je třeba poukázat na „zajímavé“ a tehdy platné interní akty řízení fungující na specializovaném útvaru policie, které brzdí aktivitu policejního orgánu a dávají plnou kontrolu nadřízeným k možnému ovlivnění případu. Opatřené důkazy vyšetřovací komisí taktéž ukazují na špatnou personální práci u specializovaného útvaru policie.

21. Je také nutné jasně označit, že i GIBS pravděpodobně nepracovala s vysokým odborným nasazením, neboť již byly prověřeny některé kroky policejních orgánů v předmětné kauze Opencard, avšak bez jasných výsledků, přestože v době prověřování samotnými pracovníky GIBS již existovaly důkazy, které by opravňovaly postupovat v případu jinak a pravděpodobně razantněji a ve smyslu zákona.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

10 komentářů

  1. petrph napsal:

    Bohužel, pan Gabal má pravdu v bodu 10, kde píše „..lze tedy důvodně pochybovat, zda je stávající nastavení vnitřního systému kontrol a prověřování …..“ imunní vůči riziku …atd!.. což se ovšem netýká pouze policie a státního zastupitelství, ale rovněž i soudů, rovněž i všech úřadů, i všech dalších státních a veřejných institucí. Na všech těchto jsou interní (i nadřízené) kontroly nikoliv levně zřízeny, ovšem na spoustě z nich taky nefungují (viz třeba zaklekávání na firmy od MF),
    Nabízí se jistě otázka, jak toto řešit – a odpověď by měla být snadná – toto všechno by se mělo a to rychle řešit v rámci transparentní a pluralitní demokracie. Kde by se měli činitelé těch institucí zodpovídat veřejnosti vždycky po použití nelegitimního řešení. Jen tedy (a v tom se to může zdát složité) opakuji ne-legitimního, což je něco trochu jiného, než formalně právnicky (ne)správné, a bez té zodpovědnosti, jak se to pokouší často judikovat soudy..

    • Taoiseach napsal:

      To myslíte vážně???
      Jakože by „činitele soudů“ měla posuzovat „veřejnost“, tedy ulice, resp. média? A na základě čeho? O tom, zda byl porušen zákon, může rozhodovat pouze soud. Ale kdo má (může mít) pravomoc rozhodovat, zda bylo „použito ne-legitimní řešení“? V určitých případech na to může poukázat veřejný ochránce práv, ale ani ten nemá pravomoc rozhodovat.
      Zásahy do moci soudní jsou v právním státě nepředstavitelné a s „transparentní a pluralitní demokracií“ nemají nic společného.

      • petrph napsal:

        V té Vaší úvaze je dosti hrubá chyba. Jak doufám vidíte -a jak ostatně vypovídá i řada kritických článků zde na HP (i když z jiného úhlu než ten můj), tak soudní systém toto prostě řešit nedokáže, ten se sám topí v hluboké právnicko-byrokratické krizi. Jestli řeší, podobné případy řadu let, a víysledek je že pouze zruší rozhodnutí nižšího orgánu (leč nepotrestá nikoho), tak potom návrh, že by to měl řešit někdo jiný, v rámci demokracie už tak nesmyslně nevypadá.

        • Taoiseach napsal:

          Zaprvé je rozdělení moci zákonodárné, výkonné a soudní nedotknutelné.
          Zadruhé si o „veřejnosti“ děláte velké iluze. Nějaká část veřejnosti opravdu přemýšlí a zaujímá odpovědné postoje. Ovšem většina se zmůže tak leda na papouškování dezinformací.
          Romantismus anarchistů je pěkný v případě protestů, ale spravovat věci veřejné s ním není možné.

  2. Petr Kaminsky napsal:

    Co na to rikate, pani Machova? Ze vsechno bylo v souladu se zakonem? Co vase svedomi, mate stale dobre spani?

  3. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Je to snad poprve, co s Ivanem Gabalem bez výhrad ve všem souhlasím. Justice v ČR je v totálním, mírně řečeno, nepořádku. Vymáhání spravedlnosti je v mnoha případech nemožné a to bohužel „ze zákona“ v tom smyslu, že jeden zákon, brání v prosazení jiného zákona. Kdy se k tomu připočte tak zvaná nezávislost soudců, což v praxi představuje především ne odpovědnost za svá rozhodnutí, tak Kocourkov je pro českou justici nedostižným vzorem bezchybného fungování veřejných, v tomto případě ústavních, činitelů..

  4. liberal shark napsal:

    Skutečnost, že naše kárná justice neshledá nějaké provinění jako porušení zákona, neznamená vůbec nic. Kárné orgány policie, soudů a SZ jsou z principu podjaté. Je nezbytné vytvořit nový a transparentní systém dozoru nad PČR, SZ a soudy, který s nimi nebude nijak propojen.

  5. Taoiseach napsal:

    Myslím, že by oba pánové – Jan Urban i Ivan Gabal – měli být poněkud opatrnější a věci lépe domýšlet. Pan Gabal má „moje vlastní poznatky … v případu žaloby a soudního řízení s exprimátory Svobodou, Hudečkem a dalšími radními, kteří se pokoušeli projekt zastavit nebo korigovat, a byli trestně obviněni rovněž zástupkyní …“.
    Jenže úplně stejně se může stát, že oprávněná kritika některých státních zástupců bude zneužita právě proti těm SZ, kdo se snaží stíhat kriminalitu napojenou na politiky.
    Riskuji, že tento můj komentář nebude schválen – leč nemůžu si pomoct. Musím připomenout, že zde před několika lety JUDr. Aleš Rozehnal psal o tom, že by státní zástupci měli nést hmotnou odpovědnost za stíhání, které bude shledáno jako nezákonné. To znamená, že skončí osvobozujícím rozsudkem.
    Zaprvé se jedná o jasné zastrašování – kdy si může být SZ předem jistý, že obžaloba uspěje?
    Zadruhé je ten nápad věcně nesmyslný. V případě pravomocného osvobození se odškodnění požaduje z největší části za vazbu. A o vazbě přece nerozhoduje SZ.
    Takže si to shrňme: schody se mejou odshora a justice si ve svých řadách musí udělat pořádek sama. A soustava SZ nejinak.

    • ivan gabal napsal:

      Přemítám nad vašimi komentáři, zda vlastně říkáte, že v diskutovaných kauzách není vůbec žádný problém a postup státní zástupkyně, včetně odsouzení spolupracující osoby z prostředí po falešném nařčení a právoplatném odsouzení, a později i soudce Sotoláře byl bezvadný – ale Máchová byla odstavena, Sotolář dokonce usvědčen z falšování důkazů? Nebo jaké řešení navrhujete. Zjevnost zmanipulování vyšetřování Máchovou, včetně zhacení prohlídky Magistrátu a nalezení důkazů, znamenala velký rozkol mezi policisty a odchod celé první skupiny. Zmizela více jak miliarda a nic, zavřený jeden úředník. V druhé variantě obviněni a před soudem členové Rady, nikoli úředníci a posléze osvobozeni po letech. Nebo jak chcete upravit zpětnou vazbu v činnosti státních zástupců a svévoli soudců? Co vlastně navrhujete?

      • Taoiseach napsal:

        V každém případě díky za odpověď. Nicméně se zdá, že si opravdu nerozumíme. Vy chcete diskutovat (jen) o Máchové a Sotolářovi, zatímco mně by šlo spíš o odolnost justice a soustavy SZ jako celku.
        Takže dobře: postup těch jmenovaných v kauze Open-card byl opravdu skandální. Nicméně – jak sám konstatujete – Máchová byla odstavena. A pokud se nemýlím, byla i obviněna. Nebo třeba bude, až budou pohromadě důkazy. V každém případě může být za porušení zákona stíhán státní zástupce nebo soudce úplně stejně jako kdokoli jiný. A obžalobu na něho podává – jiný státní zástupce. Několik soudců už stíhaných je. Takže systém v zásadě funguje.
        Ano, Dagmar Máchová byla něco jako žába na prameni a má toho na svědomí hodně. Ne všechno se podaří zpětně prokázat. Ale hlavní je přece očista soustavy tak, aby se nic podobného nemohlo opakovat.
        A teď bych se zeptal Vás: jaké pojistky zabrání tomu, aby se „sankcionování subzákonných pochybení SZ“ zneužilo například k odstřelení Pavla Zemana.

Přidávání komentářů není povoleno