Islámský terorismus je i naše chyba, říká Tomáš Prouza

Aktuální teroristický útok v Paříži jen potvrdil, že radikální islamisté se v Evropě obvykle rodí z druhé až třetí generace uprchlíků, jež daná země před lety přijala.

„Prakticky nikdy to nejsou ti, kdo tam kdysi přišli, dostali šanci v té zemi žít a ta země jim pomohla. Jsou to až jejich děti nebo vnuci, kteří se ocitli na okraji společnosti, nikdo se s nimi nikdy moc nebavil, nedal jim šanci se zapojit a i takhle vypadá jejich frustrace,“ říká státní tajemník pro evropské záležitosti při Úřadu vlády ČR Tomáš Prouza.

To, že má současná Evropa s integrací cizinců velký problém, podle něj neukazují jen útoky radikálů, ale i to, jak se v zemích EU v posledních letech daří xenofobním a rasistickým stranám „To je situace, v níž Evropa nikdy nebyla. V poklidné mírumilovné Skandinávii nikdy nebylo 15 – 20 % lidí, kteří volí rasistické strany,“ podotýká Prouza.

Jak myslíte, že konkrétně útok ve Francii promění Evropu a její přístup k islámskému terorismu, ale také k přijímání a integraci cizinců?

Bezpečnostní složky dělají maximum možného. Z mého pohledu jsou velmi efektivní, ale nikdy nezachráníte všechno. I když budete nejlepší fotbalový brankář na světě, někdy gól dostanete. To je problém teroristů – osamělých vlků.

A pokud jde o onu integraci cizinců, myslíte, že multikulturalismus je definitivně mrtev? Mluvil o tom už před časem britský premiér David Cameron, Paříž je pro to další – dosti drsný – argument.

Nejde jen o to, co se stalo v Paříži. Poučení z posledních let je, že je skutečně nutné dbát na lepší integraci cizinců do společnosti. Velmi dobře to dělají v Rakousku. Tamní imigrační politika funguje tak, že se každého ptají – co můžeš přinést Rakousku? Je tam velmi individuální přístup a zároveň velký tlak na to, aby ti lidé pracovali, aby se naučili jazyk, aby jejich děti chodily do školy. Aby nevznikala ghetta a čtvrti, kde se nedomluvíte německy a nedokážete si přečíst nápisy na obchodech.

Takže vzkaz je – zapomeňte na multikulturalismus v původní podobě?

Ano, jde o integraci lidí. Pokud tu chtějí žít, dejme jim šanci, ale trvejme na tom, že budou přínosem pro celou společnost.

To se ale snáze řekne než udělá. I české veřejné mínění teď bude ještě více proti možnosti, že bychom přijímali uprchlíky třeba ze Sýrie…

Téma uprchlíků je dost široké. Za hranicemi Evropy je nějakých 25 milionů lidí bez domova, z nichž ale velká většina ani do Evropy nechce. Vloni přišlo do EU nějakých 250 tisíc lidí. I kdyby to byl milion, je to jen drobná část z těch, kdo byli vyhnaní z domova. Velká část z nich prostě raději zůstane žít v Libanonu, v Sýrii a podobně. My jim ale můžeme pomoct v tom, aby tam mohli aspoň trochu slušně žít. S těmi, co přijdou do Evropy, musíme umět pracovat, ale daleko víc bude potřeba pomáhat těm zemím, které se dnes o uprchlíky starají. A tam, kde to jde, se snažit pomáhat zemím, odkud ti lidé odcházejí. Řada uprchlíků do EU třeba přichází z šestimilionové Eritrei. Jsou to hlavně ekonomičtí uprchlíci a EU má dost peněz na to, aby pomohla takovou zemi restrukturalizovat tak, aby lidé neměli důvod odcházet.

Jak pravděpodobné je, že by Česko mohlo solidárně přijímat aspoň část uprchlíků, kteří připlouvají hlavně do Itálie, jak k tomu Italové opakovaně vyzývají?

Diskuse o nějakých evropských kvótách na uprchlíky se nevede. Ale opakuji: platí, že můžete dělat něco v zemích, kam ti lidé utekli, nebo v zemích jejich původu, nebo v Evropě, kam se nakonec nějak dostali. To jsou tři různé části a každá země umí něco jiného. Švédové třeba nemají problém přijmout velkou skupinu uprchlíků. My, například díky Člověku v tísni, Adře a dalším, umíme pomáhat v uprchlických táborech, historicky máme vazby na Kurdistán, umíme Sýrii… Největší slabina Evropské unie je ale v neschopnost koordinace. Všichni říkají, že něco musíme dělat, ale není nikdo, kdo by tuhle nutnou skládačku uměl dát dohromady.