Po několikadenním kolečku smutečních ceremonií pohřbívají Íránci prezidenta Ebrahíma Raísího. Jeho tělo dorazilo do rodného města Mašhadu, kde bude uloženo do země. Raísí zemřel v neděli při havárii vrtulníku s dalšími osmi lidmi na palubě. Zatímco islámský konzervativní establishment truchlí a hledá jeho nástupce, na sociálních sítích odpůrců režimu kraluje hashtag „Padl kat“.

Ještě v době, kdy turecký dron Bayraktar Akinci a desítky záchranářů hledali místo pádu  vrtulníku s prezidentem Ebrahímem Raísím na palubě, vyslal nejvyšší íránský vůdce ajatolláh Alí Chameneí na veřejnost krátké poselství.

„V důsledku tragédie nedojde k žádnému narušení záležitostí země,“ stálo v něm a podle některých analytiků vypovídá mnohé o budoucnosti Raísího nástupce. Respektive o Chameneího vnímání role prezidenta coby pouhého vykonavatele jeho politiky, jakkoliv formálně prezident v Íránu reprezentuje výkonnou složku moci.

„Bez ohledu na to, kdo bude kandidátem, se očekává, že íránský nejvyšší vůdce udělá vše pro to, aby Raísího nástupce byl stejně bezmocný a pouze vykonával jeho vlastní politiku, včetně takových oblastí, jako je vyzbrojování, financování regionálních zástupců nebo jaderný program,“ napsal o situaci pro portál Al-Monitor jeho teheránský korespondent.

Ajatolláh vs. prezident

O tom, že ajatolláh Chámeneí sedí stále pevně v sedle vládnoucího establishmentu, který má přísně pod kontrolou, není pochyb. A to ani po všech turbulencích v posledních dvou letech, kdy Íránem zmítaly velké občanské nepokoje. A jakkoliv je volba nového prezidenta naplánovaná na 28. června spíše formalitou a neočekává se žádné „opoziční překvapení“, přesto je důležitější, než se na první pohled může zdát.

Alímu Chameneímu je 85 let. V září 2014 podstoupil operaci prostaty a o rok později byl v kritickém stavu hospitalizován v teheránské nemocnici. Od té doby sice na veřejnost žádné alarmující zprávy o jeho zdravotním stavu nepronikly, přesto se v zákulisí už roky mluví o jeho případném nástupci.

Tím se podle všech indicií měl stát právě spolurodák z konzervativního města Mašhadu, Ebrahím Raísí. Jeho náhlá smrt ale roztočila novou ruletu spekulací. Bude prezidentské klání zároveň předvýběrem na nového nejvyššího duchovního vůdce? A kdo ze současných možných kandidátů má k Chameneímu nejblíž?

Seznam jmen, o kterých se spekuluje jako o možných kandidátech na prezidenta, je trochu „nudný“. V tom slova smyslu, že se v něm opakují stále stejní lidé a není velká naděje, že by ultrakonzervativní Rada expertů, která schvaluje všechny nominované osoby na finální kandidátku, tentokrát „pustila do oběhu“ někoho z umírněnějších osobností.

I v minulé prezidentské volbě vyřadila nikoliv kandidáty opoziční, ale řekněme centristické, Alího Larídžáního a bývalého prezidenta Hasana Rúháního, který sehrál významnou roli při vyjednání jaderné dohody z roku 2015, jež omezila íránský jaderný program.

Íránská média tedy hovoří především o prozatímním prezidentovi Muhammadovi Mokhberovi, který úřad povede do voleb na konci června.

Dále pak o dlouholetém oblíbenci Alího Chameneího Muhammadovi Bagher Ghalibafovi. Ten už na prezidenta kandidoval třikrát a udržuje úzké vazby se sborem Islámských revolučních gard, které mají v zemi čím dál větší moc.

Server BBC zmiňuje ale také například syna samotného nejvyššího vůdce Modžtabu Chameneího nebo ministra dopravy Mehrdada Bazrpašu, mladého loajalistu Raísího odkazu.

Z potenciálních „centristů“ se pak o prezidentský post může ucházet krom zmiňovaného Larídžáního a Rúháního také Muhammad Džávád Zaríf, zkušený diplomat s americkým vzděláním, který je na Západě rovněž známý jako architekt íránské jaderné dohody z roku 2015, nebo Alí Šamchání, bývalý šéf mocné Nejvyšší rady národní bezpečnosti, který vloni v březnu podepsal za Teherán přelomovou dohodu o sblížení Íránu a Saúdské Arábie.

Tu tehdy zprostředkovala Čína. A právě Peking teď s napětím sleduje, jaký bude další vývoj v téměř 90milionové blízkovýchodní zemi. Čína podepsala ještě za prezidenta Rúháního s Íránem dohodu o 25leté spolupráci, která se ale začala více realizovat právě pod taktovkou Ebrahíma Raísího.

Ačkoliv se Čína vůči Íránu v obavách z možných sankcí angažovala ekonomicky spíš vlažně, začala minimálně dovážet íránskou ropu a obě země spolupracují v rámci zahraniční politiky; jsou například nejviditelnějšími podporovateli Ruska v jeho válce proti Ukrajině. Rusko-čínsko-íránský pakt stvrzují už třetím rokem také společnými námořními cvičeními. 

Hospodářské problémy

Mezinárodní sankce nezpůsobují Íránu dlouhodobě problémy jen na mezinárodním poli, ale především na domácí půdě. Zemi dlouhodobě sužuje špatná ekonomická situace a korupce.

Inflace se vyšplhala na více než 40 % a špatný stav hospodářství byl opakovaně důvodem masových protestů, které se však režimu podařilo s pomocí vlivných Revolučních gard potlačit.

 I tzv. šátková revoluce, kterou před dvěma lety rozpoutala smrt 22leté Mahsy Aminiové, měla pro mnoho ze statisíců demonstrantů i jiný než pouze politický podtext. 

Írán má jednu z nejvzdělanějších populací na Blízkém východě. Skoro tři čtvrtiny lidí mají minimálně středoškolské vzdělání, nezaměstnanost je přitom obrovská. Pohybuje se kolem 22 %, mezi vysokoškolsky vzdělanými ženami dosahuje dokonce 25 procent.

Otázkou tedy je, kolik Íránců bude mít chuť jít za dané situace k prezidentským volbám. Ty parlamentní, které se konaly letos v březnu, opozičně smýšlející část veřejnosti v podstatě bojkotovala.

K druhému kolu voleb začátkem května přišlo tristních 8 % lidí. Brutálně potlačené protesty z roku 2022 dostaly do vězení přes 20 tisíc lidí, 500 lidí bylo zabito. Mladí tak ztratili důvěru v to, že by establishment chtěl na stávajících poměrech cokoliv změnit a „volby“ pro ně přestávají být alternativou.