KOMENTÁŘ. Přečetl jsem si před časem závěry mezinárodní studie Great Realization, v rámci níž se nadnárodní pracovní agentura ManpowerGroup ptala mladých lidí, co očekávají od práce. Vyplynulo z toho, že mladí zaměstnanci do 35 let žádají po firmách hlavně výhody, volnost, aktivismus, a hlavně všeobecnou pohodu v práci. Nemohu to nepřiznat: přišlo mi to smutné i směšné zároveň. 

Možnost určit si začátek a konec pracovní doby je důležitý pro 45 % respondentů, více dní dovolené pro 35 %, naprostá flexibilita z hlediska výběru místa výkonu práce rovněž pro 35 %.

Bezmála polovina mladých zaměstnanců by přešla do nové firmy jen proto, že nabízí větší pohodu v práci. Zároveň mladí zaměstnanci považují za už zcela samozřejmé, že jim firmy platí služby psychologa. S těmi se roztrhl pytel; a už mají tolik úzkostí, neštěstí a environmentálně-sociálních žalů na stole, že neví, který dřív řešit.

To kyselo není dost kyselé…

V jiném průzkumu od téže agentury jsem se dočetl, že mladí také očekávají do dvou let povýšení, a pokud se nedostaví, cítí se zneuznaní.

Není to už tak trochu rozmazlenost? Tak trochu ve stylu „to kyselo není dost kyselé“? Přijde mi, že ano. A nejen mně. V tichosti to tak cítí i personalisté řady firem. Nahlas to ale raději nikdo neříká. „Musíme mladé rozmazlovat, nejsou lidi,“ říkají mi někteří personalisté.

A tak se vytváří personální inzerce, kde se láká v zásadě na to, jaké možnosti „nicnedělání“ ve firmě existují a jak jsou si ve firmě všichni tak úžasně rovni.

Budiž, dělejte si to v korporacích, jak myslíte, že je to pro váš rozvoj nejlepší. Osobně ale těmto trendům neholduju.

Zdůrazňuji, že neposuzuju lidi podle věku, ale podle toho, zda do firmy nejdou jen s nataženou dlaní. Důležité je pro mě chuť do práce a také zkušenosti.

V mém týmu jsou samozřejmě i mladí lidé, neboť bez mladé krve a energie každá firma upadá. Klíčové věci však stojí na starších. Hledám jen nejlepší lidi, protože s průměrnými lidmi bych dosáhnul jen průměrných výsledků.

Užitečný prduch

Časy se mění. Před třiceti lety byl šedesátiletý důchodce většinou už jen zalezlý u svého domu na zahrádce, staral se o domácí zvířata a hlídal vnoučata.

Moje babička byla v tomto věku jiná. Měla přehled, šmrnc, hezky se oblékala, jezdila na výlety, chodila pravidelně do divadla. Taková byla ve své vesnici jediná. V šedesáti dělala účetní a smála se, že je „prduch“, tedy pracující důchodce. Chtěla být mezi lidmi, chtěla cestovat, měla ráda život.

Můj kolega oslavil koncem minulého měsíce šedesáté narozeniny – je to bývalý atlet, ještě teď posiluje, hádali byste mu padesát a fyzičku má lepší než většina třicátníků. Teď se svou 42letou přítelkyní plánuje, že si koupí byt a ona se za ním odstěhuje z Olomouce do Prahy.

Lidé nad 60 let jsou zkrátka pořád plní života, cestují, sportují a pracují. Proč toho nevyužít i na pracovním trhu?

Silně pořád chybějí technické profese, strojaři, stavaři… prostě fachmani. Starší odcházejí, ale mladí na tyhle pozice nepřicházejí. Nechtějí to dělat. Mnohem lákavější je vymýšlet aplikace, být právník nebo třeba manažer štěstí v nešťastné korporaci.

Marketéři mosty nepostaví

„Právníci a marketéři ale mosty nepostaví,“ napsal nedávno v Právu výstižně proděkan Fakulty stavební VUT v Brně Zdeněk Dufek. Všímá si na číslech toho, že vysoké školy posílají na trh práce podstatně více manažerů, obchodníků a právníků a podstatně méně techniků. Přičemž staré profíky nemá kdo nahradit, a tak dělají ještě dlouho v důchodu.

Dochází k závěru, že vzhledem k rozsáhlým plánům na budování infrastruktury, například vysokorychlostní železnice, by ČR potřebovala ročně 350 až 400 nových technických odborníků.

„V současné době jsme však přibližně na desetině potřebného počtu absolventů se zaměřením na železniční inženýrství,“ uvedl Dufek.

Je to marné, propagace ve středních školách, jak navrhuje, asi nepomůže. Jsou přece snadnější cesty, jak si vydělat peníze, a přitom si nemuset lámat hlavu s projektováním…

Ve svých firmách nehledím na věk lidí, kteří pro mě pracují. Důležitý je výkon. Ve stavebnictví si vážím profesionálů nad 60 let. Jsou to zkušení stavaři. Zároveň ale nezaspali dobu, znají nové materiály, postupy a technologie.

Už toho hodně zažili, jen tak něco je na stavbě nepřekvapí. Šedesátník ve firmě mi dělá stavební dozor. Už při první rekonstrukci komerčního areálu si dokázal hned na začátku srovnat dělníky. Získal si jejich respekt a byl schopen i rychle nacházet řešení, když nešlo hned vše podle plánu od stolu. Kdyby podobnou rekonstrukci řídil mladík po škole, troufám si tvrdit, že dodavatelská firma by ho nebrala tak vážně.

Starý osel zůstane oslem

Další šedesátník ve firmě pro mě dělá inženýring – chodí po úřadech, jedná s projektanty, dodavateli. Jednání s úředníky je o zkušenostech, respektu a trpělivosti. O hledání kompromisu, ne spěchu a honění ega.

Tito zkušení bardi jsou velkým vzorem pro mladé – pro ty, kteří chtějí nasát vědomosti, i když životní zkušenosti jsou nepřenositelné.

Aby nebyla mýlka: mladým lidem ve firmě fandím. I starý osel totiž zůstane oslem. Nehledím na věk, pohlaví ani barvu pleti, důležitý je výsledek.

Mám zkrátka rád lidi, kteří si práce váží a jsou nohama na zemi. Nepřelétávají z jedné firmy do druhé, jen proto, že vedle nabízejí o tisícovku měsíčně více. Kdo totiž ví, že dělání všechny smutky zahání, nepotřebuje pak psychologa a najde si i dost času na sebe, na rodinu, přátele, sport.

Autor je podnikatel a investor