Vesmír je čím dál nebezpečnější místo a svět přitom nemá pravidla, jak se v něm chovat. Poslední vesmírná smlouva je stará 55 let. „S vesmírem je to stejné jako s námořním, pozemním, vzdušným a kybernetickým prostorem. Potřebuje fungovat na základě nějakých pravidel a ta zatím chybí,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Jana Robinsonová, ředitelka Programu vesmírné bezpečnosti Pražského institutu bezpečnostních studií.

Pojmy jako dolování asteroidů nebo vesmírná ekonomika jsou pro veřejnost zatím příliš abstraktní, ale Hvězdné války viděl každý a svět k nim vůbec nemusí mít daleko. I proto Pražský institut bezpečnostních studií (PSSI) uspořádal nedávno konferenci nazvanou „Globální vesmírná soutěž: bezpečnost, trhy a sankce“. Účastnili se jí zástupci zemí NATO a Japonska.

Vesmírné trosky? Nejen ekologický problém

Pokud nezískáme na svou stranu i rozvojové země tratili bychom i technologicky. Když bude větší část světa používat například čínské standardy místo západních, pak budeme mít menší ekonomický i inovační vývoj. Je to skutečně boj o budoucnost,“ říká Jana Robinsonová, ředitelka Programu vesmírné bezpečnosti PSSI. Foto: Tereza Engelová

I válka na Ukrajině ukázala, co vše se dá díky družicím v kosmu na Zemi vojensky využít. Přitom tuto výsadu má jen několik zemí světa, plus pár soukromých společností. Už to samo o sobě vyvolává mnoho bezpečnostních i etických otázek. Existují pro chování ve vesmíru či rozdělení vesmíru dostatečná pravidla? K jakým závěrům jste na konferenci došli?

Hlavním cílem konference je opakovaně vyzdvihovat bezpečnostní témata týkající se vesmírné domény. Když jsme v roce 2011 začínali, nebyl v Evropě o vesmírná bezpečnostní témata velký zájem. Naší snahou bylo tohle změnit, především v menších státech jako je Česká republika. Konference je trilaterální. Transatlantičtí partneři plus Japonsko. Asijsko-pacifický region je v současné době velmi „třaskavý“ a téma vesmírné bezpečnosti je vzhledem k ambicím Číny v tomto směru čím dál relevantnější. Správu vesmírné domény a to, jestli západní země vedou dobře debatu o zodpovědném chování v kosmu, jsme řešili už na konferenci v roce 2019. Jenže od té doby se svět podstatně změnil. Dá se říci, že je teď v tomto ohledu rozdělen na dva tábory. Jeden je západní a v tom druhém je Čína, Rusko.

Západní tábor je představován především Spojenými státy a Japonskem. Připadá mi, že Evropská unie se svým vesmírným programem trochu zaspala. Nebo se mýlím?

Evropská unie před několika lety doporučila kodex chování pro vesmír. Kodex se vyjednával několik let, ale bohužel v roce 2015 jednání skončila a od té doby se věci nikam neposunuly. I tak to ale byl dobrý pokus, protože se ukázalo, že pravidla jsou nutná,. Země se na nich ale nebyly schopné dohodnout. Jakkoliv kodex nebyl právně závazný, Rusko, Čína, ale tehdy i Indie řekly, že se k němu nepřidají.

To je poměrně logické. Vzhledem k tomu, že tyto tři zmiňované země jsou ještě se Spojenými státy v dobývání kosmu nejdál a jediné pravidlo, které zatím platí, se dá shrnout jako uchvať a panuj. Pro ty nejbohatší a nejsilnější státy je to velmi výhodné, protože se nemusí na nikoho ohlížet. Bez jakýchkoliv omezení můžou vyslat do vesmíru, co chtějí, brát si z něj, co chtějí. Kdo by tohle nebral?

Ve vesmíru v současné době operují Spojené státy, Rusko, Čína, některé evropské země, Indie. To jsou země, které tam mají své satelity, nějak tam fungují. A pak samozřejmě komerční firmy. Ty nějaká pravidla nastavená mají. Existuje například organizace, která se jmenuje Asociace vesmírných dat (Space Data Association), a její členové se informují o různých událostech ve vesmíru, aby chránili svou infrastrukturu v kosmu, své družice. Generují jim zisky a jejich poškození by pro ně představovalo zásadní ztráty.

Jaké události to například jsou?

Třeba, když hrozí kolize s nějakým větším kouskem vesmírné trosky nebo potenciální kolize s jinými družicemi. Navzájem si sdílejí tyto informace. Pak se také řeší situace jako například tato: Jsou menší firmy nebo i státy s limitovaným rozpočtem, které si chtějí do vesmíru vynést svou družici, aby tam zkrátka také něco měly. Dostanou družici na oběžnou dráhu, jenže nemají už rozpočet na její manévrování. Tudíž se v podstatě stává vesmírnou troskou.

A právě i toho by se měla týkat nějaká pravidla, která zatím nejsou. Nikdo takové firmě nebo vládě v současné době nemůže říct: „Nesmíte vypustit družici, která nemá manévrovací schopnosti.“ Takové pravidlo zatím neexistuje a to je problém. Do budoucna to bude problém „ekologický“, ale může to být i problém politický, bezpečnostní. To v případě, že by nastala situace, kdy by do vesmíru někdo začal vypouštět družice, které by byly nebezpečné.

Z laického hlediska se zdá až neuvěřitelné, že s potenciálem a především provozem, který už kolem naší planety ve vesmíru panuje, neexistuje úřad, který by kontroloval, kdo co nad naše hlavy vypouští, bezpečnost toho, co tam vypouští, ale i počty vypouštěných družic. Protože, jestli mám správné informace, teď jich může být neomezené množství. To skutečně nevadí? I náš bezprostředně nejbližší kosmický prostor bude jednou plný, nebo ne? Nebo někdo může na oběžnou dráhu vypustit potenciálně nebezpečnou zbraň. Kdo tomuhle tedy může zabránit?

I to jsou otázky, kterými se na této konferenci zabýváme. Musíme si chránit vesmír jako zdroj ekonomického růstu. Zároveň je třeba si uvědomit, že je doménou, která znásobuje vojenské schopnosti, a velmoci obecně jsou pro své vojenské operace čím dál víc závislé na operacích z vesmíru. Uvědomuje si to i Čína a Rusko. Existuje velká obava, že vojenské a strategické, ale i ekonomické ambice některých zemí se můžou dostat do neudržitelné situace, a to bude mít dopad na vesmírnou doménu. Nebo někdo schválně zničí nějakou družici.

Hvězdné války na obzoru

Od této situace jsme koneckonců nebyli daleko. Rusko hrozilo, že zničí družice soukromé firmy Elona Muska, kvůli jeho zapojení do ukrajinského konfliktu. Nakonec se tak nestalo, možná i z důvodu, že by to vlastně mohlo otevřít kapitolu skutečných hvězdných válek. Mluvili jste na konferenci i o tom, jak blízko máme k případnému vesmírnému konfliktu?

Účastníci konference se shodli, že vesmír se stává čím dál nebezpečnějším místem, vzhledem k tomu, že se stává čím dál strategičtějším místem pro více aktérů, pro nové státy, které mají velké ambice. To je teď třeba případ Číny. Mezi těmito aktéry ale nepanuje stejný pohled na to, jak vesmírnou doménu udržet stabilní a bezpečnou.

Minimálně v odborných kruzích tak nastává obava, zda to bude nezodpovědné chování nějakých firem nebo naopak nějaký konflikt, který zahrne vesmírnou doménu do pozemského konfliktu a způsobí, že ta doména pak zůstane nepoužitelná.

Bylo by chybné domnívat se, že vesmírná doména je něčím výjimečná. Není. Je to stejné jako s námořním, pozemním, vzdušným a kybernetickým prostorem. Kyberprostor k ní má asi nejblíže. A my musíme vesmírnou doménu takto vnímat, nemůžeme si naivně myslet, že všichni půjdou do kosmu s dobrými úmysly. To se teď hodně řeší.

Jeden z účastníků konference přirovnal současnou situaci ve vesmíru k době námořních objevů. Tedy k patnáctému, šestnáctému století, kdy se postupně rodila mezinárodní pravidla pro fungování na moři, obsazování nových území atd. Myslím, že to je velmi trefné přirovnání, protože oceány si tehdy, podobně jako teď vesmírnou doménu, rozdělovaly nejbohatší a nejprogresivnější země, které se kvůli stoupajícímu pirátství musely postupně dohodnout na nějakých zásadách. Jenže ve vesmíru zatím piráti nejsou.

Například Čína a Rusko propagují právně závaznou smlouvu o vesmíru, kde chtějí zakázat vesmírné zbrojení. Ale návrh té smlouvy je v podstatě prázdný, protože definovat vesmírné zbraně ne vždy lze a zároveň je v podstatě nemožný způsob jejich verifikace.

Jedním z témat, která jsme probírali, je situační povědomí kosmu. Není dostatečné. Sama zmiňujete, že teď hodně zemí, ale i soukromníků jako Elon Musk nebo Jeff Bezos, vynáší do vesmíru velké množství družic. Vesmír je velký, takže „přeplnění“ bych se ještě úplně nebála. Velmi podstatné jsou ale otázky, jak budou v doméně satelity operovat? Budou manévrovatelné automaticky nebo manuálně? Víme, jestli operátoři vynesou družice do kosmu tak, že budou udržitelné?

A to nevíme. Nemáme na to žádná pravidla. Stejně jako chybí pravidla určující podmínky fungování konstelací. Nikdo zatím nestanovil, že když například vlastníte konstelaci, kde je deset tisíc satelitů, musíte splňovat ty a ty technické požadavky. A po tom teď profesionální komunita volá nejvíc. Urgentně potřebujeme pravidla.

Kdo je ale tedy stanoví? Pozvali jste například na konferenci zástupce Číny a Ruska? Existuje nějaký konsensus alespoň na takovýchto, řekněme, technikáliích, jako je nastavení satelitních konstelací ve vesmíru?

V rámci vesmírné smlouvy z roku 1967 je jasně řečeno, že vesmírné operace si musí regulovat národní státy. To znamená, že každý stát vydává licence. Teď jde o to, že v USA a v některých evropských zemích pravidla jsou. Jenže pak máme Čínu a my nevíme, jaká má Čína národní opatření pro vynášení družic a tak dále. Takže mezinárodní konsensus úplně nepanuje.

Takže poslední mezinárodní smlouva o vesmíru je stará 55 let. Jenže od doby, kdy se soutěžilo tak maximálně o fotku stopy na Měsíci, se situace radikálně proměnila a já se tedy znovu ptám, kdo ta pravidla může nastavit?

Nastavovat je zřejmě bude ten, kdo bude respektován jako velká vesmírná mocnost. Tradičně to byly například Spojené státy, ale bylo to i Rusko, které za studené války vynášelo do vesmíru vojenské systémy. Soutěž mezi státy ve vesmíru existuje dlouhodobě, tím, jak ale přibývá aktérů i soukromých subjektů, začíná být potřeba koordinace větší problém a zároveň rostou hrozby.

Je větší riziko Musk nebo Čína?

Například Rusko dnes ale spíše odstupuje od mezinárodních dohod. Mám teď konkrétně na mysli jeho nedávné odstoupení od smluv o otevřeném nebi nebo bojkotování rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu. Je tedy nějaký způsob, jak země jako Rusko nebo Čína dotlačit k nějakému konsensu?

Shodli jsme se, že musíme začít lépe propagovat naše normy a návrhy. Protože například Rusko a Čína mají velký vliv v rozvojových zemích a snaží se propagovat své normy skrz ně. A řeknu to naprosto otevřeně, jsou to alternativní normy. Normy, které nejsou v souladu se západními hodnotami. A proto je cílem i této konference upozornit, že my jako Severoatlantická aliance a další partneři jako například Japonsko musíme propagovat normy efektivněji.

Například prostřednictvím ekonomických sankcí? Nebo jak tomu rozumět?

Neshodli jsme se, jak to udělat konkrétně, ale shodli jsme se, že to musíme udělat lépe. Najít i mechanismy na potrestání, třeba sankce, ale i jiné odstrašovací metody. Ale musíme to udělat co nejrychleji. Toho času je málo. Například Artemis Accords (rámec pro spolupráci na civilním průzkumu a mírovém využití Měsíce, Marsu a dalších astronomických objektů sepsaný NASA. Zatím dohodu podepsalo 20 zemí – pozn. red.) je nějaká snaha nabídnout mezinárodnímu fóru rámec zodpovědného chování pro výzkum nebo pro případ, když by někdo chtěl udělat další lunární misi.

To je tedy příklad konkrétní snahy USA. Artemis Accords podepsaly některé evropské země, Mexiko, Spojené arabské emiráty a teď je důležité, aby se přidaly i rozvojové země, které se potenciálně můžou postavit na stranu Číny a Ruska, protože jim dají třeba levné technologie nebo jim vynesou satelit. V podstatě si je ekonomicky kupují, především Čína. Ale kupují si tím i politický vliv. A to je důležité zdůraznit, že vesmírná soutěž není jen ve vesmíru, ale probíhá i na Zemi v ekonomické a finanční doméně.

Výroba moderních technologií je drahá a když se rozhodnete pro využívání nějaké technologie, nemůžete ji hned měnit. Rusko a Čína toto vědí a v rozvojových zemích prodávají nebo financují pod tržní hodnotou technologické programy v některých rozvojových zemích a tím si je získávají na svou stranu. Což představuje také hrozbu.

Myslíte například boj o zavádění 5G sítí? A co to tedy znamená pro Západ? Začít rychle dělat projekty v afrických zemích? Není na to už pozdě? Čína i Rusko jsou tam aktivní léta…

Ano. V podstatě ano. Začít dělat projekty v afrických zemích. Jenže my na to nemáme mechanismy. Ale pokud nezačneme co nejdříve, v horizontu dvou, tří let, už může být pozdě, protože ty technologie budou zabudovány do širší infrastruktury v těch zemích.

Co vám tedy vyšlo jako největší výzva nebo výzvy v horizontu nadcházejících pěti let?

Největší výzva pro USA, Japonsko, ale i pro Evropu jsou velké vesmírné ambice Číny. My nevíme, kudy se Čína v tomto směru vydá. Zatím se v asertivnosti ve vesmírné doméně i na diplomatických fórech drží stranou. Když to ale pozorujeme operačně, co Čína vyvíjí, jaké technologie provozuje a jak a kde se snaží vybudovat svou infrastrukturu, tak to je pro nás velká výzva.

Druhá výzva je to, o čem jsme se bavily. Abychom byli schopni navazovat partnerství s těmi zeměmi, které chtějí do vesmíru, ale nejsou tradičními hráči. Abychom si z nich udělali skutečné partnery dřív, než to udělá Rusko a Čína, protože to se váže ke třetímu bodu a tím je budování norem zodpovědného chování ve vesmíru.

Pokud za námi nebudou stát země, které by s námi volily v mezinárodních, ale i technických fórech, pokud v tomto selžeme, tak ztratíme nejen na významnosti, ale bude to nebezpečné i pro naše demokratické systémy a hodnoty. Když například vidíte, co Čína pomocí technologií provádí s kontrolou vlastních obyvatel, je docela dobře představitelné, že z vesmíru může takto začít kontrolovat jiné země. Může je použít v boji.

Na to se ale dá namítnout, že zatímco Čína takový potenciál jistě má, vesmírné technologie zatím v boji použil jen soukromník Elon Musk. Ukrajině dodával díky svým satelitům informace o pohybech ruských vojsk. Jak tedy vyargumentovat například to, že soukromník není stejným potenciálním ohrožením jako Rusko nebo Čína?

Jeden z účastníků konference označil ukrajinský konflikt jako první sociálně-mediální válku. Já bych to ale vzala z druhé strany. Díky Muskovým družicím mohl celý svět vidět, co se na Ukrajině opravdu děje. Muskovy satelity poskytly transparentnost. A to je velký problém pro země jako Rusko, které počítalo s tím, že válka na Ukrajině bude neviditelná, tak jako tomu bylo v Sýrii. Díky družicovým systémům teď všichni vědí, co se na Ukrajině děje.

A navíc bych neřekla, že Čína své technologie podobným způsobem nevyužívá už teď. Například dodala několika zemím družicové systémy pro pozorování Země, odkud jdou sbíraná data přes centrály v Pekingu nebo někde jinde, a může tak zneužít národně-bezpečnostní nebo privátní data jiné země. Právě proto je důležité, aby každá země zvážila rizika spolupráce s Čínou či Ruskem.

Mluvily jsme o rozvojových zemích, ale ještě se musím zeptat na Českou republiku. Jakou ta má vizi o svém budoucím fungování ve vesmíru nebo alespoň podílení se na vesmírné ekonomice? Zdá se totiž, že Evropa celkově je v tomto ohledu hodně pozadu. Může ještě to zpoždění vůči USA, Indii a Číně dohnat?

To je otázka, kterou si teď hodně lidí na evropské úrovni klade. Ty snahy tam jsou. Dává se víc peněz. Jsou snahy otevřít se víc soukromému sektoru. Musíme věřit.

Co se České republiky týká, tak ji tu jeden řečník označil za nejlépe vyvinutou vesmírnou zemi z těch postkomunistických. Zároveň je ve vesmíru jen tak silná, jak je silná Evropa. Naše vesmírné programy jsou spjaty s bezpečnostní i průmyslovou politikou EU i Evropské kosmické agentury.

Evropa má několik vesmírných programů. Galileo, Copernicus, chce budovat další vesmírné programy na celoevropské úrovni. České firmy jsou zaangažovány do některých projektů, takže máme dobře nastartováno. Ale teď bychom si měli sednout a říci si, jaká bude naše vesmírná politika jako země, která nemá moře a je zároveň izolovaná a závislá na partnerech. Vesmír pro nás může být asymetrická výhoda z průmyslového i vojenského hlediska. Jiří Schneider, který mluvil za Česko na konferenci, to popsal dobře slovy, že vesmír je pro Českou republiku novým mořem.