REPORTÁŽ. Je teplý čtvrteční podvečer a na kraji litoměřických Jiráskových sadů se u sochy „Čest a sláva Sovětské armádě“ schází menší skupinka dvaceti, možná třiceti lidí. Kdo jsme my, abychom posuzovali, zda je taková účast ve městě s dlouhou liberální tradicí v době zuřící války na Ukrajině vysoká, či nikoli. Konstatujeme tedy kromě účastníků též několik fotografů a opodál hlídkující policisty, v uniformách i v civilu.

Zájem policistů je snad pochopitelný, i když se nejspíš nedá očekávat, že by skupinka lidí spíše středního věku tropila nějaké nepřístojnosti.

Sochu opakovaně od loňského roku, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu a páchá zde válečné zločiny, někdo „upravil“. Podstavec se v jednu dobu proměnil v automatickou pračku, jako připomínku ruského rabování. Později se na něm objevil nápis „Lžu, loupím, vraždím“ a i nyní je samotná postava sovětského vojáka postříkaná červenou barvou krve.

Lidé se zde ve čtvrtek sešli proto, aby na Mezinárodní den dětí připomněli osudy malých Ukrajinek a Ukrajinců, zavlečených do Ruska. Podstavec sochy posloužil jako místo pro instalaci nazvanou „Mříž zla“. Tvoří ji desítka panenek, doplněná o symbol ruské okupace „Z“ a nápis „Kradu děti“.

Instalace je společným dílem lidí z Iniciativy „Odstraňte symbol okupace v Litoměřicích“, která čtvrteční shromáždění pořádá.

Příběh krále Nabukadnezara

Jedním z řečníků je i zakladatel iniciativy Zdeněk Paclík. Ve své řeči připomíná příběh babylonského krále Nabukadnezara, který přitáhl z východu a dobyl po několika měsících války judské království a vyplenil ho.

„Co bylo drahé a svaté, nechal odvézt do Babylonu. Zajal a odvedl tisíce obyvatel. Dnes tomu říkáme deportace. Mohli bychom se domnívat, že mu šlo jen o ženy a muže vhodné na otrockou práci. Ale král osobně nařizuje, aby byli vybrány ty nejtalentovanější, nejzdravější a nejčistší děti na výchovu. A po několika letech této výchovy nebo možná bychom mohli říci převýchovy se tito mladí muži stali chloubou moudrosti Babylonu,“ říká Zdeněk Paclík.

„Nepíše se, zda socha představovala babylonského boha (či vojáka) a nebo krále samotného, ale v každém případě to byla socha určena k uctívání bez výhrady. Král nařídil všem bez rozdílu: Jakmile uslyšíte hudbu, padnete před sochou na zem a budete ji uctívat. Kdo nepadne, bude vhozen do rozpálené pece.“

I k litoměřické soše se lidé chodili klanět a uctívat ji, i když trochu jinak. Není to tak dlouho, co zde defilovaly malé děti, v šátcích pionýrů i bez. Politické delegace, výpravy pracujících ze socialistických podniků.

Zdeněk Paclík připomíná, že i my žijeme v době, kdy jiný autokratický vládce napadl svého souseda, vydrancoval a odvezl vše co bylo cenné a svaté: „Deportoval tisíce obyvatel a odvlekl tisíce dětí na převýchovu. Tento vůdce nechává stavět v porobených městech modly svých vojáků a vůdců – bohů impéria. Nařizuje se těmto modlám klanět a kdo to nedělá toho pošle na 25 let do vězení za podrývání autority armády. Nic jakoby se nezměnilo po dvou a půl tisíci letech.“

Válečný hrob. Nebo ne?

Město příliš neví, jak se k iniciativě, která požaduje odstranění sochy z parku, postavit. Nejprve se zaštítilo smlouvou o péči o válečné hroby, pak se to ale ukázalo jako argument falešný.

Ministerstvo obrany sice místo vede v evidenci válečných hrobů, zároveň však výslovně uvádí: „Tento objekt není válečným hrobem podle § 2 zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech.“ Paradoxy doby.

„Vedení města ví, že se chystá občanská iniciativa související s petiční akcí za odstranění této sochy. Bude-li tato petice doručena, nepochybně jak vedení města, tak i zastupitelé se touto situací budou zabývat,“ řekla před třemi dny České televizi mluvčí litoměřické radnice Eva Břeňová.

Podobných míst, které se jako válečné hroby aspoň úředně tváří, ve skutečnosti jimi ale nejsou, je v celém Česku zhruba 1800. „Tyto objekty nejsou válečnými hroby, ale svým obsahem, charakterem a posláním jsou válečným hrobům blízké a přispívají k udržování povědomí o vojenské historii,“ citovala ČT mluvčí resortu Simonu Cigánkovou.

Příběh litoměřické sochy se tak možná stane precedentním případem, jak se k podobnému dědictví historie postavit.

Město má v ruce všechny nástroje, jak se sochou nakládat. Je v jejím vlastnictví, žádná smlouva by případným odstraněním porušena nebyla. Napovědět by snad mohl chystaný odborný historický panel.

Už není rozdíl mezi pravdou a lží. Hlavně když se máme dobře

Jedním z účastníků happeningu je i Zdeněk Bárta. Evangelický farář, bývalý nezávislý senátor, v době Sametové revoluce jeden z hybatelů a zakladatel Občanského fóra. V rozhovoru pro HlídacíPes.org vysvětluje, proč by podle něho měla socha z Jiráskových sadů zmizet. 

Jaký je hlavní smysl dnešní akce?

Začnu tak, že v Litoměřicích, v parku na exponovaném místě, se vystřídalo už několik pomníků. Nejprve Franz Josef, potom mezi válkami zde byla deska, která připomínala 700 let výročí založení města, po druhé světové válce Stalin. Potom dlouho nic, až v roce 1975 sem postavili sochu Čest a sláva Sovětské armádě. My jsme přesvědčeni, že se ta socha záměrně tváří jako Rudoarmějec, ale že šlo v době normalizace spíš o snahu vytvořit – a mně se líbí ten termín – jakýsi hraniční kámen ruského impéria. Lidé se k němu chodili klanět a skutečně, bylo to povinné, děti sem chodily, pionýři, pracující, byla to jedna z model, které v době normalizace měly vrátit lidi ke komunistickému pravověří.

Je to ostuda, protože tady jsou hned tři školy, park obepíná gymnázium, základní škola a učiliště. Není to hezké, je to militaristická socha a nám se nelíbila dlouho. Ale v době války na Ukrajině už se nám zdá úplně absurdní. Nechceme se uchýlit k násilí, nechceme ji bourat, chceme přesvědčit zdejší radnici, aby ji přemístila. Je to její vlastnictví, ta socha nemá nic společného se smlouvou o válečných hrobech, jak bylo dříve tvrzeno.

Město skutečně původně tvrdilo, že se sochou nemůže nic udělat, neboť je vedena jako válečný hrob.

Ale to je omyl. My jsme si požádali na ministerstvu obrany, kde nám podali důkaz, že to není pravda. Čili socha může být kdekoli jinde a tady nemá co dělat.

Vy jste už dříve zmiňoval širší historické kontexty, sahající až do roku 1945 nebo okupace z roku 1968.

Zajímavé je, že se s válkou na Ukrajině jakoby odšpuntovala jistá zátka na kolektivním mlčení, jak ono to vlastně bylo v tom pětačtyřicátém roce. Najednou se mnozí historici pouští do toho, co se zatím šeptalo. Jak to vlastně bylo s Hitlerem a Stalinem, když začali válku v Polsku, a když se pak nepohodli, tak se Rusové natlačili až sem k nám. Najednou se to celé ukazuje v jiných obrazech, a když stojíme u tohoto pomníku, o to je to hanebnější. Navíc Litoměřice nebyly osvobozeny Rudou armádou, tady došlo s německou posádkou k dohodě, že mohla odejít a druhý den přišli Rusové do opuštěného města. Rusové město bombardovali, stejně jako Mělník, Roudnici a další místa, stálo to několik desítek civilních životů. Tady se dokonce stala strašlivá tragédie, když se na náměstí sešli lidé, co byli nasazeni na nucených pracích, a čekali, co s nimi bude dál. Akorát si z nedostatku oblečení vzali německé uniformy, které našli ve skladu Wehrmachtu, a nízko letící ruské letadlo je postřílelo. A v kontextu tohoto všeho je úplně absurdní zde mít sochu sovětského vojáka.

Připomínáte dnes osud ukrajinských dětí, zavlečených na převýchovu do Ruska. Je to podle vás jeden z těch závažnějších válečných zločinů, i proto, že ho bude těžké napravit?

I ti mrtví se těžko napravují. A mrtvé děti a civilní oběti ve vybombardovaných domech. Ale ano, je to stále ta samá imperiální politika, které je lhostejný osud jednoho člověka, vše je podřízeno hlavnímu cíli, a to je rozšiřování impéria.

Jak se na vaši iniciativu tváří vedení města?

Město se cítí trošku rozpačitě. Ze začátku tvrdě odmítavě, poté, co jsme získali to dobrozdání od ministerstva obrany, tak už smířlivěji. Zatím je to tak, že se o tom bádá. Oficiální postoj města je zatím počkat. Můj osobní záměr je takový, že i kdybychom nedocílili té změny, tak aspoň otevřít diskusi, upozornit na to, že mnohé historické mýty a mnohá komunistická tvrzení jsou nepravdivé. A tím, že v nich žijeme, tak jsme podle známé poučky ochotni ty blbosti opakovat. Že už není rozdíl mezi pravdou a lží, hlavně když se máme dobře a máme co jíst.