Historik Pavel Juřík: Dobré důvody, proč Lichtenštejnům v Česku vrátit majetek
Rok 2019 je v mnoha ohledech rokem lichtenštejnským. Letos si připomeneme řadu zajímavých výročí spojených právě s tímto knížecím rodem a Českou republikou. Česko ale asi moc slavit nebude. Místo toho bude v souvislosti s Lichtenštejny čelit dalším zbytečným soudním sporům, zpochybnění právního státu a poškození svého jména v zahraničí.
Konfiskace majetku lichtenštejnských občanů z roku 1945 mohla být přitom již dávno být vyřešena dohodou. Knížecí rod se velkoryse vzdal nároků na svůj majetek, který dnes vlastní kraje, obce, univerzity nebo občané. Mezistátní dohoda o řešení konfiskací by také nebyla prolomením Benešových dekretů, ale potvrzením demokracie a vlády práva v České republice.
Začalo to u Říčan
Lichtenštejnské knížectví oslavilo 23. ledna letošního roku 300. výročí svého vzniku a kníže Hans-Adam II. se v říjnu bude moci ohlédnout za třemi desítkami let své úspěšné vlády.
V České republice si připomeneme 770. výročí příchodu Lichtenštejnů na Moravu, když Jindřich I. získal od markraběte Přemysla (pozdějšího krále Přemysla Otakara II.) Mikulov za věrné služby v Rakousích.
Lichtenštejnové v českých zemích zanechali pozoruhodnou stopu, místo toho se zde ale řeší zbytečné právní spory.
Připomeňme rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu – východ z roku 2015, kterým byl uznán nárok Lesů České republiky na 600 hektarů pozemků na Říčansku. Ty byly i po roce 1990 vedeny jako majetek knížete Františka Josefa II. z Liechtensteinu.
Nadace knížete z Lichtenštejna uplatnila v roce 2013 nárok na dědictví a to jí Okresní soud pro Prahu – východ nejprve přiznal. Stejný soud pak ale toto dědictví Nadaci odebral, na základě již dávno vyhaslých Benešových dekretů. Takové jsou paradoxy české justice.
Dnes se již také nejedná jen o spory mezi Českem a knížecím rodem, ale jde i o odškodnění dalších třiceti lichtenštejnských občanů, kterým byl v roce 1945 zkonfiskován majetek v ČSR.
Podpora Beneše i obětí gestapa
Lichtenštejnové patřili v roce 1918 mezi největší pozemkové vlastníky v Československu. Většinu pozemků pronajímali. Za první pozemkové reformy jim byly přibližně dvě třetiny pozemků vyvlastněny za úřední cenu. Ta jim nebyla nikdy vyplacena; Státní pozemkový fond Lichtenštejnům dlužil cca 98 milionů korun. Zbylo jim okolo 60 tisíc hektarů většinou lesů, dále hrady, zámky, domy, továrny a akcie.
Za 1. i 2. světové války bylo Lichtenštejnsko neutrální, v letech 1939 – 1943 čelilo několika pokusům o anexi ze strany hitlerovského Německa, kterým se dokázalo ubránit. Diplomatické styky navázaly Československo a Lichtenštejnsko teprve v srpnu 1938 poté, co byla dokončena první pozemková reforma na majetku knížecího rodu. Prezident dr. Edvard Beneš byl ochoten část vyvlastněných pozemků Lichtenštejnům vrátit, pokud budou v republice investovat.
Po Benešově abdikaci v říjnu 1938 mu vládnoucí kníže František Josef II. poslal do exilu peníze, aby ho podpořil. Knížectví neuznalo okupaci Československa z března 1939, ani vznik protektorátu a nepřerušilo s Československem diplomatické styky.
Za okupace Lichtenštejny zastupoval na území protektorátu princ Karel Alfréd (1910 – 1985), otec dnešní velvyslankyně Lichtenštejnska v České republice paní Marie-Pii Kothbauer. On a úředníci lichtenštejnské správy sídlící v Olomouci, pomohli mnoha zaměstnancům vězněným nebo perzekuovaným gestapem a okupačními úřady.
Lichtenštejnskému občanu židovského původu baronu Alexanderu von Königswarter, majiteli zámku a velkostatku Šebetov u Brna, lichtenštejnské občanství zachránilo za okupace život. Po osvobození ale zavinilo jeho odsun do Rakouska a konfiskaci majetku jakožto údajnému Němci. Svůj život zanedlouho dožil v bídě.
Němčina jako cejch
Vaduz i vzhledem ke svým postojům z válečných let očekával, že se budou vzájemné vztahy obou zemí pozitivně rozvíjet. Ale již na jaře 1945 dostala lichtenštejnská vláda informace, že exilová československá vláda počítá s konfiskací majetku i jejích občanů – coby domnělých Němců.
Lichtenštejnové sice patří do jazykové skupiny německé, ale nemají německou národnost.
Občané Lichtenštejnského knížectví měli a mají občanství lichtenštejnské a národnost lichtenštejnskou. Přiznání k národnosti si občan volí sám a nikdo ho k tomu nesmí nutit nebo mu národnost určit proti jeho vůli. To nade vší pochybnost platí i pro hlavu státu, kterou od roku 1938 byl kníže František Josef II. (1906 – 1989).
Komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš ale považoval konfiskaci majetku Lichtenštejnů za otázku své cti, a tak bez ohledu na české a mezinárodní právo bylo všech 38 občanů Lichtenštejnska (z toho 8 členů knížecí rodiny včetně hlavy státu), kteří měli majetek v ČSR, účelově označeno za Němce. Na jejich majetek tak byly uplatněny tzv. Benešovy dekrety č. 5 a 12 zcela nezákonně.
Jako důkaz jejich přihlášení se k německé národnosti měl sloužit arch ze sčítání lidu z 1. 12. 1930 z Velkých Losin, kdy se údajně dědičný princ František Josef II. přihlásil k německé národnosti.
MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org
ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?
Tento arch československé úřady odmítaly v letech 1945 – 1951 předložit jako důkaz advokátům Lichtenštejnů. Když se tak konečně v roce 2014 stalo, ukázalo se proč: arch nebyl vyplněn a podepsán princem Františkem Josefem II. (potvrdilo se jeho tvrzení z roku 1945), sčítací arch tak byl neplatný dle Vládního nařízení 1930. A není ani jisté, že se jedná o originál z roku 1930, a že nejde o padělek z roku 1945.
Osoba, která arch vyplnila uvedla, že princ je lichtenštejnský státní občan s jazykem německým a trvale přesídlil do Vaduzu. Na policii ve Velkých Losinách byl princ František Josef II. hlášen jako lichtenštejnský občan, jak potvrdil výzkum PhDr. Ondřeje Horáka z roku 2008.
Princ, budoucí hlava státu a držitel diplomatického pasu, sčítání nepodléhal, i kdyby byl v době jeho provádění přítomen v ČSR.
Výzkum vládní česko – lichtenštejnské komise historiků v letech 2011 – 2014 přinesl na světlo zajímavá fakta především z českých archivů. Například v létě 1945 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR oběžník, ve kterém lživě uvedlo, že Švýcarsko má pouze jednu národnost – švýcarskou, a proto se u jeho občanů německá národnost nezkoumá a konfiskace se tedy neprovede.
Podobně se postupovalo u občanů německé národnosti USA a dalších zemí. Majetek se nekonfiskoval také občanům Rakouska (tzv. Starorakušanům – před anšlusem v březnu 1938), pokud se za okupace neprovinili proti Československu.
V případě majetku 38 lichtenštejnských občanů v ČSR se ale postupovalo jinak – Lichtenštejnci byli označeni za Němce. Jinak by jejich majetek nemohl být zkonfiskován a komunistický ministr Julius Ďuriš by nesplnil svůj cíl. Musel se dopustit této obrovské lži, protože proti Lichtenštejnům se nenašly žádné důkazy ani svědci, kteří by zpochybnili jejich jednání za okupace. Nic takového neexistovalo.
Jen krůček k odškodnění
Lichtenštejnové a další lichtenštejnští občané se konfiskacím bránili žalobami (je k tomu dostatek odborné literatury). Knížecí rodinu v nich zastupoval prvotřídní pražský právník, vlastenec a hrdina květnového povstání JUDr. Emil Sobička (1906 – 1990), který byl v 50. letech komunisty perzekuován a odsouzen k 20 letům žaláře.
Obsáhlá právní stanoviska na obranu lichtenštejnských občanů vypracoval dokonce jeden z autorů první československé Ústavy, sloup našeho práva a bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně profesor František Weyr (1879 – 1951), který předčasně zemřel po komunistické perzekuci.
Žaloby proti konfiskaci majetku Lichtenštejnů měl v roce 1947 rozhodnout Nejvyšší správní soud. Když se ministr zemědělství Ďuriš dozvěděl, že soud chce všechny konfiskace zrušit jako nezákonné, prosadil odložení veřejného soudního přelíčení „na neurčito“.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byli penzionováni totalitnímu režimu nepohodlní soudci, a tak ani nepřekvapí, že Nejvyšší správní soud v roce 1951 na neveřejném jednání žaloby Lichtenštejnů zamítl.
Přitom ministerstva zahraničí a financí si byla již v roce 1946 vědoma, že konfiskace majetku lichtenštejnských občanů jsou nezákonné z pohledu tuzemského i mezinárodního práva a jsou neobhajitelné.
Dokonce ještě v polovině února 1948 tato ministerstva jednala již jen o výši odškodnění lichtenštejnským občanům. Komunistický převrat tomuto řešení problému zabránil.
Nesplněné naděje
Svržení komunistického režimu v Československu v listopadu 1989 se vládnoucí kníže František Josef II. (1906 – 1989) nedožil. Po jeho smrti v říjnu 1989 nastoupil na trůn jeho syn kníže Hans-Adam II. (*1945). Ten se od roku 1990 několikrát pokusil o dialog s Prahou, ale neúspěšně.
Československá vláda odmítla obnovení diplomatických styků, pokud bude podmíněno jednáním o restituci majetku občanů Lichtenštejnska.
Diplomatické styky mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem byly navázány až v září 2009 poté, co se členské státy EU dohodly, že všechny uzavřou s knížectvím smlouvu o zabránění dvojího zdanění. Proto Praha musela normalizovat vztahy s Vaduzem. Zavládla naděje, že dojde i k vyřešení do očí bijící nespravedlnosti vůči lichtenštejnským občanům.
K tomu měla napomoci i oběma vládami ustavená Česko – lichtenštejnská komise historiků. Ta provedla analýzu celé více než sedm století trvající společné historie, přičemž měla přístup do všech archivů.
V roce 2015 komise vydala rozsáhlou zprávu, která potvrdila obrovský přínos Lichtenštejnů pro Moravu, Slezsko i Čechy, vyvrátila řadu omylů a nepravd a potvrdila, že lichtenštejnští občané se za okupace nijak neprovinili proti republice.
Komise objasnila i to, jakých podvodů se dopouštěly československé úřady po roce 1945, aby mohl být majetek občanů Lichtenštejnska zkonfiskován. Práce komise a dalších historiků přinesla mnoho nových informací, ale nevedla k politickému řešení sporu o zkonfiskovaný majetek.
Kníže i jeho syn dědičný princ Alois (*1968) se setkali s prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem, navštívili řadu míst spojených s jejich rodem (např. Lednice, Valtice, Opavu, Šternberk), kde byli přátelsky přivítáni.
Vzájemné vztahy obou zemí se úspěšně rozvíjejí jak v oblasti obchodu, tak školství a kultury. Česká republika čerpá miliardy korun z tzv. Norských a EEA fondů, do kterých přispívá i Lichtenštejnsko. Od země, jejíž občany jsme oloupili, tedy nemáme problém brát si další peníze.
Nabídky bez odezvy
Od své první návštěvy České republiky v září 2009 kníže Hans-Adam II. opakovaně říkal, že doufá v dohodu o řešení majetkového sporu a nemá v úmyslu kvůli němu Českou republiku žalovat. Byla to naopak Česká republika, která v roce 2014 zažalovala Nadaci knížete z Lichtenštejna o 600 hektarů pozemků, které získala o několik let dříve dědictvím po knížeti Františku Josefovi II.
Přestože je dnes již všeobecně známo a právní zástupci Nadace to potvrzovali důkazy, že majetek lichtenštejnských občanů byl zkonfiskován na základě zneužití tzv. Benešových dekretů, české soudy dosud odvolání Lichtenštejnů zamítaly.
Vůbec nepřipustily předložení důkazů a tím de facto Lichtenštejnům zabránily v právu na spravedlivý proces. Proto v červenci 2017 Nadace podala stížnost k Ústavnímu soudu České republiky, který o ní dosud nerozhodl. Pokud rozhodnutí soudu nebude spravedlivé, Nadace oznámila, že bude spor řešit u mezinárodních soudů.
Lichtenštejnská vláda a Lichtenštejnové byli vždy připraveni s českou vládou jednat. Protože ale majetkové nároky musely být po novele Občanského zákoníku uplatněny do konce loňského roku, jinak by byly promlčeny, musela Nadace zareagovat na nezájem české strany.
Dne 6. prosince 2018 proto odeslala předžalobní výzvy na vydání svého majetku státním institucím. Následovaly žaloby.
Kníže Hans-Adam II. jako hlava státu a rodu ale nadále drží své slovo a žádá vydání majetku jen tehdy, je-li dnes jeho majitelem Česká republika. Majetek, který vlastní kraje, obce, univerzity nebo soukromé osoby, nepožaduje a majetkové nároky na něj byly 1. ledna 2019 promlčeny.
Takže třeba Psychiatrická léčebna v Nových Zámcích u Litovle, Školní lesní podnik Křtiny nebo zámek v Blansku či v Úsově se změny majitele obávat nemusí.
Nadace disponuje rozsáhlými zkušenostmi se správou památkových objektů a turistickou infrastrukturou v Rakousku, vlastní jednu z největších soukromých sbírek umění na světě a disponuje velkým kapitálem.
Byla by tedy schopna investovat do hradů a zámků v České republice, které patřily do roku 1945 Lichtenštejnům. Sem by se mohla z vídeňských depozitářů přesunout mistrovská díla, která není kde vystavit.
Do Valtic, Lednice, Šternberku a Velkých Losin se mohou vrátit obrazy, sochy a nábytek, který byl z moravských zámků evakuován za dramatických okolnosti (proti rozhodnutí okupačních úřadů) na přelomu let 1944 a 1945 do Vaduzu. To by přispělo k dalšímu rozvoji turistiky, a tedy i zaměstnanosti a ke zvýšení daňových výnosů obcí a státu.
Čekání na čestnou dohodu
Lichtenštejnská strana od roku 1990 doufala, že Československo a poté Česká republika se přemění v demokratické státy, které se dokáží vyrovnat s komunistickou minulostí a jejími nezákonnostmi.
Ani více než 70 let od konfiskace majetku nepřestává být krádež krádeží a skutečnost, že Česká republika nechce konečně spravedlivě vyřešit problém lichtenštejnských konfiskací dohodou a dává přednost soudním sporům, není dobrou vizitkou pro politické elity.
Obava, že by uznáním lichtenštejnských nároků údajně došlo k prolomení Benešových dekretů, je jednou z opakovaných nepravd, kterou se české úřady a politici zaštiťují. Benešovy dekrety totiž neměly být v případě lichtenštejnských občanů vůbec použity, proto je ani nemohou prolamovat.
Nic než dobrá vůle a smysl pro čest a spravedlnost v Praze nebrání tomu mezistátní dohodou spor o majetek 38 lichtenštejnských občanů vyřešit, jako dva demokratické a civilizované státy.
Pokud dává Česká republika přednost soudním sporům, včetně mezinárodních, před dohodou, dává tím jasně najevo, že preferuje šanci na legalizaci loupeže, kterou zinscenovali členové komunistické strany v letech 1945 – 1951. Není to dobrý signál pro mezinárodní scénu, ale ani pro naše občany.
Autor je historik a publicista, předseda Historického spolku Liechtenstein. Napsal knihy „Liechtensteinové, Historie a sídla knížecího rodu“, Libri 2015 a „Dominia Liechtensteinů a Smiřických v Čechách“, Libri 2012
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
1) Dost hrozna vizitka spravedlnosti v CR. Tady se uz nerozhoduje ani podle platnych zakonu, ale podle politicke objednavky, ktera vznika na zaklade nenavistnych nalad ve spolecnosti. Nejspis vsichni doufaji, ze se nejak podari to nechat „vyhnit“. 2) Pri pohledu zvenku museji vsem pripadat Cesi jako banda smejdu, kteri konaji jen tehdy, kdyz z toho koukaji nejake prachy (nebo jiny prospech). 3) Z tohoto textu jeste vyplyva jedna nepekna analogie. Je tady zminka o tom, jak se odkladaji jednani soudu, pak se vymeni soudci a rozhodne se protizakonne. Co Capi hnizdo?
Asi by se to dalo těšit…pro většinu politiků to téma je okrajové, jen doufám v nestrannost Ústavního soudu…bylo by vhodné, aby bylo rozhodnuto..hmotné majetky si nikdo do penálu ani do kapsy nestrci…
Ne o majetku, ale o cti se bude hovořit ještě po staletí.
Vypovídá to pouze to, že česko je lakotný stát a můžeme být ujištění, že pokud se nám stane v ČR nějaká pro mocnějšího nevýhodná nespravedlnost, nemůžeme očekávat spravedlivý proces, čímž se řadíme spíše do východní Evropy. Gratulace a děkujeme!
Jak vidno, i z článku je zde poměrně dlouhý seznam protichůdných právních argumentů,(navíc z dlouhé, 90 leté historie, během které se měnily, jak legislativní normy, tak ale i jejich právní i společenský výklad).
které ani laici,, ani historici, ani politici dokonce ani právníci nemohou komplexně naprosto správně posoudit. Leč – když už na tom Lichnštejni trvají, tak o tom rozhodnou soudci. A to tedy nikoliv proto, že by soudci soudili vždy spravedlivě (a vždy nestranně). leč proto že to tak říká naše Ústava. Soudce má v případě právních sporů /u pravomocných rozsudků) tu nejvyšší a prakticky nezrušitelnou pravomoc ve státě . Tož aspoň doufám, že až se ten soudní spor dospěje někdy za x let k našemu Ústavnímu soudu, a pokud bude jeho verdikt pro Lichnštejny negativní, tak slušně uznají svou porážku. A nikoliv že se pak ještě odvolají k Evropskemu soudu, čímž by jednoznačně dokázali že na Čechy kašlou a jde jim jen o prachy. Na tom sice nemusí být nic špatného, jen si pak ta svá idealistická prohlášení o lásce k Čechám můžou strčit za klobouk.
I dítě, které milujete, tak musíte potrestat, pokud provedlo nepravost. Tedy jedině řádné opálkování ČR, tedy plná úhrada i s příslušenstvím, snad pohnou část obyvatel k řádnému vnímání spravedlnosti.
Víte, asi jste příliš nepochopil o čem jsem vlastně psal. Totiž o tom, zda „vůbec stát provedl nepravost“, rozhodne až někdy v budoucnu pravomocným rozsudkem soud (pravděpodobně až ten nás Ústavní).. Ale i ten Evropský – pokud bude soudit dle platných zákonů té doby, by měl dojít k podobnému závěru…
1) Je škoda, že v články nejsou uvedeny argumenty druhé strany sporu.
2) Přínos Lichtenštejnů nebyl vždy pozitivní. Kníže Lichtenštejn byl hlavní osobou pobělohorské normalizace.
Nejsem právník, ani historik a (aby bylo jasno) nikdy jsem nebyla ani komunista. Zcela laicky však pociťuji, že půda a majetek na území tohoto státu by měl patřit našemu státu a lidem v něm, těm kteří tu žijí, pracují a platí daně. O tak velké jmění se fyzicky stejně mohou starat pouze lidé zde a nikoli nějaká knížata v Lichtenštejnsku, byť by to financovali. Hlavní výhody tohoto bohatství by měli patřit státu na jehož území se nacházejí. (voda, lesy, půda…) Po sametové revoluci už bylo pod různými záminkami rozkradeno a zašantročeno do rukou cizinců příliš mnoho, než aby se člověk mohl klidně dívat na to, jak nám tu malou zemičku trhají na kusy dravci, kteří sami mají nekonečně víc než potřebují a dělají si z nás kolonii. A je lhostejno jestli si říkají šlechta nebo nadnárodní společnosti.
Vy si myslíte, že lesy, rybníky a zámky odvezou do Lichtenštenska?
To co je zde napsáno, je vkutku napsáno dobře. Jenže- Benešovy dekrety je jedna věc, ale při odsunu se u takto vysoce postavených lidí posuzovali také jiné věci a o těch se v textu moc nepíše. Už tenkrát při odsunu se argumentovalo, že nejsou vlastně Němci, ale svědectví zde žijících lidí bylo jasné. Jako občané Lichtenštejnska mohli stát mimo a být neutrální, ale oni se aktivně zapojili do německé mašinerie. Pak se tvrdilo, že tím kryli svoji pomoc Moravákům. Ovšem místní dobře věděli o srdečném vztahu nejen s armádou, ale i s SS. Nehledě na to, že těch pár lidí které zachránili byli vlastně jejich kamarádi a nebo dobří známí. Svoji vinu přiznali i tím, že utekli včas, jako jedna větev Schwarzenbergů. Zatím co jiná větev Schwazenbergů se nemusela ničeho bát! Lichtenštejni dobře věděli, že by jim jejich činnost ,kterou provozovali během války beztrestně neprošla! Je naprosto jedno, jestli do dnešního Česka přišel jejich rod v 10 nebo 16 století!
Dobrý večer,
to co jste zde napsal je neuvěřitelná lež. Pokud by v roce 1945 existovaly důkazy o kolaboraci lichtenštejnských občanů s okupační mocí, bez pochyby by byly použity a dnes bychom neřešili žádný majetkový spor. Takové důkazy ale neeexistovaly a neexistují.
Další omyl se týká krumlovsko-hlubockých Schwarzenbergů. JUDr. Adolf Schwarzenberg financoval protinacistický tisk v Německu, otevřel zahradu vídeňského paláce pro židy – po anšlusu Rakouska a přijetí norimberských zákonů. V roce 1938 přijal v Českém Krumlově prezidenta Beneše a daroval republice tehdy vysokou částku 1 mil. Kč na stavbu opevnění (dnes cca 50 mil. Kč). Po okupaci nepřivítal Hitlera, a když se ho chystalo v roce 1939 zatknout gestapo, včas uprchl. Jeho majetek zabavila Třetí říše.
JUDr. A. Schwarzenberg uprchl do USA, kde podporoval exilovou vládu v Londýně. Jeho bratranec Josef Schwarzenberg, pověřený správou majetku, byl zatčen a poslán do koncentračního tábora.
Těmto vlastencům jsme se po roce 1947 „odměnili“ ostudným protiústavním zákonem vydaný pro znárodnění majetku jedné jediné rodiny „Lex Schwarzenberg“. Ani tento zákon nebyl dodržen – např. Schwarzenbergové nikdy nedostali v zákoně uvedenou apanáž nebo byt ve svých zámcích a palácích.
Bohužel takových omylů a lží koluje stále hodně.
Orličtí Schwarzenbergové byli za okupace také perzekuováni (např. byli vystěhováni ze zámku Orlík do Čimelic). Nakonec v roce 1948 emigrovali i oni.
Ještě bych autorovi článku- panu Juříkovi chtěl říci, že se nestačí dívat do nějakých archivů, ale musí si na místa zajet a mluvit s lidmi. Já jsem skoro pamětník, narodil jsem se 1941 a můj otec u Lichtenštejnů v té době pracoval. Oni samotní se vůbec o své zaměstnance nestarali, na to měli jiné lidi a na začátku války na vedoucí místa dosadili především Německy hovořící a staré zaměstnance Moráváky přeřadili na jinou podřednou práci. Nesmělo se nic říci jinak šlo o život byli jsme tam součástí Velkoněmecké Říše. Ten autor vůbec nemá ponětí co se tam dělo!! Myslím že od toho šlochtického rodu je to obrovská drzost!
Vaše argumenty proti Lichtenštejnům jsou fakticky nedoložitelné, tvrzení,žejste to slyšel doma – po válce Vám byly 4 roky a po kmonunstickém vítězném Únoru 7 let. Tím se tvrzení dostávají na úroveň JPP – jedna paní povídala.
Znal jsem lidi, kteří už bohužel většinou zemřeli, kteří se narodili o 10 let dříve než Vy a kteří naopak tvrdili, že Lichtenštejni, a jejich, byť německy mluvící vedoucí zaměstnanci, za války mnoha lidem pomohli, na příklad v tom, aby nebyli „totálně nasazeni na práci do Říše“, jak se tomu tehdy říkalo. Zřejmě jste žili v jiném místě a ty lidi. které nezachránili, s těmi se zřejmě nekamrádili, a nejspíš ani nešlo zachránit všechny, ba ani ty, s kterými se kamarádili. Já jsem se narodil o osm let dříve než vy a tak si to, jak to chodilo za války si docela dost pamatuji a tak vím, že ledacos z toho, co Vám otec napovídal, bylo asi trochu jinak.
Právní argument, že Lichtenštejnové byli Němci jen prot,že mluvili německy, nemůže přece obstát. V Benešových dekretech se mluví o národnosti a ne o jazyku. Je ovšem pochopitelné, že „chuť“ na možný německý majetek byla po válce obrovská a zaslepila ledaskoho, orgány co realizovaly Benešovy dekrety, nevyjímaje. Židé, kteří přežili holokaust německých nacistů, by o tom mohli vyprávět, mluvili totiž také německy … I komunisté se ztotožnili s evidentními přehmaty realizátorů Benešových dekretů v rámci třídního boje proti buržoasii. Někteří potomci těch konkretních židovských rodin tady žijí dodnes.
Víte, pokud už se to bude řešit soudně, tak je nutné znát přesnou citaci těch původních zákonů, o které se to právní řešení opírá.
On totiž nikdo netvrdil a netvrdí, že „Lichtenštejnové byli Němci, protože …“
V tom zákonu ( Dekret presidenta republiky
ze dne 20. července 1945 ) je výkladový paragraf 2, kde se – pouze pro potřebu tohoto zákona (tedy konfiskaci majetku) jasně píše “
“ osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti“…
Což tedy v případě Schwarzenberga splněno bylo, a jak je i v článku zmíněno, ten sčítací formulář je dodnes k dispozici. Sice by se dalo – z dnešního pohledu namítnout, že v tom formuláři je kolonka národnost/jazyk sdružena (a není to – z dnešního pohledu to samé), jenže to by chtělo si ujasnit studiem doprovodné legislativy toho sčítání z roku 1930 proč byl takto sdružený údaj (národnost/jazyk) použit.
Což se mi sice nepodařilo nalézt, leč můj předpoklad je. že nejen ( ale zejména ) počátkem třicátých let potřebovala republika v rámci sčitání kvantifikovat jaké počty národností u nás žijí – a za významný a jednotný identifikátor tehdy k tomu použila jazyk kterým mluví..Protože definice „národnosti“ je dnes poměrně nejasná, a navíc si jí každý může (i střídavě) měnit-
A v čem je kapitální past – kdyby snad náš soud v případě Schwarzenberga rozhodl, že v tom sčítacím archu jazyk a národnost není totéž. rázem tu máme 3 miliony odsunutých Němců, kteří by rovněž na základě tohoto rozhodnutí tvrdili že u nich /jejich předků/ platilo to samé, a požadovali všichni konfiskovaný majetek vrátit..
Výborně napsaný příspěvek, zkratka JPP – jedna paní povídala – mě hodně pobavila, budu do budoucna používat:-) Přesně jak píšete, jak to tvrzení na úrovní „jedna paní povídala“. Naše rodina pochází z Náměště nad Oslavou, kde zámek a zkrátka celé panství vlastnili do r. 1945 Haugwitzové, praděda u nich pracoval jako hajný, dva prastrýcové přímo na zámku a nemohli si je jako zaměstnavatele vynachválit, za války podporovali finančně i rodiny, které byli nacisty perzeukováni nějakým způsobem, když to nešlo napřímo, aspoň je zaměstnali. Takže takové ty povídačky o tom, jak zlá šlechta odírala chudáky poddané, jsou hlavně z propagandistické dílny komunistů a jim podobných, kteří jen po celá desetiletí spřádali plány, jak ty majetné o jejich majetek připravit, což se jim dokonale povedlo,a dnešní justice, jak vidno, tento protiprávní stav podporuje a udržuje – ale to není u české justice nového a překvapivého. Díky za tento článek, který mnohé upřesňuje a vysvětluje.
Prostudujte si, prosím, dokumenty Česko-lichtenštejnské komise historiků http://cesko-lichtenstejnskakomisehistoriku.cz/ nebo knihy některých autorů, kteří se věnují tomuto tématu po roce 2000 a vyvarujete se zbytečných omylů
Liechtensteinové a jejich český generální ředitel Dr. Svoboda porušovali nařízení okupační moci, např. zaměstnávali v řídících pozicích více Čechů než Němců (a celkově více Čechů), pomáhali perzekuovaným zaměstnancům a jejich rodinám, uměle vytvářeli pracovní místa, aby Češi nemuseli na práce do Říše apod.
No tak, dle článku pana Břešťana ze 14.12.2018 na tomto serveru, je postoj MZ , potažmo tedy ČR následující :
“ A my nic nemáme, my vám nic nedáme. Nás už to přestává bavit. Švejku vyhoďte je ! „.
Pan Juřík píše, že Lichtensteinové neměli německou národnost. Ale dědeček Hanse Adama II., Alois Lichtenstein (1906-1989), sloužil v Rakousko-Uherské armádě. A jako každý voják v R-U měl založen kmenový list, kde se mimo jiné uváděla národnost. A tu tam měl uvedenu Deutsch !! Národnost se dědí, takže této národnosti byl i jeho syn František Josef ( 1906-1989). A to bez ohledu na nějaké sčítání obyvatel v ČSR. Čech rozhodně nebyl a národnost Lichtenstein neexistuje. Jenom pouze občanství, ale to nebylo pro naplnění dekretu prezidenta Beneše vůbec důležité.
Vyjadřovat se k tomu co způsobil zejména Karel I. ( 1569-1627) ve spolupráci s dalším pakostou Valdštejnem a dalšími, znehodnocením měny – období tzv. dlouhé mince – a tím ožebračením celého českého národa, tak zúročeny by tyto škody nepokryl ani současný dnešní majetek rodu Lichtensteinů. Jehož dnešní základ právě tímto zločinem znehodnocení měny a platbou touto znehodnocenou měnou za levně získané konfiskace, po těch které sám Karel I. nechal popravit, Lichtensteinové získali. Lichtensteinům nikdy nešlo o nic jiného, než o majetek. A to za každou cenu.