KOMENTÁŘ. Ke konci letošního srpna byla v berlínském Museum Karlshorst otevřena výstava Crack Through Europe. Důsledky Paktu Hitler–Stalin (rozumí se smlouva o neútočení, podepsaná 23. 8. 1939, podle jmen signatářů se jí říká Pakt Ribbentrop–Molotov). Nejednoho jejího návštěvníka zaskočí, že nepokrytě přebírá sovětský, potažmo ruský výklad dějin.

Již samotný název výstavy napovídá, že není zcela vyvážená a objektivní. Hitler je zde postaven na první místo, ačkoli iniciativa dohody patřila Stalinovi, jak dokládá mise sovětského obchodního zástupce Davida Kandelakiho v hlavním městě Říše v letech 1935–1936 a řada dalších zpráv z Moskvy.

Kromě toho tato dohoda rozmetala nejen evropský, ale i celý versailleský světový řád, neboť do boje zapojila Velkou Británii a Francii, které vlastnily rozsáhlé kolonie či panství v Asii, Africe a Americe. Nestala se tedy jen trhlinou v Evropě, ale způsobila destabilizaci celé planety.

Zima ve Finsku je dlouhá

Ředitel muzea Jörg Morre před panelem „Německo-sovětská spolupráce“. Název panelu má opět špatné pořadí – Stalin je uveden na druhém místě, zatímco anotace naznačuje, že v letech 1939–1941 byla tato spolupráce vcelku mírová: „Německo dostávalo velmi potřebné suroviny pro svůj vojenský průmysl, Sovětský svaz dostával vojenské zboží pro vlastní obranu“. Foto: A. Gogun, se souhlasem autora

Výstava je společným projektem muzea a katedry východoevropských dějin na univerzitě v Düsseldorfu. Připravovala se dva roky a získala státní dotaci, která se, jak už to v německém akademickém prostředí bývá, dostala do rukou neodborníků.

Svědčí o tom například popis výstavy na webových stránkách düsseldorfské univerzity: z anotace se dozvídáme, že zimní válka v letech 1939–1940 trvala pět měsíců. Autoři se pravděpodobně řídili vědomím, že zima ve Finsku je dlouhá.

V tiskové zprávě na stránkách muzea je ještě jedno opomenutí, které se rovněž týká Finska: podle tajného dodatkového protokolu k paktu byla střední a východní Evropa rozdělena čarou vedoucí od Baltského až po Černé moře na německou a sovětskou zájmovou sféru.

Ve skutečnosti se dělicí linie podle paktu Molotov-Ribbentrop táhla ještě dále na sever: podél finsko-švédské hranice až k Barentsovu moři.

Všichni tři autoři výstavy – Christoph Meissner, ředitel muzea Jörg Morre a profesorka Anke Hillbrennerová z Düsseldorfské univerzity nevydali žádnou vědeckou publikaci k tématu Paktu a jeho následkům.

Profesorka Hillbrennerová je například specialistkou na židovské dějiny devatenáctého století a ruský terorismus z počátku století dvacátého. Přesto po zhlédnutí výstavy, která je umístěna v místnosti o rozloze sto metrů čtverečních, člověk s překvapením zjistí, že se na ní pracovalo dva roky.

Nejsou zde žádné výrazné archivní novinky. Většina zde vystavených fotografií a map je známa již desítky let a jejich anotace jsou na úrovni tendenčně upravených článků na Wikipedii. Na 30 panelech je 79 grafických objektů, celkový rozsah anotací k nim je 93 tisíc tiskových znaků (ne více než 50 stran). Takové množství informací dokáže průměrný historik shromáždit a systematizovat za dva až tři měsíce poklidné práce.

Kultura paměti

Přestože po otevřeném přepadení Ukrajiny Ruskem byly ze stožárů před Karlshorstským muzeem odstraněny ruská, běloruská a německá vlajka a zůstala jen ukrajinská, ideologický obsah této instituce zůstal stejný. Foto: A. Gogun, se souhlasem autora

Vážným nedostatkem práce autorského týmu je relativizace historického poznání, které se v tomto případě pojmově mísí s tím, čemu se v Německu říká „kultura paměti“.

Jinými slovy, fakta jsou kladena téměř na roveň lidským představám – včetně zkreslených či dokonce falešných – o určitých historických událostech.

Namísto jasné konfrontace pravdy s mylnými představami jak samotná výstava, tak doprovodný sborník článků, který vyjde teď v září, záměrně představují různé „perspektivy“, „pohledy“, národní „úhly pohledu“ a další subjektivní dimenze.

Výstava by mohla být věnována populárním mýtům a jejich vyvracení, ale v tomto případě je realita zastřena polyfonií současných hodnocení.

Zatímco na Ukrajině začala v roce 2022 třetí vlna desovětizace a demontáž vojenských památníků z dob totality, Karlshorstské muzeum nadále oslavuje stalinismus. Foto: A. Gogun, se souhlasem autora

Hlavním nedostatkem výkladu a doprovodného sborníku článků je, že nezaujatí ruští historikové vůbec nedostali slovo.

Jsou zamlčeni ti, kteří celé poslední tři a půl desetiletí usilovně pracovali v archivech a poté v jasných, ale vyvážených analýzách, nenechali ze sovětské mytologie Paktu kámen na kameni.

Zde stojí za zmínku alespoň nedávná kniha Moskvana Vladimíra (Džahangira) Nadžafova „Pakt, který změnil běh dějin“.

Výstava i sborník vypadají jako vytvořené na objednávku Kremlu: ruské autory v kolektivní monografii zastupuje politruk Oleg Budnickij a jeho dvacetistránková stať s názvem „Komu prospěl Pakt Hitler–Stalin?“ s podtitulem „ruská perspektiva“.

Jeho sestavovatelé se plně ztotožnili s Putinovou zběsilou propagandou. Je příznačné, že články dalších autorů – z Moldavska, Finska, Polska atd. nenesou nestoudné podtituly jako „moldavský pohled“ nebo „polský pohled“, tedy jeden člověk si nepřisvojuje právo mluvit za celý národ. Pohled nemůže být národní, ale je buď objektivní, nebo zaujatý.

Mnohé z frází v doprovodných textech k fotografiím a mapám výstavy kopírují stalinská a současná putinovská propagandistická klišé o událostech let 1938–1941.

Budnického kompilace ve sborníku je rozšířenou verzí jeho vlastní neosovětské agitky, která má podobný název a spatřila světlo světa již 23. srpna 2019 v kremelské hlásné troubě Vědomosti. Německé tvůrce výstavy přitom nelze pokládat za slepé prosťáčky: v tiskové zprávě muzea se uvádí, že pakt byl „… instrumentalizován pro historické a politické účely v dnešním Rusku“.

Christoph Meissner, hlavní tvůrce expozice, na dotaz autorovi tohoto textu sdělil, že při její tvorbě konzultoval s historiky z mnoha zemí, ale v Rusku kontaktoval pouze Budnického. Dodejme, že ten vedle toho, že je placeným úředníkem, není vůbec odborníkem na Pakt a problematiku let 1939–1941. Stejně jako zmíněná prof. Hillbrenerová je znám svými pracemi o židovských dějinách a politickém radikalismu v ruském impériu.

Pod vlivem Kremlu?

Pocit, že výstava vznikla, řekněme, pod vlivem Kremlu, posiluje skutečnost, že oběti paktu – Rumunsko, Polsko a pobaltské státy – jsou v historických „zprávách“ hojně vláčeny bahnem. Výstava není, jak jí sami autoři označují – sbírkou konvenčních národních pohledů na pakt století.

Ostatně kdyby za tyto země mluvili jejich oficiální představitelé, sotva by své státy prezentovali jako soubor šovinistických diktatur. Obecně je meziválečným dějinám těchto zemí na výstavě věnován nadměrný prostor, neboť v případě paktu byly spíše objekty než subjekty dění.

Zde bychom se mohli omezit na jediné konstatování: do roku 1939 měly tyto země tržní hospodářství, které umožňovalo jejich občanům snesitelně dobrou nebo dokonce prosperující existenci, kterou pak vystřídalo plánované národní hospodářství – bída, nedostatek a vyčerpávající otrocká práce.

Současně tvůrci výstavy bagatelizovali agresivitu stalinismu tím, že jej provincializovali. V anotaci na webových stránkách muzea se lze dočíst, že současná válka Ruska s Ukrajinou vyvolává „vzpomínky na ruskou a sovětskou imperiální velmocenskou politiku…“.

Stejná myšlenka je i v předmluvě autorů: SSSR se údajně „orientoval na hranice bývalého ruského impéria. (…) Stalin chtěl získat zpět ‚územní ztráty‘ zakotvené v mírových dohodách v Tartu (Dorpatu) a Rize v letech 1920/21…“.

Nicméně i samotné muzeum Karlshorst se v důsledku druhé světové války ocitlo ve Východním Berlíně, který se stal hlavním městem NDR a kterému sami Němci říkali „Zóna“ (die Zone). To dokazuje, že komunistické nároky se neomezovaly pouze na revanšismus.

Přímo to potvrzují i události z roku 1940, o nichž výstavní panel s názvem „Sovětský svaz“ referuje s příznačnou chybou či záludností: po dobytí východního Polska „Stalin získal zpět další území, která po rozpadu ruského impéria v roce 1917 již nebyla pod sovětským vlivem. (…) V létě 1940 Stalin (…) anektoval (…) část Rumunska“. Ve skutečnosti SSSR odebral Rumunsku také Severní Bukovinu, která nikdy nebyla součástí ruského impéria a v tajném dodatkovém protokolu z roku 1939 ani nebyla zahrnuta do sféry zájmů Moskvy.

Politika SSSR obecně a Stalina zvláště, a zejména paktu, nebyla ve skutečnosti pouhou imperialistickou rozpínavostí velmoci, ale snahou globálně ovládnout planetu. Za tímto účelem poštval Třetí říši proti západním demokraciím.

Stalin se jen velmi zřídka usmíval na plná ústa, ale fotografie z této transakce století nám ukázaly šklebícího se kremelského vládce. Podle Chruščovova svědectví měl vůdce při uzavírání paktu s Hitlerem velmi dobrou náladu, žertoval a byl šťastný, že vůdce přelstil:

„Věřil, že vypukne válka mezi Německem na jedné straně a Francií a Anglií na straně druhé. Možná by do války byla zatažena i Amerika. My budeme mít možnost zůstat neutrální, a tudíž si zachovat své síly. A pak se uvidí. Když říkám ,uvidí se‘, mám na mysli, že Stalin vůbec nepředpokládal, že zůstaneme neutrální až do konce této války: v určité fázi se do ní přece jen zapojíme.“

Ať se co nejvíc rozervou…

Podle deníku Jiřího Dimitrova, šéfa Kominterny, se 7. září 1939 Stalin otevřeně vyjádřil ke svým blízkým spolupracovníkům:

„Probíhá válka mezi dvěma skupinami kapitalistických zemí (chudých a bohatých z hlediska kolonií, surovin atd.) o přerozdělení světa, o ovládnutí světa! Nemáme nic proti tomu, aby se pořádně pohádaly a vzájemně se oslabily. Nebylo by špatné, kdyby pozice nejbohatších kapitalistických zemí (zejména Anglie) byla podlomena rukama Německa. Hitler, aniž by si to uvědomoval nebo chtěl, podkopává a oslabuje kapitalistický systém. Můžeme pěkně manévrovat, postrkovat jednu stranu proti druhé, aby se ještě více rozervali. Německu do jisté míry pomáhá pakt o neútočení. Dalším bodem je zatlačit na druhou stranu.“

Jinými slovy, Stalin byl jediným z vůdců států, který chtěl globální bitvu, kterou plánoval za účelem zotročení celého lidstva. Vůdce nacistického Německa byla naopak šokován a rozzuřen, když se dozvěděl, že mu Velká Británie a Francie v září 1939 vyhlásily válku, ačkoli plánoval pouze tažení na západní části tehdejšího Polsko-litevského společenství.

Mnohé z frází v doprovodných textech k fotografiím a mapám výstavy kopírují stalinská a současná putinovská propagandistická klišé o událostech let 1938–1941. Začíná to nápovědou, že západní demokracie dotlačily Sovětský svaz k Paktu.

Pakt století je pak nepřímo zdůvodněn formulkou, že tváří v tvář nacistické hrozbě bylo třeba získat čas:

„Pakt o neútočení poskytl Sovětskému svazu (…) čas a prostředky k vybudování armády. Navzdory paktu Stalin nadále očekával německý útok na Sovětský svaz…“. Západní demokracie jsou na rozdíl od zuřivých bojů na moři a ve vzduchu obviňovány z podivné války – tedy z toho, že se nepokusily prolomit diagonální systém německé obrany – Siegfriedovu linii, hlubokou 30 až 100 kilometrů: Francie a Británie vyhlásily Říši válku, „ale aktivně nezasáhly“.

Finské úřady byly příliš tvrdohlavé, protože nechtěly nechat svou zemi bezbrannou, odzbrojit Mannerheimovu linii a vyměnit strategicky důležité území v Karelském průlivu a ve Finském zálivu za bezcenný kus Karélie: „V říjnu 1939 Sovětský svaz vyvíjel nátlak na finskou vládu územními požadavky. Navzdory doporučení vojenského velení finská vláda nabídku odmítla.“

V Besarábii a Bukovině se bratrské národy radovaly z osvobození od útlaku rumunské šlechty: „Sovětizaci podporovaly také ruská, ukrajinská a židovská menšina“. Pro ilustraci této podpory je zde obrázek ze vzpomínek ruské Besarabky Efrosinie Kersnowské na její deportaci spolu s tisíci představiteli výše uvedených národností: „Ze všech vagónů se ozýval pláč a nářek: ženy naříkaly, plakaly za zemřelé.“

Fragment expozice. Foto: A. Gogun, se souhlasem autora

Neosovětská propaganda

V tiskové zprávě k výstavě její autor pouze zopakoval kremelskou mantru posledního čtvrtstoletí – „nesrovnávat Hitlera a Stalina“:

„Je třeba zdůraznit rozdíly v cílech a metodách zločinů nacionálních socialistů a stalinistů, aby nedošlo k jejich ztotožnění“.

Ne, výstava neinformuje o tom, že Hitlerovy územní choutky byly mnohem skromnější než Stalinovy. Naopak podceňuje vinu kremelského vládce. Pokračuje v linii současné stálé expozice Karlshorstského muzea, která byla „obnovena“ již za Putina v roce 2013 (poté, co se v roce 2009 stal ředitelem muzea již zmíněný Jörg Morre), a je stále čistou neosovětskou propagandou – vybělování stalinismu.

Kdyby tvůrci výstavy a sborníku článků byli objektivní, dohodu Ribbentrop–Molotov by nesměřovali do regionů, neredukovali by její význam na souhrn okrajových hledisek, ale naopak by ukázali její význam pro svět.

Je to snadné – je třeba ji zasadit do kontextu hlavních obdobných stalinských kroků – pakt Molotov–Matsuoka, který otevřel cestu japonské juntě k útoku na Pearl Harbor, a pakt Vyšinský-Čou En-laj z roku 1950 – který vyvolal korejskou válku s vyhlídkou na třetí světovou válku. Tyto dvě dohody o osudu Asie a planety nejsou vůbec zmíněny, a to ani ve sborníku, ani na výstavě.

Bohužel, tato výstava bude v nejbližších týdnech v plném rozsahu zveřejněna online na webových stránkách Spolkového centra pro politické vzdělávání. To znamená, že získá oficiální posvěcení.

Zdálo by se, že dva a půl roku trvající plnohodnotná agrese vedená neosovětskou diktaturou proti Ukrajině, rozlohou největší demokratické země Evropy, měla vést k důkladné desovětizaci německého historického prostoru obecně a muzea Karlshorst zvláště. Nestalo se.

Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální
stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská
unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.