V Íránu pokračují masové protesty, které vyvolala smrt Mahsy Amíniové. Mladou dívku na výletě s rodiči do Teheránu zatkla mravnostní policie kvůli „nevhodnému oblečení“. Následkem zacházení policistů dívka zemřela. Tak jako se v roce 1979 stal hidžáb proklamovaným symbolem vítězství islámské revoluce, mohl by se v opačném pojetí stát o 43 let později i symbolem jejího konce.

Bylo to v březnu 2004. Seděly jsme s kamarádkou na lavičce u nádraží v nádherném íránském městě Šírázu a čekaly na autobus. Z pokojného pozorování cvrkotu kolem nás znenadání vyrušili dva muži v černých turbanech. Tyčili se nad námi jako tmavé sloupy a ukazovali na naše bosé nohy obuté do sandálů vyčuhujících zpod nohavic dlouhých kalhot.

S kým máme tu čest, nám došlo rychle. Před náboženskou policií nás varovali přátelé v několika íránských městech. „Není dobré je provokovat. Prostě je poslechněte a nehádejte se s nimi,“ zněla unisono rada, které se nám opakovaně dostalo. I když jsme se na naši třítýdenní cestu napříč Íránem tehdy vybavily nejen šátky, ale dokonce černou v krejčovství ušitou pytlovitou košilí sahající až ke kotníkům, nenapadlo nás, že i odhalené konečky prstů u nohou můžou některé Íránce dráždit.

Slovo „některé“ je přitom důležité, protože i současné protesty dokazují, že větší část íránské veřejnosti má povinného zahalování žen po krk. Íránci už protestují ve více než 80 městech a otevřeně se vymezují proti režimu i nejvyššímu duchovnímu představiteli země, ajatolláhovi Chameneímu.

Šátek jako gordický uzel

Spory o „hidžáb“, přeneseně povinnost žen oblékat se tak, aby jim nebyly vidět vlasy a křivky těla, se line celými moderními íránskými dějinami. To, jak se Íránky mají či nemají oblékat, řešil prakticky každý vůdce, který měl vliv na politický chod země. Žádný z režimů neváhal vynucovat si své požadavky pomocí policie.

Zatímco ve třicátých letech minulého století za vlády prozápadního šáha Rézy Páhlavího, který se podobně jako turecký vladař Mustafa Kemal Atatürk rozhodl pro radikální modernizaci země, kontrolovali uniformovaní muži, jestli se ženy oblékají dostatečně „evropsky“ a nenosí zahalené vlasy, o čtyřicet let později po islámské revoluci začali konzervativní duchovní vynucovat v ulicích pravý opak. Závoj, hidžáb, čádor není v Íránu jen kus oděvu. Je to politikum.

Postupem let se „povinný hidžáb“, a volání po jeho zrušení, stal symbolem nejen útlaku žen v Íránu a jejich nerovných práv, ale celkové nesvobody a potlačování lidských práv v zemi. I to je důvod, proč se téma zahalování žen skloňovalo na všech masových protirežimních demonstracích v letech 2009, 2017-2018 i 2019. A nedá se úplně vyloučit, že brutální chování mravnostní policie vůči mladičké Mahse Amíniové se teď stalo pověstnou poslední kapkou.

Bojovnice za ženská práva Masíh Alínežádová na sociálních sítích uvádí jména mladých žen, které policie zastřelila už v prvních dnech protestů.

Nová revoluce?

I když byly v minulých letech demonstrace nakonec vždy potlačeny, Íránci žijící v exilu tvrdí, že tentokrát to může být jiné:

„Teď už lidé chtějí skutečnou reformu. Cílí na samotnou podstatu islámského režimu a chtějí jeho konec. Křičí v ulicích „smrt diktátorovi“, bouří se proti samotnému Chameneímu. I když si nemůžeme být ještě jistí, začíná to vypadat jako revoluce,“ popsala pro HlídacíPes.org íránská analytička Leila Mouriová, která se specializuje na ženská práva v post-revolučním Íránu a žije v exilu. Není sama, kdo sdílí názor, že současné protesty mají potenciál svrhnout islámský režim.

„Jsou to jedny z největších protestů, které Írán zažil od roku 2019, kdy propukly demonstrace kvůli růstu dotovaných cen pohonných hmot. To byly protesty spíše ekonomické povahy, i když se změnily v protesty proti vládě, ale ty současné demonstrace zahrnují široké spektrum společnosti, dějí se ve více městech,“ píší například komentátoři blízkovýchodního serveru Al Monitor.

Renomovaná obhájkyně lidských práv Šádí Sadrová pro deník New York Times uvedla: „Ti lidé nemají co ztratit, bouří se a říkají tím: „Už toho bylo dost. Jsme ochotni zemřít, abychom mohli žít životy, které stojí za to žít.“

Informace o demonstracích jsou ale kusé, vláda buď zpomaluje nebo úplně blokuje internet. Přesto se na sociálních profilech íránských aktivistů žijících v zahraničí dají dohledat záběry, které lidé během protestů pořizují a vysílají do světa i díky satelitnímu připojení přes StarLink provozovatele SpaceX Elona Muska.

Z krátkých videí je patrné, že pořádkové síly neváhají použít proti demonstrujícím střelné zbraně. Například bojovnice za ženská práva Masíh Alínežádová na svém profilu uvedla jména několika mladých žen, které policie zastřelila už v prvních dnech protestů.

Bojovnice za ženská práva Masíh Alínežádová na sociálních sítích uvádí jména mladých žen, které policie zastřelila už v prvních dnech protestů.

„Ghazele Chelaviová šla do ulic, aby protestovala proti zabití Mahsy Amíniové. Sama zaplatila životem, když ji v Amolu střelili do hlavy. Bylo jí 32 let. Byla vášnivou horalkou, byla plná života. Její rodina je zděšená,“ přiložila Alínežádová komentář k fotce krásné mladé ženy pózující bez šátku v horách. Podobně zemřela také dvacetiletá Hadís Nadžáfíová. Podle její sestry do ní policie ve městě Karadž vystřílela šest kulek.

Aktivistka s květinou ve vlasech

Sama Alínežádová čelí opakovaným výhrůžkám smrtí už několik let, ačkoliv žije ve Spojených státech. Pro islámský režim začala být nebezpečná svými online aktivitami podporujícími boj Íránek proti nošení hidžábu. V roce 2014 založila facebookovou stránku My Stealthy Freedom (Moje tajná svoboda), kam mohly Íránky posílat své fotografie bez hidžábu, jako formu protestu proti zahalování.

Stránky získaly přes milion sledujících a z My Stealthy Freedom se stalo hnutí. Alínežádová postupně přidávala i další aktivity jako jsou například tzv. Bílé středy, kdy můžou Íránci dát najevo nesouhlas s povinným zahalováním a státní politikou kusem bílého oděvu nebo My CameraIsMyWeapon (Můj foťák je má zbraň) na Twitteru, kde zveřejňují zásahy pořádkových sil proti „neposlušným“ lidem na veřejnosti.

Masíh Alínežádová sama čelí velkému tlaku, který na ni íránský režim vyvíjí přes příbuzné žijící v Íránu. Jak ukázal i dokumentární film „Buď můj hlas,“ který byl k vidění v Praze v rámci festivalu Jeden svět, její bratr byl zatčen a uvězněn. Rodiče se jí museli veřejně zříct a odmítají s ní komunikovat. Vloni pak americké ministerstvo spravedlnosti vydalo prohlášení, že tajné služby odhalily plány na únos „kritika íránské vlády“, za kterého pak později Alínežádová označila sama sebe.

Kolabující stát

Všechny tyto střípky dávají tušit, jak složité je pro fundamentalistický íránský režim držet zdání funkčního státu. Ekonomické sankce si už dlouhou dobu vybírají daň na stavu íránské ekonomiky, lidem vadí vysoká nezaměstnanost i všudypřítomná korupce. S rostoucí nespokojeností napříč všemi sociálními vrstvami pak přibývá lidí, jejichž příbuzní se ocitli kvůli protestům nebo „protirežimním aktivitám“ ve vězení.

Podle neziskové exilové organizace Íránský vězeňský atlas, která shromažďuje informace o politických vězních, jich je v současné chvíli za mřížemi odhadem 635. Řadě z nich byly odepřeny právní služby. Statistika ale nezapočítává stovky dalších lidí, kteří byli třeba jen zatčeni, umístěni na nějakou dobu do vazby a pak propuštěni na kauci.

Íránci se ale také čím dál víc vymezují proti trestu smrti. Írán je po Číně zemí s druhým nejvyšším počtem poprav. V přepočtu na počet obyvatel dokonce drží prvenství. Popravám se nevyhnou ani mladiství a ženy. Těch bezpečnostní složky za posledních dvanáct let popravily 67, respektive 184. V roce 2021 navíc počty poprav strmě vzrostly. Oproti předchozím rokům až o 25%. Podle neziskové organizace Íránská lidská práva sídlící v Norsku bylo vloni popraveno 333 vězňů, letos dokonce už 414. Podle průzkumů stejné organizace si 70% Íránců přeje buď úplné zrušení trestu smrti (44%) nebo jeho omezení na nejzávažnější zločiny.

Ještě víc než lidská práva ale větší část populace trápí starosti spojené s každodenním životem. Podle analýzy Blízkovýchodního institutu MEI začíná být ve stále více oblastech Íránu závažným problémem dostupnost vody. I zpráva Íránského parlamentního výzkumného střediska z roku 2015 varuje, že se dvě třetiny země proměnily v poušť. Kvůli intenzivnímu využívání zdrojů podzemní vody a změně klimatu bude podle odborníků neobyvatelných oblastí přibývat a to připraví o obživu zejména obyvatele nižších vrstev íránské společnosti.

Kvůli rozsáhlým sankcím a nedostatku řádných investic se infrastruktura země rozpadá. I když má Írán velké zásoby ropy, plynu i dostatek slunečního světla pro obnovitelné zdroje, potýkal se vloni s vážným nedostatkem domácí i průmyslové vody a elektřiny. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 11%, 19 z 86 milionů Íránců žije podle MEI na periferiích měst a asi devět milionů je negramotných. Íránský vůdce přitom naléhá na obyvatele, aby „pracovali“ na zvýšení populace.

Chameneí u konce se silami

Otázkou je také zdravotní stav nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího. Deník New York Times před pár dny upozornil, že 83letý stařec je na pokraji sil, což ale posléze vyvrátilo jeho televizní vystoupení. To, že Chameneího trápí vleklé zdravotní problémy, je jasné už od roku 2014, kdy se léčil s rakovinou prostaty.

Začíná se proto spekulovat nejen o jeho nástupci, ale také o tom, co by případná výměna na pozici lídra státu mohla způsobit v současné situaci, kdy se lidé proti režimu masově bouří. Možností je podle analytiků několik. V případě, že by hnutí odporu našlo dostatečně silného vůdce, což byl u všech předchozích demonstrací nakonec kámen úrazu, mohlo by dojít k reálné změně režimu.

Stejně otevřená je i možnost, že protesty budou opět násilně potlačeny a postu nejvyššího vůdce by se ujal buď současný prezident Ebráhím Raísí nebo syn Chameneího, Mojtaba Chameneí. Alespoň to jsou nejčastěji skloňovaná jména, která by mohla imponovat silně konzervativní Radě dohlížitelů, která nejvyššího vůdce volí.

Skládá se z 88 islámských kleriků v jejichž čele stojí 95letý ajatolláh Ahmad Džannátí. Ani od jednoho ze zmiňovaných kandidátů se nedá očekávat, že by byli ochotní ke změnám poměrů v zemi. Prezident Raísí je sám na sankčním seznamu Spojených států kvůli podílu na hromadných popravách politických vězňů v roce 1988.

Demonstrace ale zatím pokračují, navzdory desítkám zabitých, s neutuchající intenzitou. Protestujícím se dostává také čím dál masivnější podpory ze zahraničí, ačkoliv je to pouze formou prohlášení politiků i celebrit. Jestli se Íráncům nakonec může podařit spustit „novou revoluci“, zatím nelze předpovědět, rozhodně k ní ale mají nejblíž za poslední řadu let.