Pokud nemají rozhlasoví radní předem rozdány „politické notičky“, měly by být projekty zbylé pětice kandidátů na generálního ředitele Českého rozhlasu – spolu s veřejným slyšením – hlavním orientačním bodem pro výběr jednoho z nejvlivnějších mužů v českém mediálním prostoru.

Veřejné slyšení všech kandidátů naplánovala Rada Českého rozhlasu na 20. ledna. Poté proběhne volba ředitele. K úspěchu je zapotřebí získat hlasy šesti radních.

Sliby a nápady popsané v projektu jsou samozřejmě jedna věc, realita je věc druhá. Zákulisní informace navíc naznačují, že se boj o významné křeslo zúžil na dva hlavní kandidáty: Reného Zavorala, hledajícího svou podporu především v řadách hnutí ANO a Tomáše Skřivánka, u nějž se dá předpokládat podpora radních nakloněných ČSSD.

Na druhé straně – právě tyto dva projekty patří zároveň k těm, jejichž obsah dává největší smysl i bez politických vlivů. Jak to tak ale bývá, může nakonec překvapit nějaký „třetí vzadu“.

Níže je komentovaný výběr pasáží z jednotlivých projektů (pořadí kandidátů je abecední).

Projekt Michaela Kralerta

(Ředitel portfolia strategických projektů a finančního řízení. V posledních letech pracuje pro Českou spořitelnu. V letech 1998 až 2000 byl finančním ředitelem České televize. Poté deset let působil jako manažerem auditorské společnosti Deloitte.)

• Kralert kriticky píše o složitém systému řízení, neefektivním a netransparentním hospodaření, překryvu stanic, vzájemné konkurenci, přezaměstnanosti, chybějící motivační složce mzdy vázané na výkon a kvalitu…
• V projektu zmiňuje i zajímavý detail: osobní náklady v rozhlase jen za posledních pět let při stagnujících příjmech a nízké inflaci vzrostly o 18 %, o 163 miliónů.
• Základem jeho vize je „konsolidace“, čemuž odpovídá i zvolený jazyk plný manažerské novořeči.
• Jako z manažerské příručky jsou pasáže o zřízení katalogu pozic, motivaci zaměstnanců, kariérním řádu, stážích, školeních…
• Konsolidace programové nabídky – re-profilace okruhů, tlak na kvalitu každé reportáže, důsledné trvání na objektivitě a vyváženosti. Což lze v českém mediálním prostředí přeložit i jako „nemít tvář a hlavně nikoho nenaštvat“.
• Konsolidace se má týkat i zjednodušení organizační struktury, posílení osobní zodpovědnosti…
• Kralert by zřídil „silné programové centrum pod vedením programového ředitele pověřeného programovou koordinací jednotlivých stanic“. Na co tedy jeden z kandidátů potřebuje Dramaturgický poradní panel (viz níže – projekt Jakuba Končelíka), druhému na to stačí jediný muž (popřípadě žena).
• Profilace stanic podle Kralerta:
  Radiožurnál – moderní informační rádio, nyní má ale podle něj nevyvážený hudební profil… Nelze v této souvislosti necitovat Kralertovu větu: „Systémové řešení a způsob odstranění přetrvávajících problémů bude vyžadovat provedení komplexní analytické studie, která pojmenuje jejich kořenové příčiny.“ Kdo tomu rozumí, ať si zapne rádio.
  Dvojka – generační rozhlasová stanice rodinného typu
  Vltava – stanice zaměřená na kulturu, náročný posluchač, menšinové žánry…
  Plus – stanice mluveného slova. „Vzhledem k legislativním omezením neumožňující vysílání hudebních žánrů bude vhodné stanici profilovat jako zpravodajsko-publicistický okruh, např. po vzoru ČT 24,“ píše Kralert.
• Celoplošné stanice by se podle tohoto projektu měly vrátit k označení ČRo 1, 2, 3, 4. Čtyřka se ovšem nemá moc kam vracet, existovala jen epizodně při (problematizovaném) vysílání Rádia Wave na VKV vysílačích. Vysílání do zahraničí by mělo být Český rozhlasem 5.

Projekt Jakuba Končelíka

(Děkan Fakulty sociálních věd UK v Praze, odborně se zaměřuje na dějiny médií a českého tisku 2. poloviny 20. století. V minulosti pro Radu ČRo připravil několik odborných analýz. Opakovaně neúspěšně kandidoval do Rady ČT.)

• Rozhlas je podle něj finančně zdravý, má vynikající potenciál a hospodaření rozhlasu je bezproblémové.
• Horší je to s programovou skladbou – je nepřehledná a slepě zacílená, stanice si vzájemně konkurují.
• Radiožurnál by Končelík nijak zásadně neupravoval, Prahu by profiloval jako stanici „po babičce“, kterou jsme milovali, Vltava by měla přidat na životě, Plus má mít ambice názorového vůdce…
• Zaměstnanci ČRo jsou odborně zdatní, nejlepší v republice, a s obrovským potenciálem… Aktuálně jsou ovšem demotivovaní a k vedení ČRo neloajální… Loajalita k instituci podle něj ovšem prozatím ohrožena není.
• K zaměstnancům se vztahují – až nekriticky – všechny hlavní pasáže Končelíkova projektu.
• Čteme, že péče o zaměstnance je nutné vnímat jako nejdůležitější úkol – motivovat, vylepšovat pracovní prostředí, zvýšit nadšení z práce pro rozhlas, kultivovat otevřené prostředí vítající kritiku a aktivitu, zavést nové zaměstnanecké benefity… Na jejich nedostatek si přitom zaměstnanci rozhlasu opravdu stěžovat nemohou.
• Místy projekt přechází v okouzlení rozhlasem, rozhlas je „perla, bohatství, národní instituce…“
• Vyloženě nebezpečná – pro přežití generálního ředitele přicházejícího z prostředí mimo rozhlas – je romantická vize vyjádřena pasáží: „Rozhlas je v lidech. V rozhlasácích. Těm slouží ředitel a všichni spolu slouží společnosti.“
• Zajímavá je pasáž o tom, že poslechovost má být „poodsunuta z centra pozornosti“. To, že poslechovost nemá být pro veřejnoprávní médium cíl zní doslova jak z učebnice. Poslechovost je přitom jedno z kritérií pro odměny generálního ředitele od Rady ČRo…
• Z říše fantazie je pak Končelíkova představa, že v roce 2021 „Český rozhlas určuje mediální agendu, po půlstoletí převzal zpět pozici nejvlivnějšího média od televize“
• Bylo by překvapením, kdyby v tomto projektu nezazněla již okřídlená věta opakující se snad ve všech debatách o veřejnoprávních médiích, co že je to ta veřejnoprávnost: „Dejme nový a především plnohodnotný obsah sousloví médium veřejné služby.“
• Skvělý informační servis je podle Končelíka nadstavba, rozhlas musí mít především odvážný názor. Jinak zanikne. Jen jestli to tradičně není naopak. O silném názoru by mohl vyprávět kupříkladu protikandidát Tomáš Němeček, po jehož komentáři kdysi odfrčel tehdejší generální ředitel Václav Kasík do Brna – jak se sám vyjádřil – žmoulat čepici před šéfem Ústavního soudu Pavlem Rychetským…
• Končelík by ustanovil dramaturgickou radu moudrých– ta by podle něj vyřešila obsahovou strategii všech stanic, odbourala překryvy a cizopasení.

Projekt Tomáše Němečka

(V minulosti působil v týdeníku Respekt (2003-2005 šéfredaktor), v Hospodářských novinách a v Lidových novinách. Z LN odešel na protest proti tomu, že se aktivní politik, podnikatel Andrej Babiš (ANO), stal vlastníkem LN. Poté nastoupil jako právník do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích.)

• Němeček svůj projekt opatřil titulkem „Nejlepší veřejnoprávní rozhlas střední Evropy.“ O metodách, jak k to mu dospět, se toho ale mnoho nedozvíme.
• Kupříkladu mezi priority pro rok 2017 patří detektivní příběhy pro děti od českých spisovatelů a projekt Historie do škol.
• Němeček navrhuje zřídit další dvě jazykové redakce v rámci vysílání do zahraničí, Rádia Praha. Mohla by to být třeba čínština a arabština, nebo polština a maďarština… Což by jistě nebylo levné a hlavně by to muselo chtít i ministerstvo zahraničí, které vysílání do zahraničí financuje.
• Vzniknout by měl i pilotní projekt rozhlasových kurzů češtiny pro cizince.
• Fatálním problémem Českého rozhlasu je podle Němečka selhání manažerské kultury. „Zaměstnanci mají hlubokou nedůvěru ve vedení rozhlasu a uzdravení tohoto vztahu potrvá dlouho,“ píše Němeček. Základní organizační struktura ČRo se mu ale jeví jako „v podstatě správně nastavená“.
• Zaměstnance označuje za nejvýznamnější aktivum. Provedl by proto průzkum kvality pracovního života – anonymně a externě. Autor tohoto textu takovou akci prodělal někdy v roce 2009. Kromě vyplňování dotazníku si žádného důsledku takového jistě ne levného projektu ale nevšiml.
• Němeček by nabídl i neformální postupy – kupříkladu kávu s ředitelem. Aktualizoval by etický kodex.
• Za důležitý bod Němeček považuje otevřenost i ve vztahu k financování, prosazoval by proto zveřejňování smluv ve strojově čitelném formátu, každoroční zveřejňováni platových poměrů managementu včetně odměn a jejich odůvodnění.
• Profily stanic by podle Němečka mohly odpovídat „kupříkladu nizozemskému veřejnoprávnímu rozhlasu“. Což tedy jeho úmysl příliš nepřibližuje.
• Radiožurnál – hlavní zprávy, informace, komentáře – slogan „mít přehled“; Dvojka – informativní hudební stanice – „bavit se“; Vltava – klasická hudba, cíl „povznášet“; Plus – komentáře o společnosti a kultuře – „objevovat“
• Důraz Němeček klade na moderní technologie a přípravu různých rozhlasových přehledů do kapsy a tématické podcasty.
• Němeček by rád posílil roli regionů při vytváření obsahu celostátního zpravodajství. Což je dlouholetá snaha rozhlasu, jež se zlepšuje jen pomalu. I když doba, kdy i po několika hodinách po nástupu povodní na Liberecku pokračoval v regionálním vysílání nerušeně předtočený víkendový program, je snad už definitivně pryč.

Projekt Tomáše Skřivánka

(Mediální manažer, v tištěných médiích působí od poloviny 90. let. Společně se státním tajemníkem pro evropské záležitosti Tomášem Prouzou (ČSSD) spoluzakládal web Peníze.cz. Poté působil jako zástupce šéfredaktora v týdeníku Euro. Od roku 2007 vedl bezplatný deník E15, později se stal členem představenstva vydavatelství Mladá fronta, kde řídil divizi Euro E15.)

• Asi nejvíce se věnuje novinářské stránce věci a zpravodajské roli veřejnoprávního rádia.
• Poukazuje na nárůst počtu zaměstnanců, kteří se nepodílejí na programu. Pokud se stane generálním ředitelem, lze mu doporučit návštěvu rešeršního oddělení rozhlasu. To počtem pracovníků převyšuje i domácí redakci Centra zpravodajství a jeho náplní není ani tak dodávat kvalitní podklady redaktorům jako kontrolovat rozhlasovou produkci tak, aby vysílání bylo „vyvážené“.
• Skřivánek, připomíná, že Duhan před svým nástupem sliboval (ke zděšení odborů) zeštíhlení rozhlasu z tehdejších zhruba 1500 zaměstnanců o 200 – 300 lidí. Nyní ale v rozhlase pracuje i po sloučení tří stanic (Leonardo, Rádio Česko a ČRo 6) v jednu (ČRo Plus) celkem 1543 lidí.
• Problém Skřivánek vidí v duplicitní struktuře v podobě Centra zpravodajství: „V ČRo je více editorů než redaktorů, kompetence nejasné, rivalita velká…“ Rivalitu uvnitř rozhlasu ovšem jen posílí jeho vize, že ČRo Plus by měl dostat prioritu jako kontinuální zpravodajsko – publicistická stanice. Variantou je podle Skřivánka sloučit stanici ČRo Plus s Centrem zpravodajství.
• Vztah mezi ČRo Plus a Radiožurnálem popisuje Skřivánek jako vztah ČT 24 a ČT 1. Radiožurnálu by realisticky přiznal lifestylové zaměření, cílil by na lidi 30 – 40 let. Přesun zpravodajsko-publicistického obsahu na Plus má dát Radiožurnálu nové možnosti. Mezi řádky tak čteme přiznaný cíl vysoké poslechovosti, na němž – při existenci plnohodnotné stanice mluveného slova – není nic špatného.
• Skřivánek by zrušil „nadbytečné manažerské a administrativní posty“, za propuštěné manažery by měli přijít „zkušení redaktoři, autoři, kreativní pracovníci a technici“. Průměrnou mzdu v ČRo v roce 2014 ve výši 37 000 označuje za dostatečně motivační pro to, aby se zkušení novináři dali najmout.
• I Skřivánek řeší internetové zpravodajství. Zcela v opačném pojetí než u Reného Zavorala (níže). Zpravodajství má být podle něj s ohledem na rychlost prioritně zpracováno pro internet a nemá přebírat témata komerčních médií, ani jejich styl.

Projekt Reného Zavorala

(Náměstek generálního ředitele ČRo pro program, v rozhlase působí od roku 2001. Přes posty tiskového mluvčího, šéfa odboru komunikace, marketingu a PR se stal šéfem strategického rozvoje ČRo a náměstkem pro program. V letech 2005-2006 krátce působil v Komerční bance. V minulosti člen ODS.)

• Zmiňuje „nepřehledný informační a mediální chaos“ spolu s rozkolísaností tradičních hodnot v celé společnosti. Rozhlas má v tomto světě působit jako kvalitní, relevantní, důvěryhodná a normotvorná národní instituce.
• Vytvořil by rozhlasového ombudsmana, který by se věnoval stížnostem a postřehům posluchačů. V této souvislosti se nabízí se otázka, co by pak dělala rozhlasová rada, jež generálního ředitele s oblibou konfrontuje takřka s každým kritickým ohlasem a stížností libovolného posluchače.
• Zavoral píše, že každý má právo vědět, jak rozhlas veřejné služby hospodaří s jeho poplatky. Byl to ovšem rozhlas, v jehož vedení Zavoral nadále stojí, kdo odmítl zveřejnit například informace o platech manažerů s tím, že peníze z koncesionářských poplatků nesplňují definici “veřejných peněz”.
• Snížil byl počet vedoucích pracovníků, srozumitelně nastavil řídící pravomoci a odpovědnost, vytvořil ekonomickou redakce, posílil zpravodajský post v Bruselu a otevřel pozici stálého zpravodaje v Číně. Od muže, který byl posledních několik let dvojkou generálního ředitele, to nezní úplně věrohodně.
• Mimochodem důvod odvolání zpravodajky v Číně Kateřiny Procházkové ovládající čínštinu, je oficiálně neznámý. Jen neoficiálně se na chodbách rozhlasu říká, že důvodem bylo, že – navzdory novému kurzu české zahraniční politiky – je jako zpravodajka málo pročínská…
• Na stávající profilaci stanic by Zavoral v podstatě nic neměnil. Opačný postoj by ostatně podkopával Zavoralovo bezmála tříleté působení v pozici programového ředitele.
• Na druhé straně je tu i zmínka o tom, že „model, v němž Centrum zpravodajství (CZP) dodává všem stanicím zpravodajství a aktuální publicistiku, se po třech letech fungování ukazuje zbytečně robustní z důvodu zdvojené editorské struktury“. Na takové zjištění potřebovala většina zaměstnanců rozhlasu ne tři roky, ale spíše tři měsíce…
• Zavoral každopádně plánuje spojení obou zpravodajsko-publicistických stanic a CZP do jednoho celku. Slibuje si od toho „urychlení plánovacích procesů, vzájemnou koordinaci a posílení zpravodajského a redaktorského týmu.“
• Zavoral by změnil organizační strukturu – sedm ředitelů by bylo přímo podřízených generálnímu řediteli. Výsledkem by měly být úspory i posílení role šéfredaktorů stanic, kteří jsou dnes de facto generály bez vojska.
• Nepříliš promyšlené řešení navrhuje Zavoral pro internetové zpravodajství ČRo. To by podle něj mělo existovat jako „stanice“, nezávisle na vysílání. Pravý opak je přitom žádoucí – maximálně využívat takřka neustálé zásobárny relevantních mluvčích vyjadřujících se ve vysílání stanic k aktuálním událostem.

Koho a na základě čeho nakonec rozhlasoví radní vyberou jako nového generálního ředitele se ukáže 20. ledna, v případně neúspěchu první volby o týden později.

Nový generální ředitel by měl být ze zákona zvolen do tří měsíců poté, co odešel jeho předchůdce. V tomto případě tedy nejpozději do 3. února.

Autor textu v minulosti plůsobil v Českém rozhlase mj. na pozici šéfredaktora zpravodajsko-publicistické stanice Rádio Česko. Nyní se pro ČRo Plus podílí na přípravě sobotního ekonomického magazínu Řečí peněz.

Follow @brestan