Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním svědectvím, filmům publicistickým i hraným? Poněkud nepatřičná otázka, protože u mimořádné osobnosti je pořád možné objevovat něco nového, všimnout si dosud nepostřehnutých odstínů charakteru, kreativity a významu.

Platí to i pro Václava Havla. Což jistě věděl dokumentarista Petr Jančárek, jinak by se snad nepustil do práce na časosběrném snímku Tady Havel, slyšíte mě?, který natáčel v posledních letech života dramatika a exprezidenta.

Ale nejspíš by se přece jen pustil, protože režiséra k tomu vyzval sám Havel: obrátil se na něj jako na „svého“ osvědčeného dokumentaristu (natočil o něm mj. snímek Václav Havel, Praha-Hrad), aby sledoval jeho postprezidentské kroky, společenské aktivity i soukromý život.

Text, jehož autorem je kulturní publicistika Agáta Pilátová, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Co nového přidal k portrétu muže, jehož osobnost je stále v živé paměti? Podle mě především lidský rozměr a nevtíravou, zato přesvědčivou autenticitu.

Havel jako aktivní soukromník

Když se Jančárek úkolu ujal, nevím, zda tušil, že natáčí poslední léta života VH; vždyť lidský věk se prodlužuje, devadesátka není tak výjimečný věk jako před lety, zatímco Havel umřel sotva v pětasedmdesáti. Ale je pravda, že jeho zdraví už delší dobu nebylo v dobrém stavu.

Nicméně dokumentaristovi se podařilo vytvořit důstojný filmový epilog Havlova života. Zachytil ho jako aktivního soukromníka, o něhož je neutuchající zájem doma i v zahraničí, jako originálního myslitele, jako umělce (velká část snímku se věnuje přípravě a natáčení filmu Odcházení. Také jako mimořádnou osobnost se svébytným humorem a zároveň křehkého muže s podlomeným zdravím vědomého si svých limitů.

„Jsem pořád mezi lidma, ale v jakémsi smyslu jsem pořád osamělý,“ zamýšlí se dramatik na jednom místě snímku nad svým aktuálním životním stylem, nad údělem muže, který podobně jako protagonista jeho poslední hry a (prvního a posledního autorského filmu) odchází.

Předtím však ještě stihne vyslovit spoustu podnětných myšlenek, setkávat se s lidmi, které má rád a hodně pro něj znamenají (Miloš Forman, dalajláma), účastnit se společenských akcí, které pro něj patrně byly fyzicky i psychicky náročné.

Sledujeme unikátní, dosud nezveřejněné záběry ze soukromí, na cestách a třeba u Formanů doma, kde oba přátelé hledají důležité papíry zapadlé mezi nábytkem. Spolu s Havlem zažíváme všední rána i sváteční večery.

Petru Jančárkovi patří uznáním i za to, že pracoval s taktem a filmařským i lidským respektem k tématu a že se dokázal vyhnout sentimentu či laciným senzacím.

Důležitý prostor věnuje Jančárek vzniku Havlova filmového debutu – snímku Odcházení. Intenzivnímu natáčení předchází „učednické týdny“, kdy si pokorně osvojuje režijní dovednosti a za pochodu se seznamuje s technickými detaily.

Zazní tu rovněž svěřování, vlastně tak trochu omluvné, že celý život toužil se stát filmařem. Měl to ostatně v rodině, jeho strýc Miloš byl tvůrcem barrandovských ateliérů a úspěšným producentem.

Osobnost, která pořád chybí

Záběry z natáčení filmu a sledování Havla-režiséra při práci nepostrádají momenty situačního i slovního humoru, jehož vědomým původcem je často právě protagonista dokumentu.

Humor je přítomen i na jiných místech, vždyť také neoddělitelně patří k Havlově osobnosti. Nechybějí však ani dojemné okamžiky. Momenty, kdy si divák znovu chtě nechtě palčivě uvědomí, jak zásadní osobností Václav Havel byl a jak nám pořád chybí.

Mezi jedinečnými, často objevnými záběry zaznívají četné Havlovy promluvy. Inspirativní názory a postřehy o sobě, soudy o činech minulých i současných, myšlenky o vlastní duši i stavu světa.

Možná je těch sentencí chvílemi až příliš, ale po pravdě – neuškodí občas si připomenout, jak myslela a jednala jedna z bezesporu nejvýznamnějších osobností našich dějin dvacátého i současného století.

Zvláště, když Havlovy komentáře jsou doprovázeny citlivě natočeným a působivě rytmizovaným obrazovým materiálem. Petru Jančárkovi patří uznáním i za to, že pracoval s taktem a filmařským i lidským respektem k tématu a že se dokázal vyhnout sentimentu či laciným senzacím.

Titul filmu, který převzal z Havlovy věty na place, když točil Odcházení, zní o to naléhavěji. Není to jen otázka, ale i výzva.