Kdo získá Istanbul, získá Turecko, hlásal během volební kampaně turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Kandidát jeho vládní strany Spravedlnosti a rozvoje Binali Yildirim nakonec opakované volby starosty největšího tureckého města o 9 procent prohrál. Znamená to i začátek konce samotného Erdogana?

V dlouhodobém časovém horizontu to tak být může, půjde ale o dlouhou a náročnou bitvu, jejíž výsledek stejně rozhodne především ekonomika.

Vítězství Ekrema İmamoğlu z prosekulární Lidové republikánské strany (CHP) v Istanbulu je pro opozici především obrovským povzbuzením. Jakýmsi nádechem nad hladinou v situaci, kdy se zdálo, že ji současný vládní systém utopí.

Vítězství napodruhé

Opakování voleb v Istanbulu nařídila turecká volební komise poté, co republikáni v březnových lokálních volbách souboj o klíčové a nejbohatší turecké město vyhráli. Podle zdrojů CHP o 24 tisíc hlasů, podle oficiálních zdrojů o pouhých 13 tisíc hlasů.

Vládní strana Spravedlnosti a rozvoje (AKP) proti výsledku oficiálně protestovala, nehodlala se s ním smířit. Nakonec dosáhla opakování voleb v naději, že napodruhé obyvatele Istanbulu na svou stranu získá. Ti ale dali jasně najevo, že chtějí změnu.

K urnám přišlo 84,44% voličů a republikánský kandidát Ekrem İmamoğlu od nich získal zhruba o 775 tisíc hlasů víc než provládní kandidát Binali Yildirim.

Opozice vítězství, které uznal jak bývalý premier Yildirim, tak prezident Erdogan, řádně oslavila. Navzdory všem překážkám, které bude muset při správě patnáctimilionového města překonávat. Tohle jsou dvě nejpodstatnější.

Problém číslo jedna: korupce

Istanbul měla vládní strana s Recepem Tayyipem Erdoganem pod kontrolou dlouhých 25 let. Za tu dobu zvládla podle tureckých analytiků vytvořit tak promazaný klientelistický aparát, že minulého starostu města už ani nevolili občané ve volbách, do funkce ho dosadila městská rada.

Istanbul, ale i Ankara se podle turecké investigativní novinářky Çiğdem Tokerové z portálu Sözcü staly centry pro rozdělování finančních zdrojů rozšířené sítě Erdoganových rodinných příslušníků, kamarádů a spřátelených obchodních kontaktů. To by se pod novým starostou mohlo změnit.

„Nová administrativa Istanbulu by mohla zastavit platby v hodnotě milionů dolarů, které z veřejných zdrojů odcházely na účty charitativních organizací provozovaných rodinou prezidenta Erdogana,“ upozornila Tokerová na problém, který je podle ní nejstřeženějším „veřejným tajemstvím“.

Tokerová sepsala seznam nadací, které v minulém roce obdržely dary od istanbulské radnice. Částky se šplhají do milionů dolarů.

Erdoganův rodinný byznys

Například klub sportovních lukostřelců, kde sedí ve správní radě Erdoganův syn Bilál, dostal z městské kasy 16 milionů lir (kolem dvou milionů dolarů), TUGVA – Turecká nadace pro mládež, kde ve správní radě nesedí opět nikdo jiný než Bilál Erdogan, dostala podle Tokerové 74 miliónů lir (kolem 13 miliónů dolarů).

TURGEV – Turecká nadace pro mládež a vzdělávání obdržela 51 milionů lir, přičemž ve správní radě je Erdoganova dcera Esra. Dalších 41 milionů lir putovalo z istanbulského rozpočtu nadaci Tureckého technologického týmu, jejíž správní radě předsedá Erdoganův zeť Seldžuk Bayraktar.

Tím ale odsávání veřejných zdrojů Erdoganovým klanem nekončí.

Tzv. „malou domů“ si podle listu New York Times brali lidé z okolí prezidenta také ze všech státních stavebních zakázek.

„Erdoganovým největším viditelným úspěchem jsou stavební projekty. Za jeho vlády se postavil bezpočet obytných domů, mešit, mostů, dálnic. Vláda zakázky na tyto stavby dávala zásadně spřízněným firmám a z každé zakázky šla provize vládní straně Spravedlnosti a rozvoje,“ uvádí redaktorka Carlota Gall.

Erdoganovi „čističi“

Na korupci při státních stavebních zakázkách dlouhodobě upozorňoval také nově zvolený opoziční starosta İmamoğlu, který chce jako jeden z prvních kroků ve funkci udělat nezávislý audit městského rozpočtu, a to i zpětně. Uvedl, že má důkazy, že si radnice najala ještě před prvními lokálními volbami firmu, která měla za úkol mazat data z počítačů a narychlo zametala stopy po podezřelých zakázkách a transakcích.

„Nová istanbulská správa vyžaduje nastavení transparentních pravidel podle mezinárodních standardů účetnictví. To je můj cíl, ke kterému teď napnu všechny síly,“ uvedl po svém definitivním vítězství İmamoğlu.

Asi je mu jasné, jak náročný úkol to bude. Na Istanbulu stojí třetina turecké ekonomiky. Vybere se tu polovina tureckých daňových výnosů. Hrubý domácí produkt tohoto města je vyšší než HDP Řecka, Portugalska, Iráku nebo Alžíru.

Zkrátka ten, kdo kontroluje istanbulskou kasu, má značný vliv na tureckou ekonomiku a s tou to jde v posledních letech výrazně z kopce.

V závěru loňského roku se dostala do recese. Hrubý domácí produkt zaznamenal propad o 2,4 procenta, což je nejslabší celoroční výkon téměř za deset let. Turecko s potýká s měnovou krizí, nezaměstnaností a s vysokou inflací.

Erdoganova vláda byla zvyklá z rozpočtů dvou největších tureckých měst leccos záplatovat. Protože ale Istanbul i Ankara mají nově zvolené republikánské starosty, Erdogan přímou kontrolu nad jejich penězi teoreticky ztrácí. Může tento stav opozice ale dlouhodobě ustát?

Justice na straně prezidenta

Jak mnozí opoziční politici, především z prokurdské Lidově demokratické strany (HDP), vědí, zvolení do politické funkce v Turecku už několik let neznamená automatickou ochranu před případným zatčením nebo zpolitizovanými obviněními.

Sám předseda HDP Selahattin Demirtaş se rok po svém zvolení poslancem ocitl ve vězeňské cele, odkud už téměř tři roky nevyšel a státní prokurátoři pro něj požadují 142 let ve vězení ve stovkách obvinění čítajících například šíření prokurdské propagandy. Za mřížemi na soud čekají ze stejných důvodů desítky jeho spolustraníků.

Kromě právních prostředků ale režim používá i jiné nástroje k zastrašování úspěšné opoziční strany. Jakkoliv to oficiálně nikdo neprokázal, několik opozičních politiků i novinářů pro HlídacíPes.org potvrdilo, že vládní strana posílá své „příznivce“ zastrašovat nepohodlné soupeře násilnými přepadeními.

Opakovaně to zažili zaměstnanci několika lokálních kanceláří Lidově demokratické strany. V jednom případě šlo „jen“ o bomby se slzným plynem, v jiných ale došlo i na střelbu a vyrabování kanceláří. Podobné zkušenosti měly také redakce deníků deníků Hurriyet a Cumhurriyet, kde létaly Molotovovy koktejly a obě redakce jsou v současné době pod policejní ochranou.

Útoky se nevyhýbají ani jednotlivcům. Jen v květnu utrpěli vážná zranění dva novináři – Ergin Çevik, šéfredaktor portálu Güney Haberci, kterého zbili tři útočníci v Antalyi, a Hakan Denizli z adanského deníku Egemen, který po útoku skončil na jednotce intenzivní péče.

Útočníky v obou případech policie zadržela, ale vzápětí zase propustila.

Jak upozorňují nejen mnozí novináři ,ale i někteří odvážnější opoziční politici, je to právě „skrytá“ objednávka prezidenta Erdogana a vládních složek, které bezpečnostní aparát i justici v těchto praktikách podporují.

„Republikánská strana má jasně dané priority a jednou z hlavních je depolitizace justice. Oddělení soudní a výkonné moci je v tuto chvíli nanejvýš zásadní,“ řekl pro HlídacíPes.org člen Lidové republikánské strany a bývalý turecký ambasador ve Velké Británii Ünal Çeviköz.

Jestli se nově zvoleným republikánským starostům Istanbulu a Ankary podaří alespoň vrazit klín do zatím zdánlivě dobře promazaného soukolí Erdoganových mocenských struktur, nebo se stanou jeho další obětí, ukážou následující měsíce.