REPORTÁŽ. Nejbezpečnější země latinské Ameriky, světový šampion v boji proti klimatickým změnám či středoamerické Švýcarsko. Kostarika má řadu pozitivních přívlastků, na které láká zahraniční turisty. Realita je ale složitější. Země má problém s drogami, chudobou i tristní infrastrukturou.

„Pura vida“. Návštěvník Kostariky tento výraz zaslechne několikrát denně – od Karibského moře po Tichý oceán, kdekoli mezi Nikaraguou a Panamou, sousedními zeměmi střední Ameriky.

Frázi lze doslovně přeložit jako ryzí, čistý nebo i prostý život. Místní pracující v turismu a často i samotní turisté ji však často považují za nepřeložitelnou. Jde podle nich především o životní styl, který je specifický pozitivním přístupem, klidem a jednoduchostí.

Již první dny pobytu v Kostarice ale všímavým zahraničním návštěvníkům naznačí, že „pura vida“ je též marketingové pozlátko jinak skutečně nejbezpečnější země latinské Ameriky.

Ráj pro turisty, ne pro místní

Zatímco surfaři při pobřeží chytají vlny, lidé na pláži cvičí jógu a v klubech tančí salsu, v džunglích opodál opice skáčou po mechem porostlých větvích. Zahlédnout lze i na místě létající kolibříky, vyhřívající se krokodýly či spící lenochody v korunách stromů.

Místní příroda je tmavě zelená, obzvlášť teď v období dešťů. A je v podstatě všude. To díky místní silné ochraně přírody, která znamená, že země využívá především obnovitelné zdroje energií. Její území je ze tří čtvrtin pokryto lesy a nachází se na něm třicet národních parků.

Zachovalá příroda je údajně také jedním z důvodů, proč se Kostarika dlouhodobě objevuje na prvním místě v žebříčku Happy Planet Index, který ji označuje za „nejšťastnější zemi světa“.

„Silné sociální vazby, investice do zdravotnictví a vzdělávání a hluboký vztah k přírodě vysvětlují, proč jsou místní šťastnější a žijí déle než obyvatelé většiny vyspělých zemí,“ tvrdí autoři žebříčku.

Při diskusích s některými místními obyvateli však realita nezní tak pozitivně. „Kostarika není žádná pura vida, aspoň ne pro nás,“ říká Arlyn, 22letá Kostaričanka, která žije na předměstí hlavního města San José.

Pracuje v televizi a doporučuje sledovat i lokální investigativní média. V nich se člověk prý dostane k vyváženějšímu obrazu Kostariky a ne jen k marketingovým sloganům. Píše se tam o problémech s chudobou, bezdomovectvím, organizovaným zločinem, drogami či migrací.

Dražší než na Václaváku

Při procházení národních parků málokdy narazíte na místní. Jsou naopak plné turistů, kteří jsou ochotni za vstup zaplatit i desítky dolarů. Přestože občané Kostariky mají na většině míst poloviční ceny, z diskuzí s nimi vyplývá, že raději chodí na „tajná místa“ pro domácí.

O těch se lze jen těžko dozvědět, pokud se o jejich polohu nepodělí někdo, kdo k nim zná cestu. Jedno takové místo se nachází i pod sopkou Arenal v blízkosti městečka La Fortuna. Jde o vodopád s malou zátokou, který je jen pár stovek metrů od jiného, známějšího vodopádu. Za ten turisté platí běžně patnáct dolarů.

Cesta k vodopádu pro místní vede přes díru v plotě a přes řeku, která je při dešti kvůli silnému proudu nepřebroditelná. Trasu a instrukce poskytl prodejce kávy italskému cestovateli, se kterým se autor tohoto textu seznámil v hostelu. Kavárník ocenil jeho plynnou španělštinu, a proto mu i šálek kávy prodal jen za jeden dolar. To je cena pro Kostaričany, turisté ji jinak mají za tři dolary.

Kostaričané mají svá místa, kam chodí zadarmo, a v obchodech, stáncích s ovocem a zeleninou nebo v restauracích mají často upravený ceník. Sedmadvacetiletá Meizy však vysvětluje, že velká část místních si i přesto dovolenou v přímořských oblastech nemůže dovolit.

„Je pro nás v podstatě levnější letět do Mexika nebo Kolumbie, než jet na dovolenou do Puerta Vieja či Tamarinda.“ říká. Zmíněná města jsou turistickými destinacemi, kde ceny ubytování, služeb i potravin často převyšují i pražské standardy.

Meizy by sama chtěla cestovat, ale nemá na to peníze. „Miluji naši přírodu, ale nesnáším naši výplatu,“ dodává. Minimální mzda je na Kostarice v přepočtu zhruba třináct tisíc korun. Nezaměstnanost se pak pohybuje kolem jedenácti procent a téměř čtvrtina populace podle dostupných informací žije pod hranicí chudoby.

Chudobu je vidět především za hranicemi turistických oblastí. Upravená silnice pro auta z půjčoven se rychle mění na něco, co připomíná pozůstatky minového pole.

Větší betonové domy a luxusní hotely brzy střídají jednoduché boudy ze dřeva a plechů. Jedna malá samoobsluha a jeden až dva autobusy denně, to jsou místa, kde žijí chudší Kostaričané a místní zemědělci.

Všudypřítomné drogy

Jízdy autobusem jsou na Kostarice zdlouhavé. Z hlavního města San José do turistického Tamarinda trvá cesta zhruba sedm hodin, přestože jde o vzdálenost lehce přes dvě stě padesát kilometrů. Je proto uvolňující, když autobus zastavuje a cestující turisté mohou na chvíli vystoupit.

Pasažéři jsou překvapení, když zjišťují, že jde o namátkovou protidrogovou kontrolu. Kostarická celní policie kontroluje vozidla mířící na sever země k nikaragujským hranicím, jestli v nich někdo nepašuje drogy. Jde o jedno z opatření aktuálního vládního boje proti drogám.

Kostarika je dlouhodobě známá jako tranzitní země, odkud drogy putují ve velkém do Spojených států a Evropy. V posledních letech se však podle dostupných informací na Kostarice usídlily mezinárodní drogové kartely, které ji začaly využívat i pro skladování a výrobu.

Drogy jsou dostupné skutečně všude. „Trávu, kokain?“ ptají se i několikrát denně pouliční prodejci. Mezi nimi také zaměstnanec obchodu se sportovním oblečením či dokonce prodejce vyřezávaných píšťalek pro děti.

Snadná dostupnost drog má pro zemi fatální důsledky. Jen za poslední roky totiž vedla k dvojnásobné domácí spotřeba a následky lze vidět běžně v ulicích. Stačí se projít centrem města San José, kde desítky lidí pod zjevným vlivem návykových látek okupují chodníky i během dne.

Návrat k pura vida?

Jsou zde však i zdánlivě neviditelné následky, které vyplývají z dostupných vládních dat. Podle nich v zemi dochází zhruba ke dvěma vraždám denně, z čehož sedmdesát procent je prý v souvislosti s obchodem s drogami.

„Turisty maximálně okradou, cokoliv dalšího by pro ně znamenaly velké problémy. Vláda si nechce nechat zkazit obraz, který v zahraničí Kostarika má. Tyto problémy se týkají místních,“ uklidňuje taxikář při projíždění ulicemi hlavního města.

Tam též v květnu prezident Rodrigo Chaves veřejně vyhlásil boj proti „zkorumpovaným úředníkům a drogovým překupníkům“. Cílem se přitom již nezdá být ani tak dosáhnutí stavu „pura vida“, jako alespoň o něco vyšší bezpečnosti pro vlastní občany.

„Chci, aby lidé mohli v klidu chodit po ulici, aby děti chodily bezpečně do parku, aby chodily do školy bez obav, že se kdykoliv mohou dostat doprostřed přestřelky,“ dodal Chaves s tím, že hodlá vyhodit celý obchod s drogami do povětří.