Nominace na Českého lva za nejlepší dokumentární film ale i na Cinema for Peace Awards posbíral v posledních měsících film Blix Not Bombs. Cesta k jeho vzniku byla podle producenta Radovana Síbrta trnitá. Téma diplomatických šachů, které předcházely druhé válce v Zálivu a pádu iráckého diktátora Saddáma Husajna, se v Česku jevilo jako „příliš světové“ a na jeho vznik se nedařilo sehnat finance. 

Producent Radovan Síbrt přesto „filmovému rozhovoru“ se švédským diplomatem Hansem Blixem věřil. V rozhovoru pro HlídacíPes.org prozradil, co rozhoduje o vzniku podobných nezávislých projektů v České republice i ve světě, o roli České televize, ale také o vlastní cestě „proti proudu“ a odvaze následovat vlastní svědomí.

Film Blix Not Bombs byl nominován na dvě významná ocenění. Cinema for Peace Awards a na Českého lva za nejlepší dokumentární film. Čekali jste takový úspěch?

U Českého lva jsme v to doufali, protože jsme věřili, že si to ten film zaslouží. Když ale napsali, že máme jet do Berlína na gala večer, kde budou ceny předávat Sharon Stoneová, Hillary Clintonová a Bob Geldof, musel jsem narychlo shánět smoking. Sice nakonec vyhrál jiný film, ale i nominace a fakt, že si našeho filmu všimli v celosvětové konkurenci, je pro nás zadostiučiněním, že to téma v lidech rezonuje, že náš film má co říct. U Českého lva zatím výsledky neznáme, ale z nominace se těšíme, protože jsme v Česku byli rozpačití z reakcí veřejnosti.

Radovan Síbrt

Režisér, producent. Na Českého lva byl nominován za dokumenty Postiženi muzikou a Až přijde válka, který také otevíral sekci Panorama Dokumente na Berlinale. Koprodukoval film Nedotýkej se mě, který získal Zlatého medvěda na Berlinale. Jako showrunner stojí za úspěšnými komerčními formáty jako je například MasterChef Česko.

A ty byly?

No právě, že skoro nebyly. Překvapilo nás to ticho. Především ze strany novinářů. Psali o všech možných filmech, ale tomuhle se nějak vyhýbali, ačkoliv jsme je zvali na projekce i debaty s nimi spojené. To nás překvapilo, protože jsme si, vzhledem k tomu, v jaké situaci se svět nachází, s válkami na Ukrajině a v Gaze, říkali, že téma války, moci a politických her, pro ně může být zajímavé. Blix Not Bombs pojednává o významné postavě světové diplomacie a zároveň válka v Zálivu byla velkým konfliktem, který rozhýbal spoustu menších, včetně dalšího velkého, kterým byla válka v Sýrii. Je to v podstatě film o tom, jak vzniká konflikt. Hans Blix nás prostřednictvím svých vzpomínek nechá nahlédnout do pomyslného zákulisí toho, jak velká ega jednotlivců rozhodují o osudu generací lidí. To je téma vysoce aktuální a svým způsobem nadčasové.

Režisérka Greta Stocklassová a Radovan Síbrt byli s filmem Blix Not Bombs nominování na cenu Film pro mír. Foto: Pink Productions

Myslet (ne)kriticky

Důsledky a provázanost války v Iráku s dalším vývojem na Blízkém východě. Cítil jste to od začátku jako „to“ téma?

Mě to téma zajímalo z toho důvodu, že jsem invazi do Iráku zažíval už ve věku, kdy jsem ji vnímal velmi konkrétně. Byla tehdy součástí našich každodenních diskusí, byla v mediálním prostoru a bylo zajímavé sledovat, jak nekriticky jsme se jako česká společnost nechali namotat oficiální rétorikou naší politické reprezentace, která papouškovala americkou oficiální rétoriku, která byla postavena na velmi vratkých, respektive vylhaných základech. Chyběla nám schopnost kriticky přistupovat k tomu, co nám někdo z oficiálních kruhů, tzv. shora, říká. Věci, které se tehdy objevovaly v médiích se zkrátka předkládaly i přijímaly jako realita, jako nezpochybnitelný fakt.

A když Greta Stocklassová přišla s tématem Hanse Blixe, zpětně jsem si uvědomil, kolik lidí, které znám a měl a chtěl bych si jich vážit, se tehdy zcela nekriticky postavilo na stranu vojenské invaze a obsazení nezávislé země. A vlastně nikdy jsem pak už nikoho z těchto lidí neslyšel říct: „Já se omlouvám, podlehl jsem manipulaci, a ještě jsem pomáhal, aby se šířila dál.“ Namátkou mě napadá třeba Michael Žantovský.

Kdokoliv se v Iráku snažil nezávisle a kriticky pracovat jako novinář, tak ho vyhostili ze země, pod záminkou bezpečnosti.

Já se přiznám, že jsem tehdy měla obdobné pocity. Neřešila jsem tolik politiky, protože ti mají cílenou agendu, ale jako začínající novinářku mě velmi frustrovalo, jak nekriticky se chovali novináři. Na poradách v zahraniční redakci ČT, kde jsem tehdy pracovala, nezazněl jediný hlas, který by se ptal, je to správně? Je to v souladu s mezinárodním právem? Opravdu jsou důvodem zbraně, které nikdo nemůže najít? A válka pak přinesla ve velkém fenomén tzv. embedded novinářů, tedy reportérů, kteří jezdili s vojenskou jednotkou a komentovali válku z „jejího pohledu“, což je ale podle mě problematická novinařina.

Nebyl to problém jen v Česku, když si člověk otevřel mezinárodní tisk, tak zjistil, že kdokoliv se v Iráku snažil nezávisle a kriticky pracovat jako novinář, tak ho vyhostili ze země, pod záminkou bezpečnosti, takže se zbavili kritických hlasů a nechali tam jen ty, co papouškovali to, co bylo v linii s oficiální politikou.

A mě fascinuje, jak jsme schopni takovýmto věcem jednoduše naletět, jak jednoduše vypínáme kritické myšlení. Nebo spíš my ho vůbec neumíme používat. Nejsme učeni, abychom kriticky přemýšleli o tom, jaké informace dostáváme a jak s nimi máme pracovat. A i proto si myslím, že mají dnes různé dezinformační weby tak jednoduchou práci. Abych byl ale upřímný, ještě v souvislosti s válkou v Iráku. Já jsem tomu tehdy také částečně podléhal. Všichni kolem mě to říkali, psali to v novinách… Ale současně jsem studoval u profesora Kropáčka, významného odborníka na islám, který upozorňoval na to, jaké dopady taková válka může mít, jak bude invaze vnímaná v muslimském světě. A měl pravdu. Jenže takoví lidé moc prostoru v médiích nedostávali. Protože předkládali komplikovaný obraz a my chceme jednoduchá řešení.

I proto mi při vzniku našeho filmu přišlo zajímavé pracovat s člověkem, který byl skutečnou součástí oněch velkých dějin. České filmy se většinou věnují lokálním tématům, protože nemají možnosti, nemají ten rozhled, nemají prostředky. A my jsme se najednou přes Hanse Blixe mohli dotýkat takhle velkého tématu, což pro mě bylo zásadní. Plus právě podpora kritického myšlení, protože věřím, že dokumentární filmy jsou jedním z nástrojů, který může kritické myšlení rozvíjet.

Jak se na takový film dají v Česku sehnat peníze? Jaké instituce vás podpořily? Nebo jste na sebe brali jako malá produkční společnost veškerou nákladovou zodpovědnost? 

Rozhodnout se pro takovýto komplikovaný dokumentární formát je běh na dlouhou trať. Je to složitá cesta, proto méně a méně producentů je ochotných se na takovou cestu vydat. Vědí, že se jim to vlastně nikdy nezaplatí, respektive, že je na konci nečeká žádný zisk. Úspěchem u takového filmu je vlastně sehnat peníze na výrobu a vůbec jej dodělat. Vy potřebujete poskládat rozpočet z více zdrojů a těch možností máte málo.

V České republice je to vlastně jen Fond kinematografie a pak by to měla být Česká televize, tedy médium veřejné služby. Jenže její manažeři v posledních letech víc a víc přecházeli do komerčního prostoru. Upřednostňovali věci, které jsou primárně divácky vděčné, to znamená například detektivní seriály, zábavu. Doufám, že se to s novým vedením alespoň trochu promění.

Ne(o)světová ČT

Česká televize nicméně dokumentární filmy vysílá. Netuším, kolik z toho je původní tvorba a kolik převzaté filmy, otázkou jsou spíš „neatraktivní“ vysílací časy a malá propagace dokumentární tvorby. Možná panuje dojem, že veřejnost nezajímají?

V ČT za dokumentární tvorbu vydávají kdejakou publicistiku či reportáž, takže mají pocit, že toho vlastně dělají pro dokumentární žánr hodně. Ale realita je taková, že v České televizi neexistuje vysílací okno pro celovečerní dokumentární film. A když už nějaký zásadnější dokumentární film pustí, tak je to v nočních hodinách.

A ano, když člověk přijde domů z práce, chce si u televize odpočinout. To znamená hledá zábavu. Jenže problém je, když se poptávce po masové zábavě přizpůsobí i veřejnoprávní médium, které má ze své podstaty mít i vzdělávací a osvětovou funkci. Má být alternativou k produkci komerčních vysílatelů, protože jinak neexistuje důvod pro její existenci. Proto si Českou televizi platíme. Samozřejmě, že když televize nebude diváka v tomto ohledu „vzdělávat, vychovávat“, nebude mít zájem.

K takové „výchově“ je potřeba mít například pravidelné dokumentární vysílací okno, které bude v dobrém čase, bude poučeně propagované, bude mít jasnou a odvážnou dramaturgii, aby v něm byly k vidění filmy, které budou reflektovat dění ve společnosti, které budou vyvolávat otázky, které budou kritické… Tomu říkám práce s divákem. Sice by takový program k televizi nepřilákal miliony sledujících, ale jsem přesvědčený, že by vznikla nemalá skupina lidí, kteří by takové filmy pravidelně a se zájmem sledovali. Současná situace je, že dokumentární film je v televizi spíše „trpěný“.

Hans Blix měl v čele komise OSN zjistit, zda Irák vyrábí zbraně hromadného ničení. V lednu 2003 oznámil, že Irák s komisí odmítá spolupracovat, což využil George W. Bush jako důkaz, že válka je nezbytná a v březnu 2003 zahájil letecké útoky. V červnu 2003 Blix prohlásil, že Irák zbraně hromadného ničení nevyvíjel a rezignoval na svou funkci. Foto: Pink Productions

A vy jste v ČT téma Hanse Blixe nabízeli?

My jsme oslovili Státní fond kinematografie, který nás podpořil. Jenže ten film stál skoro osm milionů korun, protože půlku filmu tvoří archivní záběry, které jsou velmi drahé. Musíte mít vykoupená práva na celý svět. Takže Fond zaplatil část, ale u takto vysokého rozpočtu potřebujete další partnery. Takže jsme samozřejmě Českou televizi oslovili. I z důvodu, že je to jediná televize, která by měla takové filmy ze své podstaty podporovat. Programová rada ČT nám ale sdělila, že je to marginální téma, že je to nezajímá. A tím to bylo vyřízené. Nikdo nám žádné jiné vysvětlení nedal.

A samozřejmě mě to zaskočilo. Ten film kromě jiného vypráví, jaký dopad ta válka má na současný svět, jak se dodnes potýkáme s jejími důsledky. Ta válka destabilizovala celý region, vedla ke vzniku Islámského státu, jejím vlivem došlo k přesunům obrovského množství uprchlíků, kteří následně radikalizovali evropskou politickou scénu. Celý ten řetězec jim odvyprávíte a oni vám řeknou jednu větu: „Je to pro nás okrajové téma.“

Takže jste hledali mimo Českou republiku? Šli jste do mezinárodní koprodukce?

Ano, ale problém je, že první, na co se zahraniční partneři u takových filmů ptají je, jestli už máte nějakého lokálního vysílatele. Místní televizi. U některých Fondů to je totiž podmínka. Takže veřejnoprávní médium vám ublíží dvakrát. Nepřispěje finančně – a to skutečně nemluvím o žádných zásadních penězích, spíš je to symbolická podpora – ale vlastně vám komplikují i případnou mezinárodní koprodukci. Dostali jsme se do situace, kdy jsme natáčení skoro dva roky platili z vlastních peněz.

Do toho přišel covid, takže nastal další problém, a sice, že jsme se nemohli k Hansi Blixovi dostat. Zmizel na měsíc v nemocnici, netušili jsme, jestli vůbec přežije, protože mu v době natáčení bylo 93 let. Takže jsme měli roztočený film, v něm spoustu vlastních peněz a na finance z Fondu jsme nemohli sáhnout, dokud neuzavřeme rozpočet, takže to byla dost náročná situace. Pak nás ale naštěstí oslovili němečtí producenti, že by je to téma zajímalo a ti pak ještě do projektu přivedli německo-francouzskou televizi Arte. Díky tomu pak do hry vstoupil švédský koproducent, takže se ty peníze postupně začaly skládat.

Nakonec se tedy jedná o česko-německo-švédskou koprodukci. Jak film přijali v zahraničí? Lišily se nějak divácké reakce?

U televizních vysílání nevíme, ale máme reakce z promítání na festivalech. Pro nás je festivalová distribuce v podstatě důležitější než distribuce v kinech, protože po covidu lidé do kina moc nechodí, čísla se úplně propadla, a to nejen u dokumentů, ale i u hraných filmů.

Pokud ještě navážu srovnáním dokumentární tvorby v rámci zahraničních televizí. Jak ji vnímají? Také je v úpadku nebo se snaží o nějaké inovativní přístupy? Máte o tom přehled?

Pro mě jsou velmi inspirativní skandinávské země. Tam vidíte, že i veřejnoprávní média můžou fungovat odlišně, mohou vyvolávat diskusi, otevírat nová témata, nebojí se riskovat. Ale ono to samozřejmě odvisí od managementu konkrétní instituce, od toho, kdo tu televizi vede. Když ji vede většina chlapů ve věkové kategorii 50+, tak je jasné, že vypadá nějakým způsobem a není možné z toho vystoupit.

A říkat, že například není možné najít ženy nebo mladší ročníky, které by v tom vedení byly, to jsou jen výmluvy. Když si rozkliknu bývalé vedení České televize, byla v něm jedna žena. Nyní je tam alespoň jedna žena, která má za sebou úspěšnou kariéru. Takže malý krůček směrem ke změně. Uvidíme, jestli se ale nějaká zásadní odehraje.

Jste ohledně České televize nezvykle otevřený. Myslím, že konstruktivní debata na témata spojená s veřejnoprávní institucí tu hodně chybí. Důvodem je asi i to, že většina tvůrců je na ní ekonomicky závislá a také, že je to téma, bohužel, politicky zneužitelné, což v minulosti opakovaně ukázal bývalý premiér Andrej Babiš, Tomio Okamura a další. Neodráží se ale pak tato vaše otevřenost, řekla bych vlastně odvaha, na vaší práci, na možnostech tvorby?

Já mlčet nechci. A ano, v jednu chvíli jsem si uvědomil, že tam nic dělat nemůžu. Cokoliv jsem do ČT přinesl, tak zastavili. Jednou si mě pozval na kobereček jeden z ředitelů a sdělil mi, že se nemůžu divit, že nic pro ČT nevyrábím, když ji neustále kritizuju. Že takto se s tou institucí mluvit nemá. Jenomže ta instituce si neuvědomuje, že kritika by ji měla ozdravovat. Místo toho jakákoliv kritika končí tím, že ti lidé tam jsou uražení, přestanou s vámi spolupracovat, přestanou vás oslovovat, protože mají pocit, že dělají vše pro to, aby ta instituce fungovala dobře, a vy to ani neoceníte. Jenže ona by mohla fungovat mnohem líp.

V čem například?

Zásadní problém České televize je, že ve chvíli, kdy začátkem devadesátých let vznikal zákon o ČT, byla situace úplně jiná, než je dnes. Parlament byl naplněný víceméně osobnostmi, které měly nějaký morální kredit, dalo se jim důvěřovat a televize se tehdy zákonem na parlament příliš napojila. A poslanci o ní rozhodují dodnes. Jenže složení parlamentu se proměnilo. Dnes je dost přesným obrazem průměru české společnosti. Asi by se tam pár osobností našlo, ale u většiny jde o různé stranické poskoky, kteří za sebou nic moc nemají. A tito lidé se snaží Českou televizi ovládnout. A mají na to nástroje. To je její slabina.

Česká televize by se potřebovala vymanit z područí parlamentu, měla by být naopak jeho hlídacím psem. Kdo jiný, než veřejnoprávní média by měl hlídat, jak parlament funguje? Jenže je to obráceně. A pro poslance je samozřejmě nehezká vyhlídka vzdát se tak lákavé hračky.

Ve chvíli, kdy v neděli večer zapnu ČT, pak přepnu na Novu a nevidím v těch vysíláních rozdíl, tak si říkám, že je někde něco špatně. Spousta věcí, co se vysílá na ČT, tam podle mne nepatří.

Druhým problémem je, co už jsem zmínil. Ta instituce není schopna žádné sebereflexe, kritického myšlení. Jakákoliv kritika se považuje za útok. A přitom zdravé kritické prostředí by jí tak pomohlo.

A poslední věcí je, že by měla přestat soupeřit s komerčními televizemi. Uváděl jsem jako příklad Skandinávské země. Jejich veřejnoprávní média vyrábějí v dokumentární i hrané tvorbě invenční a zásadní věci, které fungují i mezinárodně, takže mají úspěch i v zahraničí. Proč? Protože se obracejí k zásadním současným tématům, a to pohledem, který je nový, překvapivý. Pokud se ale točíme v zakonzervovaných představách o světě, nemůže to v něm nikoho zajímat. Taková tvorba se prostě ven prodat nedá. Navíc, když je tak zoufale podfinancovaná.

Takže v nedávné debatě, jestli má ČT vyrábět detektivní seriály a jestli na její obrazovky patří Star Dance, byste se klonil k čemu?

Já rozumím argumentu sledovanosti, ale ve chvíli, kdy v neděli večer zapnu ČT, pak přepnu na Novu a nevidím v těch vysíláních rozdíl, tak si říkám, že je někde něco špatně. Spousta věcí, co se vysílá na ČT, tam podle mne nepatří. Veřejnoprávní instituce nemusí vytvářet desítky detektivních seriálů. To dělají komerční televize, tak proč s nimi soutěžit? Já chápu, že chtějí a potřebují sledovanost, ale ČT by měla lákat diváky právě na to, že hledá nové formáty, že nějakým novým, nezvyklým způsobem prezentuje společenská témata, že je v jejich otvírání odvážnější.

Komerční televize nemůžou moc experimentovat, protože žijí z toho, kolik firem si u nich zaplatí reklamu. Ale Česká televize se tímhle řídit nemusí. Peníze vybírá způsobem, který je podobný zdanění a nemusí pro to dělat v podstatě nic. Já chápu, že potřebuje diváky, ale třeba zpravodajství ČT si drží určitou úroveň a kvalitu, aniž by se snažilo soupeřit s komerčními televizemi. U hrané tvorby mi připadá, jako by ČT vzdala svou společenskou, edukativní roli, vzdala se toho, že má hledat a otevírat nová témata, že má být odvážná. Pro mě bylo například zcela nepochopitelné, jak mohl projít seriál Pozadí událostí v době, kdy ve světě (částečně i v české společnosti) probíhá dost zásadní debata o zneužívání postavení profesorů a zaměstnanců univerzitního prostředí vůči studentům. ČT nasadí seriál, který napíše jeden z vyučujících na inkriminované fakultě, který chodil nebo žije se studentkou a je v podstatě součástí toho systému. Takže místo toho, aby ČT tu diskusi otevřela a vedla, tak se ideově postaví na jednu stranu té debaty. A to ještě na stranu, která je neobhajitelná.

„Jednou si mě pozval na kobereček jeden z ředitelů a sdělil mi, že se nemůžu divit, že nic pro ČT nevyrábím, když ji neustále kritizuju. Že takto se s tou institucí mluvit nemá. Jenomže ta instituce si neuvědomuje, že kritika by ji měla ozdravovat,“ říká mezinárodně oceňovaný režisér a producent Síbrt. Foto: Pink Productions

A co se týká Star Dance?

I pro takové pořady je určitě na obrazovkách ČT místo, i když se mi nemusí líbit, ale záleží, jak se k nim přistoupí, jak a čím naplníte ten „formát“. A ve chvíli, kdy jej uvádí Marek Eben, se svým světonázorem o mladých svazácích, kteří se mu snaží vzít jeho krásný starý svět a k tomu komentuje postavu tanečnice po dvou dětech, tak to pouze upevňuje stereotypy a vytváří sexistický kontext. Jsem přesvědčen, že to lze udělat jinak.

Veřejnoprávnost ale nemůže být pouze a jen o vzdělávání. Zmiňoval jste skandinávské země… V čem to podle vás dělají líp nebo jinak?

Není, to nechci tvrdit. I já se chci při sledování pořadů bavit. Ale jde o to, jak je ta „zábava“ udělaná. Severské veřejnoprávní televize také vyrábějí detektivní seriály, ale obsahem a formou jsou inovativní, překvapují, nebojí se experimentovat. To je ta přidaná hodnota, o které mluvím. Jasně, ve Skandinávii jde obecně do kinematografie mnohem víc peněz než u nás, to taky pomáhá tomu, že jejich produkce má mezinárodní dopad. Těžko můžete soupeřit s rozpočty, které jsou několikanásobně nižší, to se někde musí projevit. Ale je to i o hledání témat. Třeba švédská veřejnoprávní televize běžně koprodukuje dokumentární filmy, které se netýkají Švédska. Jsou to témata, která jsou důležitá pro celý svět. Švédi se cítí být součástí tohoto světa. My se zaměřujeme na výrobu portrétů slavných českých herců nebo populárních českých kapel. S tím daleko nedojdeme.

A když už něco zásadnějšího vzniká, máte pocit, že to je spíš navzdory té instituci. Před volbou nového ředitele ČT se začalo řešit, že by mělo vzniknout nějaké vysílací okno pro aktuální společenský dokumentární film, který z ČT vymizel. Přišla nám režisérům poptávka, kde byla řada požadavků. Jak mají ty filmy vypadat, co tam musí být, co ne. A nakonec zjistíte, že na to máte 3 až 4 dny natáčení a 4 dny ve střižně. A rozpočet je tak nízký, že z něj ani slušně nezaplatíte lidi, co na tom mají pracovat. Jen pro představu, Blix se stříhal několik měsíců. Jedině tak může něco zásadnějšího vzniknout, potřebujete čas. A ano, tady nešlo o celovečerní film, ale o 26minutové filmy, jenže ani ty za 4 dny nemůžete kvalitně sestřihat. Úsměvné je, že na těch 40 plánovaných půlhodinových dokumentárních filmů hodlala ČT uvolnit méně peněz, než na jednu hodinovou epizodu běžné kriminálky.

Nadšenci a zoufalci

Kratší dokumenty, které by odrážely témata, co hýbou společností, ale naplňují onu veřejnoprávní složku. Je férové říct, že jsem sama několik takových filmů dělala a souhlasím, že podmínky na natočení byly na hraně možného. Vlastně, jsem si pokaždé musela dotáčet záběry sama, samozřejmě zdarma. Jako formát mi to ale nepřijde špatné.

Ano, takto je často vnímaná práce dokumentárních režisérů v ČT. Můžeme být vlastně rádi, že „můžeme točit“. Jako kdyby to bylo hobby a ne práce. Navíc tyto krátké útvary skutečně nemají nic společného s filmem. To je publicistika. Dokumentární film se prostě za 3 dny natočit nedá. A 4 dny ve střižně jsou tak na projití materiálu a jeho seřazení. A pak dochází přesně k tomu, že lidé, kteří na takové podmínky přistoupí, film dodělávají ve svém volném čase, v čase, který nemají zaplacený. Dotují tím instituci, která má rozpočet několik miliard korun. Nechtějí totiž, aby jejich práce dopadla špatně. Takže takovou práci dělají dva typy lidí. Nadšenci a nebo zoufalci.

Nadšenci to dělají kvůli tomu, že věří, že to dává smysl a nechtějí, aby ta věc dopadla špatně. A zoufalci to dělají proto, že jinou práci nemají a tak za pár korun točí pro Českou televizi. Argument managementu je, že mají stejně peněz jako před lety a jednoduše honoráře zvedat nemůžou. Pak bych tedy čekal, že nebudou otevírat nové kanály, na které nemají peníze. Třeba kanál ČT art se slavnostně otevřel, aby se vlastně kultura přesunula někam, kde nepřekáží.

To je brutálně řečeno…

Ten kanál ale téměř nemá peníze na vlastní tvorbu. Takže v podstatě jen vzniknul kanál, který se dlouhou dobu ani nedal nikde pořádně naladit a jehož sledovanost je nepatrná. Proč se tedy spouštěl, když nemůže nic vyrábět? Proč raději neloboval management televize víc za to, aby se jim navýšily poplatky? Já si rád připlatím, když dostanu lepší program.

Hans Blix s režisérkou Gretou Stocklassovou při natáčení filmu Blix Not Bombs. Foto: Pink Productions

Tak lobbuje se dlouho, ale neúspěšně.

To je pravda, to bych jim křivdil. Lobbovali roky. Jenže to není jen o obcházení politiků a členů parlamentu. Je to o práci s divákem, tedy s tím, kdo to platí a po kom budu chtít víc peněz. Čekal bych, že ta instituce povede debatu o funkci televize veřejné služby. O tom, co to znamená, proč takovou instituci vlastně potřebujeme. Ale to jsem z úst Petra Dvořáka nikdy nezaslechl. Místo aby se mluvilo o vizích a myšlenkách, tak se jako první řešilo to, že zapomněl či nevěděl, že byl v Komunistické straně. A pak vynaložili dost prostředků na to, aby utajili, kolik peněz bere vrcholný management. A v takovém prostředí těžko můžete mluvit o vizích.

Takže vlastně chápu, že nikdo z politiků nejde vysvětlovat voličům, že mají víc platit. Oni totiž často ani netuší, k čemu jim ta instituce může sloužit. Nechápou, že je to náš společný statek, že je to něco, o co musíme pečovat, co nás chrání před tím, abychom se nestali loutkami pod vlivem různých desinformačních serverů či vlivu pár miliardářů, co skoupili veškerá média.

Veřejnoprávní služka

To je ale, bohužel, nešvar více institucí. Nebo možná české společnosti obecně. Neumíme přijímat kritiku a pracovat s ní. Vyjevilo se to dobře s rozmachem sociálních sítí, kde často stačí mít „jen“ jiný názor, aby byl člověk v určitých bublinách „lynčován“ nebo urážen. Kritickou debatu nahradila „sprostá“ debata a i mezi pomyslnými elitami, kde by člověk kritickou debatu očekával, je běžný postoj „kdo není s námi, je proti nám“. 

Nevím, čím to je. Jestli to vychází z něčeho, co by se dalo nazvat „česká povaha“. To je asi otázka na někoho jiného. Mě zaujalo, že ta kritická debata absentuje i v akademických kruzích. S režisérkou Lucií Královou jsme připravovali dokumentární film, který jsme nazvali Veřejnoprávní služka, samozřejmě se nerealizoval.

Bylo to o vývoji veřejnoprávní služby od vzniku České televize v roce 1993, kdy se ze státní televize proměnila na veřejnoprávní. Ten film se zabýval právě tématy, co je to vlastně veřejnoprávní médium, co má naplňovat a především tím, jakým způsobem se chová, jak selhávalo nebo selhává. Oslovili jsme mediální experty z různých českých fakult a zjistili jsme, že se České televizi nikdo systematicky do hloubky nevěnuje.

Nevěnuje, nebo nechce? Nebo se bojí? Protože i z vlastní zkušenosti vím, že vystoupit s podobnou kritikou vyžaduje v Česku určitou dávku odvahy.

To netuším. Ale narazili jsme třeba na to, že někteří vyučující na Fakultě sociálních věd žijí částečně z toho, že pro Českou televizi vypracovávají různé analýzy. Takže tady máte čirý střet zájmů. Oni na tu instituci nebudou nahlížet kriticky, protože je platí. A my jsme najednou naráželi na to, že nebyl nikdo, kdo by byl schopný tu instituci kriticky a uceleně popsat. Seděli jsme pak s filozofem Miroslavem Petříčkem, který se mediálnímu prostoru také v jisté míře věnuje, a on říkal: „Já ale nechci pomáhat instituci, která dělá všechno pro to, aby sama sebe zničila.“ Takže televize ve snaze přitáhnout mainstreamového diváka, nacpat mu co nejvíc pohodlných pořadů, které ho nenutí nijak zásadně přemýšlet, ztrácí lidi, kteří by za tu instituci měli bojovat.