Do Česka uprchli z válečné Sýrie. „Už jsme doma tady,“ říkají po jedenácti letech
Syrská rodina Alhariri žije v Česku jedenáct let. Jako jedni z mála tu získali azyl během konfliktu v jejich rodné zemi a Praha se jim stala novým domovem. Zapustit kořeny ve zcela odlišné kultuře ale není jednoduché. Což bez patosu, pozorovací časosběrnou metodou zachycuje dokumentární film Amiřiny děti, jež minulý týden vstoupil do kin. Režisérka Markéta Ekrt Válková v něm odhaluje nejen dekádu trvající snahu sedmičlenné rodiny o integraci, ale také mnohé o tom, jak se k začlenění muslimů staví česká společnost.
Alhaririovi byli jednou ze tří rodin, které se v roce 2015 dostaly do České republiky v rámci humanitárního programu Medevac. Ten poskytoval pomoc rodinám těžce nemocných dětí z uprchlických táborů v Jordánsku.
Režisérka Markéta Ekrt Válková a Amira Alhaririová. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org
Alhaririovi „požadavky“ splňovali, jejich syn trpěl srdečním onemocněním a potřeboval operaci. I když jejich rodnou Sýrii sužovalo nejbrutálnější období války a věděli, že vrátit domů se nemůžou, vidina začátku života v další cizí zemi a úplně jiné kultuře naháněla rodině strach. Rozhodnutí, zda odjet, důkladně zvažovali.
„Když jsme žili v uprchlickém táboře, hodně lidí tam chtělo odejít do Německa. Já to ale takhle neměla,“ vysvětluje srozumitelnou češtinou Amira Alhaririová. O České republice věděla zhruba to, že je to hezká země a lidé tam „nemají v lásce muslimy“.
„Jako každá máma jsem měla strach o své děti, rozhodla ale nakonec vidina toho, že by syn mohl podstoupit bezpečně operaci a také nám bylo jasné, že se dětem dostane lepšího vzdělání, protože kvůli válce promeškaly tři roky školní docházky,“ říká Amira, která je do značné míry hlavní hrdinkou dokumentárního filmu Amiřiny děti.
Nemáme bombu v kapse
Režisérka Markéta Ekrt Válková ho natáčela v průběhu deseti let a zaznamenává život syrské rodiny prakticky od jejího příletu do České republiky. Zachycuje starosti se začátky dětí ve škole, výzvy v podobě českého jazyka nebo shánění práce, kterou by Amiřin manžel uživil sedmičlennou rodinu.
Pozorovatelským, nikterak hodnotícím způsobem ale zaznamenává i úskalí skrývající se v kulturních odlišnostech, ať už třeba v odlišném chápání humoru nebo dochvilnosti, ale také popasování se s řadou předsudků, které většinová společnost vůči muslimům má. Podle Ekrt Válkové byl například problém sehnat školu, která by byla ochotná přijmout uprchlíky ze Sýrie.
„Panovaly tam předsudky typu, že jsou to teroristé a do školy přinesou bombu. V tomhle ohledu to bylo hodně složité, ale naštěstí se nakonec našli osvícení ředitelé, kteří chtěli pomoct a děti se tak mohly začít začleňovat mezi české vrstevníky,“ popisuje režisérka začátky Alhaririových v Praze.
Plno Syřanů, kteří žijí v Německu, nemá práci, někteří dokonce dojíždějí za prací do Česka. Je tam mnohem větší konkurence.
Pro děti byla integrace do české společnosti díky škole a spolužákům jednodušší než pro rodiče, i když na kulturní rozdíly a život prakticky ve dvou světech narážet nepřestaly.
„Děti si zvykly poměrně rychle, i díky škole a rychlejšímu zvládnutí češtiny. Ale i tak jsou tam věci, které trvají déle, což můžou být zdánlivé drobnosti, třeba odlišné chápání humoru,“ říká Markéta Ekrt Válková.
„Například kluci ve škole zpočátku hodně naráželi na to, že nechápali ironii. Nechápali, že naše děti mají jiný způsob vyjadřování, takže jim naskakovali na různé vtípky a pak třeba dostali vynadáno od učitelky. Měli úplně jiný smysl pro humor nebo vnímání zábavy.“
Film sleduje, jak děti vyrůstající ve „dvou světech“ hledají rovnováhu mezi očekáváním rodičů a vlastní rodící se identitou. Foto: se souhlasem produkční společnosti Negativ
V Česku lépe než v Německu
V průběhu let se témata „kulturních odlišností“ měnila a režisérka je podává s nadhledem zajímavým i jako zrcadlo české společnosti. Vtipně tak například působí scéna, kdy spolužák vysvětluje jednomu ze synů Alhaririových, proč je „zábava a v pohodě“ chodit ven nejen s kamarády, ale i s kamarádkami nebo proč spolu holka a kluk chodí, aby se poznali a neznamená to, že se hned musí brát, dozvídá se na oplátku, proč to v islámské kultuře vnímají odlišně.
Náboženství ale podle Ekrt Válkové v integraci Alhaririovým v Česku nijak zásadně nepřekáželo. „Amira je hodně otevřený člověk. Chce hlavně, aby byly děti spokojené a chtěla zapadnout, takže nebrání dcerám chodit na tělocvik nebo plavat nebo jezdit na školní výlety,“ naráží na problémy, které jsou často zmiňovány v souvislosti s integrací muslimů v jiných zemích.
„Podle mne je to o počtech. Pokud žijete ve společnosti, která většinově vyznává nějaké hodnoty a chová se podle nějakých pravidel a vy chcete zapadnout, máte větší motivaci se přizpůsobit,“ říká Markéta Ekrt Válková a Amira dodává, že jakkoliv v průběhu let měla hodně momentů, kdy se cítila na dně a osamocená, nakonec je šťastná, že se s manželem rozhodli pro život v České republice, a ne třeba v Německu, kam odjeli jejich známí a kde je silná arabská komunita.
Já říkám, že Češi jsou dobří muslimové, ale to neznamená, že věří v Alláha, pro mě je důležité, jak se chovají jako lidé.
„Plno Syřanů, kteří žijí v Německu, nemá práci, někteří dokonce dojíždějí za prací do Česka. Je tam mnohem větší konkurence. Tady manžel sehnal práci poměrně rychle i já pracuji a máme kamarády. Syřany, hodně Čechů, ale i Ukrajince. Kamarádka, co odjela do Německa, mi třeba říká, že si tam nebyla schopná najít za roky jedinou kamarádku. Takže po jedenácti letech, co jsme v Praze, jsme si s manželem říkali, jak šťastné rozhodnutí jsme udělali, že jsme zvolili jako domov Prahu,“ vysvětluje Amira.
Českou republiku už vnímá jako svůj domov. „Po pádu Asadova režimu jsme se byli podívat v Sýrii, jeli jsme navštívit příbuzné. Ale stále tam panuje velký chaos. Když jsem letěla zpátky do Čech, vyloženě jsem se těšila na svůj domov, svou postel, kamarády, prostě zpátky domů.“
Češi jsou dobří muslimové
Pro Amiru a jejího muže byl ovšem velkou výzvou jazyk. „Čeština je těžká, ale já se jí chtěla naučit, věděla jsem, že abych zapadla mezi Čechy, není ani jiná cesta,“ říká Amira a vypráví, co jí dodalo k výuce češtiny motivaci.
„Potkala jsem na zastávce tramvaje starou paní. Připomínala mi něčím mou maminku, po které se mi hodně stýskalo. Pršelo a já jí nabídla, jestli nechce ke mně pod deštník. Hodně váhala, ale pak se ke mně přidala a jen jsme spolu čekali na tramvaj pod jedním deštníkem a ona se mě ptala odkud jsem a já s ní moc chtěla mluvit. Byla na mě hodná a já z toho momentu žila pak ještě snad měsíc. Dodalo mi to velkou sílu a věděla jsem, že se chci a musím naučit česky, abych s lidmi mohla komunikovat,“ vzpomíná Amira na své české začátky.
S výukou češtiny jí pomáhaly online kursy a dobrovolnice z Diakonie. Tam ostatně začala i sama později pracovat a pomáhá s integrací dalším cizincům.
„Pořádám kursy pro ženy, které by jinak byly doma samy a neměly by šanci jakkoliv se do té společnosti zapojit. Učíme se společně s lektorkami češtinu a pak děláme nějaké společné aktivity, třeba vaříme nebo šijeme nebo máme přednášky o tom, jak co v české společnosti funguje,“ přibližuje Amira své aktivity v rámci Českobratrské církve evangelické.
„Deset let jsem o to usilovala, abych mohla ten kurs otevřít. Není to jen pro arabské ženy, ale pro ženy, cizinky, které třeba nemají práci a chtějí se nějak zapojit. Teď třeba máme nápad, že sepíšeme knihu o našich životních zkušenostech,“ přibližuje své plány Amira. Díky pomoci druhým se cítí naplněná.
Dokumentární film Amiřiny děti je intimním časosběrným portrétem rodiny, která vyrůstá mezi dvěma kulturami, jazyky ale i domovy. Foto: se souhlasem produkční společnosti Negativ
„Moc dlouho jsem chtěla být nějak prospěšná. Nejdřív jsem dělala přednášky pro lidi v kostele nebo ve školách, uvařila pro ně jídlo, a i díky tomu se zlepšovala v češtině. Moc jsem ale stála o otevření kursu pro jiné ženy, jen bylo téměř nemožné na něj sehnat peníze,“ popisuje Amira.
O Češích ve filmu opakovaně říká, že jsou „dobří muslimové“, což na mnohé diváky může působit poněkud zvláštně. „Zní to kontroverzně, ale je to o hodnotách, Amira vnímá muslima jako člověka, je to o lidech a jejich hodnotách,“ říká režisérka.
„Já říkám, že Češi jsou dobří muslimové, ale to neznamená, že věří v Alláha, pro mě je důležité, jak se chovají jako lidé,“ vysvětluje Amira. A co se jí na Česku po jedenácti letech nejvíc líbí? „Řeky, historie, školy, MHD a to, že tu fungují zákony. To třeba v Sýrii teď hrozně chybí. Zákony a jejich dodržování dodávají životu jistotu a klid. Pro fungování společnosti je to zásadní,“ uzavírá Amira.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Reload (397650)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Pět milionů Ukrajinců na útěku. Každá země jejich integraci zvládá po svém
Konec Schengenu? Osobní doprava funguje stále bez omezení
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
24 komentářů
Sýrie byla krásná moderní země plná šťastných lidí. Pak přišla pomoc z USA a její vývoz demokracie. Výsledky vidíme dnes.
„Pokud žijete ve společnosti, která většinově vyznává nějaké hodnoty a chová se podle nějakých pravidel a vy chcete zapadnout, máte větší motivaci se přizpůsobit,“ říká Markéta Ekrt Válková“
Souhlas, žádné muslimy nebrat. Až jich bude více,bbudeme se přizpůsobovat my.
Žádní psi, ženy jen zahalené vlasy, žádné vzdělání ženám apod.
Tak, tak, sýrie měla moderní věznice a koncentráky s krásnými mučírnami pro zoufalé lidi s vyhladovělými dětmi. Pak přišlo asadovské vraždění i za pomoci chemických zbraní a rusácké kobercové bombardování. Výsledky dnes vidíme.
Ano, přesně tak.
Byla jsem tam v roce 2010 na poznávacím zájezdu za (tehdy ještě zachovalými a krásnými) antickymi památkami a je mi do pláče, co z nich extremisté podporovaní USA udělali.😭😭😭
A před čím ti šťastní lidé utíkali? Mám na mysli utečenecké vlny, ze kterých jsou například současné české herečky sestřenice Issovy?
Jinými slovy, přečtěte si historii Sýrie od roku 1946, je to nekončící řada vraždění, policejních států a vojenských junt… vy šťastný lide…
… no tak zase vedle, protože jak je mi povědomě známo, tak (jeden) otec Issa tady u nás studoval nějaký umělecký směr a u druhého to asi bude také se studiem kdysi podobné.. A ještě vám doporučím – jde-li to, zjistit si nějaké „pravdy“ o Sýrii od našich „cestovatelek“ Lenky Klicperové a Markéty Kutilové, které ty státy toho Blízkého východu velice dobře znají… Jinak také velice dobře Syrii zná naše bývalá velvyslankyně Eva Filipi, které právě za její přínos z té oblasti (nejen) Sýrie udělil krátce po svém nástupu do funkce ministr Macinka, aby ten předchozí „mzv igráček“ ji spíše dehonestoval..
Ano, ano, učiněný ráj-
„Nový režim pod kontrolou alavitských důstojníků zavedl v Sýrii v roce 1946 policejní stát, opírající se vedle armády i o příslušníky středních a nižších vrstev, žijících většinou v menších městech mimo Aleppo a Damašek. Nová vládnoucí vrstva využívala nevraživosti, kterou si tito lidé během předchozích vlád ke starým elitám vytvořili, a upevňovala tak svoji moc.
Roku 1966 byl proveden puč, a to pod vedením generála Saláha al-Džadída. Tento muž představoval radikální civilní křídlo strany Baas, proti němuž naopak stála vojenská strana, v mnoha ohledech umírněnější.Vůdcem vojenského křídla byl Háfiz al-Asad.
Po nezdařených zahraničních akcích Džadídova režimu (prohraná šestidenní válka s Izraelem v roce 1967, debakl v Libanonu v září 1970) využil Háfiz al-Asad neúspěchů svého rivala a v nekrvavém puči jej v listopadu 1970 svrhl.
Proti vládnoucí alavitské menšině rostl postupný odpor, jehož příznivci se rekrutovali především z řad početně dominujících sunnitů. Vrchol protivládních akcí představovalo povstání takzvaného Muslimského bratrstva ve městě Hamá z roku 1982, jež bylo ovšem brutálně potlačeno syrskou armádou. Při bojích ve městech podle odhadů zemřelo 5 000 až 10 000 lidí.
Vedle vzpour obyvatelstva se začaly množit od osmdesátých let 20. století další problémy – zejména přebujelý a neefektivní veřejný sektor stále více zatěžoval syrskou ekonomiku. Přes tento neúspěch si režim více méně udržoval stabilní pozici, zejména díky nepřetržitému výjimečnému stavu, který syrská vláda vyhlásila roku 1962.
Roku 2000 Hafíz al-Asad zemřel a vedoucí místo ve státě přejal jeho syn Bašár. Po jeho nástupu následovalo krátké období uvolnění a tolerance, zvané Damašské jaro. Brzy se však situace vrátila do starých kolejí a případní odpůrci režimu opět čelili perzekuci.
V březnu 2011 vypukly v Sýrii demonstrace inspirované obdobnými projevy odporu vůči vládnoucím režimům v dalších arabských státech. Vláda tyto protesty označila za zahraniční spiknutí, na druhou stranu však přislíbila postupné zavedení některých reforem. V dubnu 2011 rovněž syrská vláda zrušila po 48 letech výjimečný stav. Protesty však neustávaly, syrské ozbrojené síly proto sáhly k drastičtějším opatřením a začaly ve velké míře užívat násilí.
Vypukla válka, mnoho Syřanů uprchlo za hranice, z armády začali dezertovat vojáci a přidávat se do protivládního tábora.“
… tak z takto dlouhého článku, který má „něco“ napovědět, nemůžete posuzovat Syrii izolovaně z nadhledu, protože ona ta Syrie je stále tam v té oblasti Blízkého východu… A všude v těch zemích okolo to bylo asi ideální, že ? Počínaje nahoře Tureckem- kde armáda dost dlouho dělala puče, které tedy ten „demo“ Západ blahosklonně toleroval , a dokonce i náš velký demokrat Václav Havel se tam do Turecka právě za protektorátu armády tam rád vydal a s Tansu Cillerovou si vyměňoval „cukrbliky“… Vedle Syrie byl a je také Irák, který si také prožil své; a v rámci Syrie „vcuknutý“ Libanon, nemlich tak… Navíc i kapitola souseda Izraele je také zajímavá, že ? A pokud tedy jsem vám v minulém příspěvku doporučoval se seznámit s nějakými názory právě těch cestovatelek Klicperové a Kutilové, tak až na nějaký názor od nich narazíte na „žití“ v Syrii, tak si to pozorně přeberte… Já sám mám osobní zkušenost se zdejším lékařem – původem syrský Kurd, který – když jsem se ho zeptal, že “ jak pane doktore se žilo v Syrii před občanskou válkou“, aby on mi odpověděl, že „zcela normálně, dokud Saudská Arábie jim tam silově začala vnucovat svůj wahhábistický islám…“. Tedy pak nárůst těch bojůvek a islamismu plus skoro smrtící sankce – od USA, ale i od EU, uvrhly zemi do bídy, kterou už ten Asad nedokázal odvrátit… Když státu zrušíte (politicky) třeba placení přes SWIFT, tak málokterý stát – ještě pod jinými sankcemi, má potíž jakkoli žít – a to třeba řekla i ta naše nedávná velvyslankyně Eva Filipi…
Ale z toho, že někdo něco studoval milovník ocelových ptáků usuzovat může. Racionální jedinec by napříkla neusuzoval, ani z názorů důchodkyně která byla zadobře s genocidním režimem ale se zemí a jejími obyvateli už méně. Za to se statisíců mrtvých a milionů vyhnaných na pochod do evropy už ano.
Issovy jsou pokud vím Peršanky.
… zase vedle, rodiny (otců) Issů jsou ze Sýrie…..
Se jménem Ivan se ani nedivím tomu co jste si vycucal kdo ví odkud. Ta blokáda stavby plynovodu z Blízkého východu skrze Sýrii se dařila kremlu doicela dlouho a pak nález plynového pole fy Exxon v roce 2013 pod Oděsou v Černém moři vedl k další válce- nejdřív zabrat Krym a potom trapná snaha dodrbat Ukrajinu . No to SVO-ločné kremelské nějak za ty tři dny známe a s Pribaltikoj se chtěl kreml rozebrat za dve neděle…… Pamatuji si ty vejšplechty kremelských trol-t-lů z té doby…
…no článek je sice o Syrii, ale když už jste tam zamotal plyn a Oděsu a Krym, tak si nejdříve zjistěte, že proč se tam stal puč – myslím tu Ukrajinu… A plyn se našel u Izraele, u Turecka, atd., atd., – a jak říkají „eksperti“, tak plynu je dost…
Tak zrovna od Vás je poznámka “ plynu je dost“ dost podezřelá.
„Podle mne je to o počtech. Pokud žijete ve společnosti, která většinově vyznává nějaké hodnoty a chová se podle nějakých pravidel a vy chcete zapadnout, máte větší motivaci se přizpůsobit,“ říká Markéta Ekrt Válková
Tak nechť počty i motivace zůstanou zachovány….
To se musíš zeptat v kremlu milovníku ocelových ptáků, proč zorganizovali na východě Ukrajiny puč.
No tak hlavně je důležité,že se tu syrská rodina dokázala začlenit+přizpůsobit se životu -kultuře v ČR jsou tu spokojeni.
Vítejte!
Sýrie před rokem 2011 nebyla rozvrácený stát. Šlo o sekulární republiku s relativně stabilní bezpečnostní situací ve srovnání s řadou okolních zemí. Náboženské menšiny tam fungovaly vedle sebe a stát nebyl ovládán islamistickými milicemi.
Současně je pravda, že režim Bašára Asada byl autoritářský. Opozice byla potlačována, existovaly politické věznice a bezpečnostní aparát používal represe. To je doložené a nelze to popírat.
Po roce 2011 se ale konflikt rychle změnil v mezinárodní válku v zastoupení. Do bojů vstoupily regionální mocnosti i velmoci. Významnou roli sehrály islamistické a džihádistické skupiny včetně tzv. Islámského státu, který je mezinárodně uznávanou teroristickou organizací.
Ruská vojenská intervence byla oficiálně vedena právě proti těmto strukturám, zejména proti bojovníkům Islámského státu a dalším radikálním milicím — byť je pravda, že údery dopadaly i na jiné opoziční skupiny.
Dnešní realita rozhodně není obrazem svobody a demokracie. Na územích kontrolovaných různými frakcemi nadále existují věznice, dochází k porušování práva a v některých oblastech i k potlačování náboženských menšin či jinověrců ze strany islamistických skupin.
Výsledkem „vývozu demokracie“ tak není demokratická a stabilní země, ale dlouhodobě rozvrácený stát, humanitární katastrofa a miliony uprchlíků.
… no ale náš prezident svým nedávným setkáním s „demokratem“ Ahmadem Šarou naši přívětivou pozici k novému režimu v Sýrii legalizoval – byť ještě s jistým dovětkem, že je mu (Šarovi) „odpuštěno“, aby tedy „předchozího“ bojovníka za svobodu(= názvy USA na povstalce) Džuláního vůbec už nezmiňoval… Tak a máme umyté ruce…
Trump by měl okamžitě vlítnout na UA a posbírat ty hnědokošiláky zejména jejich šéfa, protože hrozí že rozpoutají WW3 a ohrožují celý svět.
Taky další komu spadlo něco na hlavu? Dr Grünstein doporučuje 2x denně klystýr a chinin. Nezanedbávat ! Pak z vás nebudou padat takové ….
Co to blábolíte? Ještě jste po včerejšku nevystřízlivěl?
Zklidněte hormony.Článek je o syrské rodině u nás.Ale někteří (ne)chytří hned do toho zamotají,co s tím nesouvisí!Viz. Ukrajina.Jinak se projevila agresivita islámu až v následujících generacích.To jsou zkušenosti ze západoevropských zemí.U těchto to nehrozí,u dalších generací už ano.Netvrdím,že to tak musí být,ale nedávná historie varuje!P