Syrská rodina Alhariri žije v Česku jedenáct let. Jako jedni z mála tu získali azyl během konfliktu v jejich rodné zemi a Praha se jim stala novým domovem. Zapustit kořeny ve zcela odlišné kultuře ale není jednoduché. Což bez patosu, pozorovací časosběrnou metodou zachycuje dokumentární film Amiřiny děti, jež minulý týden vstoupil do kin. Režisérka Markéta Ekrt Válková v něm odhaluje nejen dekádu trvající snahu sedmičlenné rodiny o integraci, ale také mnohé o tom, jak se k začlenění muslimů staví česká společnost.

Alhaririovi byli jednou ze tří rodin, které se v roce 2015 dostaly do České republiky v rámci humanitárního programu Medevac. Ten poskytoval pomoc rodinám těžce nemocných dětí z uprchlických táborů v Jordánsku.

Režisérka Markéta Ekrt Válková a Amira Alhaririová. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org

Alhaririovi „požadavky“ splňovali, jejich syn trpěl srdečním onemocněním a potřeboval operaci. I když jejich rodnou Sýrii sužovalo nejbrutálnější období války a věděli, že vrátit domů se nemůžou, vidina začátku života v další cizí zemi a úplně jiné kultuře naháněla rodině strach. Rozhodnutí, zda odjet, důkladně zvažovali.

„Když jsme žili v uprchlickém táboře, hodně lidí tam chtělo odejít do Německa. Já to ale takhle neměla,“ vysvětluje srozumitelnou češtinou Amira Alhaririová. O České republice věděla zhruba to, že je to hezká země a lidé tam „nemají v lásce muslimy“.

„Jako každá máma jsem měla strach o své děti, rozhodla ale nakonec vidina toho, že by syn mohl podstoupit bezpečně operaci a také nám bylo jasné, že se dětem dostane lepšího vzdělání, protože kvůli válce promeškaly tři roky školní docházky,“ říká Amira, která je do značné míry hlavní hrdinkou dokumentárního filmu Amiřiny děti.

Nemáme bombu v kapse

Režisérka Markéta Ekrt Válková ho natáčela v průběhu deseti let a zaznamenává život syrské rodiny prakticky od jejího příletu do České republiky. Zachycuje starosti se začátky dětí ve škole, výzvy v podobě českého jazyka nebo shánění práce, kterou by Amiřin manžel uživil sedmičlennou rodinu.

Pozorovatelským, nikterak hodnotícím způsobem ale zaznamenává i úskalí skrývající se v kulturních odlišnostech, ať už třeba v odlišném chápání humoru nebo dochvilnosti, ale také popasování se s řadou předsudků, které většinová společnost vůči muslimům má. Podle Ekrt Válkové byl například problém sehnat školu, která by byla ochotná přijmout uprchlíky ze Sýrie.

„Panovaly tam předsudky typu, že jsou to teroristé a do školy přinesou bombu. V tomhle ohledu to bylo hodně složité, ale naštěstí se nakonec našli osvícení ředitelé, kteří chtěli pomoct a děti se tak mohly začít začleňovat mezi české vrstevníky,“ popisuje režisérka začátky Alhaririových v Praze.

Plno Syřanů, kteří žijí v Německu, nemá práci, někteří dokonce dojíždějí za prací do Česka. Je tam mnohem větší konkurence.

Pro děti byla integrace do české společnosti díky škole a spolužákům jednodušší než pro rodiče, i když na kulturní rozdíly a život prakticky ve dvou světech narážet nepřestaly.

„Děti si zvykly poměrně rychle, i díky škole a rychlejšímu zvládnutí češtiny. Ale i tak jsou tam věci, které trvají déle, což můžou být zdánlivé drobnosti, třeba odlišné chápání humoru,“ říká Markéta Ekrt Válková.

„Například kluci ve škole zpočátku hodně naráželi na to, že nechápali ironii. Nechápali, že naše děti mají jiný způsob vyjadřování, takže jim naskakovali na různé vtípky a pak třeba dostali vynadáno od učitelky. Měli úplně jiný smysl pro humor nebo vnímání zábavy.“

Film sleduje, jak děti vyrůstající ve „dvou světech“ hledají rovnováhu mezi očekáváním rodičů a vlastní rodící se identitou. Foto: se souhlasem produkční společnosti Negativ

V Česku lépe než v Německu

V průběhu let se témata „kulturních odlišností“ měnila a režisérka je podává s nadhledem zajímavým i jako zrcadlo české společnosti. Vtipně tak například působí scéna, kdy spolužák vysvětluje jednomu ze synů Alhaririových, proč je „zábava a v pohodě“ chodit ven nejen s kamarády, ale i s kamarádkami nebo proč spolu holka a kluk chodí, aby se poznali a neznamená to, že se hned musí brát, dozvídá se na oplátku, proč to v islámské kultuře vnímají odlišně.

Náboženství ale podle Ekrt Válkové v integraci Alhaririovým v Česku nijak zásadně nepřekáželo. „Amira je hodně otevřený člověk. Chce hlavně, aby byly děti spokojené a chtěla zapadnout, takže nebrání dcerám chodit na tělocvik nebo plavat nebo jezdit na školní výlety,“ naráží na problémy, které jsou často zmiňovány v souvislosti s integrací muslimů v jiných zemích.

„Podle mne je to o počtech. Pokud žijete ve společnosti, která většinově vyznává nějaké hodnoty a chová se podle nějakých pravidel a vy chcete zapadnout, máte větší motivaci se přizpůsobit,“ říká Markéta Ekrt Válková a Amira dodává, že jakkoliv v průběhu let měla hodně momentů, kdy se cítila na dně a osamocená, nakonec je šťastná, že se s manželem rozhodli pro život v České republice, a ne třeba v Německu, kam odjeli jejich známí a kde je silná arabská komunita.

Já říkám, že Češi jsou dobří muslimové, ale to neznamená, že věří v Alláha, pro mě je důležité, jak se chovají jako lidé.

„Plno Syřanů, kteří žijí v Německu, nemá práci, někteří dokonce dojíždějí za prací do Česka. Je tam mnohem větší konkurence. Tady manžel sehnal práci poměrně rychle i já pracuji a máme kamarády. Syřany, hodně Čechů, ale i Ukrajince. Kamarádka, co odjela do Německa, mi třeba říká, že si tam nebyla schopná najít za roky jedinou kamarádku. Takže po jedenácti letech, co jsme v Praze, jsme si s manželem říkali, jak šťastné rozhodnutí jsme udělali, že jsme zvolili jako domov Prahu,“ vysvětluje Amira.

Českou republiku už vnímá jako svůj domov. „Po pádu Asadova režimu jsme se byli podívat v Sýrii, jeli jsme navštívit příbuzné. Ale stále tam panuje velký chaos. Když jsem letěla zpátky do Čech, vyloženě jsem se těšila na svůj domov, svou postel, kamarády, prostě zpátky domů.“

Češi jsou dobří muslimové

Pro Amiru a jejího muže byl ovšem velkou výzvou jazyk. „Čeština je těžká, ale já se jí chtěla naučit, věděla jsem, že abych zapadla mezi Čechy, není ani jiná cesta,“ říká Amira a vypráví, co jí dodalo k výuce češtiny motivaci.

„Potkala jsem na zastávce tramvaje starou paní. Připomínala mi něčím mou maminku, po které se mi hodně stýskalo. Pršelo a já jí nabídla, jestli nechce ke mně pod deštník. Hodně váhala, ale pak se ke mně přidala a jen jsme spolu čekali na tramvaj pod jedním deštníkem a ona se mě ptala odkud jsem a já s ní moc chtěla mluvit. Byla na mě hodná a já z toho momentu žila pak ještě snad měsíc. Dodalo mi to velkou sílu a věděla jsem, že se chci a musím naučit česky, abych s lidmi mohla komunikovat,“ vzpomíná Amira na své české začátky.

S výukou češtiny jí pomáhaly online kursy a dobrovolnice z Diakonie. Tam ostatně začala i sama později pracovat a pomáhá s integrací dalším cizincům.

„Pořádám kursy pro ženy, které by jinak byly doma samy a neměly by šanci jakkoliv se do té společnosti zapojit. Učíme se společně s lektorkami češtinu a pak děláme nějaké společné aktivity, třeba vaříme nebo šijeme nebo máme přednášky o tom, jak co v české společnosti funguje,“ přibližuje Amira své aktivity v rámci Českobratrské církve evangelické.

„Deset let jsem o to usilovala, abych mohla ten kurs otevřít. Není to jen pro arabské ženy, ale pro ženy, cizinky, které třeba nemají práci a chtějí se nějak zapojit. Teď třeba máme nápad, že sepíšeme knihu o našich životních zkušenostech,“ přibližuje své plány Amira. Díky pomoci druhým se cítí naplněná.

Dokumentární film Amiřiny děti je intimním časosběrným portrétem rodiny, která vyrůstá mezi dvěma kulturami, jazyky ale i domovy. Foto: se souhlasem produkční společnosti Negativ

„Moc dlouho jsem chtěla být nějak prospěšná. Nejdřív jsem dělala přednášky pro lidi v kostele nebo ve školách, uvařila pro ně jídlo, a i díky tomu se zlepšovala v češtině. Moc jsem ale stála o otevření kursu pro jiné ženy, jen bylo téměř nemožné na něj sehnat peníze,“ popisuje Amira.

O Češích ve filmu opakovaně říká, že jsou „dobří muslimové“, což na mnohé diváky může působit poněkud zvláštně. „Zní to kontroverzně, ale je to o hodnotách, Amira vnímá muslima jako člověka, je to o lidech a jejich hodnotách,“ říká režisérka.

„Já říkám, že Češi jsou dobří muslimové, ale to neznamená, že věří v Alláha, pro mě je důležité, jak se chovají jako lidé,“ vysvětluje Amira. A co se jí na Česku po jedenácti letech nejvíc líbí? „Řeky, historie, školy, MHD a to, že tu fungují zákony. To třeba v Sýrii teď hrozně chybí. Zákony a jejich dodržování dodávají životu jistotu a klid. Pro fungování společnosti je to zásadní,“ uzavírá Amira.