ROZHOVOR. S bagatelizací problémů ve stylu „to už doklepete“ se setkávají čeští senioři, které trápí sebevražedné myšlenky. Podle dat Českého statistického úřadu jsou přitom tito lidé v tuzemsku co do sebevražd druhou nejohroženější skupinou. I proto centrum pro seniory Elpida spouští osvětovou kampaň nazvanou Dnes neumírej. „Každému lze pomoci, přestože se to tak nemusí na první pohled zdát,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org psycholožka z Linky seniorů Klára Gramppová.

„Dobrý den, už jsem vám dříve několikrát volala a dnes tedy jen volám s tím, že už to chci udělat. Víte, to jsem já, ta, co se stará o toho manžela, co jí nepoznává,“ svěřuje se žena anonymní krizové Lince seniorů. A není jediná. Stejné číslo 800 200 007 s příběhy o sebevražedných myšlenkách kontaktují ročně stovky seniorů.

Přestože počet sebevražd meziročně klesá, každý rok si v Česku vezme život kolem 1300 lidí. Lidé v důchodovém věku jsou z hlediska sebevražednosti druhou nejvíce ohroženou skupinou. Procento dokonaných činů v poměru k pokusům je mezi nimi ale ve skutečnosti nejvyšší.

Zdroj: se souhlasem Český statistický úřad

Centrum pro seniory Elpida a jeho projekt Linka seniorů na to v osvětové kampani Dnes neumírej upozorňuje a ukazuje seniorům a jejich blízkým, že sebevražedné myšlenky neznamenají konec: „Snažíme se lidem připomenout, že to, co prožívají, jsou lidské emoce a lidské emoce se neustále proměňují. To, co cítíme teď, může být za chvíli úplně jinak,“ říká pro HlídacíPes.org Klára Gramppová.

Stáří nemusí být depresivní

Na Linku seniorů se denně obrátí zhruba dva lidé seniorského věku, kteří se potýkají se sebevražednými myšlenkami. Vy s nimi jste v bezprostředním kontaktu, když s vámi sdílí své důvody a pocity. S čím nejčastěji přichází?

Začala bych z druhé strany, a to jsou mýty, které se důvodů týkají. Hodně rozšířený je mýtus o tom, že senioři většinou páchají takzvané bilanční sebevraždy. To znamená, že jakoby racionálně zváží, zda jejich život má ještě smysl, a dojdou k výsledku, že je už nic moc nečeká, takže jej ukončí. Ale to neplatí, je to přesně naopak. O lidech, kteří se pokusí o sebevraždu, nebo se jim to, bohužel, povede i dokončit, platí to, že oni ve skutečnosti jen chtějí žít jiný život, než žijí dosud. Často prožívají nějaké utrpení, kterého se chtějí zbavit.

To platí nejspíše obecně napříč generacemi. Jsou nějaké důvody specifické pro tu skupinu, kterou se zabýváte?

Ano. Často ty myšlenky přijdou s úmrtím partnera nebo nějakým fyzickým onemocněním, které způsobí, že je ten člověk imobilní a nemůže žít ten život tak, jak ho žil dosud a často ani bez pomoci ostatních. Stejně jako u jiných generací jsou to také nefungující mezilidské vztahy či některá duševní onemocnění. Jde hodně o osamělost, samotu a právě to přání jiného, lepšího života, který se jim zdá ale nedosažitelný.

Ještě bych chtěla dodat, že automaticky propojovat duševní onemocnění se sebevražednými myšlenkami a jednáním je chybné a jde o jeden z nejčastějších mýtů. Určitě se netýkají jen lidí, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním nebo těch, které někdo považuje za slabé. Sebevražedné myšlenky mohou v různých životních krizích napadnou každého z nás, nevypovídá to nic o naší slabosti.

V dnešní době se o duševním zdraví hodně mluví. Překvapuje mě někdy, jak otevřená je v tom tématu mladá generace, která s tím tématem pracuje úplně jinak, než jsou starší generace zvyklé. Může ta vysoká sebevražednost být důsledkem toho, že lidé o těchto tématech dříve příliš nemluvili a psychické problémy považovali často za slabost?

Část problému tvoří přesně tenhle tento důvod. Hodně lidí bylo a stále je vychováváno v tom názoru, že si s psychickými problémy poradíme sami, že se o tom nemluví, aby si o nás někdo nemyslel, že jsme blázni, a že je potřeba se to naučit zvládat a vydržet to. Pořád se můžeme setkat především ve výchově chlapců s postojem, že chlapi nepláčou a nemluví o tom, že jim není dobře.

V té souvislosti je podle mě dobré zmínit, že muži páchají sebevraždy čtyřikrát častěji než ženy…

Přesně tak. Ale ještě bych dodala, že ta bagatelizace se týká i přímo seniorů během stáří. Na naší lince se často setkáváme s celkem překvapivou a smutnou realitou toho, že někteří senioři, kteří mají sebevražedné myšlenky, to zmíní v rodinném kruhu nebo třeba u praktického lékaře a dostane se jim takové zlehčující reakce ve smyslu: „Ale prosím vás, jste už ve vyšším věku, to už zvládnete.“ Většinou tam nedochází k nějakému pátrání po příčinách či snaze vyslechnout.

U té rodiny mi to přijde i víc pochopitelné, že z toho tématu lidé utečou. Často tam panuje strach to téma otevřít, protože ti příbuzní neví, jak reagovat a co říct, aby ten stav ještě nezhoršili. Překvapující je to pro mě hlavně mezi odborníky, konkrétně zdravotníky.

Zdroj: se souhlasem Český statistický úřad

Nakažlivost sebevražd

Může tím důvodem být jisté společenské nastavení, že to senioři právě „už nějak doklepou“ a dochází k opomíjení toho, že i lidé ve starším věku mohou zažívat a zažívají zajímavé věci a mohou mít kvalitní a naplněný život?

To hraje určitě velkou roli. Jako bychom byli přesvědčení, že osamělost a smutek je ve vysokém věku normální a že když je někomu třeba sedmdesát, je normální aby měl deprese, protože to k tomu přeci stáří patří. Ale nepatří a může to být jinak. Jen je hrozně důležité, aby stejně jako fungují preventivní programy pro mladé, fungovaly i programy pro lidi vyššího věku.

Když máme Linku seniorů a další projekty, které se toho týkají, tak často dostáváme velmi pozitivní zpětnou vazbu od seniorů, že otevíráme i tak citlivá témata. V podstatě všichni totiž mají někoho, koho se tento problém týká, a oni by mu chtěli pomoct, ale neví, jak téma uchopit, aby tu situaci nezhoršili. Většina lidí si myslí, že když s tím člověkem budou mluvit o té sebevraždě, tak ho k ní nemotivují, ale to není pravda.

Mohl by k prevenci sebevražd přispět dialog různých generací, které k tomu tématu duševního zdraví přistupují mnohdy jinak, byť se týká všech?

Rozhodně. Když dojde k mezigeneračnímu dialogu, tak jak mladým, tak i těm starším dojde, že nejsou divní a že sebevražedné myšlenky mohou přijít kdykoli v životě a často zcela náhle, když zažíváme nějakou velkou krizi, se kterou si nevíme rady. Mnoha lidem, kteří mají dlouhý a plnohodnotný život, se tyto myšlenky vrátily i několikrát za život. To je zkušenost, která mladým lidem může ukázat, že i tak ten život stál za to. Mladí zase mohou ukázat, že se o tomto tématu dá otevřeně mluvit, že to není tabu a že i oni ve svém věku tomu rozumí, protože i je ty myšlenky třeba přepadly. Téma sebevražd je takový celospolečenský strašák, ale přestože je to silně bolestná, těžká a citlivá věc, je také do jisté míry normální v tom smyslu, že není tabu a že se týká všech bez rozdílu věku.

Tématu mezigeneračního dialogu se bude věnovat diskusní odpoledne „Mezi generacemi: setkání nad propastí“, které se uskuteční 2. května od 17 hodin do 22 hodin v pražském Kampusu Hybernská. Ve dvou panelových diskusích s experty dojde na témata generací, médií a duševního zdraví. Večer zakončí vyprávění u ohně s kytarou a hudebníky Vladimírem Mertou a Janem Duždou. Podrobnosti o události naleznete ZDE a registrovat se můžete ZDE.

Kdysi jsem slyšel větu, že sebevražda je nakažlivá. Jak o ní tedy mluvit tak, aby to pomohlo?

To jsou dvě různé věci. Sebevražda je nakažlivá, ale to hlavně ve smyslu, že když někdo má v rodině někoho, kdo takto ukončil svůj život, tak je ta událost pro ostatní členy rodiny či přátelé tak traumatizující, že se to stane jakýmsi možným způsobem, jak řešit nějaké zdánlivě neúnosné situace do budoucna.

V tom mají velkou zodpovědnost i média, která by neměla psát o sebevraždách a pokusech o sebevraždu žádné detaily. Média by neměla spekulovat nad důvody, nepopisovat, jak se to stalo nebo kde se to konkrétně stalo, protože to může některým lidem do budoucna sloužit jako návod. Nakažlivost je v tomto případě v tom, že ten, kdo už v hlavě tvoří nějaký sebevražedný plán, může takto detailní popis využít jako instrukce.

Takže když o tom s tím člověkem budeme mluvit a vyslechneme ho, pak by to mělo spíše pomoct?

Je strašně důležité, aby lidé, kteří už takový plán v hlavě mají nebo ho začínají tvořit, aby se o tom nebáli někomu říct. Ten dialog s někým, komu důvěřují, může vést k velkému uvolnění. To velké tabu a pocit viny nebo studu je paralyzující a mít člověka, který je za to neodsoudí a naopak je ochoten o tom mluvit, je velká úleva.

„Bude to lepší“

Viděl jsem zfilmované divadelní představení Všechny báječný věci, které se týká tématu sebevražd. Na závěr je tam taková myšlenka, kterou parafrázuji: „I když se všechno zdá špatné, nedělejte to. Nemusí se vše úplně vyřešit, ale určitě přijde čas, kdy to bude lepší a přijdou světlejší chvíle.“ Co radíte lidem vy, když vás s takto citlivým tématem a myšlenkami, které mohou mít fatální následky, osloví po telefonu?

To je krásné poselství, které vlastně sedí i přesně do toho, co radíme my. Snažíme se lidem připomenout, že to, co prožívají, jsou lidské emoce a lidské emoce se neustále proměňují. To, co cítíme teď, může být za chvíli úplně jinak. U drtivě většiny lidí ty pocity budou za tři měsíce úplně jiné. Samozřejmě jsou i lidé, kteří trpí tak závažnou depresí, že to bude trvat déle, než zafunguje medikace. Ale to jsme u psychiatrických pacientů a jde skutečně o úplně jednoprocentní minimum lidí. Ale i jim se dá pomoct.

Jen v té situaci je asi těžké říct si, že to přejde a bude to lepší…

Ano, za týden to může být všechno jinak, ale v danou chvíli je těžké si to uvědomit. Říkáme tomu tunelové vidění. Tito lidé jsou tak zatížení negativními emocemi a prožíváním, že většinou žijí ve smyčce myšlenek, že bude i pro jejich okolí nejlepší, když svůj život ukončí, protože nejsou k ničemu dobří, nikomu nepomáhají a podobně. Ale to je mnohdy úplně slepá skvrna, kterou nevidí. Ve skutečnosti mají tito lidé někoho v okolí, nějaké blízké, kterým na nich záleží, a to se snažíme s nimi komunikovat.

Jsou i lidé, kde v okolí nikdo skutečně není, ale i tato situace lze změnit. S tím pracujeme a našim největším nástrojem je to, že jsme na lince všichni krizoví interventi a interventky a tyto emoce dokážeme ustát a můžeme se společně s tím člověkem dostat do té jeho duševní jámy, pobýt tam s nimi chvíli, aby tam nebyl sám, a kde hledáme nějaké zdroje, které zrovna dotyčný nevidí, ale mohl by se o ně opřít.