Minulý víkend v Bělorusku proběhly prezidentské „volby“. Svobodný svět je neuznává, diktátor Lukašenko po nich zůstal vládcem. V roce 2010 byl jeho protikandidátem Andrej Sannikov. Jak s ním poté běloruská KGB zacházela? Mluvil o tom pro sbírku Memory of Nations.

Byl tehdy opravdu nejvýznamnějším vyzyvatelem běloruského diktátora. Ve zmanipulovaném plebiscitu představitel iniciativy Charta 97 Andrej Sannikov neuspěl, při následných masových protestech byl zbit, zraněn, zatčen a nakonec i odsouzen.

Ve vazbě, vězení a kárných táborech strávil bezmála dvacet měsíců. Dnes žije v polském exilu a stále sní o svobodném, evropském Bělorusku. Ví ale, že tato doba pozitivním změnám moc nepřeje:

„Spolupráce diktátorů sílí, a pokud Vladimir Putin brzy neskončí, pokusí se jednou zabrat i vás.“

Běloruský aktivista Andrej Sannikov v březnu 2024. Foto: Profimedia

Gagarin a Nedomanský

Bylo to téměř na den přesně rok po smrti diktátora Stalina. Dne 8. března 1954 přišel v Minsku na svět jeden z budoucích lídrů běloruské opozice Andrej Sannikov.

Roku 1961, kdy lidé na ulicích v Minsku oslavovali Gagarinův první let do vesmíru, Andrej navštěvoval elitní sovětskou základní školu č. 42 přímo naproti budově KGB, tedy instituce, se kterou měl mít do budoucna ještě hodně co do činění.

Invazi armád zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 Andrej příliš nevnímal, nemluvilo se o tom. Zaznamenal ale odsudek Václava Nedomanského, slavného českého hokejisty, který byl populární i v SSSR.

Beatles a jazyky

Na škole sice Andrej inklinoval k exaktním vědám, rozhodl se ale nakonec pro studium jazyků na nové překladatelské katedře minské univerzity. Znalost jazyků mladému studentovi mimo jiné otevírala cestu k zahraničním textům bez sovětské propagandy.

Porozumět západnímu světu a jeho lákadlům bylo jednou z jeho studijních motivací. Andrej Sannikov vzpomíná, jak se mu dostal do ruky singl Girl od skupiny Beatles a jak litoval, že nerozumí textu. Okno do světa západní populární hudby mu otevíral i československý časopis Melodie, který odebíral.

Každopádně ale znalost cizích jazyků Andreji Sannikovovi umetla cestu k slibné kariéře v tehdejším SSSR. Jako tlumočník vyjížděl pracovat na místa, kde sovětští inženýři budovali továrny.

Rok strávil v Pákistánu, skoro dva roky v Egyptě v blízkosti Asuánské přehrady. „Byly za to mizerné peníze, žili jsme na ubytovnách v poušti a nesměli se ani samostatně pohybovat po Egyptě,“ vzpomíná Andrej Sannikov na podmínky sovětského pracovního pobytu. Šlo ale o prestižní zaměstnání.

Práce snů v rozkládajícím se SSSR

Ještě lepší práci získal na přelomu let 1979/1980 po návratu do Minsku. Ve Společnosti přátelství a kulturních vztahů s cizími zeměmi měl mimo jiné na starosti vítání a dohled nad kulturními delegacemi, které do tehdejšího sovětského Běloruska přijížděly.

„Byl to propagandistický nástroj řízený Moskvou,“ hodnotí to dnes Andrej Sannikov. „Ale já jako Bělorus jsem byl rád, že můžu propagovat naši běloruskou kulturu.“ Na druhou stranu samozřejmě styk s cizími státními příslušníky včetně umělců byl v dobách SSSR pod drobnohledem tajných služeb, které ho patřičně vytěžovaly.

Pár let poté, co roku 1982 zemřel Leonid Brežněv, začalo v SSSR období společenských a politických změn známých jako perestrojka, přestavba. Během té Andrej Sannikov studoval na sovětské diplomatické akademii MGIMO v Moskvě, kde si zároveň užíval výdobytky celkové liberalizace – nové informace, filmy, časopisy.

Po škole nastoupil v Minsku na běloruské ministerstvo zahraničí. (Národní ministerstva zahraničí měly v rámci SSSR jen dvě svazové republiky – Bělorusko a Ukrajina.)

„Bylo to ministerstvo jen na oko. Měli jsme sedmadvacet zaměstnanců, nás diplomatů tam bylo jedenáct,“ vyčísluje Andrej Sannikov.

„Obstarávali jsme jen dva konzuláty, a to v Polsku a v NDR. Byla to práce snů. Nebylo moc co dělat a člověk mohl cestovat do ciziny.“

O svých hodnotových postojích během perestrojky říká Andrej Sannikov následující:

„Totalitní SSSR před našima očima kolaboval. Nebyl jsem disident, ale neměl jsem rád sovětské kulturní produkty. Četl jsem Aksjonova, Solženicyna, poslouchal západní muziku. Nedíval jsem se na Západ propagandisticky, ale intelektuálně. Perestrojku jsem uvítal.“

Nezávislost a Lukašenko

S rozpadem SSSR a běloruskou nezávislostí v roce 1991 se situace změnila. Práce na běloruském ministerstvu bylo najednou hodně, zkušenosti chyběly. Sannikov byl jedním z mála diplomatů, na které se nový stát mohl spolehnout.

Mezinárodně nejdůležitější byla v té době otázka jaderného i konvenčního odzbrojování, tedy konkrétně likvidace sovětských zbraní na území Běloruska či jejich odvoz mimo něj. Vyjednávání za Minsk vedl právě Andrej Sannikov, nakonec i v pozici náměstka ministra zahraničních věcí.

„Zastupoval jsem zájmy Běloruska, ale i ke spokojenosti USA,“ vzpomíná. Tehdy se ale psal rok 1996 a Andrej Sannikov už tušil, že chce na své diplomatické funkce rezignovat.

V roce 1994 totiž vyhrál prezidentské volby budoucí běloruský diktátor Aleksandr Lukašenko. „Lukašenka jsem předtím neznal, ale věděl jsem hned, že to bude hrůza,“ vzpomíná na tu dobu Andrej Sannikov.

„Já ho nevolil, volil jsem Pazniaka (Zianon Pazniak, předseda Běloruské lidové fronty, křesťansko-demokratický národovecký politik a vědec, pozn. red.).“

„Charta 97“

Výsledky běloruského referenda v roce 1996 Lukašenkovu moc a postavení ještě posílily. Pracovat pro režim, který vykazoval stále výraznější diktátorské rysy, už Andrej Sannikov nechtěl. Funkce náměstka ministra zahraničí se vzdal ještě před referendem, ale vláda se to dlouho snažila zatajit.

Rezignaci přijali až poté, co osobně zašel do ministerské kanceláře a pohrozil tiskovou konferencí a rozhovorem pro ruskou televizi (ruská média byla tehdy ještě svobodná).

Sannikov ale zůstával veřejně činný i v opozici. Dostával nabídky na členství v opozičních stranách, figuroval ve stínové vládě. Nejdůležitějším ale bylo Sannikovovo angažmá v rodící se iniciativě Charta 97.

„Tehdy zatkli běloruské novináře Pavla Šeremeta a Dmitrije Zavadského. A my jsme se bavili o tom, co by se dalo udělat nejen pro propuštění těch novinářů, ale také pro organizování odporu proti celému režimu. A přišli jsme s nápadem Charty 97, protože to bylo v roce 1997, dvacet let po československé Chartě,“ vzpomíná Andrej Sannikov na iniciativu opozičních politiků a aktivistů, kteří se scházeli často přímo v jeho vlastním bytě.

Kdo přišel s nápadem na název Charta 97, si už nepamatuje, ví ale, že text deklarace sepsali všichni společně.

„V tomto krátkém prohlášení bylo napsáno, že myšlenka komunismu je ve střední Evropě stále živá, a my se s ní chceme vypořádat. Byli tam lidé různých politických názorů, skupiny občanské společnosti. Rozhodli jsme se spojit. Zapojili jsme nezávislé novináře do distribuce těch textů a sběru podpisů. A mělo to okamžitý úspěch. Lidé chtěli vidět u opozice jednotu a srozumitelnost. A tu v té době představovala Charta 97.“

Disident

Andrej Sannikov se stal výraznou tváří běloruské opozice, podílel se na protestech a demonstrativních akcích.

„Fungovalo to tak, že pod protest se vždy jeden z nás oficiálně podepsal, a potom si za to šel sednout do vězení,“ popisuje. Zatímco za spolupořádání Pochodu za svobodu v roce 2000 Sannikov trestán nebyl, po Pochodu za lepší život (tento slogan Lukašenkův režim ohodnotil jako protistátní) byl v roce 2003 okamžitě zatčen, bleskurychle odsouzen a strávil patnáct dní ve vazební věznici Okrestino.

V prezidentských volbách roku 2006 byl jednotným kandidátem opozice Aljaksandr Milinkievič, kterého tehdy Sannikov podporoval. Podle něj se ale neprokázal jako vhodný lídr poté, co zmanipulované volby opět opanoval Lukašenko.

Kandidát na prezidenta

Asi i proto se nechal „přemluvit“ ke kandidatuře v roce 2010. „Řekli mi, že jsem na řadě,“ říká napůl žertem. V těchto volbách se sice ucházela o zvolení celá plejáda opozičních politiků, Andrej Sannikov z nich ale byl zřetelně nejsilnější, ačkoli nakonec podle oficiálních výsledků měl získat jen 2,45 procenta hlasů.

„Setkávali jsme se s mnoha lidmi, velmi dobře jsme organizovali sběr podpisů a bylo vidět, že naše stánky pro sběr podpisů přitahují lidi a stojí se na ně fronty. Pokud byli poblíž Lukašenkovi lidé, neměli u stánku nikoho. Naši lidé jim dokonce dávali horkou kávu a čaj,“ vzpomíná Sannikov na kampaň v roce 2010.

„Využíval jsem všechny příležitosti mluvit před publikem. Hodně jsem cestoval a hodně cestoval i můj tým. Věřím, že právě proto se s námi spojovala tak velká očekávání ve společnosti. Proto Lukašenko hned ve volební den použil sílu, což nikdy předtím neudělal.“

Zbit a zatčen

Zřetelně zmanipulované výsledky voleb podnítily v roce 2010 masové protesty. I Andrej Sannikov se vydal do centra Minsku, společně se svou manželkou, novinářkou Irinou Chalip.

„Přišli jsme na náměstí a začali mluvit a vyzývali jsme lidi, aby se k nám přidali. Říkali jsme, že chceme změnu. Všechno bylo docela v klidu, tak jsme se rozhodli jít k sídlu vlády na jiné náměstí, přes centrum Minsku,“ vzpomíná Andrej Sannikov.

„A pak se objevila policie. Lidé začali utíkat, policisté je bili, už tekla krev. Já jsem byl také zmlácen a jeden přítel a moje žena mě odvedli k nejbližšímu autu, vyrazili jsme do nějaké nemocnice. Když jsme jeli po Vítězném náměstí, tak nás zastavili, znovu zbili a zatkli.“

KGB

Andrej měl zranění na obličeji, na jednu nohu se nemohl postavit. Přesto oba manžele odvezli nejprve do vazební věznice Okrestino, Andreje potom do věznice KGB naproti jeho bývalé základní škole.

Doufal, že alespoň jeho manželku brzy propustí. I tu ale zadržovali řadu týdnů, po které se o jejich dva a půl ročního syna starali prarodiče. KGB se dokonce pokusila jednou syna unést z mateřské školky a odvézt ho do sirotčince.

Navzdory všemu příkoří ale Andrej Sannikov vzpomíná i na „hodné“ bachaře – starší muže, kteří ho potají podpírali, když se nikdo nedíval, či dokonce na manželku důstojníka KGB, která mu do ucha šeptala slova podpory.

Když se po pár dnech jeho noha, která nakonec nebyla zlomená, trochu zhojila, začaly výslechy. Zranění chránila Sannikova před nejtvrdšími formami výslechu, to ale neznamená, že by ho sem tam někdo do bolavé nohy nekopl nebo že by na něm nezkoušeli metodu „vlaštovka“, kdy vyslýchanému zvednou ruce za zády a nutí ho, aby se plazil.

První dva měsíce Andreje Sannikova zadržovali tzv. incommunicado, tedy bez kontaktu s vnějším světem. „Nikdo na vás nemyslí a nevzpomíná,“ tvrdili mu.

Rychlokurs gulagu

Po pěti měsících od zatčení na jaře 2011 se mohl přesvědčit o opaku. Začal proces, který zprvu vnímal jako úlevu – seděl totiž konečně mezi lidmi, z okna hleděl na důvěrně známou scenérii z dětství.

V sále také viděl řadu známých, i matku a bratrance. Jak ale říká, proces sám byl „výsměchem“. Andrej Sannikov byl obviněn z organizování masových nepokojů a odsouzen na pět let ve vězeňské kolonii.

Andreje Sannikova čekal dlouhý pobyt v nejrůznějších věznicích a kárných táborech po celé zemi. „Byl to rychlokurz gulagu,“ říká Andrej Sannikov a popisuje, kde všude byl: v Minsku ve věznici KGB i věznici ministerstva vnitra, v Mohylevu, ve Vitebsku, v trestaneckých koloniích Bobrujsk a Novopolock.

Někde byl vězněn na samotce, jinde v cele bylo deset vězňů najednou, jinde dokonce až čtyřicet. Kontakt s vnějším světem byl zakázán, ale spoluvězni mu na jednom místě obstarali dokonce rádio, na kterém poslouchal Svobodnou Evropu.

Žádost o milost

Osud rodiny ležel Andreji Sannikovovi na srdci po celou dobu věznění. Nejprve odmítal spolupracovat s vyšetřovatelem, ale pod pohrůžkami újmy na zdraví ženy či syna nakonec souhlasil.

„Znal jsem povahu těchto lidí a věděl jsem, že nelžou, když vyhrožují, že budou zabíjet, mrzačit nebo dělat hnusné věci vaší rodině.“

I proto byl Andrej Sannikov od začátku přesvědčen, že se nebude za každou cenu bránit žádosti o milost.

„Problém byl v tom, že jsem ji musel napsat dvakrát. Když jsem to napsal, zatímco mě drželi v izolaci, snažili se to utajit. Čas plynul a žádná reakce nepřicházela. Tak jsem pochopil, že se mnou mají nějaké další plány, a dostal jsem strach. Byl jsem držen na samotce, nesměl jsem s nikým komunikovat, i když jsem to napsal podruhé. A tak jsem křičel. Na samotkách poblíž byli další vězni. Když jsem ráno při obvyklé kontrole odevzdával ten papír, křičel jsem, že jsem ho napsal. Tak, aby to slyšeli i ostatní.“

Propuštění a odchod

Bylo to ve Vitebsku 14. dubna 2012 na Velikonoce. Andreje Sannikova si předvolali, vypadalo to na další transfer do jiné věznice. V administrativní budově mu ale dali podepsat propouštěcí formulář, jeho žádosti o milost bylo vyhověno.

Ve vězeňském mundúru ho nechali o samotě na vitebském vlakovém nádraží, telefonní kartu mu vydali až na opakovanou žádost.

Po návratu domů ale nemohl sehnat práci, prezident Lukašenko navíc hrozil, že ho dá znovu zavřít. Když dostal od velvyslanectví USA varování, že se na něj chystá úkladná vražda, Andrej Sannikov se rozhodl odejít ze země. S pomocí přítele přešel hranici, nechce však prozradit jak.

„Bylo to legální, byť nenápadné,“ říká a naznačuje spojitost s faktickou neexistencí hranice mezi Běloruskem a Ruskem. Prostě se najednou ocitl v Litvě, poté odjel za sestrou do Londýna. Doufal, že se bude moct brzy vrátit, ale nestalo se tak. A za současné vlny represí, které následovaly po pokusu o pokojnou revoluci v roce 2020, je to naprosto vyloučeno.

Sen o evropském Bělorusku

Dnes se Andrej Sannikov stále snaží podporovat běloruskou demokratickou opozici, občanskou společnost v Polsku. Ale je to těžké.

„Diktátorské režimy je třeba svrhnout hned na začátku, jinak posilují a situace je stále horší a horší. Lidé dnes v Bělorusku trpí víc než kdy předtím,“ říká.

Naději ale neztrácí: „Mám jasnou vizi evropského Běloruska. Co je pro Bělorusko lepší – totalita, či svobodná evropská společnost? Odpověď je jednoznačná. Chci Bělorusy v Evropě. Ale musíte pochopit jednu věc – žádná země se dnes nezbaví diktátora sama o sobě. Může přinášet oběti na životech, ale bez vnější pomoci je to prostě nemožné.“