Spor mezi společností Diag Human a Českou republikou získal opět nový rozměr. Soud ve Vídni uznal nároky firmy Čechošvýcara Josefa Štávy na exekuci majetku ČR až do výše 14,5 miliardy korun na území Rakouska. Česká republika postup Diag Human označuje za nezákonný.

HlídacíPes.org má k dispozici kopii rozhodnutí, jehož stručné sdělení v překladu říká: „Rozsudek obvodního soudu v Lucemburku z 7.6.2019 se v Rakousku prohlašuje vykonatelným.“

Rozhodnutí rakouského soudu potvrdilo na dotaz HlídacíPes.org české ministerstvo zdravotnictví, které ve sporu s Diag Human zastupuje stát.

„Česká republika podá odvolání proti rozhodnutí rakouského soudu, kterým bylo lucemburské rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné v Rakousku, a bude se bránit jakékoli exekuci, která by byla v této souvislosti nařízena. Jsme přesvědčeni, že ze strany společnosti Diag Human se jedná o nezákonný postup,“ říká mluvčí ministerstva David Šíma.

Faksimile dokumentu vídeňského soudu (datován 12.12. 2019):

„Rozsudek obvodního soudu v Lucemburku ze 7.6.2019 je pouze validačním rozhodnutím, kterým bylo ponecháno v platnosti obstavení účtů dříve nařízené v Lucembursku. Uvedený rozsudek, který je mimochodem v Lucembursku předmětem odvolání, nestanoví ČR žádnou platební povinnost, kterou by proti ní mohla společnost Diag Human vymáhat,“ argumentuje Šíma.

Exekuce všude po Evropě?

Zmíněný rozsudek z Lucemburska pravomocně uznal nárok Diag Human na náhradu škody za překažený obchod s krevní plazmou, respektive na výplatu peněz na základě arbitráže z roku 2008.

Ta přiřkla firmě Diag Human celkem 8,9 miliardy korun (za dalších 11 let se kvůli úrokům požadavek zvýšil na současných cca 14,5 miliardy Kč).

Česká republika tento verdikt neuznala a přezkumný arbitrážní senát následně závěr předchozích rozhodců zrušil. Tento výrok naopak neuznal Diag Human, který poté spor přenesl do zahraničí na základě mezinárodní Newyorské úmluvy o uznávání výkonu cizích rozhodčích nálezů.

Nyní právníci Diag Human tvrdí, že se pohledávka stala „evropským exekučním titulem, vykonatelným v celé EU“.

Jde o nařízení zvané Brusel I. V něm se lze mimo jiné dočíst, že: „(…) soudní rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo nutné vést zvláštní řízení“ a že „soudní rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, je vykonatelné v jiném členském státě, aniž by bylo nutné jakékoliv prohlášení vykonatelnosti.“

Česká republika rozporuje to, že by se výklad tohoto nařízení vztahoval i na spor s Diag Human.

„Je to tečka za spory vedenými v zahraničních jurisdikcích podle Newyorské úmluvy. Cokoli dalšího nebude společnost komentovat,“ říká právní zástupce Diag Human v Česku Jan Kalvoda.

Verdiktem vídeňského soudu se ale obecně otevírá možnost exekuce českého majetku v Rakousku. V mnohém to připomíná situaci z května 2011. Tehdy Okresní soud ve Vídni nechal na návrh Diag Human exekučně zabavit tři cenná česká umělecká díla, obrazy Tanečnice od Vincence Beneše a Dvě ženy od Emila Filly a bronzovou plastiku Objímající se od Otto Gutfreunda.

Rakouský soud ale nakonec s poukazem na to, že spor mezi Diag Human a Českou republikou není u konce, exekuci zrušil. Nyní Diag Human operuje v Rakousku novým exekučním titulem.

Ministerstvo ve střehu

České ministerstvo kultury je proto ve střehu. „Spor v kauze Diag Human vede ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo kultury je součinné v těch záležitostech, které se týkají státního kulturního majetku a pokusů o jeho zabavení,“ říká mluvčí Michaela Lagronová s tím, že ministerstvo situaci průběžně sleduje a „v reakci na dosavadní vývoj kauzy již v minulosti přijalo systémová opatření“.

Právě na základě pokusu o exekuci uměleckých děl z roku 2011 zavedlo ministerstvo – u uměleckých předmětů ve vlastnictví státu nad hodnotu 500 tisíc korun – povinnost doložit před jejich přesunem do zahraničí dokument „snižující riziko zabavitelnosti těchto předmětů“.

Jde o takzvanou Immunity from Seizure, kterou cílový stát deklaruje „nezabavitelnost konkrétních předmětů ve vlastnictví jiného státu na základě vlastní národní či mezinárodní legislativy“.

Ministerstvo kultury odkazuje i na úmluvu OSN „o výsostných imunitách států a jejich vlastnictví“ z roku 2004. Ta má poskytovat ochranu majetku, který „je součástí výstavy předmětů vědecké, umělecké nebo historické povahy, a nejsou dány na nebo zamýšleny pro prodej“.

Na jejím základě je pak dvoustranně uzavírána „Deklarace k jurisdikčním imunitám kulturního majetku státu“, která hovoří o „nezabavitelnosti kulturních statků v majetku jiného státu, pokud byl do země dovezen z nekomerčních důvodů“.

„Nikdy nemůžeme zcela vyloučit pokusy o zadržení zapůjčených uměleckých děl, byť protiprávní. Nicméně ČR by v takovém případě využila všech možností k ochraně svého kulturního majetku podle mezinárodního práva a národní legislativy,“ konstatuje Michaela Lagronová.