Designér se soudí se Škodovkou: Vzalo mi to elán, ale už jsem tak hluboko, že nemůžu přestat

„Šel jsem do toho s vírou v lidskou slušnost. Místo toho sleduji, jak si u soudu lidé ze Škodovky najednou nic nepamatují,“ rekapituluje Vladislav Vovkanič svůj sedmiletý spor se Škodou Auto. Když v roce 2010 představil své návrhy možné podoby SUV aut včetně dynamicky vyhlížejících ráfků kol designérskému týmu Škodovky, netušil, že přijde mnohaletá soudní tahanice to, jak moc se tuzemský průmyslový gigant jeho nápady inspiroval.

Pustit z hlavy svůj již sedm let trvající spor se Škodou Auto je pro Vladislava Vovkaniče těžké. „Zrovna nedávno jsem zaparkoval vedle vozu Cupra, co měl úplně stejné ráfky kol, jaké jsem představil designérskému týmu v Mladé Boleslavi už v roce 2009,“ říká. Koncernový Seat se Vovkanič žalovat nechystá, ve sporu se Škodou Auto – i přes dosavadní soudní neúspěchy – ale pokračovat chce.

Počátkem léta dostal Vovkanič zprávu, která ho nepotěšila: Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl a zamítavým rozsudkem pražského Vrchního soudu se zabývat nebude. „Výhra to není určitě, ale není to ještě ani prohra. Možnost ústavní stížnosti je zatím otevřená, argumenty pro ni jsou. Pracujeme na tom s právníkem. Můžeme pak dojít až k Evropskému soudu. Už jsem v tom tak hluboko, že to budu muset dotáhnout až do konce,“ říká.

Škoda Auto se ale dalšího pokračování sporu příliš neobává. „Vzhledem k povaze věci a průběhu řízení neshledáváme žádný důvod, o který by mohl žalobce opřít stížnost k Ústavnímu soudu. Hypoteticky nelze podání ústavní stížnosti vyloučit, stejně jako v jakékoliv jiné soudní věci,“ podotýká mluvčí automobilky Michaela Sklenářová.

Spor je to unikátní

Podstata sporu zůstává stále stejná: v roce 2009, v době, kdy se v Mladé Boleslavi ještě nevyráběla velká auta typu SUV, rozpracoval Vovkanič několik návrhů na jejich možnou podobu, přidal i některé detaily jako byly dynamicky vyhlížející ráfky kol.

Své skici a kresby nabídl designérskému týmu Škodovky a jak zdůrazňuje, s jeho členy se v lednu 2010 osobně sešel v kanceláři v automobilce v Mladé Boleslavi a návrhy jim představil.

Laicky viděno, kresby z roku 2009 se nápadně podobají reálné podobě vozidel Kodiaq a Karoq, jež z výrobního pásu sjela zhruba o sedm let později. Podobně shodně se jeví některé typy disků kol. Vovkanič je přesvědčen, že inspirace jeho prací, kterou si v Boleslavi nechali k prostudování a až po dvou měsících zaslali zpět, je zjevná.

„Jedinec ale ve sporu s korporátem u soudu prakticky nikdy nemá šanci. Oni mají celou divizi právníků, prostředky, páky, tlaky, kontakty,“ konstatuje Vovkanič.

Škoda Auto trvá na tom, a dosud jí dávají za pravdu i soudy, že v právu je ona. Jak už dříve napsala v reakci na verdikt Krajského soudu, který Vovkaničovy nároky odmítl: „Potvrdilo se, že design obou modelů je prokazatelně dílem společnosti Škoda Auto a.s., které bylo vytvořeno zcela nezávisle a samostatně v jejím designovém oddělení.“

Firma ale připouští, že sporu věnovala odpovídající pozornost. „Byli jsme s ohledem na objektivně doložitelná fakta zcela přesvědčeni, že výsledek posouzení soudů se bude shodovat s reálným stavem věci, k čemuž nakonec opravdu došlo,“ říká Sklenářová s tím, že podobný druh sporů – žaloba za údajný plagiát – je raritní:

„S podobnými spory se nesetkáváme, protože designy všech modelů jsou díla naší společnosti, která jsou tvořena zcela nezávisle a samostatně v našem designovém oddělení.“

Jedinečná tvůrčí činnost

Vovkanič ví, že na kdyby se nehraje, ale kdyby prý mohl čas a některé kroky vrátit zpátky, udělal by to. Jednak by – jak říká – nebyl tak naivní a nedal své nákresy důvěřivě z ruky, aniž by si své autorství nějak pojistil. A když už situace dospěla do právní roviny, asi by prý už tolik netlačil na pilu.

„Asi bych s dnešními zkušenostmi jednal jinak. Cesta mimosoudního vyrovnání, které bylo na počátku ve hře, by určitě dávala větší smysl,“ říká.

Škoda Auto na první dotaz HlídacíPes.org nejprve připustila, že „téma mimosoudní řešení bylo otevřeno, ale nikdy nedošlo do pokročilejší fáze.“

Krátce poté přišlo ale od mluvčí Škoda Auto Michaely Sklenářové „upřesnění“ odpovědi – s opačným vyzněním: „Vzhledem k tomu, že jsme byli s ohledem na objektivně doložitelná fakta zcela přesvědčeni, že výsledek posouzení soudů se bude shodovat s reálným stavem věci, k čemuž nakonec opravdu došlo, tak jsme nikdy neuvažovali o jakémkoliv ústupku z naší pozice.“

Vovkanič tvrdí, že možnost mimosoudního vyrovnání existovala, ale rychle skončila poté, co žalující strana přišla s dosti silným požadavkem: na stažení škodováckých SUV z prodeje. „Škodovka to pochopila tak, že jsme jí tím vyhlásili válku,“ říká Vovkanič.

Za velkou chybu pak považuje i to, že akceptoval bez námitek návrh Škody Auto na určení soudního znalce a také to, že v rámci snahy protistranu přesvědčit o své pravdě předal předem právníkům Škoda Auto celé své portfolio týkající automobilů. „Umožnili jsme jim tím dokonalou přípravu,“ podotýká Vovkanič.

Přitom je stále přesvědčen o tom, že podoba jeho dřívějších návrhů a pozdější výrobní produkce Škody Auto nemůže být náhodná. „Vezměme si třeba jen ten můj návrh disků kol. Samotná skica má podobu reálného finálního produktu. To je i podle zkušených designérů, s nimiž jsem mluvil, neobvyklé,“ říká.

Soudní znalec, jehož posudek je pro soudy klíčový, byl ale jiného názoru. Konstatoval, že kresby předložené žalobcem „postrádají originalitu, nejsou autorským dílem a dílo nelze označit za jedinečnou tvůrčí činnost“. Návrh na revizní posudek soudkyně odmítla s tím, že na jménu znalce se obě strany původně shodly.

V odůvodnění rozsudku Krajského soudu, který později potvrdil i soud odvolací, se píše, že „žalované (Škoda Auto, pozn. red.) není známo, že by jí v lednu 2010 žalobce předložil kresby, které jsou předmětem žaloby, když tyto kresby žalobce žalované zaslal až dopisem ze dne 25. 5. 2017“.

Odhodlání s dávkou apatie

„Spor mě stál nervy, čas a pochopitelně peníze. Znalci, náklady řízení protistraně, právní zastoupení, cesty, tisk dokumentů… Bude to za ty roky někde kolem půl milionu korun,“ vypočítává Vladislav Vovkanič, pro nějž jde o velkou sumu. Živí se hlavně jako misijně-pastorační pracovník a pomocný kazatel ve sboru Bratrské jednoty baptistů na Praze 3.

„Vedu liturgie, podílím se na svatebních i smutečních obřadech. Kromě toho vypomáhám v Domově seniorů, vedu výtvarný kroužek,“ shrnuje Vovkanič s tím, že druhá část jeho zájmu – výtvarná práce – zůstává i vlivem dlouhého soudního sporu v pozadí.

„Výtvarné tvorbě se teď věnuji jen málo. Ten spor mi vzal hodně elánu a já k tvorbě potřebuji spíše ztišení, klid, tvůrčího ducha. Když pak znalec u soudu vykládal, jak vůbec nerozumím designu a celkově dehonestoval mou práci, to vám nepřidá. Z toho jsem byl úplně v šoku,“ říká muž původem z Ukrajiny. V Praze ale žije už od roku 1994 a dlouhé roky má již české občanství.

„Šel jsem do toho s vírou v lidskou slušnost. Místo toho sleduji to, jak si u soudu lidé ze Škodovky najednou nic nepamatují, všechno mají zamlžené, nejasné, nevědí, zda jsme se potkali, a když ano, o čem jsme mluvili. U soudu říkali, že moje skici nejsou datovány, že některé z nich viděli poprvé až v roce 2017 a že jim ty kresby, co jsem jim představil, už tehdy připadaly podprůměrné,“ zlobí se Vovkanič.

Možná i to je důvod, proč ve sporu hodlá pokračovat: „Navzdory tomu, co jsem s tím už zažil, jsem rád, že jsem do toho šel. Odhodlaný jsem nadále, i když připouštím, že je v tom už i dost apatie.“