Dalším útokům se nevyhneme. Se zvráceným islámským extremismem musí Evropa aktivně bojovat
Španělsko dlouhodobě čelí hrozbě terorismu jak z řad separatistů, tak islámských extremistů. Od roku 2004, kdy stoupenci al-Kájdy spáchali v Madridu dodnes nejkrvavější útok v Evropě, zadržely španělské úřady stovky podezřelých teroristů a překazily řadu plánovaných útoků.
V současné době Španělé sledují přibližně 1000 podezřelých z teroristických aktivit. Poslední události v Barceloně tak představují smutnou, ač ne překvapivou připomínku reálné hrozby v zemi.
Útoky ve Španělsku zejména poukazují na širší problém mezinárodního vlivu islámského extremismu, jehož stoupence pohání touha nastolit totalitní teokracii založenou na násilně politickém vnímání islámu. Militantní organizace a jednotlivci hlásící se k této ideologii každoročně vraždí tisíce lidí po celém světě.
Finsko, Německo, Švédsko…
O jejich mezinárodním charakteru svědčí i útok ve Finsku, který následoval krátce po těch ve Španělsku. I Finové se s rostoucím problémem islámského extremismu potýkají dlouhodobě. Již v roce 2014 ředitel finské bezpečností informační služby Supo označil za nejvážnější hrozbu možnost útoků ze strany jednotlivců loajálních islámskému extremismu.
V listopadu 2016 Supo uvedla, že ze země vycestovalo alespoň 80 zahraničních bojovníků. Mezitím se počet sledovaných potenciálních teroristů v zemi mezi lety 2012 a 2017 zvýšil o 80 %. Situace je podobná ve Velké Británii, Francii, Německu, Švédsku a dalších zemích, kde k násilí ze strany islámských extremistů dochází každých pár měsíců.
Krvelačné aktivity islámských extremistů v Evropě a Severní Americe v tomto ohledu nepředstavují jejich obranu před expanzivním Západem, ale naopak – expanzivní agresi proti Západu. Útoky jsou vedeny proti bezbranným civilistům, a to i v zemích, které se v převážně muslimských zemích angažují minimálně.
Právě zasažené Finsko například v rámci koalice proti takzvanému Islámskému státu posílá humanitární pomoc, ale odmítá se angažovat použitím síly. Džihádistické organizace jako Al-Kájda nebo ISIS však otevřeně přiznávají svou touhu podmanit si celý svět.
Rozšířit sféru vlivu
Většina obětí džihádismu pochází ze zemí s převážně muslimskou populací, kde se islámští extremisté dlouhodobě snaží vybudovat trvalá útočiště, ze kterých by následně mohli rozšiřovat svou sféru vlivu.
Související články
Islámský stát: Cesta k moci. Krutost jako prostředek k dosažení cíle
Tyto globální ambice vyvrcholily vzestupem ISIS, který usiloval o stmelení sympatizujících islámských extremistů do jednoho bloku. Vyhlášení chalífátu Abu Bakr al-Bagdádím v roce 2014 přilákalo tisíce zahraničních bojovníků z celého světa a řada organizací v jiných regionech mu přísahala věrnost. Od té doby došlo v Evropě k řadě teroristických útoků ze strany ISIS nebo jeho obdivovatelů. Podle předběžných událostí mezi ně patřili i pachatelé masakrů ve Španělsku a Finsku.
Neodmítat boj
Díky skvělé práci mnoha zemí – včetně České republiky – ztrácí ISIS v současné době územní celistvost a perspektivu. Přetrvává ale původní problém s popularitou islámského extremismu, jež pro ISIS a další podobné organizace vytváří podhoubí.
Měli bychom proto hledat odpovědět na to, jak můžeme této ideologii čelit. V první řadě je nutné ji správně pojmenovat a její stoupence izolovat stejně, jako to děláme v případě stoupenců jiných forem extremismu.
Islámský extremismus a jeho zvrácené hodnoty je třeba nejen kolektivně odmítnout, ale aktivně jej potlačovat. To platí zejména v oblastech, kde islámský extremismus již zakořenil, včetně západní Evropy.
Není to nic, co se dá zvládnout „přes noc“. V této válce budeme ještě dlouhou dobu a neobejde se bohužel bez dalšího utrpení. Odmítnout boj ale na seznamu možností není.
Jan Stehlík je analytikem think-tanku Evropské hodnoty, zaměřuje se na islámský extremismus a terorismus
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
16 komentářů
Tak k tomu, co se tady píše… Tak ano, ty útoky v Madridu v r. 2004 (které tehdejší španělská Aznarova vláda, v době těsně před volbami, cíleně zpočátku sváděla na baskickou separatistickou ETA) byly nakonec dány do přímé souvislosti s tehdejším španělským vojenským angažmá v Iráku – převládla zhruba taková filosofie, že „v Madridu jsou cca 200 zabitých a v Bagdádu jsou zabitých tisíce“; prostě jako standardní válka, „oko za oko, zub za zub“. Španělsko následně, již pod novou socialistickou vládou, své jednotky z Iráku stáhlo. – – – Ale k tomu, že „i Finové se dlouhodobě potýkají s rostoucím problémem islámského extremismu“… Tak samozřejmě, můžeme se ptát, co je míněno tím „dlouhodobě“, ale když tak nejvšeobecněji srovnáme Španělsko a Finsko pokud jde o jejich vztahy s muslimy, naskýtá se jeden obrovský rozdíl. Španělé (příp. i Katalánci, což dodávám úmyslně kvůli Barceloně) jsou prakticky sousedé muslimů (o přímém sousedství lze hovořit v případě Maroka, daleko to není do Alžírska…). O nějakém vzájemném prolínání, intenzivních kontaktech a konfliktech tu lze hovořit jako o zcela tradiční věci… Samozřejmě, mohli bychom se časově vrátit až do 8.století, kdy se muslimové ze severní Afriky vylodili na Pyrenejském poloostrově, aby nakonec poslední muslimský stát na dnešním španělském území padl zase pod náporem křesťanů až v r. 1492. – – – Ale co tak najednou pojí, případně rozděluje zrovna Finy na jedné a muslimy na druhé straně? Někdy v r. 1990, nedlouho po zhroucení komunismu ve východní části Evropy, se jeden rozhlasový pořad (tuším, že na Svobodné Evropě) věnoval napětí, které tehdy doutnalo v Rumunsku mezi většinovými Rumuny a početnou maďarskou menšinou – a právě zrovna Finsko bylo předkládáno Rumunsku jako vzor bezproblémového vnitřního soužití jednotlivých etnik na jeho území. Samozřejmě, ve Finsku kromě Finů se jednalo o případ docela početné švédské a laponské (saamijské) menšiny. Lze předpokládat, že počet nějakých trvalých přistěhovalců z muslimských zemí (jejichž komunity byly už dost početné ve Francii, Německu atd. atd.) ve Finsku byl tehdy ještě leda zcela minimální. – – – Co tímhle chci říci? Zdůrazňuji, že nechci zastávat nějaké paušální xenofobní postoje vůči muslimům a muslimským národům jako takovým, ale… Jestliže se dnes zrovna Finsko potýká už docela dlouhodobě s problémem islámského extremismu, čeho to je primárně důsledek? Řekl bych, že v první řadě nějakého potrhlého postmoderního multikulturalismu, nějaké posedlosti, aby v každé evropské zemi byla nějaká muslimská komunita… Posedlosti, o níž mohu mít podezření, že k jejímu pravému základu přispívá např. i rozdíl v natalitě mezi evropskými a muslimskými národy (nakonec, proč tu není posedlost opačná, aby muslimské země byly intenzivněji kolonizovány příslušníky evropských národů?), ještě spíše než eticky formulovaná starost o nešťastné uprchlíky (u nichž by se přece dal často předpokládat jen dočasný azyl). – – – Za stávající situace, se vzestupem radikálního islamismu v islámském světě (ke kterému ovšem už tak trošku patří i západní část Evropy) a dalšími jevy, se vůbec nemůžeme divit, že se státy V4 vehementně brání jakékoliv (a jmenovitě) muslimské migraci.
Pokud jde o to poslední slovo, mělo být spíš „imigraci“.
Dovede si někdo představit islámský terorismus v Severní Korei nebo Číně-? EU byl výborný projekt ale předčasný. Není ostudné si přiznat chybu. Je ostudné chyby opakovat aby se u moci udrželi draze placení úředníci a neschopné vlády. Evropa se musí vrátit ke svým kořenům. To znamená dobře střežené státní hranice a v každé zemi jen původní obyvatelé se svou vírou nebo bez ní. Po Evropě se nesmí svobodně producírovat žádní náboženští vrazi. Chce to nepopulární činy místo keců. V opačném případě Evropa zanikne nejen díky náboženským fanatikům ale i díky Rusku, Číně a S. Korei, kterým současný stav vyhovuje.
Proč si myslíte, že islámský extremismus v Číně neexistuje? To, že se o tom moc nepíše díky prakticky absolutní cenzuře a informace o tom jsou omezené, neznamená, že ho nemají. I když důvody pro něj jsou poněkud jiné než v Evropě. V Číně to je spíš naopak. Číňaná komunistická strana spolu s majoritou Chenů celkem brutálně utlačuje všechny ostatní etnické skupiny a náboženské minority. Což, ve výsledku způsobuje extremizaci tamní (nejenom) islámské komunity a výrazný nárůst islámského extremismu v posledních době.
I když porovnávat situaci v Číně a Evropě je nejméně zavádějící.
Celkově váš komentář je žblept člověka který nemohl ukončit základní školu nejméně z díky předmětu dějepis. Protože jinak by jste nemohl psát žvásty typu: V každé zemi jen původní obyvatelé.
Jestli bych se mohl zeptat, možná zná někdo odpověď, možná by to bylo na další článek. Jakým způsobem vlastně lze v Evropě aktivně bojovat proti islámským extrémistům? Já se bojím, že odpověď zní že nemůže a skrze své současné elity ani nechce. Je to dáno jednako dodržováním principů demokracie. A jednako tím, že tato válka je vedena asymetricky. To co je ze strany extrémního islámu (skrytou) válkou může Evropa právně považovat pouze za trestné činy a jen v rámci pravidel své justice – nikoliv proti nim bojovat, ale pouze je – individuálně a dosti zdlouhavě řešit. Vezměme si to postupně.
1. Presumpce neviny – neboli ani známé (z dřívějších akcí) či potencionální (po výcviku) islámské teroristy nelze v Evropě nijak eliminovat, preventivně zajištovat, dokonce (bez zvláštních důvodů ani odposlouchávat či provádět domovní prohlídky). Pouze – až potom co svůj teroristický čin provedou je možné je zadržet, podrobně jim čin prokázat, dodat jim právníka, a vést proti nim poměrně zdlouhavý soudní proces. Vzhledem k tomu že jejich útoky jsou obvykle sebevražedné,tak toto asi nikoho z nich neodradí. Navíc, jejich počty stoupají, útoky taky,..tak touto cestou je určitě neporazíme.
2. Svoboda názoru – platí i pro ně, takže mohou své nenávistné teze šířit a nesmí jim v tom být bráněno
3. Co je ještě horší, svoboda náboženského vyznání, po niž se skryjí veškeré činnosti ideologické diverze i nátlaku – a Západ proti nim nesmí, podle svých vlastních pravidel zakročit, dokud někoho ten konkrétní jedinec nezabije
Takže, co s tím? Zná někdo odpověď? Západ by musel najít tu odvahu a veřejně označit islám za zločinecký a totalitní, podobně jako nacismus, zakázat ho a dokonce nechat jeho vrcholné představitele soudit a trestat. A píšu, celý islám, protože když sklouzneme k výmluvě „islámský extrémismus“, a zeptáme se kdo k němu tedy patří, a lze proti němu uplatnit takový postup, odpověď bude náhle znít že nikdo..
ESLP už dávno označil „právo“ šaría za v rozporu s lidskými právy. Stačí to „jen“ začít vymáhat…
To je zas snůška lží a polopravd.
1/ Presumpce neviny chrání vás před zlovůlí vlády a vládních úředníků. První kdo by schytal její zrušení by byli lidé jako vy a já. Jako ta nevinná sestra z Rumburga, soused nenahrabaného úředníka kterému se zachtělo jeho zahrady …
2/ V Evropě není absolutní svoboda názoru (oproti např. USA). Rasistické názory a názory utlačující práva ostatních lidí jsou trestným činnem.
3/ Svoboda vyznání neznamená to, že můžete někomu vnutit svou víru silou. Naopak v Evropském kontextu existují zákony které nařizují státu poskytnout vzdělání a informace každému dítěti tak aby mohlo udělat *informované* rozhodnutí o svém vyznání. Pokud existuje problém tak v tom, že mnoho států v poslední době není příliš schopno toto dostatečně zajistit.
Celá ta panika kolem islámu je jen to, že pár srabů panikaří. Evropská kultura je silná a v přímém střetu s fundamentalismem a despocií vychází povětšinou jako výtěz. Pokud budeme důsledně dodržovat naše zákony a věřit v naši kulturu vzešlou z racionální diskuse nějaký islámští pomatenci nemají šanci.
Co nás doopravdy oslabuje je když namísto racionální diskuse vládne naší politice emocionální rozhodování na základě strachu a citových pseudofaktů.
Podívejte, se, já nyní nevedu diskuzi o (ne)správnosti těchto principů v demokracii obecně (i to by šlo), ale v rámci oné asymetrické války s islámem o které jsem psal. Proto taky nepožaduji jejich obecné zrušení, ale pouze označení islámu za totalitní a zločinný s možností vést proti němu zasáhnout.
A jestli snad tvrdíte že „Celá ta panika kolem islámu je jen to, že pár srabů panikaří. “ – po těch počtech obětí které už má radikální islám v Evropě na svědomí (nepočítaje mnohem více v jejich teritoriích), tak to už pomalu přebíráte bolševickou rétoriku, tam byl přece člověk *ovno na kterém nezáleželo.
Jinak samozřejmě máte pravdu v tom že “ Pokud budeme důsledně dodržovat naše zákony a věřit v naši kulturu „.. ale předpokládám že vidíte správně, to je právně to co Západ a jeho elity dnes nedělají. Je to vidět i na přístupu k migrantům kteří sem přicházejí ilegálně po statisících. Až po to , když jsou na základě islámských požadavků zakrývány křesťanské symboly..
První iterace běžného nechápání podstaty problému je v tom, že nejde o žádný „zvrácený islámský extremismus“, ale o důsledně vyznávaný islám. Rasseamt nebo SS jednotky taky nebyly projevem „zvráceného nacistického extremismu“, ale nacismu v čisté podobě.
Aktuální podoba náboženství a jeho kořeny jsou velice rozdílné věci. Kdyby to tak nebylo tak Vatikán je hlavním městem terroru a zhouby.
To je zajímavé přirovnání. Nicméně odpověď je že Vatikán nebyl nikdy hlavním městem teroru a zhouby a to právě proto že křestanské církve v jednotlivých zemích nebyly nikdy přímo a zcela podřízené Vatikánu Ale prováděly si (obvykle ve spojení s místní světskou mocí) svou vlastní autonomní náboženskou politiku – a to mimochodem včetně toho teroru a zhouby vůči svým lokálním či sousedským oponentům.
Tak ono podobně je to i s islámem – zase neexistuje žádné jednotné oficiální známé centrum, které by prokazatelně řídilo militantní expanzi vůči Západu..
Když zmiňujete ty kořeny a ten Vatikán… Tak bylo by na nekonečný rozbor srovnávat teologické rozdíly mezi islámem a křesťanstvím, vývoj organizační struktury v islámu a v křesťanských církvích atd. Ale vzpomínám si na jeden rozhlasový rozhovor s Lukášem Lhoťanem (tedy Čechem, který kdysi konvertoval k islámu, později ho zase opustil a dnes tedy vystupuje jako jeden z takových protiislámských aktivistů). A on tedy jasně vysvětloval rozdíl mezi křesťanským a islámským světem pokud jde o otázku sekularizace, tedy ústupu vlivu náboženství na takový všeobecný život svých (třeba úplně náhodných) vyznavačů a vůbec celé společnosti. Podle něj byl v křesťanství proces sekularizace daleko jednodušší, protože křesťanství bylo původně náboženství jaksi v disentu, pronásledované státní mocí (v Římské říši), pak se tedy dostalo na vrchol (hlavně prostřednictvím římskokatolické církve), ale když pak svůj vliv (a moc) postupně opět ztrácelo, snadněji se s tím smířilo. V případě islámu by taková sekularizace, podle Lhoťana, byla daleko složitější, protože islám představoval od počátku dominantní, tj. panující, a navíc otevřeně expanzivní náboženskou doktrínu. Lhoťan tehdy řekl, že si dokáže i v muslimských společnostech představit sekularizaci obdobnou té, která proběhla ve společnostech křesťanských, ale jen za cenu nesmírně obrovského násilí a krveprolití. – – – Tak ono by tohle bylo asi také na polemiku. Nakonec, víme, že k různým sekularizačním trendům docházelo i v muslimských zemích, jakkoliv pod myšlenkovým vlivem Západu… – – – Nicméně, on (Lhoťan) tady samozřejmě poukázal na historické skutečnosti, právě na ty kořeny, které už jenom samy o sobě staví křesťanství a islám do odlišného světla. Ježíš Kristus a jeho apoštolové byli lidé jaksi „dole“, celé generace prvních křesťanů byli ilegálové, v podmínkách Římské říše brutálně pronásledovaní (vždyť se uvádí, jak je Římané házeli hladovým lvům atd.). Obrat nastal až ve 4.století – v r. 313 zlegalizoval křesťanství císař Constantinus Veliký a rozhodujícím bylo, že pak povýšilo v císařském Římě na státní náboženství, neboť to se stalo předpokladem pro jeho moc v evropském středověku. Ale až s těmihle změnami přicházela tedy ta obrovská moc římských papežů – a víme, že nakonec (když nepočítáme taková už dřívější specifika jako Arménie nebo Etiopie) ta nebyla všeobjímající ani v celém křesťanském světě, protože se od ní osamostatnila moc byzantských patriarchů (jejichž roli později svým způsobem převzali patriarchové moskevští), ještě později protestanti… Tohle všechno, stejně jako ta sekularizace, byly samozřejmě procesy trvající celá staletí. – – – Ale Prorok Mohammed se již za svého života stal v Arábii absolutním vládcem a dobyvatelem, který v první polovině 7.století položil základy obrovské arabské říše, chalífátu. Už tady je tedy ten zcela jasný faktografický rozdíl od Krista a celých generací prvních křesťanů.
Pokusil bych se trochu opravit teorii pana Lhoťana v jejím počátku. Totiž za vlády císaře Konstantina nebylo křesťanství v Římě legalizováno, legální zde bylo už dávno předtím, Řím byl totiž velice tolerantní vůči desítkám náboženství která existovala jak přímo v jeho hlavním městě. tak ale zejména mezi miliony lidí jeho provincií. Takže hlavní problém křesťanství bylo vymezit se proti těmto jiným náboženstvím. Ostatně – a stojí to i v Bibli, sám apoštol Pavel se hrdě hlásil k tomu že je římský občan a odvolává se při svém soudu k rozhodnutí římského císaře. Právě existence ohromné římské říše jemu a jeho následovatelům umožnila křestanství poměrně bezpečně a rychle šířit, doslova od Afriky až po Británii. Za vlády císaře Konstantina bylo skutečně prohlášeno za státní (a ostatní náboženství potlačena) – tudíž tehdy právě bylo provedeno ono spojení křesťanské církve a státu, jež se pak muselo zhruba za 2 000 let rušit formou sekularizace.
Jenže – jak známo, již za pár desetiletí potom podlehla západní římská říše barbarům a přestala existovat. Vliv křestanské církve se omezil na Konstantinem nově založenou východní Byzanc. Ta křesťanská Evropa jak jí známe dnes se začínala teprve znovu budovat od svých nově zakládaných států.. To byly právě ty procesy trvající řadu staletí, kdy nastupující monarchie užívaly křesťanství jako jednotnou ideologii legitimizující jejich vládu..
A taky se dá poměrně dobře odhadnout kdy ono ideové spojení státu a křesťanských církví skončilo a postupně docházelo k sekularizaci. Tou první etapou byl absolutismus, kdy si monarchie vytvořily vlastní mocenskou hierarchii (úřední ideovou i bezpečnostní), přestaly být závislé na stavech, i na ideové podpoře církve.
Tou druhou etapou byl nástup demokracie, kdy se začaly vlády střídat po každých několika letech, každá z nich založená na vlastní stranické ideologii. Čili potom se vliv církve jako jakési společné státní ideologie ztratil
A pak tu byla třetí etapa, komunistické státy střední a východní Evropy, kde byl její vliv na občany , zlomen úplně. I když, je nutné připomenout že u nás (nevím jak v jiných státech) komunistický stát omezenou existenci křesťanské církve dále zachoval a dokonce financoval, čímž jí umožnil přežít jako kulturní diaspory.
Btw, ještě k té poznámce, že by v římské říši museli křesťané žít na počátku v nějakém disentu a krutém pronásledování. To se týkalo jen určitých excesů za vlády šíleného Nera, který jak se traduje, kromě mučení křesťanů dal i zapálit Řím. .. Jinak jak jsem psal, byl Řím ke kultům svých provincií poměrně tolerantní – ovšem za předpokladu že uznávaly nadvĺádu Říma. To byl totiž právě ten jediný a hlavní zločin, za který mohl Pilát Ježíše odsoudit. Ono známé INRI vyryté na jeho kříži. Ježíš se zkrátka nemohl stát králem (nezávislé) Judeje, protože ta byla římskou provincií. Což ovšem sami Židé Pilátovi rádi připomněli…
Tak jistě, že už po většinu doby před Konstantinem bylo křesťanství v Římě tak nějak tolerováno, šířilo se po celé římské říši atd. Ale přesto, to brutální pronásledování křesťanů nebylo jen za Nerona (jak my dnes říkáme, už v 1.století), těch vln bylo i později více. On byl třeba i problém, že křesťanství s vírou v jednoho Boha se rozcházelo s tím tradičním římským polyteismem (a tak třeba, jak jsem teď nahlédl do Kroniky lidstva, série takových perzekucí nastala poté, co v r. 249 císař Decius nařídil veřejné skládání oběti římským bohům, což byl pro křesťany problém). Ale to jak píšete, že už za Konstantina Velikého bylo křesťanství prohlášeno za státní náboženství a ta ostatní náboženství potlačena… Tohle bylo spíš důsledkem procesu, který tedy, pravda, za Konstantina začal. Konstantin v r. 313 křesťanství oficiálně plně zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími (důsledek té předchozí vlny perzekucí), sám plně zasahoval do chodu křesťanské církve a ještě než sám zemřel (v r. 337), nechal se pokřtít. – – – Ale k tomu, co bylo dál… Ano, jak píšete, ta západořímská říše padla a křesťanská církev vládla v té východořímské (byzantské) říši, kde byl patriarcha v podstatě „pravou rukou“ císaře (později tohle plně zdědili Rusové, tandem car-moskevský patriarcha). Ale na tom Západě bylo podstatné, že ti noví vládci tzv. barbarských států, z germánských kmenů, postupně také přijali křesťanství – a úplně nejdůležitějším případem se stala říše Franků (vlastně jádro dnešní Francie a Německa), jejímž prostřednictvím se v 8.století dostalo naprosté politické autonomie římským papežům, jež vlastně byli dědici politiky starého Říma v jeho závěrečné fázi. Vždyť známým mezníkem byla korunovace franckého krále Karla Velikého ze strany římského papeže v r. 800. Tak se vytvořila symbióza moci papežů a císařů ve středověké Evropě (po francké říši, pokud jde o ty císaře, to zdědila ta německá římská říše, zvaná „Svatá“ od 12.století). Jenže jistě, jak naznačujete, s tím jak v Evropě sílily ty v podstatě národní státy, ta reálná moc papežů slábla. Dodal bych ale, že dnešní městský státeček Vatikán v Římě (vlastně jen náměstí sv. Petra a shluk budov okolo) je vlastně pozůstatkem papežského státu, který se ve střední Itálii vytvořil právě v tom raném středověku – a zanikl teprve v r. 1870, kdy ho anektovali Italové v rámci procesu svého národního sjednocení. – – – A jak píšete o těch etapách sekularizace… Ano, prvopočátek bych viděl už v tom posilování v podstatě národních monarchií. Později, v 16.století, k tomu hodně určitě přispěla protestantská reformace (stačí zmínit, jak se v jejím rámci vlastně naráz rozešel s Římem anglický král Jindřich VIII.). Pak myšlenky osvícenství v 18.století, které ovlivnily i absolutistické panovníky; a ještě o něco později, samozřejmě, když zmiňujete tu demokracii, podtrhl bych hlavně liberalismus, s odlukami církve od státu apod. To, že třeba dnes ve Francii mají křesťanství a islám úplně stejné právní postavení (protože stát je nábožensky úplně neutrální), to je výsledek situace, ke které se tam dospělo už v r. 1906 (také se tady psalo v jednom článku). – – – A konečně, k tomu komunismu… Ona ta situace jako u nás, tedy eliminace vlivu náboženství na společnost a zároveň tendence k úplnému podřízení církví státu (straně), byla víceméně asi podobná i v ostatních evropských komunistických zemích. Vždyť třeba i v Rusku/SSSR (kde tedy výchozí situaci byla odlišná od nás vzhledem k tomu „byzantskému dědictví“), je známo, tedy po obrovských protináboženských kampaních po r. 1917, jak v období druhé světové války Stalin vytvořil určitou symbiózu s pravoslavným moskevským patriarchou (samozřejmě, nelze to srovnávat s tím, jak to bylo za carismu, a co se dnes zčásti připomíná v případě Putina). Jedinou vyloženě ateistickou zemí se někdy v 60.letech prohlásila Albánie Envera Hodži (tehdy ovšem už dost izolovaná od sovětského bloku), což postihlo, vzhledem k náboženskému složení v této zemi, jak místní křesťany (katolíky i východní křesťany), tak muslimy – církev v ilegalitě, zavřené kostely i mešity…
Já jen když to po sobě čtu, tak k tomu Karlovi Velikému a korunovaci v r. 800 bych měl pro úplné vysvětlení dodat, že šlo o korunovaci (a vlastně povýšení) z krále na císaře.