Německo začíná po původnímu nadšení čínské investice a jejich strategická rizika důkladně prověřovat. Pokud se náš západní soused rozhodne zásadně zbrzdit vlnu čínských akvizic ve strategických odvětvích, Čína  zvýší tlak na státy střední Evropy, aby se přes jejich firmy k německým technologiím nakonec tak či onak dostala. Česká republika však prozatím, zdá se, takovou akviziční destinací není. 

Čínské investice v Německu slouží často jako jeden z argumentů stoupenců pročínské politiky v České republice. Například prezident Zeman prohlásil  ve svém novoročním projevu:

Čína je největším zahraničním investorem v sousedním Německu, a bylo by hloupé, abychom i my nevyužívali obdobných příležitostí.

Toto tvrzení není pravdivé. Jak upozornil český tisk, Německo představuje (v lepších  letech) největší zahraniční destinací pro čínské investice v Evropě, ty však tvoří i tak jen zlomek celkových investic v Německu a podobně jako u nás daleko zaostávají za investicemi z ostatních evropských států a z USA.

PSALI JSME: Vítání čínského prezidenta: na billboardech je jiná verze pro Číňany, jiná pro Čechy 

Rok od rudých mávátek v Praze. Čínské investice v Česku: apetit je zatím větší než realita

Čínské investice, byť celkovým objemem skromné, začínají navíc v Německu budit pochybnosti. Zajímavou analýzu diskuzí o čínských investicích v Německu přinesl polský Institut východních studií (OSW).

Z této i pro nás relevantní zprávy vyplývá, že nejde jen o nerovný poměr ve vzájemném přístupu na trh nebo a nerovné obchodní podmínky. Do hry vstupují i další faktory.

Lépe už bylo

Až do roku 2016 se všechno zdálo v nejlepším pořádku. Německo donedávna fungovalo jako brzda evropských opatření na ochranu trhu před mimoevropskými investory. V Číně vidělo jednu z možných záchran německé ekonomiky postižené krizí eurozóny.

Čínsko-německé hospodářské styky se slibně rozvíjely i díky politické vstřícnosti německých představitelů vůči Číně (Angela Merkelová změnila svůj postoj a na rozdíl od let 2007 až 2008, kdy přijala dalajlamu a nejela na zahajovací olympijský ceremoniál do Pekingu, se nadále vyhýbala politickým kontroverzím).

Německo hrálo roli advokáta Pekingu při vyjednáváních v EU. Peking očekával, že Němci tuto roli sehrají ze strachu o své vlastní investice v ČLR i ve věci pro Čínu nejpodstatnější: uznání statusu čínského hospodářství jako tržní ekonomiky. Věci však nabraly trochu jiný spád.

Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE – MAN.

První trhliny tato idylka doznala v roce 2015, kdy se oproti trendu minulých let zvýšil schodek v obchodní bilanci mezi Německem a Čínou. To vyvolalo pochybnosti, zda je vůbec možné ve vzájemném obchodním styku nastolit rovnováhu, zvláště když  v Číně mezitím došlo ke zpomalení hospodářského růstu a Peking tak má všechny důvody i nadále subvencovat vývoz a chránit svůj domácí trh.

Kuka, Aixtron a ocelově chladný vztah

Skutečně vážná roztržka nastala na jaře 2016 kolem čínského nákupu společnosti Kuka (viz níže). Odehrála se na pozadí celoevropského odporu proti dumpingovým cenám čínské oceli.

Pohotové antidumpingové opatření EU mj. ukončilo éru idylické spolupráce Německa s čínskými investory.

Napětí se dále zvyšovalo spolu se strmě rostoucími čínskými nákupy (za tři čtvrtiny roku 2016 přesáhly čínské akvizice v Německu celkovou částku investovanou během let 2006 až 2015), v nichž analytici a pak i němečtí politici vystopovali silně nežádoucí tendenci: čínští investoři se cíleně snaží získat špičkové technologie ve vlastnictví německých konkurentů, přičemž využívají výhodu jejich relativně nízké tržní valuace.

Poslední kapkou pak byla kauza nákupu společnosti Kuka – předního německého výrobce robotů. Němečtí politici se okamžitě postavili proti tomuto obchodu. Oslovili evropské firmy se žádostí o konkurenční nabídky.

Žádná evropská společnost včetně Siemens a ABB však nehodlala čínskou nabídku přebít. I přes všeobecnou shodu, že Kuka je dokonce z celoevropského hlediska firmou klíčového strategického významu, vyhrála vidina okamžitého zisku, a společnost byla nakonec prodána do čínských rukou.

Nezabraly ani námitky, že čínský majitel získá přístup k citlivým datům klíčových německých průmyslových společností používajících roboty Kuka.

Právní nástroje na ochranu klíčových technologií

Prodej společnosti Kuka znamenal obrat v postoji německém vlády. Od tohoto momentu se snaží o hlubší kontrolu čínských investic:

Vlna nedůvěry kulminovala rozhodnutím Sigmara Gabriela, vicekancléře a ministra hospodářství, spustit procedury hloubkového ověřování žádostí čínských investorů, které se týkají akvizic v dalších dvou německých společnostech – Aixtron a Ledvance.

Vláda následně vytvořila právní nástroje k blokování nákupů čtvrtinových a vyšších podílů ve firmách strategického a bezpečnostního významu, nikoli však ve firmách vyvíjejících technologie civilní.

Meze těchto opatření odhalily hned další případy čínského zájmu o firmy Aixtron (vyrábí elektronické čipy) a Ledvance (dceřiná  firma společnosti Osram, předního německého výrobce osvětlovací elektrotechniky). Akvizici prvního doporučil na základě varování amerických tajných služeb zastavit Barack Obama jako strategicky rizikovou, akvizici druhého přehodnocuje německá vláda.

Rostoucí obavy vzbuzuje také nejasný vztah mnoha čínských společností, včetně těch nominálně soukromých, k čínskému státu.

Německá vláda si je vědoma vzrůstajícího rizika, které s sebou nesou čínské investice v Německu. Tyto investice hrozí nejen tím, že si Číňané koupí německé technologie, ale mohou také oslabit fungování tržních mechanismů a vést až k úplnému převzetí čistě německých společností čínským státem.

Důvodem je neprůhledný vztah mezi čínským státem a čínskými soukromými firmami. Navíc – navzdory vyhlašovanému záměru čínských firem ponechat výrobu v místních továrnách – je pravděpodobné, že ji přesunou k sobě do Číny, jak jsme viděli na příkladě automobilky Volvo.

Všechny a jakékoliv technologie…

Podobné obavy panují podle listu New York Times také ve Spojených státech:

Podle nejnovější studie amerického ministerstva obrany nabádá Peking čínské společnosti blízké vládě, aby investovaly do nových, začínajících amerických firem se specializací na klíčové technologie jako umělá inteligence a robotika s cílem posílit vlastní vojenské schopnosti i ekonomiku.

Zmíněná studie jmenovitě uvádí např. bostonskou společnost Neurala se zaměřením na robotiku a umělou inteligenci, do níž investovala čínská skupina Haiyin Capital, ale zájem z čínské strany je podle New York Times mnohem širší:

Ken Wilcox, čestný předseda investiční firmy Silicon Valley Bank, říká, že ho za posledních šest měsíců oslovily tři různé čínské firmy, aby se stal jejich agentem na nákup technologií v Severní Kalifornii, což prý odmítl.

„Ve všech třech případech prohlašovali, že mají pověření Pekingu, a nemají představu, co vlastně chtějí koupit. Prostě všechny a jakékoliv technologie.“

V Americe mají na rozdíl od Německa vládní agenturu, která prověřuje zahraniční investice právě z hlediska bezpečnosti a ochrany klíčových technologií – Výbor pro cizí investice ve Spojených státech  (Committee on Foreign Investment in the United States čili CFIUS). Té však, alespoň prozatím, nepodléhají investice do malých začínajících firem, tzv. start-upů. Pravě příkladem CFIUS se inspirují německé diskuze na toto téma.

Technologie a vliv

Pokud se Německo rozhodne zásadně zbrzdit vlnu čínských akvizic ve strategických odvětvích, Čína podle polské studie zvýší tlak na státy střední Evropy (vystavené přímému čínskému vlivu v rámci iniciativy 16+1), aby se přes jejich firmy (fungující často jako subdodavatelé pro německé společnosti) k německým technologiím nakonec tak či onak dostala.

Česká republika však prozatím, zdá se, takovou akviziční destinací není. Čínské investice v českých firmách podle dostupných statistik loni i po bombastické návštěvě prezidenta Si Ťin-pchinga a přes Zemanovy snahy o „ekonomickou diplomacii“ mírně klesly. Což samozřejmě neznamená, že nebudou pečlivě cílené do citlivých oborů (nebo do vlivných rukou) ve snaze získat užitečné technologie – nebo ještě užitečnější politický vliv.