Je to jako snažit se ututlat požár cenné gotické katedrály ve Francii, psalo se na sociálních sítích po sobotě 17. února. Tehdy, druhý den oslav tradičního tibetského nového roku, se na internetu mimo Čínu objevila videa s plameny v hlavním tibetském buddhistickém chrámu ve Lhase. Cenzurovaná čínská síť mlčela, stejně jako vláda v Pekingu.

Videa ukazující požár vyvolala paniku mezi Tibeťany, příznivci Tibetu a tibetského buddhismu, ale i odborníky: chrám lze považovat za jakési srdce Tibetu, symbol tibetské kultury a identity, a z historického i architektonického hlediska se jedná o významnou stavbu s historií starou téměř 1400 let.

Všichni netrpělivě čekali na zprávy o požáru, jeho rozsahu a škodách, které na stavbě zařazené v roce 2000 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO zanechal.

Místo toho čínské úřady žádné oficiální zprávy ohledně požáru a jeho následků nevydaly – naopak, brzy se objevily zprávy o tom, že veškerý obsah týkající se tohoto tématu je na čínských sociálních sítích cenzurován.

Situace, která je pro Tibeťany naprosto zásadní, čínské úřady navenek naprosto nevzrušuje – oficiálně to vypadá, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Dosud tak není jisté, k čemu ve Lhase vlastně došlo.

Nehořelo, zapomeňte

Čínská státní tisková agentura Nová Čína vydala v sobotu 17. února před půlnocí místního času pouze kratičké prohlášení, které cituje stručné oznámení z WeChatového účtu oficiálního deníku Tibet Daily v čínštině

Podle něj oheň vypukl zhruba v 18:40 večer a byl „rychle zpacifikován“ a „nebyly hlášeny žádné ztráty na životech ani škody“ na nejvýznamnější kulturní památce v Tibetu (další zdroj zde).

Nicméně zpravodaj The New York Times v Číně Chris Buckley zmiňuje videa a svědectví potvrzující, že oheň hořel ještě za tmy, a podle času západu slunce ve Lhase tak musel hořet minimálně hodinu. Po sociálních sítích se velice rychle začaly šířit uklidňující zprávy a komentáře v čínštině, ale i tibetštině, které tvrdí, že „nehořelo v Džokhangu“, ale údajně jen někde v rámci rozsáhlého komplexu, v „ubytovnách mnichů“ nebo v „kuchyni“.

Na videích je však zřetelně vidět, že hoří zlaté střechy, které se nacházejí nad hlavní síní v jejíž východní části je nejcennější svatyně Džowo Šakjamuniho, která ukrývá dřevěnou pozlacenou sochu „historického buddhy“ Šakjamuniho ve věku 12 let (tzv. Džowo Rinpočhe).

Sochu měla do Tibetu dovézt v polovině 7. století jedna z manželek tibetského krále Songcän Gampa, čínská princezna Wen-čcheng.

Ony uklidňující komentáře byly často doprovázeny mapkou označující „místo požáru“ a „umístění hlavní svatyně“, paradoxně však tyto mapky ve skutečnosti označovaly hlavní svatyni chybně, protože ta se nachází přesně v místě, které je označeno jako „místo požáru“.

Podivný žlutý závěs

Absence jakýchkoli informací, ať oficiálních nebo soukromých, pouze zvyšuje nejistotu a poskytuje živnou půdu nejrůznějším spekulacím, k čemu vlastně došlo a jaký je skutečný rozsah škod.

Druhý den, v neděli ráno, se objevily zprávy, že Džokhang byl znovu otevřen veřejnosti, svatyně Džowo Šakjamuniho však zůstala zavřená. Oficiální zdroje pak zveřejnily bez jakéhokoli komentáře týkajícího se ohně dvě fotografie inkriminované sochy, které však spekulace pouze dále posílily.

Jak uvedla tibetská aktivistka Cchering Özer, úprava oltáře a pozadí sochy vypadají úplně jinak než na fotografii, kterou zveřejnili těsně před tibetským Novým rokem místní mniši. Pozornost poutá zejména žlutý závěs za sochou, který tam předtím (ani nikdy v minulosti) nebyl a mohl by potenciálně maskovat případné škody.

Vzhledem k absenci spolehlivých zdrojů, včetně soukromých, je více než pravděpodobné, že téma je na čínské síti cenzurováno a obyvatelé Lhasy a návštěvníci chrámu jsou zastrašováni, aby nic ohledně požáru nezveřejňovali.

Situace je natolik neprůhledná, že i tibetské exilové zdroje, včetně oficiálních stránek tibetské exilové vlády či hlavního exilového zpravodajského serveru Phayul, zveřejnily informace, že „Džokhang je v bezpečí“, protože k požáru došlo jinde.

Není to ve skutečnosti až tolik zarážející, protože tibetští exulanti neměli možnost chrám osobně navštívit a s jeho uspořádáním proto nejsou obeznámení.

Spolehlivé zdroje s dobrou znalostí chrámu i celkové situace v Tibetu jako je aktivistka dlouhodobě usilující o zaznamenání „paměti Tibetu“ Cchering Özer nebo nejvýznamnější světová kapacita na moderní dějiny Tibetu Robert Barnett však jen potvrzují, že na záběrech hoří hlavní chrám a že celá situace je více než podezřelá.

Symbol tibetské identity

Chrám Džokhang je nejposvátnějším chrámem v Tibetu, který každoročně navštěvují desetitisíce poutníků ze všech tibetských oblastí. Je klíčovým symbolem pro potvrzení tibetské identity.

Socha Džowo Šakjamuniho je věřícími nejvíce uctívanou sochou, navíc se nachází v nejstarší části chrámu, kde jsou dochované základy stavby ze 7. století.

I pro svůj náboženský a symbolický význam se chrám v druhé polovině 20. století stal spolu s Barkorem, něco přes kilometr dlouhým poutním okruhem obcházejícím chrám, dějištěm největších tibetských protestů proti čínské okupaci, ať už během tibetského povstání v roce 1959, několikrát během 80. let nebo naposledy v roce 2008.

Vstup do chrámu podléhá velice přísnému režimu, jehož součástí jsou i přísná bezpečnostní opatření proti požáru. I proto u mnohých vyvolává požár v tak přísně hlídaném místě tolik otazníků.

Zpravodaj NY Times Chris Buckley na Twitteru poznamenal: „Představte si, že požár vypukne v sobotu v noci například v katedrále v Chartres. O dvanáct hodin později úřady sdělí, že nikdo nebyl zraněn a ‚všechno je naprosto v normálu‘. Ani slovo o škodách. To je přesně to, čeho jsme tu svědky.“