Fenomén převtělování, či „rozpoznaných znovuzrození“, je jedním z charakteristických rysů tibetské formy buddhismu. Je paradoxní, že reinkarnací se teď vážně zabývají i představitelé čínské komunistické strany, která se staví proti náboženství jako takovému. Čína však výběr příštího dalajlamy chápe jako jeden z klíčových státních zájmů v rámci udržení „stability a jednoty vlasti“.

Současný 14. dalajlama, žijící od roku 1959 v indickém exilu, je uznáván Tibeťany nejen v exilu, ale i v Tibetu, a to navzdory mnohaletým čínským snahám tyto vazby přetrhat. Zároveň je však významnou světovou osobností a vlivnou tváří tibetského boje za svobodu. Přestože ve vztahu k Číně pro Tibet prosazuje takzvanou politiku střední cesty, jež neusiluje o nezávislost, ale pouze skutečnou autonomii a dodržování základních lidských práv, pro čínskou vládu se stal symbolem „splittismu“, tedy snahy o „(násilné) odtržení“ Tibetu od „společné vlasti“ všech čínských „menšinových etnik“.

Jedná se o osobnost natolik významnou, že představitelé pekingského režimu nabyli přesvědčení, že klíčem ke „stabilitě“ v Tibetu a k ukončení již sedmdesát let trvajícího tibetského odporu vůči čínské nadvládě, může být právě dalajlama. Explicitně to pojmenovávají studie čínských odborníků na Tibet a národnostní politiku, například akademické články zmíněné v nové zprávě organizace International Tibet Network (ITN) v rámci zasedání Rady pro lidská práva. Podle nich se Peking na dobu po smrti současného dalajlamy připravuje již dlouho a vidí v ní „příležitost“ vypořádat se jednou provždy s „tibetskou otázkou“.

Čínský Tibet, čínský dalajlama

Zatím poslední zasedání Rady pro lidská práva OSN, které proběhlo od 12. září do 7. října 2022, doprovázely dvě akce věnované Tibetu. Jedna se konala přímo v Ženevě a organizovaly ji Spojené státy s podporou Kanady, Velké Británie, České republiky a Litvy, zatímco ta druhá proběhla dálkově v pekingském Výzkumném centru tibetských studií. Obě akce se – nikoli jen shodou náhod – věnovaly stejnému, na první pohled s lidskými právy nesouvisejícímu tématu, totiž otázce převtělování.

Zatímco na první ženevské akci prohlásila Uzra Zeya, zvláštní zmocněnkyně pro tibetské záležitosti ministerstva zahraničí Spojených států, že „tibetská komunita by si měla sama zvolit své vlastní náboženské vůdce“, na čínském „Mezinárodním webináři o náboženských obřadech a historických zvycích týkajících se reinkarnace živých buddhů“ (která se rovněž prezentovala jako součást zasedání Rady pro lidská práva) shrnul generální ředitel Čínského výzkumného centra tibetských studií Čeng Tuej oficiální stanovisko Pekingu:

Autorem textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

„Záležitosti týkající se reinkarnace 14. dalajlamy náleží k vnitřním záležitostem tibetského buddhismu v Číně, které musí respektovat přání čínské komunity tibetského buddhismu a většiny věřících a podléhají řízení čínské vlády.“

Absurditu takového tvrzení ještě umocňuje nejasná gramatika v anglickém překladu, nicméně spojení „čínská komunita tibetského buddhismu“ působí v jakémkoli jazyce kromě čínštiny jako protimluv – pouze v čínštině lze Si-cang (v mezinárodním přepisu Xizang, čínský výraz pro Tibet, který většinou označuje jen území pod správou Tibetské autonomní oblasti) považovat za součást Číny a Tibeťany za součást velikého „čínského národa“.

Za pozornost pak stojí posilující snaha zavést v angličtině termín Xizang namísto „západního“ pojmenování Tibet, které v očích čínských autorit samo o sobě nese nepříznivé konotace odkazující k nezávislosti (například autor říjnového článku v propagandistickém čínském médiu Global Times systematicky nahrazuje Tibet Xizangem, kdekoli je to možné).

Cesta k sinizaci Tibetu

Autoři nové zprávy ITN na základě oficiálních prohlášení čínské strany potvrzují, že „geopolitický scénář vycházející z propracovaných plánů Číny dosadit na místo příštího dalajlamy loutku vybranou komunistickou stranou“ je stále pravděpodobnější.

„Komunistická strana vyvinula strategii k převzetí kontroly nad systémem reinkarnací v tibetském buddhismu. Patří k ní i trvání na tom, že Čína má výsadní právo uznat příštího dalajlamu, a cílí nejen na Tibeťany, ale i na širší mezinárodní komunitu, aby si zajistila nadvládu v Tibetu a vliv v rámci tibetského buddhismu po celém světě,“ uvádí zpráva.

Tento vliv by zasahoval i buddhistické komunity mimo Tibet, zejména tam, kde je vyznávána tibetská forma buddhismu, tedy v celé oblasti Himálaje od severní Indie přes Nepál až do Bhútánu a také v Mongolsku a kalmyckých a burjatských komunitách v Rusku.

Od roku 2007 přijala Čína takzvané. „nařízení č. 5“ a další legislativu, jež jí má zajistit právo na uznávání všech inkarnovaných lamů (tulku) v rámci tibetského buddhismu. Dalajlama, jako nejvyšší představitel školy tibetského buddhismu Gelug, který byl od doby 5. dalajlamy zároveň nejvyšším duchovním i politickým představitelem Tibetu, není totiž jediným rozpoznaným znovuzrozencem.

Vlivných tulkuů, kteří jsou v čínském slovníku označováni jako „živoucí buddhové“, jsou v rámci tibetských buddhistických komunit jen na území Číny stovky – téměř každý klášter má alespoň jednoho. Duchovní představitelé jsou však tímto způsobem vybíráni i mimo Tibet, například v Mongolsku, kde se Čína také pokouší volbu ovlivnit. V roce 2016 14. dalajlama uznal rozpoznání 10. Džecün Dhampa Chutuchtu, Čína jej však odmítá a vyvíjí na Mongolsko politické i ekonomické tlaky, aby jeho politické představitele získala na svoji stranu, proti dalajamovi.

Sám 14. dalajlama se k problému vlastního znovuzrození vyjádřil již v roce 2011, kdy vydal dokument, v němž prohlašuje: „Reinkarnace je jev, k němuž dochází buď dobrovolnou volbou dané osoby nebo alespoň díky síle jeho/její karmy, zásluh a modliteb. Proto osoba, jež se převtěluje, je jedinou legitimní autoritou rozhodující o tom kde a jak se znovuzrodí a jak tato reinkarnace bude rozpoznána.“

Na závěr pak uvádí: „Kromě reinkarnace rozpoznané výše popsanými legitimními metodami, by neměl být uznán žádný kandidát vybraný na základě politického rozhodnutí kohokoli, včetně Číny.“

Co bude po smrti dalajlamy?

Jak argumentuje zpráva ITN, otázka dalajlamovy budoucí reinkarnace se dotýká základních lidských práv Tibeťanů:

„Čínská ‚sinizace‘ tibetského buddhismu a její vměšování do systému reinkarnací má dalekosáhlé důsledky a usiluje o konečné zlomení Tibeťanů a změnu jejich identity. Sinizovaný tibetský buddhismus cílí na přerušení hlubokého spojení mezi tibetským lidem a dalajlamou a představuje dystopický systém high-tech dohledu a politické kontroly nad kláštery. V jeho rámci byly tisíce mnichů a mnišek vyhnány z náboženských institucí a někteří byli vystaveni extrémní ‚vlastenecké převýchově‘, jež zahrnovala i mučení či sexuální zneužívání.“

Hlavním motivem pro jednání Pekingu je „udržení stability“ a „jednoty vlasti“, tedy snaha zabránit jakýmkoli etnicky podmíněným protestům i debatám o nezávislosti. Vzhledem k významu náboženství v životě Tibeťanů si k tomu čínská vláda potřebuje především zajistit loajalitu duchovních, včetně tulkuů, jejichž výběr až donedávna neměla na rozdíl od managementu klášterů plně pod kontrolou.

Nyní již „živé buddhy“ působící na území Číny uznávají státní a stranické instituce a orgány, tím finálním cílem však je ovlivnit výběr příštího dalajlamy tak, aby nový nejvyšší představitel tibetského buddhismu byl Číně loajální. První kroky tímto směrem již Peking učinil v roce 1995, kdy zasáhl do výběru 11. pančhenlamy, druhého nejvyššího představitele školy Gelug, kterého tradičně potvrzovali dalajlamové.

14. dalajlama tehdy uznal za nového pančhenlamu chlapce jménem Gendün Čhökji Ňima, kterého však Číňané nechali „zmizet“ a na jeho místo ustavili vlastního kandidáta Gjalcchän Norbua. I když „čínského pančhenlamu“ Tibeťané neuznávají a musel se z tradičního sídla pančhelamů, kláštera Tašilhümpo v Žikace, přesunout do Pekingu, státní buddhistická asociace se jej snaží zapojovat do života buddhistické komunity v Číně i zahraničí a může to být právě on, kdo bude mít významné slovo při uznání příštího dalajlamy ze strany Číny.

Budoucí 15. dalajlama by v první řadě měl svou loajalitou k Číně „přesvědčit“ šest milionů Tibeťanů žijících v Tibetu k trvalé podpoře Tibetu jako „součásti Číny“ (tedy Čínské lidové republiky) v zájmu zajištění „společenské stability“ a „jednoty“. Tibetské exilové organizace i zastánci tibetské nezávislosti po celém světě se nyní obávají, že si Peking připravil potenciálně efektivní PR strategii k ukončení mezinárodní podpory Tibetu po smrti dalajlamy, protože zásadní část duchovní náklonnosti, ale zejména politické podpory, je vázaná právě na jeho osobu, která je zároveň pojítkem s Tibeťany v Tibetu.

Peking chce změnit pohled světa na Tibet

V čínských politických i akademických kruzích je budoucí výměna dalajlamy chápána jako „strategická příležitost“ zcela změnit diskurs o Tibetu v globálním měřítku, a tím ovlivnit postoje samotných Tibeťanů. Vláda proto neponechává nic náhodě a na tento „boj“ se už roky připravuje.

Pro uznání 15. dalajlamy má kromě zmíněného 11. pančhenlamy již v zásobě celou řadu kooptovaných nebo přímo režimem vychovaných „živých buddhů“. Důležitou osobností, která má historicky těsné vazby na dalajlamy, je 7. Radeng Rinpočhe, jehož předchůdce, 5. Radeng Rinpočhe, působil jako regent v prvních letech po smrti 13. dalajlamy (a zemřel ve vězení pod Potalou, kde skončil poté, co ho tehdejší tibetská vláda obvinila z protivládního spiknutí).

Další takovou osobností je Phagpalha Geleg Namgjäl, který se v domovském Čhamdu již v roce 1950 přidal na stranu Čínské lidově osvobozenecké armády a po tibetském povstání v roce 1959 se stal místopředsedou Přípravného výboru Tibetské autonomní oblasti. V současnosti zastává post předsedy Lidového politického poradního shromáždění TAO.

Přestože sám 14. dalajlama se označil za jedinou legitimní autoritu, jež má rozhodnout o případném budoucím znovuzrození, a Tibeťany spolu s dalšími komunitami vyznávajícími tibetskou formu buddhismu za ty, kdo mají rozhodnout o další existenci instituce dalajlamy, Čína argumentuje tím, že i jeho kdysi coby dalajlamu musela potvrdit čínská vláda (stalo se tak ještě za vlády Čankajškova Kuomintangu).

Čínské Global Times citují akademiky ze státních institucí, kteří považují za přirozené, aby čínská vláda rozhodla o příštím duchovním vůdci Tibeťanů, když přece „většina věřících tibetského buddhismu je v Číně“ a „lokalizace a sinizace tibetského buddhismu je nevyhnutelnou podmínkou přežití tohoto náboženství v globalizovaném světě“. Jinými slovy potvrzují to, co tvrdí autoři zmiňované zprávy ITN:

„Čína chápe kontrolu nad reinkarnacemi v tibetském buddhismu jako kritický bod vlastního úsilí o zajištění plné autority v Tibetu, eliminaci tibetské jazykové, kulturní a náboženské identity a vybudování vlivu a dominance napříč buddhistickým světem.“

V závěru zprávy ITN doporučuje vládám, aby po vzoru USA, které již v roce 2020 schválily tzv. „Tibet Policy and Support Act“, podpořily právo Tibeťanů ponechat si výběr příštího duchovního vůdce ve svých rukou. Podle ITN je otázka výběru dalajlamy klíčová i pro zachování samotné svébytné identity Tibeťanů, kterou se jim navzdory sedmdesátiletému úsilí čínské vlády o její eliminaci dosud dařilo udržovat.