Chartistka z domku u trati. Jak komunismus ničil lidem životy, i když byl sám v posledním tažení
Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se umět něčeho vzdát. Jiřina Čechová se toho pravidla drží: za komunismu nebyla ve vězení, není známá disidentka, „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci. Za to ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, obtěžovala ji StB a musela se vzdát představ o kariéře. Její život je součástí Příběhů 20. století.
V době komunistického převratu v únoru 1948 bylo Jiřině Čechové teprve deset let: „Vzpomínám si, že otec byl tehdy nervózní, že jsem se ptala, co má za starosti, a že mi maminka řekla: Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.“
Beneš to ovšem dovolil a tatínek Jiřiny Čechové za půl roku zemřel, praskla mu aorta.
„Před smrtí nám říkal: Bude to trvat nejmíň dvacet let, ale my se z toho dostaneme! Když potom přišel osmašedesátý, máma jásala: Akorát těch dvacet let! Jenomže se ukázalo, že to bude dvacet let ještě jednou…“
Po základní škole pokračovala Jiřina ve studiu, přijali ji do Znojma na gymnázium – měla štěstí, protože prý tamní studenti vcelku bez obtíží propluli krutými padesátými lety.
Po maturitě (1955) nastoupila na pražskou Filosofickou fakultu UK. Začala studovat historii – a jelikož jí byly nepříjemné komunistické manipulace, raději přestoupila na archivnictví, o němž předpokládala, že bude jako obor svobodnější.
Když se po pár letech (1965) uvolnilo na znojemském gymnáziu učitelské místo, změnila Jiřina Čechová povolání a po práci ve znojemském archivu nastoupila jako pedagožka. Těšilo jí to, říká, že v uvolněnější atmosféře přicházejících reforem mohla učit svobodně a držet se pravidla, že propaganda do školy nepatří.
Změnit Stranu zevnitř
Pražské jaro 1968 vítala s nadějí, dokonce tehdy vstoupila do komunistické strany, což odůvodňuje tím, že chtěla – se značnou mírou naivity – přispět k rozšiřování svobody; v KSČ zůstala jen jeden rok.
Tvrdá normalizace začala pro Jiřinu Čechovou už na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. Prověrková komise prý tehdy položila učitelům několik zásadních otázek: Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? Souhlasíte s politikou současné vlády? „Na to první jsem odpověděla kladně, na to druhé záporně,“ říká.
Podobně se k věci postavilo i několik dalších profesorů. Všichni byli propuštěni. Nepřekvapivě se ukázalo, že kvůli špatnému kádrovému profilu ji v nejbližších letech nečekala dobrá, respektive žádná profesní budoucnost: nejdřív odečítala plynoměry, pak dělala v Brně pradlenu, pracovala v různých brigádách, až do roku 1975. To se jí ozval známý (rovněž postižený normalizačními čistkami) a zařídil jí místo účetní na Vysočině.
Svobodná Evropa v hospodě
Onen známý se jmenoval Miloslav Kabelka, Jiřina se za něj provdala (nechala si své jméno) a brzy čekala dítě. To byla další rána, protože těhotenství nedopadlo a téměř ji stálo život; brzy se jí ale narodil syn Vojtěch. Manželé tehdy pracovali v hospodě v Horní Cerekvi, a tam jim také začaly potíže se Státní bezpečností:
„Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu a několikrát tam opakovali text Charty 77. Manžel uměl těsnopis a hned si ten text zapsal. Pak jsme to rozdali několika známým, s kterými jsme si taky půjčovali zakázané knihy a různé strojopisy,“ vzpomíná Jiřina Čechová.
V březnu 1978 dostala Jiřina i její muž předvolání na StB, zřejmě kvůli udání. Politická policie je obvinila z rozšiřování Charty. Jiřina v té době také tajně překládala z němčiny různou zakázanou literaturu, mimo jiné i román Farma zvířat George Orwella. Estébáci nakonec pouze sepsali protokol a nedošlo k žádné obžalobě.
Přesto pokračovaly drobné potíže s úřady i u manžela v zaměstnání, na konci roku 1979 se proto Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem přestěhovali do strážního nádražního domku ve Starči, kde žili téměř deset let. Miloslav pracoval na železnici a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde zaměstnali, rozhodli se, že zůstane v domácnosti a společně budou obdělávat drážní políčka. Pořídili si ovce a koně.
Domek stál v ústraní a StB jim na čas dala pokoj. Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém: „Asi nikdy v životě jsem se tolik fyzicky nenadřela, ale těšilo mě to. Měla jsem v sobě klid.“
Estébák, co se bál koní
V roce 1987 se Jiřina Čechová zúčastnila pietního aktu u hrobu TGM, který zorganizovala Charta 77 při příležitosti padesátého výročí Masarykova úmrtí. Vůbec poprvé se osobně setkala s disidenty:
„Seděla jsem s těmi lidmi na obědě, něco se tam probíralo a já jsem říkala: Ale já k vám nepatřím! Vedle seděl, pokud si vzpomínám, Rudolf Battěk – a opáčil: Přišla jste vzdát úctu Masarykovi, tak k nám patříte! Příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu. Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neprovedla a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“
Dělala potom, co se dělat dalo, jezdila do Brna na disidentské diskuse, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, cestovala do Prahy na demonstrace (sama, protože manžel byl vážně nemocný).
Tehdy se o ni StB začala znovu zajímat a dostala navíc „svého“ policistu. Chodil za ní, sledoval ji, naštěstí se prý bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny.
To jsi historik?
Na samém konci osmdesátých let (podle dnešních častých výkladů již mírných) čekala Jiřinu Čechovou série výslechů, zatčení a šikan. Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka:
„Většina lidí na vesnici nám v podstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“
Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium. Učila dalších šestnáct let.
Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná: „Jistě, jsem zklamaná. Ale vždycky, když jsem zklamaná moc, říkám si: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách pořád přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat… Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“
Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
45 komentářů
Typická situace – zmáčknete čudlík státní televize nebo rádia a už se vám do hlavy valí poučný dokument o strašném útlaku před padesáti lety. Někdo může říci – vždyť znalost historie je každopádně důležitá. Ano, ale bohužel jde jen o zvrhlé odvádění pozornosti od situace, kdy vám ta samá média filtrují zásadní informace o současnosti a mámí hlavy více, než za tzv. „totáče“…
DG 307 – Příběh https://www.youtube.com/watch?v=InHw_Ne7SF0
Franku – nick je predpokladam nejaka nepovedena ironie – bud jste nikdy nevidel ci necetl media za komunistu, nebo mate velmi, velmi spatnou pamet. Dnes je to na vas, jake informace si vyhledate, mate svobodu dokonce i placat nesmysly na diskuzi. Dost by mne zajimaly tak tri, ctyri priklady tech „zasadnich informaci“, kterych se vam nedostava z verejnopravnich (statni nastesti nejsou) medii.
Ještě to mám trochu v paměti. Média za komunistů dávala vcelku realistický obraz okolního světa a Západu. Dnes jsou to bohužel čiré pohádky pro děti v duchu filmů o Johny Rambovi nebo Jamesi Bondovi. Jde o amorální systematické mámení hlav, aby lidé byli dobře použitelní někde na bojišti v rámci boje za zájmy svých mocipánů.
Anatomie velkého podvodu: https://www.youtube.com/watch?v=SQXm6mA929A
Prosim piste co nejcasteji. Uz dlouho jsem se tak dobre nepobavil.
Pobavil jste se? Ona západní kultura je celá postavená na „zábavě“, to „bavení“ se okolním světem, to je jejich přístup ke světu. Oni někoho vybombardují, zabijí miliony lidí a pak na tom základě točí akční filmy typu Rambo, nebo dokonce komedie jako MASH. A pokud je to na vás přeci jen silnější kafe, můžete podívat nějaký hodnotný US sitcom se syntetickým smíchem, který zaručeně rozesměje celou rodinu.
Franku, vy jste tehdy, za komunismu, mohl jen tak jezdit na západ a porovnávat skutečný stav věcí na západě se dějících s informacemi o západě podávanými komunistickými médii? Jak jste toho dosáhl? Kdo byl tehdy vašim zaměstnavatelem? Ministerstvo vnitra? Nebo podobná organizace? Pak bych se ovšem už vůbec nedivil vašemu kladnému hodnocení komunistických médií a vše je vysvětleno.
Ne ale mám příbuzné v emigraci, takže to dlouhodobě vidím na vlastní rodině. Ono pobytem v zahraničí během pár dní toho beztak moc nezjistíte, ale spíše až studiem materiálů, kterými se oni nikde pochopitelně nechlubí.
A ty materiály, kterými se oni nechlubí, jste Franku získal kde? Od komunistických médií? Jinde asi těžko, když se jimi „oni“ nechlubí. Máte opravdu „věrohodné“ zdroje. Studujte si tedy své zdroje, uroňte si občas nad minulostí nostalgickou slzičku a přestaňte nás obšťastňovat svými pohádkami. Máte smůlu, že s komunistickými médii mám zkušenosti i já, stejně jako ostatní příslušníci mojí generace.
Ono nejde ani tak o jednotlivé incidenty a jevy, ale bohužel z celkového pohledu západní „politika“ (jestli se ty západní patologické záležitosti vůbec dají nazvat politikou) je nemocná, je zaměřená na kolonizaci okolního světa a ničí rozvoj normálního, lidského myšlení. Nemá žádnou morální perspektivu, je amorální.
Z celkového pohledu Franku nám západní politika ublížila naposledy v době Mnichova. A jelikož za to pak západní politici zaplatili krutou cenu, dobře si tuto lekci zapamatovali a zapsali si ji a uši. Od roku 1945 nám ubližovala už jen politika východní. Z jiného celkového úhlu pohledu jste Franku jen ruský trol a podle toho zde takovéto proruské názory hlásáte. Zdravsttvuj.
To je sice krásné, že Západ nám více neublížil a ušetřil naše životy, ale nebylo to z toho důvodu, že najednou z ničeho nic oplývali vrozenou dobrotou a moudrostí, ale protože tu byli Rusové. No tak místo toho ubližovali jinde, třeba ve Vietnamu, kde masakrovali civilní obyvatelstvo.
Franku Zappo,dobře jste popsal současné informování veřejnoprávních prostředků o údobí 1948-1989.Vše bylo špatné,hnusné,ponižující,nesvobodné a nelidské.Heslu „Zdenek“ bych chtěl těch několik příkladů otlouct o hlavu.
1)Dnes se ustrašeně potýkáme s infekcí spalniček.Dnešní proočkovanost je 90%,tehdy byla stoprocentní.Proč tomu tak dnes není a mlčí se o tom.
2)Na léky se nikdy nedoplácelo,jen byl dočasně požadován poplatek 1,-Kčs(!) za recept.Proč tomu tak dnes není a mlčí se o tom.
3)Každý občan měl svého praktického lékaře,který odpovídal za prevenční vyšetření a dostupnost lékařů-specialistů.Proč tomu tak dnes není a mlčí se o tom.Specialisté(zubaři,internisté,kožaři a další) se dnes pro naplněný stav brání přijetí dalších pacientů.
Heslo „Zdenek“ chtěl alespoň tři příklady-tady je má.
1) Ockovani, fajn, beru, jak v lidske, tak veterinarni medicine byla prockovanost vysoka, ale ne z lasky k lidem ci hospodarskym zviratum, ale komunisti potrebovali vyztuzit vynosy/vykony zoufale nevykonne ekonomiky. Nevim o tom, ze by se ve verejnopravnich mediich ockovani bralo jako negativum, tady by jste prikladem mohl poslouzit zase vy. Pominme rozhovory s konspiracnimi teoretiky a zelenymi matkami, ktere si mysli, ze ockovani zpusobuje autismus, popripade indoktrinaci liberalnimi nazory.
2) To je vtip? Jeden z nejvetsich problemu celeho komunistickeho bloku bylo, ze si nedokazal vyrobit/koupit moderni farmaka. To, ze ten omezeny vyber stat platil za vas, neznamena mnoho. Ten stejny stat vas ty penize nenechal vydelat, nenechal vas samotneho rozhodnout se svobodne, zda chcete leky takove nebo makove. Proste pokud jste nemel pribuzneho na zapade, co vam leky posilal, tak byly moznosti vaseho osetrujiciho lekare znacne omezene. Zkuste se zeptat treba nejakeho starsiho onkologa, kardiologa nebo endokrinologa, jake to bylo uzasne.
3) Lokalni nedostupnost praktickych lekaru napr. v pohranici je problem, ale je treba se na to divat z vice stran. Dela starosta dost pro to, aby lekare do vaseho mesta dostal? Jste ochoten vymenit vyssi dostupnost specialisty diky spadovosti za moznost vyberu lekare? Ja rozhodne nikoliv. S dostupnosti specialistu to nebylo slavne ani za komancu, vim, o cem mluvim, lekaru v rodine mam vic nez dost. Co bylo horsi, byly jejich moznosti. Archaicke pristrojove vybaveni, tezce pokulhavajici diagnostika dana nedostupnosti technologii.
Obavam se, ze z vasich prikladu obstoji srazku s realitou pouze jeden a to jeste vydavate nouzi za cnost.
Nabízím alternativní příběh, jenže s několika menšími odchylkami. V roce 1948 mně bylo 15 let, hlava naší rodiny nezemřela po půl roce na prasklou aortu, ale oba rodiče byli uvězněnin co by kapitalisté, vykořisťovatelé dělnické třídy, načež 3 noci a dva dny ze mě páčili vyšetřovatelé jestli a jak, se chystali rodiče požkozovat státní zřízení. Po měšťanské škole a JUK jsem byl s výhradami přijat jako mladý dělník na zapracování v n.p, Baťa Zlín a po 3 letech sžívání se s dělnickou třídou, mně byla laskavostí bezpečnostního referenta ONV (nějaký soudruh Špička), doporučena přihláška na jednu průmyslovku a byl jsem tam dokonce i přijat. Dostudoval jsem absolvoval vojnu, a tak dále po mnoho let, pak přišel „vstup spřátelených armád“ (tedy armád SSSR, NDR, PLR, MLR, BLR), můj podpis mnoha petic i 2000 slov, následné prověrky techniků nestraníků, ještě mám schovaný dotazník (z materiálů kádrového oddělní n.p. kde jsem pracoval) s mým prohlášení, že jsem podepsal všechny petice, které se mi dostali do ruky včetně 2000 slov a prohlášením, že vstup vojsk považuji za okupaci. A kupodivu, nic se mně nestalo, zůstal jsem na svém místě dál anejen já. Kromě straníků, kteří byli „kovaní“ před rokem 68, ale po vstupu vojsk se jaksi ke své angažovanosti před 68 rokem až tak nehlásili, nikoho, kdo by byl postižen prouštěním ze zaměstnání jsem nepotkal. Všichni postižení byli původně komunisté, kteří sami (nebo jejichž rodiče a prarodiče), naši rodinu okradli a moji rodiče bez soudu zavřeli (dodnes jsme se nikdo z potomků nedověděli proč, kromě tušení, že to všechno se dělo proto, jsme byli rodina se slušným majetkem). A aby toho nebylo málo, to co nakonec zbylo po komunistech, nám velké části ukradli „demokrati“ po roce 1989. V restituci nám byla vráceno snad jen něco málo přes polovinu majetku. Nevěřím, že příběh který popisuje článek je pravdivý, moje osobní zkušenost mně brání tomu příběhu uvěřit. Jsem přesvědčen, že se jedná o něco podobného, čemu se po konci války v květnu 1945 (u nás v jednu hodinu v noci 9.5. 1945!) říkalo „partyzáni za pět minut dvanáct“.
Ještě dodávám, žekjsem přesvědčen, že na příbězích jaký je, nejspíš lživě, popisován v článku, jistě slušně živí potomci těch komunistů, co nás okradli a i těch „demokratů“ co to okradení dokončili, že ti všichni se slušně živí ze státních dotací.
Oprava: …, že jsem …
Přineste laskavě důkazy o tom, že je obsah lživý. Jinak pouze hloupě plácáte.
Pane Roberte Břešťane,přineste laskavě důkazy o tom,že obsah článku je pravdivý.Jinak hloupě plácáte.
Tak k těm důkazům: můžete si třeba poslechnout poslední Příběhy 20. století na ČRo Plus (odkaz na archiv pořadu je v článku). Nebo se podívat do archivu Paměti národa přímo na paní Jiřinu Čechovou. http://www.pametnaroda.cz/witness/recording/id/6736 Kompletní nahrávka je přístupná až po registraci, ale to vás jistě nezastaví.
Co myslíte, dají se zfalšovat desítky minut rozhovoru s pamětníkem? A tisíce takových rozhovorů, jaké má Paměť národa v audio- a video-verzi? Lžou nám všichni, všude a ve všem? Smí se dnes ještě něčemu věřit… ? Máme o tom dneska na HlídacíPes pěkný rozhovor s Alexandrou Alvarovou. Doporučuju
Ano,takhle cítím,že se represe děly.Byly náhodné a zpravidla vyvolané hnusákem,kterému obviňovaný nějakým způsobem vadil.
Musím uznat ale tohle vymýšlení že nemohli najít práci a jací byli chudáci už je trapné.Tohle můžete vyprávět ve školách mladým lidem protože se nechají lehce obalamutit ale prosím tyto hloupé příspěvky nedávejte všem na odiv neboť kdo v té době žil ví že tito lidé si vymýšlí.Raději se věnujte dnešním problémům.
Je vidět, že toho o situaci v naší zemi po roce 1948 víte velmi málo. Napíši ve zkratce příběh naší rodiny, vše to je pravda, ale vlastně nikoho to už moc nezajímá a jakk píšete, raději by se měli lidé věnovat dnešním problémům. Jem ví, tak nějak uniklo, že mnoho těch v minulosti nevyřešených problémů a také nepotrestaných viníků vytváří ty dnešní problémy. Bydlím na malém městě. Naše rodina za 1. republiky patřila k nejváženějším ve městě, díky mému pradědečkovi, který byl lékař a když zemřel, vydalo Městské zastupitelstvo parte, kam napsalo: Zemřel poslední lékař lidumil“. Moje maminka se provdala za úředníka z Prahy, velmi inteligentního člověka. Bojoval v Pražském povstání, jen se nelíbil nové garnituře a tak na něho nasadili agenta StB. Ten otce udal, že vyhodil sekretariát strany, za tento zločin byl provaz nebo doživotí. Dostal echo, od maminky, že pro něho jedou, a tak nešel domů a skrýval se u velmi statečných známých. Ti mu zařídili převod do povlálečného Německa, západní zóny. Nakonec se vrátil pro mámu a moje dvě sestry, v Chebu ho chytili a protože měli ty, kteří opravdu ten sekretariát vyhodili, byl souzený pouze pro nedovolený přechod státní hranice. Dostal Jáchymov, „pouze“ 22 měsíců. Maminka nesměla pracovat, byla to učitelka, děti byly malé a tak žila u svojí maminky, která měla 400,00 Kč penze. Nevím jak čtyři lidé z toho museli vyžít. Tatínka pustili, za patřičnou dobu jsem se narodil já. Maminka stresem a těžkou prací, kterou jí po mě dovolili vykonávat se na podzim 1955 rozstonala a když mi byly 4 roky, 8.1.1956 zemřela. Vychovávala nás tři děti stará téměř slepá sedmdesátiletá babička. Stála měla ty 400 důchodu a ani v té době se z toho nedalo vyžít. Neměly jsme nic co ostatní děti, mnohdy ani snídaně. V roce 1956 po Maďarských událostech tatínka na udání, že šíří informace o povstání a doufá, že už to u nás také praskne, byl odsouzen k 10 měsícům samovazby v Ruzyni. Moždá se ten trest zdá krátký, ale deset měsíců denně přemýšlet jak tři děti nakrmit a ošatit, když nejsou peníze je strašné. Nejstarší sestra se nesměla ani vyučit, přesto, že se výborně učila, nakonec skončila na prasačáku. Udřená zemřela v nedožitých 62 létech. My se sestrou už směly vystudovat alespoň střední školy. Dneska jsme obě v důchodu, máme se tak, jak jsme se celý život neměly a to výši důchodu patřím mezi ty, kteří jsou na hranici bídy. Ale já si nestěžuji. Jak strašně se dá žit, mi dali ochutnat komunisti. Já jsem vděčná, že jsem se změny dočkala a jen doufám, že to, co prožíváme nyní, je jen nějaké přechodné období a jen zlý sen, že se opět zločinecká KSČM dere k moci. Probudím se a zjistím, že tak hloupý národ nejsme a my jsme ještě stále svobodní.
Vážená paní mý rodiče pracovali celý život v JZD a dožili se dost vysokého věku tak aspoň nekecejte že zemřela na to že pracovala rukama tyhle keci si nechejte pro sebe a nebo to vyprávějte vnoučatům jako pohádku na dobrou noc
Milé heslo „Hana“:
1)Váš otec se znelíbil současné garnituře.Ta mu přeci musela dát najevo proč.Proč?
2)Vyhodit sekretariát strany.Do povětří?Až tak hluboce?
3)Kde jste byla Vy,když se Váš otec ze Západního Německa vrátil pro matku a Vaše dvě sestry?
4)Maminka nesměla pracovat.To ale bylo protizákonné.Kdo neměl v občanském průkazu štempl o zaměstnání,byl příživník k potrestání.O to dbaly pracovní úřady.Lež.
5)Jak víte,že maminka zemřela pro stres a těžkou práci.Dnes umírají lidé bez stresu při lehké práci.I v tomhle věku.
6)Ani v r.1956 pan tatínek nepochopil,že mu zemřela manželka a že má nezaopatřené děti?Netvrďte,že mu události v Maďarsku byly milejší než hladové děti.Pak to nebyl otec,ale dobrodruh.
7)Dle disidentů jste ale střední školu nemohly a neměly vystudovat.
8)Sdělte,prosím,ostatním důchodcům,že důchod na hranici bídy je vlastně vysvobozením člověka z tenat socialistické společnosti.
Bez komentáře.
p.František : buďto jste 1.moc mladý a v té době jste nebyl na světě,nebo 2.jste žil někde jinde,než v ČSSR,nebo 3. jste byl zřejmě loajální vůči režimu…
p.Petr:Žil jsem v ČSSR 38roků takže mi nemusíte vysvětlovat jak se tehdy žilo.Jsem z malé vesnice a tam byli soukromý zemědělci až do té doby kdy jako starší už to nemohli utáhnou tak šli do JZD a nikdo je neperzekuoval.Prostě byla to vesnice kde si sousedé pomáhali a musím říct že tam bylo fajn a to že jsem chodil poctivě do práce a snažil se uživit rodinu tak nevým zda je to loajalita a nebo odpovědnost.Zato dnes je to hrůza sama závist a kvůli politice sousedské dobré vstahy zanikli takže tihle stěžovatelé co ze sebe dělají hrozně ublížené mi nic vysvětlovat nemusí a zásadně mě neoblbnou.,To co mi vyprávěli rodiče jaký režim zde byl před válkou a jak žily u statkářů mi ůplně stačí a proto si bývalí stakáři a jeji potomci hodně stěžují.To se jim žilo když na ně někdo dělal jen za jídlo a pohunci museli spávat v chlévě takže se nedivte když jim někdo sliboval že se budou mýt lépe tak jim věřili neboť i dnes pravičáci slibují a přitom sami kradou jak straky
Františku, tím, že budete úmyslně psát ve svém příspěvku pravopisné chyby, ze sebe neuděláte ani malorolníka, ani proletáře a určitě se nestanete důvěryhodnějším. Jen ze sebe uděláte trapného šaška.
Heslo „Petr“:
1)Nejsem mladý a žil jsem v socialismu.
2)Žil jsem v ČSSR.
3)Nebyl jsem loajální vůči režimu.
Přesto souhlasím s heslem „František“.
No bohužel pokud jde o _současné_ oběti mocenské zvůle, tak se asi pomoci od samozvaných hlídacích psů demokracie nedočkají – v případě, kdy jsou na druhé straně pomyslné ideologické barikády.
Pani je velmi statecna a lide jako ona jsou nadeji naseho naroda. Nenechala se uplatit benefity konformniho zivota za normalizace a budiz ji za to dik. Jsem rad, ze zrovna ona, clovek evidentne s pevnym moralnim profilem, byla profesorkou na gymnaziu a mohla byt vzorem pro mnoho studentu. O to vic zamrazi, ze ucit mohou i kreatury typu Semelove, proponentky zrudneho zlocinneho rezimu.
No možná právě naopak je pro děti v dnešní době lepší, aby je učil komunista, než nějaký zaslepený „tržní demokrat“.
Vás Franku, jak je vidět, určitě komunisté učili. A je to na vás silně znát. Zaslepeného tržního demokrata jsem ještě v životě nepotkal, ale několik zaslepených komunistů už ano. Vás řadím mezi ně.
Paní se chce jen předvést.Skutečná utrpení postižených za komunistů jsou pod úrovní utrpení svého.
Když čtu některé příspěvky tak vzpomenu na dědu , kterému komunisti s estébákama ukradli koně a když se na ně vrhl s bičem tak mu vyrazili zub a ukradli i bič. Vážení, to jsou naše hnusné dějiny , které si zase volí valná část národa. Ještě, že se aspoň někteří hrdinové, jako naši letci na sklonku života dožili svobodného státu bez bolševiků, které zase vytahují z děr Zeman s Babišem. Děda začal chlastat , my si můžeme naslinit prst.
Pokud děd ukradl koně v sousední vesnici,určitě to nevyšetřovali „estébáci“.Ti měli jiné starosti.A pokud se na příslušníky SNB vrhl s bičem,byl ten zub jen malou daní.Žijme slušně.Pak se nedočkáme Zemana,Babiše a chlastu.A taky né návratu příslušníků SNB.
Život je neustálé odvádění pozornosti, jež nedovolí ani, abychom si uvědomili, od čeho to odvádí. Franz Kafka
Heslo pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí bylo pěkné motto do doby sametové revoluce , tehdy jsme tomu tak tak trochu i věřili protože si spousta z nás na chvíli myslila že jsme lepší než se nakonec ukázalo. Ideály vyprchaly a běžná realita života nás rychle vrátila na zem . Kdo kradl a choval se jako zmetek a podrazák před listopadem chová se tak i nyní . Kdo byl poctiví a slušný ten se také nezměnil jen posmutněl a zmoudřel, protože si uvědomil že je stále ve velké menšině.A nakonec odbojáří „Chartisté“ 241 signatářů bylo 117 vyloučených členů strany. Převažovali novináři, spisovatelé, filozofové ,následováni historiky, těch a bývalými zhruba patnácti politickými pracovníky z předchozích dob. 50-tých let kdy byla ta největší bezpráví.
Sametová revoluce způsobila vítězství kapitalismu nad socialismem.To jsme přes odemykače zámků všichni chtěli.Aber dý koncn.
1)Nejsme lepší než před cinkání klíči.
2)Ti,co za socialismu kradli deseti či statisíce zjistili,že po revoluci lze okrádat o několik levelů výš.
3)Ti,co cinkali si uvědomují svoji tristní situaci.V téhle podobě tenhle převrat nechtěli.
4)Ale také si uvědomují,že je opravdu o něco líp.A že jim opětovné vytahování klíčů za to nestojí.Že to řadou dalších veřejných hlasování ukočírují.
5)Signatáře CHARTY bych tolik nezkoumal.Mám za to,že ji v drtivé většině podepsali ti,kteří už neměli co ztratit.
Takže heslo „Tomáš“-myšlenku máme asi podobnou,jen slova a jejich příkrost je poněkud odlišná.
Válku ve Vietnamu rozpoutali vietnamští komunisté se souhlasem, se zbraněmi, s instruktory, za peníze a s přímou podporou tehdejšího Sovětského svazu. Rusové mají po celém světě na svědomí více civilních obětí, než Američané. Scénář byl už od padesátých let jak v zemích asijských, tak afrických, tak jihoamerických velmi podobný: Nejprve poslat peníze, zbraně, instruktory a agenty KGB na pomoc místnímu diktátorovi aby se chopil moci, pak do té země, aby udrželi onoho diktátora u moci, poslat své lidi a miliony dolarů, hlavně však další agenty KGB a vojáky. Po nějaké době byl diktátor buďto svržen, nebo si uvědomil nebezpečnost spojenectví s Rusy a Rusové byli ze země vypoklonkováni. A tak se to stále opakovalo po zemích Asie, Afriky a jižní Ameriky. Sovětský lid dřel doma bídu, ale na podporu různých diktátorů po celém světě bylo v Sovětském svazu peněz vždy dost. Kolik asi civilních obětí mají na svědomí války vyvolané s podporou KGB po celém světě? To už nespočítá asi nikdo. Když se o něco podobného pokusila CIA, skočil na ní kongres a snížil jí rozpočet. KGB se něčeho takového rozhodně obávat nemusela, proto se ve vývozu válek a revolucí KGB dlouho dařilo. Christopher Andrew a Vasilij Mitrochin napsali velice zajímavou knihu na toto téma. Jmenuje se Operace KGB a studená válka. Doporučuji Franku. Měla by být ještě k dostání. Požádej vaši ambasádu, ať ti ji u nás koupí.
Odpověď Franku Zappovi na jeho příspěvek z 2. 5. 2018 11:50
Divím se, že připomínáte Vietnam, kde to US fašisté taky fantasticky porychtovali. Dokonce v Laosu mají dokonce až do dnešních dní početnou úmrtnost v důsledku aktivace min a nevybuchlé munice… Protože tam toho naházeli víc než na Japonsko za druhé světové války.
Ten Vietnam jste tu ve svém příspěvku připomněl vy, ne já. Přečtěte si jej a přestaňte plácat. A kdy jste v tom Laosu byl Franku? Nebo vaše informace pocházejí z těch komunistických médií, které jste tu v jiném příspěvku tolik velebil? Nejspíše ano.
Jo pane, to jsou informace, které si najdete běžně i v mainstreamu…
To samé Kambodža. Vaše povídání o hodných pánech Američáncích, kteří by nikomu nezkřivili vlásek, je úsměvné. To byla velká americká zabíjačka, proboha.
„Tajná válka CIA v Laosu: Každý den umírá další člověk“
http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/83738/tajna-valka-cia-v-laosu-kazdy-den-umira-dalsi-clovek.html
A kde jste Franku konkrétně a přesně četl to mé povídání o hodných pánech Američanech, kteří by nikomu nezkřivili vlásek? Já ne a ne takový svůj příspěvek najít. Já chápu, že jste zvyklý na azbuku, ale naučte se prosím také číst latinku, máte s tím velké potíže. Zato já jsem narazil na vaše příspěvky velebící hodné komunisty a Rusy.Zdá se, že se držíte zásady, že podle sebe soudím tebe. Také jsem si všiml, že je pro vás typické a příznačné, že jste mi ještě ani jednou neodpověděl přímo a konkrétně na mojí přímou a konkrétní otázku. Takové odpovědi jste se vždy vyhnul a odpověděl jste vždy jen dalším útokem. Tak že konkrétní argumenty vám prostě chybí.
Podívejte, já jsem taky neměl komunisty moc rád, protože mě kolikrát mistrovali. Ale po čase jsem jim musel dát za pravdu.
O tom, zda jste měl nebo neměl rád komunisty, vypovídají vaše příspěvky. Na to jsem se vás však neptal. Ptal jsem se vás na něco jiného a jako vždy jste mi neodpověděl.