Střední Evropou se šíří „příklady dobré praxe“ omezování občanských svobod vyzkoušené zejména v maďarském inkubátoru. Tam jejich rozvoji přeje ohýbání volebních i dalších zákonů ve prospěch vládnoucí strany a ovládnutí médií státem. Každá země si však tyto postupy přizpůsobuje po svém, podle tamní mentality, emocí a zvyklostí, co na voliče právě tam funguje. Sledujeme erozi svobod à la carte, v různých podobách a s různou intenzitou. Na specificky český mix si musíme ještě chvíli počkat, je ale téměř jisté, že přijde.

Své „dokonalé bouři“, pokud jde o soustředěný nástup populistických a extremistických sil, se střední Evropa zatím dokázala v posledních třech dekádách vždy vyhnout, ale jen díky šťastné souhře volebních výsledků v jednotlivých státech. To však nemusí – a zřejmě nebude – platit věčně.

Stejně tak donekonečna nebude fungovat strategie zcela izolovat tyto politické strany od formálního podílu na moci. Reálnou ambicí demokratů tak může být spíš jejich co největší oslabení.

Text je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Demokratičtí politici se proto budou muset zřejmě stále víc vydávat mimo svou komfortní zónu, na méně probádaný a opovrhovaný terén prvoplánového marketingu nebo politické nekorektnosti.

Jinými slovy využít zbraně druhé strany s vědomím, jak nebezpečné nástroje to jsou. To však nemůže a nebude fungovat bez reálných politických kroků, které alespoň část váhajících voličů přesvědčí, že místo prodavačů deště s xenofobní rétorikou mají přeci jen dát ještě šanci standardním stranám.

Takovými kroky s víceméně okamžitým efektem můžou být rychlá a viditelná změna přístupu k nelegální migraci a s ní spojené kriminalitě, dále konkrétní opatření zlepšující dostupnost bydlení a konečně jasná (byť pro začátek třeba i jen verbální) podpora pocitů a potřeb mladé generace, kterou podle průzkumů její problémy stále víc ženou právě do náruče populistických a antisystémových stran.

Radši počkáme, až jak to dopadne

„Ve středovýchodní Evropě se liberální intermezzo projevilo bezprecedentním nárůstem kvality života a bohatství v lůně Evropské unie, jejíž vzývání (…) se stalo záležitostí úzkých elitních vrstev. Naopak populární je reptání na Brusel jako ‚druhou Moskvu‘, protože to zapadá do středoevropského mýtu národního osvobození,“ shrnuje slovenský sociální antropolog Juraj Buzalka v knize Postsedliaci mapující trendy současného Slovenska.

Podle Buzalky to byla paradoxně právě Evropská unie, která populisty naplno emancipovala, aby byli „svobodně a demokraticky hrdí na vlastní oportunismus“.

Rétorika původně extrémních marginálních stran se stala politickým mainstreamem. Také v Česku v posledních letech sílí proudy apelující na obrodu společnosti. Recept na palčivé problémy dneška přitom často hledají v daleké historii – u knížete Svatopluka, u svatého Václava či u svatého Vojtěcha, podle toho, kterého ze světců či historických postav mají zrovna v erbu.

Proč to tak ve střední Evropě dopadlo – a dost možná i dopadnout muselo, popsal už před časem publicista a historik Jan Urban: „Revoluce roku 1989 prý měly osvobodit dočasně potlačený civilizační model střední Evropy, obohacený údajně o unikátní zkušenost přežití totalitní sebedestrukce. Jenomže žádný takový potenciál nikdy neexistoval.“

Přesto se mýtus o výjimečnosti střední Evropy jako regionu, který může ostatní evropské státy varovat před erozí svobod díky své vlastní zkušenosti s komunismem, i dnes neustále vrací.

„Do prostoru neznámé odpovědnosti svobody vešlo jenom několik mezitím etnicky homogenizovaných národních států se zcela změněnou etnickou a sociální skladbou obyvatelstva, zhlouplého desítkami let izolace, předstírání a strachu. Bez identity a bez pochopené a zpracované historie,“ popisuje výchozí pozici Česka a jeho sousedů po pádu totality Urban.

V laboratoři konců světa

A proto, když přestal fungovat návrat do Evropy jako všeobjímající zaklínadlo po pádu komunismu, když lehce odezněl sedativní efekt evropských fondů a když se Evropská unie musela potýkat s krizemi (ať už finanční, migrační či pandemickou), najednou v Česku mnohým připadalo, že to umí dělat lépe a sami.

Ať si Evropa se svými problémy poradí, nejsou to přece naše problémy, my jsme je nezavinili a co je nám tedy po nich. Vzpomeňme si třeba na slova Andreje Babiše, že „nechce přijmout ani jednoho migranta“, nebo nechuť některých českých politiků (opět včetně expremiéra) ručit byť jen za malou část dluhů Řecka, když sami nejsme v eurozóně.

Ve střední Evropě, Česko nevyjímaje, se i proto v poslední době formuje určité hnutí odporu. Nazvat ho prostě konzervativní by ale bylo nepřesné. Najdeme v něm totiž zástupce levicových i pravicových okrajů politického spektra, ultrakatolíky i postkomunisty. Jeho apoštolové hlásají, že si máme vzít naši zemi (naši Evropu, naše cokoli) zpět, že bude zase líp, že se stačí vrátit ke kořenům.

Přesto má dnes zejména konzervativní část střední Evropy (nebo ta, která se za konzervativní sama označuje) dost sebedůvěry tvrdit, že právě ona může ukazovat směr ostatním zemím kontinentu.

Rakouský spisovatel Karl Kraus psal kdysi o tomto regionu jako o „laboratoři konců světa“. Filozof Václav Bělohradský pak v eseji pro magazín Echo tuto tezi o střední Evropě přizpůsobil dnešku:

„V současnosti se tu zkoumá konec světa přivolaný planetárním pravdoláskařstvím, které se jako zhoubná infekce rozšířilo po pádu bipolárního světa. Označuji tak pokryteckou redefinici světové dominance Západu jako ,boj za lidská práva‘. Umění interpretace, které je podmínkou soužití různých civilizací, je tak přehlušováno eurocentrickým diskursem, který vnucuje příslušníkům jiných civilizačních okruhů západní pojetí ,lidskosti‘.“

Svou verzi téhož o poznání méně uhlazeným slovníkem předestírá maďarský premiér Viktor Orbán, když opakovaně vyhlašuje válku „woke“ či „progresivistickým“ hnutím a vyzývá k ukončení „liberální světové nadvlády“. Přirozeně za přizvukování mnoha hlasů v okolních zemích, včetně Česka.

Základ této kritiky je všeobecně známý, přesto ho stručně připomeňme: Západ, respektive Evropa, se podle ní stále víc rozplývá v politické korektnosti, přílišném zviditelňování sexuálních a jiných menšin, zapomíná na své židovsko-křesťanské kořeny a „tradiční hodnoty“. „Intercivilizační dialog je paralyzován, roste nedůvěra mezi státy, světový řád se rozpadá,“ píše k tomu Bělohradský.

Co radí kníže Svatopluk

Ve střední Evropě, Česko nevyjímaje, se i proto v poslední době formuje určité hnutí odporu. Nazvat ho prostě konzervativní by ale bylo nepřesné. Najdeme v něm totiž zástupce levicových i pravicových okrajů politického spektra, ultrakatolíky i postkomunisty. Jeho apoštolové hlásají, že si máme vzít naši zemi (naši Evropu, naše cokoli) zpět, že bude zase líp, že se stačí vrátit ke kořenům.

Rétorika původně extrémních marginálních stran se stala politickým mainstreamem. Také v Česku v posledních letech sílí proudy apelující na obrodu společnosti. Recept na palčivé problémy dneška přitom často hledají v daleké historii – u knížete Svatopluka, u svatého Václava či u svatého Vojtěcha, podle toho, kterého ze světců či historických postav mají zrovna v erbu.

„Chceme spojovat vlastence levicové s pravicovými. Společně musí čelit nadnárodnímu extremismu současného liberálního a progresivistického středu. Extremismu válečných štváčů, klimatických a lidskoprávních aktivistů i nadnárodního kapitálu,“ shrnul například cíle svého spolku Svatopluk politolog a bývalý diplomat Petr Drulák. Podobnou rétoriku mimochodem už dlouho používá Rusko, aby poukázalo na hodnotový úpadek Západu a samo sebe nasvítilo jako poslední baštu starého dobrého světa.

Příliš lákavý střed

Faktem je, že fenomén středu a status určité výjimečnosti mezi Západem a Východem Čechy láká. Ukazují to i data loňského průzkumu STEM Rozděleni Evropou: 57 procent dotázaných si podle něj myslí, že „Česká republika by měla do budoucna zůstat někde mezi“. Zároveň je tu ale silná skupina těch, kteří by zemi rádi směřovali západním směrem (40 procent).

Na východě vidí budoucnost Česka jen čtyři procenta respondentů. V posledních letech, zejména po kauze Vrbětice a po ruské invazi na Ukrajinu, tyto společenské postoje kopíruje i zahraniční politika vlády a vystupování prezidenta Petra Pavla. Ruská karta však odchodem Miloše Zemana do politického důchodu z českého veřejného prostoru v žádném případě nezmizela.

„Je tam ta zvláštní česká rozkolísanost, která souvisí podle mě i s tím, že když se v 19. století nastartují procesy, kterým někdy říkáme tradičně obrození, ale můžeme to nazvat u Čechů i občanskou, kulturní a politickou emancipací, tak jako kdyby se nedotvořil naplno ten český politický národ. Jako komunita, která je si sama sebou jistá a bere za sebe nějakou odpovědnost,“ přemýšlí nad neutuchající přitažlivostí Východu pro část české politiky a společnosti historik Petr Hlaváček.

„Jako kdyby v části společnosti pořád trval postoj: kolem nás procházejí dějiny, my se do nich nebudeme moc motat a počkáme si, jak to dopadne. To se týká i přináležitosti k Západu nebo k Východu,“ dodává.