Češi v časech krize: polořízený chaos a semknutí na bázi nacionalismu

Napsal/a Robert Břešťan 10. června 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Je jedním ze zakladatelů levicové občanské iniciativy ProAlt, na vysoké škole vyučuje sociologii i antropologii a jeho orientace v mediální, společenské i politické situaci Česka i Německa je pozoruhodná. V rozhovoru pro HlídacíPes.org Tomáš Samek mluví o dopadech koronakrize na českou společnost a politiku, i o tom, proč je liberální demokracie v úzkých.

„Když se podíváte do Německa nebo do Rakouska, jejich komunikace byla v době koronakrize systematicky řízená, šlo o týmový výkon. Naopak u nás to byl polořízený chaos a rozhodně ne projev týmové kooperace,“ upozorňuje Samek. Na adresu české společnosti pak dodává:

„My jsme k pocitu ohrožení potřebovali koronavirus, lidem ve „Varnsdorfech“ k tomu už mnohem dříve stačily společenské a ekonomické poměry, v nichž žijí. Pokud tedy na koronaviru hledat něco pozitivního, tak to, že nám, co se daří poměrně dobře, ukázal, jaké to je, cítit potřebu se kolektivně semknout proti nějaké hrozbě.“

Co o nám o lidech a české společnosti podle vás ukázaly poslední tři měsíce koronarkize?

V Česku máme dlouhodobě problém se společenskou soudržností. Ta se ale v každé kultuře aktivuje ve chvíli, kdy je daná společnost v ohrožení, kdy prochází nějakou fází znejistění. Přesně tohle jsme mohli vidět. Sociální soudržnost se projevuje horizontálně – solidaritou mezi lidmi, kteří od sebe na společenském žebříčku nejsou moc vzdáleni – a také vertikálně –  v dobách krize či ohrožení roste identifikace s vedením, respekt k těm nahoře. Obě ty dimenze u nás koronakrize posílila. Ale dělo se to skoro ve všech zemích.

Bití v prsa a trapné politické řeči

Vnímáte to – asi dočasné – posílení společenské soudržnosti pozitivně?

Nedostatek společenské koheze je obecně negativní jev. Když jí je ale zase ultra moc, tak dokáže být velmi nepřátelská vůči jinakosti. To, v čem se lišíme jako česká společnost, je podle mého přesvědčení i podle toho, jak dlouho sleduji sociální komunikaci v českém a německém veřejném prostoru, problém s onou vertikální dimenzí soudržnosti.

Tedy v našem vztahu k autoritám, respektu k „těm nahoře“?

To, že narostly preference lídrů společnosti, se stalo všude. U nás navzdory tomu, že sociální komunikace, kterou se vedení země snažilo krizi řídit, značně drhla. Když se podíváte do Německa nebo do Rakouska, jejich komunikace byla systematicky řízená, šlo o týmový výkon. Naopak u nás to byl polořízený chaos a rozhodně ne projev týmové kooperace.

Když krize začínala, tak v profesionálně řízené zemi, jako je Německo, bylo jasné, že tohle je věc ministra zdravotnictví. Kancléřku Merkelovou jste vůbec neslyšeli o problému mluvit. Až když mělo Německo první oběť Covidu-19, kancléřka vystoupila. Jejich komunikace byla záměrně a vědomě stupňovaná. Premiérské eso si nechávali na později.

U nás to bylo přesně naopak.

U nás nejprve úplně všechno komentoval premiér a to až na úroveň mikromanagementu. Když se problém rozšířil, naopak se stáhl. Takhle se možná dají krátkodobě získat v politice body, ale dlouhodobě je to špatně. Nadto jsme se ústy vládních představitelů bili v prsa, jak jsme v Evropě nejlepší a dokonalí. Premiér Babiš se i nehezky pouštěl do srovnání se zeměmi, které na tom byly výrazně hůře. V mezinárodním kontextu to bylo trapné.

Vím, že ty řeči byly vedeny hlavně pro domácí publikum, které se čerta zajímá o to, jak jsme vnímáni mezinárodně. Jenže tahle koronakrize klade velký důraz na mezinárodní spolupráci. První instinkt sice byl, že zavřeme hranice, jenže do budoucna, i ekonomicky, není žádného jiného řešení než spolupráce. A ani v tom jsme se nevyznamenali. Vzpomeňme si na prosby italské vlády, abychom byť v řádu jednotek poslali nějaké lékaře v době největší krize; vláda to zamítla. Až přijde nějaká další epidemie nebo jiný průšvih ve světě, můžeme být v situaci těch, kdo jsou na tom hůř, my. A musíme jen doufat, že se k nám pak ostatní nebudou chovat stejným způsobem, jakým jsme se chovali my k nim.

V tom máme poměrně dlouhou tradici. To se dá vztáhnout i na uprchlickou krizi, odmítání kvót… V českém prostoru je i řada výpadů vůči Německu, konkrétně proti Angele Merkelové jak kvůli uprchlické krizi, tak teď i kvůli koronaviru, když říkala, že se koronavirem může nakazit až 70 % Němců. Z čeho podle vás ta averze části české společnosti pramení?

Z velkých evropských zemí zvládá Německo koronakrizi nejlépe. Tohle hodnocení přitom neslyšíme ze samotného Německa, srovnejte si to s vládní rétorikou u nás – jak se tu naši politici pořád chválili. Naštěstí pro nás si toho svět moc nevšímal, v tom nás vždycky zachraňuje naše bezvýznamnost a jazyková izolace.

S pochvalou Německa musela přijít až prestižní zahraniční média, která se ptala na to, čím to, že to Němci řeší tak dobře. To je zajímavý kontrast. Stejně jako ochota k mezinárodní spolupráci byla úplně jiná. Do německých nemocnic přijímali i pacienty z Francie a z Itálie. Je to takový klasický mindrák menšího, starý český problém.

Demokratický právní stát snad přežije

Je jazyk českých populistů, kam můžeme počítat třeba Tomia Okamuru, ale i Andreje Babiše i prezidenta Miloše Zemana, nějak specifický, nebo je to ono obvyklé zdůrazňování my versus oni, prostý lid versus elity?

V každé zemi na sebe bere populismus kulturně specifickou podobu. I když populisté se brání tomu být označováni jako populisté, jsou principy, které se více či méně aplikují ve všech zemích a mezi všemi populisty. To je právě ten pohled na svět, který proti sobě staví elity a lid, přičemž o lidu tvrdí, že je homogenní a za všech okolností privilegovaný oproti elitám.

Populismus souvisí s krizí elit a s krizí legitimity systému. Často se tomu ty staré elity diví, ale málokdy se ptají samy sebe, zda to nejsou ony, kdo způsobil, že široké vrstvy lidí přestaly věřit stávajícímu systému a začaly volit jinak. Tahle sebekritika je velmi vzácná, byť nesmírně potřebná.

Nakolik to souvisí s proměnou komunikace, s nástupem nových médií a sociálních sítí?

Zejména nástup sociálních sítí způsobuje krizi legitimity systému, protože ta je do značné míry ustavována komunikačními procedurami a ty se začaly měnit. Navíc myslím, že bude hůř a že zažíváme teprve začátek krize důvěry v systém, protože ta technologická změna je ještě velmi mladá. Když se na to ale podíváme z hlediska staletí, bylo to tak vždycky.

Když přišel Gutenberg s knihtiskem, stalo se najednou něco, co bylo do té doby nevídáno, neslýcháno. Gramotnost se náhle stala či mohla stát všeobecnou, každý člověk si potenciálně mohl přečíst nějakou publikaci. Změna se táhla několik staletí, vedla k řadě válek, ale nakonec se společnost stabilizovala.

Něco podobného zažíváme teď. Zákonitě přijde ještě hlubší krize společenského systému, ale po nějaké době se to ustálí. Jak dlouhá ta doba bude, odhadnout neumím. Globalizační procesy ale akcelerují, takže doba, po níž přijde opět nějaká stabilita, bude určitě kratší, než jak tomu bylo po Gutenbergovi.

Hraje rozkladnou roli v tom propadu důvěry v systém, v útocích na liberální demokracii, i  demokratizace komunikace, třeba i možnost prostřednictvím internetu a sociálních sítí veřejně, adresně a často vulgárně spílat i nejvyšším ústavním činitelům?

Vždy si nejprve všímáme toho, že se nám hroutí to, na co jsme zvyklí. Nevím, zda je ta role vždy rozkladná. I rozklad v sobě nese zrnko konstituování budoucnosti, kterou ještě nejsme schopni dohlédnout. Knihtisk dal možnost širokým vrstvám, aby byly najednou čtenáři. Internet a sociální sítě zase dávají možnost širokým vrstvám, aby byly nejen čtenáři, ale už i masivními producenty informací. Je to analogický posun a otřes je to zákonitý.

Není třeba panikařit, ale je na místě otázka, v jaké podobě to přežije demokratický právní stát. Jsem přesvědčen, že bude dobré se za hodnoty, jako je právě demokratický právní stát, angažovat. Bylo by liché předpokládat, že pozitivní výdobytky dosavadního režimu s námi zůstanou automaticky, když se o to sami nebudeme snažit.

Proto je i zásadní, aby existovala silná a aspoň relativně nezávislá média, která nejsou bulvární a stanovují vysokou komunikační laťku, protože to se nejvíce hodí v dobách krize. Není náhoda, že po nástupu koronaviru začala ještě důležitější roli ve společnosti hrát veřejnoprávní média.

To je asi o naší společnosti dobrá zpráva, ne?

Není to ale ani velký důvod bít se v prsa. Dělo se to všude, kde se to dít mohlo. Protože existence relativně nezávislých veřejnoprávních médií už není v dnešním evropském prostoru samozřejmostí. Je to další z míst, kde se bude odehrávat zápas o budoucí tvář světa.

Lidé v prekérní situaci se hlásí

Na druhé straně tu máme média šířící nejrůznější dezinformace, falešné zprávy, propagandu… Máte nějaký návod, jak se v tomto světě vyznat?

Nikdo zatím nepřišel s nějakým zázračným klíčem k řešení. Šíření falešných zpráv a různých alternativních faktů, postpravdy, se nepochybně spolupodílí na prohlubování krize důvěry v daný společenský řád. Neměli bychom ale podléhat ani prezentismu, pocitu, že dnes je to jinak, než to bylo kdy jindy. Falešné zprávy a dezinformace tu s námi byly vždycky.

Kdysi bylo vědění pečlivě stráženo uzounkým procentem vyvolených někde v klášterech, k vědění mělo přístup jen duchovenstvo. A to muselo projít obrovským šokem, když najednou vidělo, jak se těch interpretací i dezinterpretací začínají zmocňovat široké vrstvy lidí. Podobné šoky zažíváme dneska. Rozumný přístup je nepodceňovat to, podporovat mediální výchovu, v níž si zrovna my nestojíme v mezinárodním srovnání dobře, a na druhé straně nepanikařit. 

Ta nejrůznější takzvaně alternativní média často operují i se specifickým slovníkem, používají slova jako neomarxismus. Slouží to jako jednoduchá nálepka, odsouzení ideového protivníka, nebo to má i nějaký hlubší význam?

Všude, kde existuje politično, se ze samé své podstaty do nějaké míry společnost rozděluje do antagonistických táborů. Jenže česká společnost patří kulturně, etnicky, jazykově i sociálně k nejhomogennějším společnostem Evropy i světa. Předchozí politický režim měl v sobě velmi silnou homogenizační tendenci. Není náhoda, že v rámci liberalizace 90. let to vypadalo, že všichni zdivočeli a každý se řítí jiným směrem. Nicméně ta homogenita nám stejně zůstala a na rozdělování společnosti nejsme zvyklí.

K dosahování politických cílů se však vždy používají nějaká označení; a když se vám nebudou líbit, budete jim říkat nálepky. Tím nechci ospravedlňovat to, že se nejvyšší představitelé země vyjadřují zcela bezskrupulózně skoro ke všemu. To je právě jeden z jevů, který destabilizuje celý systém a společnost. Měli by si vidět do úst, aby alespoň oni dávali příklad nějakého klidného, nehysterického, racionálního komunikačního modu, který udává nějakou normu ve společnosti. Podobně by tak měla činit seriózní média. Politici sice slova používají jako prostředek k získávání vlastních politických bodů, ale neměli by se snižovat na bulvární úroveň. Bulvarizace tedy není jen věcí médií, ale právě i politických projevů.

Často se o Česku říká, že jsme rovnostářská společnost, i vy jste mluvil o tom, jak jsme v řadě  ohledů homogenní… Nežijeme ale trochu v bludu? V poslední době si více všímáme toho, kolik lidí je v exekucích, že je tu takzvaný prekariát, pracující chudina… Nejsme tedy mnohem méně homogenní, než se nám zdá?

Nová zjištění to jsou jak pro koho. Hovoříte s jedním ze tří zakladatelů ProAltu (levicová občanská iniciativa, která se věnuje hledání alternativ k převládajícímu politickému, sociálnímu a ekonomickému diskursu v České republice, pozn. red.). Už před lety tu bylo dost lidí, kteří zdůrazňovali, že pokud se nebudeme nějak liberálně-demokraticky kultivovaně a více věnovat těm, kdo nejsou vítězi popřevratových procesů, přijde nástup něčeho nehezkého. A to se stalo.

Je to tím, že šlo ještě donedávna o nezajímavé voličské vrstvy, které dokázal aktivizovat až Andrej Babiš a jeho marketingový tým, možná předtím Tomio Okamura?

Nechci znít neskromně, ale skutečně jsem léta letoucí spolu s dalšími lidmi upozorňoval, že je to takto neudržitelné. Proč si toho nikdo nevšímal? Jedním z důvodů je pragocentrismus. Opět si půjčím příklad z Německa – na něm je krásná právě ta obrovská míra decentralizace. Ústavní soud je v Karlsruhe, Spolková banka ve Frankfurtu, centrum veřejnoprávních médií v Hamburku… U nás, ale i třeba ve Francii, je ohromný centralismus. Z Prahy, která má tak vysokou životní úroveň, že nemá ani nárok na evropské dotace, zkrátka ty hrozivé sociální jevy v desítkách a desítkách míst České republiky nejsou tolik vidět. A opravdu to není legrace.

Co nás naučil koronavirus

Souvisí s tím třeba i to záměrné zdůrazňování a opakování pojmu pražská kavárna, který tu averzi k pragocentrismu přiživuje, ukazuje na ty „zlé Pražáky“, na elity, co sedí v kavárnách, píší na notebooku v kontrastu s pracujícím lidem na venkově?

Označení pražská kavárna se několikrát v posledních letech měnilo. To zemanovské použití termínu ale skutečně slouží k tomu, aby se poukazovalo na to, že to jsou ti Pražáci, co mají na to, aby si chodili na kafíčko a povídali si o tom, jak má vypadat svět. Ironické je, že my tento rozhovor děláme právě v pražské kavárně. Ale myslím, že v pražských kavárnách vznikají i rozhovory s lidmi, kteří na pražskou kavárnu nejvíce nadávají.

Nicméně ten termín je politická nálepka, které se používá velmi instrumentálně k tomu, aby se ubrala legitimita liberálně orientovaným vrstvám společnosti. Na druhou stranu, v naší společnosti byly tak dlouho přehlíženy zájmy těch, kdo nebyli vítězi globalizačních procesů, že není divu, že se nakonec našly politické síly, které tenhle voličský hlas ležící na ulici sebraly a využily ho ve svůj prospěch.

Otázkou je, co pak pro ty konkrétní lidi ti konkrétní politici skutečně dělají…

Jestli ve skutečnosti těmhle prekarizovaným lidem opravdu politika nějak pomáhá, je jiná stránka věci. Z hlediska demokracie je ale zdravé už to, že si někdo tohoto segmentu elektorátu všiml. Sám bych byl radši, kdyby si ho všimly síly, které se vyjadřují o něco kultivovaněji a mají větší respekt ke zvykovým procedurám demokratického právního státu.

Je dobré to vnímat nejen v rovině přítel – nepřítel, ale i tak, že je to jeden z projevů fungující demokracie. I když je to zároveň projev, který demokracii může ohrozit, tak to ale je v demokraciích vždy. Demokracie je neustálý heterogenní dialog mezi silami, které se navenek vůči sobě tváří nepřátelsky; jen na to nejsme moc zvyklí. Nám se pořád stýská po té homogenitě, jak se projevilo třeba i v uprchlické krizi.

V čem přesně?

V té snadnosti, s jakou šlo českou populaci strašit. Ne reálnými uprchlíky, protože těch bylo tolik, že by se vešli do dvou tramvají, ale vidinou hrozící masy uprchlíků. Můžeme se posmívat tomu, že se někdo bojí nepřítomných uprchlíků, ale nemůžeme se už posmívat reálným obavám lidí, kteří jsou na tom tak špatně, že si nemohou dovolit jakékoli další ohrožení. Byť třeba nejsou schopni posoudit, nakolik je reálné, nebo ne.

Je naopak legitimní, že někdo kritizuje pražské liberály, kteří se tomu strachu vysmívají, protože politika se vždy vyjadřuje v rovině imaginace a méně v rovině faktů. Politika je vždy boj o interpretaci světa. Osobně jsem z té české panické reakce radost neměl, ale chápu obavu těch, kteří se cítí už tak ekonomicky i společensky slabí, že jediné, čeho se mohli chytit, je kulturní identita.

Čímž se možná vracíme i ke koronavirové krizi.

Přesně tak. Společnost se opět chytila toho, co ji spojuje. Česká společnost je do velké míry ateistická, ale určitě ji spojuje nacionalismus v nejširším slova smyslu. Najednou všude vidíte české vlajky, třeba v rukou litovelských občanů v izolaci, kteří večer tleskali projíždějícím hasičům. Instinktivně se každá ohrožená societa chopí hodnot, které ji spojují, a u nás se celkem nepřekvapivě sáhlo k nacionalismu.

Lidé žijící v těch problémových Varnsdorfech se toho přirozeně chápali mnohem dříve, protože oni prožívali pocit ohrožení daleko dřív. My jsme k tomu potřebovali koronavirus, jim k tomu stačily společenské a ekonomické poměry, v nichž žijí. Pokud tedy na koronaviru lze hledat něco pozitivního, tak to, že nám, komu se daří poměrně dobře, ukázal, jaké to je cítit potřebu se kolektivně semknout proti nějaké hrozbě.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Recommended (5901)

Čtěte též

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)