Nerozumím tomu, že stejní lidé říkají „stát musí výrazně přidat na výdajích, přitom ale strašně snížit daně a zároveň samozřejmě musíme něco dělat s těmi hroznými deficity“, diví se předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. Takový přístup se podle něj přitom mezi Čechy nezdravě probudil.

„Jsme země, která je skutečnou chudobou ohrožena v EU stále téměř nejméně. Hodnoťme situaci očima průměru. Já jsem fakt proti tomu, aby se všechna pravidla a všechny systémy nastavovaly podle toho úplně nejslabšího v pelotonu. Protože to vám dá úplně zkreslený obrázek o tom, co se v té zemi děje. V České republice jsou lidi, kteří třeba mají svůj vlastní domek na venkově, k tomu dvě auta, ale cítí se jako hrozně chudí. To je v jakémkoliv relativním srovnání absurdní,“ říká Mojmír Hampl v ekonomickém podcastu MakroMixér (připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš, celý pořad k poslechu ZDE).

Když ODS spolu s ANO a s SPD rušila v minulém volebním období superhrubou mzdu, spoustu expertů varovala, že to vytvoří silný výpadek příjmů 100-120 miliard, což se také stalo. I když se na kdyby nehraje: kdyby se to tenkrát nestalo, byla by teď vládní úporná opatření vůbec na místě, bylo by nutné je udělat?

Určitě ve výrazně menším rozsahu. Osobně mám v tomhle svědomí čisté: byl jsem odpůrcem toho, aby se superhrubá mzda rušila. Bylo to špatně měnově i fiskálně. V ekonomice to na první pohled mohlo krátkodobě znamenat pro řadu lidí zlepšení jejich životního standardu a příjmů, ale přišlo to v okamžiku, kdy už ve vzduchu visela inflační rizika a bylo jasné, že veřejné rozpočty se dostávají na méně udržitelnou trajektorii. A my jsme tam stejně ještě přidali kerosin a letěli jsme ještě rychleji. Kdybychom se obecně byli schopni vrátit před covid – z hlediska příjmů i výdajů – tak by takových 80 % problémů strukturálního deficitu bylo vyřešeno. Ale všichni víme, že vrátit se před covid ve výdajích a příjmech je velice netriviální, či spíše skoro nemožné.

Když jste zmínil strukturální deficit, tak jestli někdo má mít někdo opravdu dobrá data, tak právě vaše Národní rozpočtová rada. Jak vysoký je v tuto chvíli tedy strukturální deficit českých veřejných financí?

Bavíme se o čísle, které někde mezi 2,6 – 3 % HDP. Není to tedy naprostá katastrofa, ale je to v každém případě neudržitelná dráha. A bez zatažení za knipl se na správnou dráhu nejsme schopni dostat. Proto jsem velký stoupenec toho, že tím vládním balíčkem k nějakému brzdění dochází.

Takže podle vás jdou ta vládní opatření správným směrem?

Myslím, že ano. Dávají ale podle mého smysl hlavně pokud zůstanou jako celek. Je-li tohle ten obtížný kompromis, kterého dosáhlo pět politických stran, tak myslím, že jediná jeho šance na to, aby přežil, je, že zůstane víceméně stejný.

Prostě do něj nesahat, navzdory všem výtkám i – podle mnohých – zjevným nesmyslům jako jsou třeba některé sazby DPH?

Objevily se minimálně tři typy kritiky. Ta první je to, že je balíček příliš slabý, že je to málo. Mnohem rozšířenější kritika je naopak to, že je to moc a je potřeba to změkčit. A u třetího typu kritiky hraje hlavní roli, že se to dotýká konkrétní zájmové skupiny, tedy – příliš se to týká mě a mělo by se to týkat někoho jiného. Vidíme to třeba na přestřelce vinaři – pivaři. Tento třetí typ kritiky bude myslím naprosto nejsilněji zastoupen při projednávání v legislativním procesu. A přesně proto si myslím, že by bylo dobře teď zavřít oči a proběhnout tím minovým polem, vydržet to a zkusit to schválit. Nejsem politolog, ale asi by nebylo pro vládu nic horšího, než zaplatit ty veliké politické náklady za zveřejnění svého záměru a potom ještě navíc nemít ani tu implementaci. Prostě se to má udělat, i když je to nepopulární.

Ministerstev se na nic neptejte

Navržených opatření je velké množství, ale podívejme se třeba na záměr seškrtat hlavně neinvestiční dotace, bezmála 50 miliard pro příští rok.

To je moment, který není zdůrazňován, ale který oceňuji: největší část toho balíku jsou prostředky, které může svým vlastním rozhodnutím realizovat sama vláda. Ta samá vláda, která ten ideový záměr prezentovala, která na něj tolik vsadila a investovala do něj politický kapitál. Pro řadu jiných i menších opatření je naopak nutné měnit legislativu, což je komplikovanější. Vláda detaily ještě nezveřejnila, ale je na ní, aby to skutečně implementovala do rozpočtu na rok 2024. A my jako rozpočtová rada budeme monitorovat, jakým způsobem se to daří nebo nedaří.

Další prvek jsou zamýšlené plošné úspory ve veřejném sektoru, na mzdách a provozních výdajích.

Provozní výdaje jsou myslím realizovatelné. Pokud jde o mzdy, tak v situaci, kdy má veřejný sektor vyšší průměrnou mzdu než soukromý, mi dvouprocentní úspora nezní jako největší katastrofa. I když tady je taky implementační zádrhel. Nejsme si jistí, jestli ta dvě procenta mzdových prostředků lze ušetřit bez skutečného snižování počtu lidí.

Se škrtáním mrtvých duší si už stát nevystačí?

Prostředky za ta neobsazená místa se už od roku 2021 musí vracet zpátky, nebo se musí vázat. Nemůžou už zůstat v té konkrétní rozpočtové kapitole a dát víc peněz menšímu počtu lidí. Tak triviální to už dneska není. I proto si myslím, že to může být náročnější, ale určitě to je realizovatelné.

A není to tak, že by se spíše vyplatilo zpomalit a udělat hlubší revizi agend, které má stát – a až podle toho řešit plány úspor?

Nějaký opoziční politik teď v televizi řekl větu, která mě opravdu upřímně pobavila. Byl tázán na to, kde by tedy snižoval ty agendy státu a on řekl, že to přece musí vědět sama ministerstva. Tak to jsem vyprskl smíchy, protože samozřejmě staré pravidlo sira Humpreyho je, že když se ministerstva zeptáte, jestli náhodou nemá nějaké přebytečné agendy, výsledkem takového zkoumání je, že potřebuje minimálně pět dalších agend a na to další lidi. Takovéto dotazování samozřejmě nemá vůbec žádný smysl. Vnitřní debata veřejného sektoru o tom, kterou agendu má nebo nemá dělat, vždy skončí ve slepé uličce. Proto to musí být exekutivní rozhodnutí a to často nejde jinak než plošně, protože to je nakonec jediný způsob, jak vůbec něco realizovat bez toho, abyste se dostali do nekonečných sporů. Vždycky k tomu přijde hned další dotaz: A nepomůže tomu digitalizace? Tak rovnou říkám, že digitalizace minimálně v první fázi náklady na fungování státu zvyšuje, nikoliv snižuje.

Součástí balíčku je tak trochu skrytě i návrh na změny v penzijním systému. Jak se na něj díváte? Je něco, co vám tam nejvíc chybí?

Spíš mi tam dvě věci pořád ještě přebývají. Jednou provždy bych odpískal koncept minimálního zaručeného důchodu, který se pořád vznáší ve vzduchu. Když se na to podíváte analyticky, tak ti, kteří mají výjimečně nízké důchody, jsou typicky ti, kteří do toho systému opravdu velmi málo přispívali…

Když se pak ale v důchodu takový člověk dostane do nějaké hranice chudoby, tak mu stejně stát přispěje přes sociální dávky.

Je právě zajímavé, že když podíváte na ty, kteří se opravdu zvednou a jdou prosit o nějakou podporu, tak to zdaleka není každý z té kategorie… Tím minimálním důchodem ale vytváříte nějakou garanci pro každého, bez ptaní a bez dokládání. A zároveň tím vytváříte evidentní nespravedlnost, typ morálního hazardu pro všechny ostatní, kteří do systému řádně platili. Já jsem velký odpůrce tohoto konceptu. Měl by se držet princip spravedlnosti: kdo platí víc – dostává víc, kdo platí méně – dostává méně. A ta druhá věc, která je ve vzduchu a která mě taky mírně řečeno nenaplňuje optimismem, je debata o náročných profesích a o tom, kdo by měl mít ze zákona právo odcházet do důchodu dřív. To je podle mě naprostá Pandořina skříňka.

V čem?

Pokud by se ta debata vedla tak, jak ji vedou odbory, tak to skončí tím, že tady bude nějakých 60 – 70 % zaměstnanců, kteří budou říkat, že oni mají nárok odcházet dřív. Ta debata se rozhodně nemá vést o profesích, když už, tak o konkrétních rizikových pracovištích. Takže můžete mít člověka v těžkém průmyslu, kdy jeden je ve výjimečně nízké a druhý ve výjimečně vysoké kategorii rizika. Pak nevzniknou všechny ty debaty o tom, proč my ne a proč vy ano. Jakmile do toho dáte profese, tak tahle absurdní debata skončí rozvratem systému.

Ale je tam i řada velmi dobrých věcí, ať už valorizační schémata, výpočet nového důchodu, zamýšlené navázání věku odchodu do důchodu na očekávanou dobu dožití v dané věkové kohortě… Jsou to vlastně změny pro nás, ne pro stávající seniory, kteří tím přitom často bývají nejvíc popuzeni – pro ty se ale prakticky nebude měnit nic.

Česká rozpočtová lobotomie

Bavíme se tu o tom, že je nutné šetřit, měnit nějaké nastavení ekonomiky i důchodového systému. Ale ta stejná vláda, která přišla s tímto balíkem, zároveň zvyšuje některé mandatorní výdaje, jako třeba navýšení důchodů ženám za vychované dítě, které ročně přidalo nějakých 19 miliard výdajů. Není to totální protimluv?

To není zdaleka jediný takový výdaj. Vývoj ve veřejných financích je v posledních letech takový, že velmi výrazně šlapeme na plyn v těch největších výdajových položkách: v penzích, zdravotnictví, školství. Teď k tomu přidáváme – a má to samozřejmě logický důvod – i obranu. To jsou zdaleka největší čtyři výdajové položky veřejných financí. A do toho systému vnášíme velmi nebezpečnou věc, která se jmenuje indexace automatické valorizace. Ty jsme měli u důchodů, teď už je máme u příspěvku na státního pojištěnce, automatickou indexaci mezd máme mít i v regionálním školství. To zaručuje, že výdaje narostou a budou se dál automaticky zvyšovat.

A od toho se za poslední tři roky úplně oddělila debata o příjmech, kdy se příjmy veřejných rozpočtů permanentně snižovaly. To není jenom ta superhrubá mzda, ale i daň z převodu nemovitostí, na minimum snížená silniční daň, úlevy u spotřební daně na naftu, zvýhodněné odepisování pro firmy, zvýšený práh pro registraci k DPH, paušální daň a tak dál. To všechno jsou výpadky příjmů, ale široká veřejnost to ani nebere tak, že se permanentně snižují daně. Říkám tomu rozpočtová lobotomie, kdy vám titíž lidé řeknou, že se musí strašně moc přidat na těchhle výdajích, musí se strašně snížit daně a zároveň musíme něco dělat s těmi hroznými deficity. Tak doufám, že ten balíček je probuzení ze snu, že jde od sebe oddělit příjmy a výdaje.

Není pro vás osobně frustrující, že teď vedete úřad, který disponuje čísly, daty, předkládá fakta, varuje, má expertizu a vláda, ať už tato nebo nějaká budoucí, může říct: Děkujeme za čísla, tady si je dáme do šuplíku. A to je všechno, co s tím vy můžete dělat, nebo ne?

Bráno čistě profesionálně, toto jsou podobně zajímavé časy, jako byly v České národní bance v dobách kurzového závazku. Ale aby z toho nebyla frustrace, tak musí být nějaký výsledek, a proto jsem rád, že aspoň část těch rad je brána vážně. I když nemáme exekutivní pravomoci, ale jen tu auditorskou či poradenskou, tak ten příběh, který se snažíme opakovat donekonečna, je akceptován. I z toho množství hejtů, které dostávám – a věřte, že jich dostávám od jednotlivých zájmových i sociálních skupin hodně – je vidět, že to má dopad. Věřím, že znovu budeme tou zemí, která je makroekonomicky, měnově i fiskálně nudná.

Vy často říkáte, že Češi jsou národ černých pasažérů. Jak to myslíte?

Člověk samozřejmě zkoumá i sám sebe, já jsem taky Čech se vším všudy. Ale myslím, že my tohle v sobě máme: v naší DNA je fiskální a finanční obezřetnost a uměřenost, ale zároveň i sklon k černému pasažérství. A pak strašně záleží na tom, na kterou z těch strun brnkáte víc. A my jsme se rozhodně v době covidu naučili brnkat mnohem víc na tu druhou strunu. Dokonce to začalo vypadat, že to politicky nese hodně bodů. Máme mix dobrých i špatných vlastností a teď spíš jedeme na ty spíše horší. Uvidíme, co s námi bude po implementaci toho balíčku.

Statisticky výrazně přibylo lidí pobírajících sociální dávky; údajně nejvíce se jich eviduje u příspěvků na bydlení. V souvislosti s tím jsem viděl titulky, které to interpretovaly tak, že Češi se propadají do chudoby. Máte pocit, že se Češi propadají do chudoby?

Jsme země, která je skutečnou chudobou ohrožena v EU stále téměř nejméně. V Česku ale vždycky pocit, že jsme chudí, strašně silně rezonuje. A když vám to někdo bude říkat, tak vás určitě přesvědčí snáz, než když vám bude říkat, že žijete v bohaté zemi – v evropském i ve světovém kontextu. Ale Češi se vždycky cítí jako chudí. Když ale při vyčerpaném trhu práce jedeme i v soukromých firmách na 75 % plynu a ne na 100 % , tak výsledkem je prostě to, že ekonomika nebohatne. Což je teď bohužel náš stav. My a Španělsko jsme jediné dvě ekonomiky, které se nevrátily nazpátek k tomu předcovidovému výkonu. A zároveň jsme ekonomiky, které hromadí dluhy. Dnešní standard je, že jsme schopni se zafinancovat jenom tím, že si půjčujeme z budoucnosti. Mám pocit, že o chudobě mluvíme až příliš na to, jak skutečně reálně velký problém to je.

Není to ale pohled naší bubliny? Protože optikou počtu lidí v exekucích, v sociálně vyloučených lokalitách to problém je. A není to nutně jenom o penězích, ale třeba o nerovném přístupu ke kvalitnímu vzdělání, které pak ty problémy jenom prohlubuje…

To, že existuje i problém extrémní chudoby, je samozřejmě pravda. Na datech to vidíte. Ale zároveň je pravda, že je to problém drtivě menšinový. Potíž české debaty je, že optikou menšiny hodnotíme všechno ostatní. Měli bychom se místo toho dívat očima průměru, to vám řekne průměrnou pravdu o té zemi. Když přijdete do jakékoliv země na světě, jakkoliv chudé, tak zjistíte, že udělat hezké náměstí v hlavním městě, to umí skoro všude. Vypovídající je až to, jak vypadá průměrné bydlení za městem. Takže hodnoťme to očima průměru. Já jsem fakt proti tomu, aby se všechna pravidla a všechny systémy nastavovaly podle toho úplně nejslabšího v pelotonu. Protože to vám dá úplně zkreslený obrázek o tom, co se v té zemi děje. V České republice jsou lidi, kteří třeba mají svůj vlastní domek na venkově, k tomu dvě auta, ale cítí se jako hrozně chudí. To je v jakémkoliv relativním srovnání absurdní.

Inflace je opravdový mor

Už druhý rok máme v Česku dvoucifernou inflaci. Čí je to vina?

S pobavením sleduji, jak se ve veřejné debatě začalo diskutovat o tom, kdo je ten, kdo odpovídá za inflaci. Tou institucí, která za to z ústavy a ze zákona odpovídá, je centrální banka. Takže je to dominantně měnový problém. Že tam byly nějaké nákladové vlivy, může být, centrální banka je možná může chvíli ignorovat a nevzít v úvahu, ale ani ti, kteří rozjeli celý ten příběh o tom, že to je jenom nákladové a samo to zmizí, sami vidí, že to prostě neobstojí: ani při pohledu na minulá data, ani na ta současná. Evidentně tady máme makroekonomický měnový problém, který – dle mého – vyžadoval přísnější měnovou politiku už v minulosti. Rozuměl jsem té menšině v ČNB, která tlačila na růst sazeb. A je otázka, jestli se z tohohle problému můžeme dostat bez dalšího zpřísnění sazeb.

A můžeme?

S velkým zájmem sleduji postupující debatu v rámci bankovní rady o tom, jestli s těmi sazbami, které vypadaly, že zůstanou zaparkované na stávající úrovni, ještě nepůjdeme výš. Pokud tu byl strach z toho, že se nám rozjíždí taková menší mzdově inflační spirálka, tak na meziročním růstu výběru sociálního a zdravotního pojištění vidíme, je tam plus jedenáct procent, což je silný indikátor toho, že ty mzdy nerostou úplně málo. Zároveň hrubé provozní přebytky firem jsou velmi vysoké, firmy hromadí další volné zdroje a to tedy nevypadá na prostředí, které je strašně vyčerpané. Otázka je, kolik z toho jsme schopni zachránit ještě teď, protože každé rozhodnutí centrální banky se projeví v ekonomice se zpožděním, za rok až za rok a půl.

Nicméně ČNB může vydat jistý signál a změnit inflační očekávání…

Inflace je opravdu mor a máme ji na vysoké úrovni hodně dlouho. Dokonce jsem jako pozorovatel překvapený tím, jak se společnost bez větších protestů s tou vysokou inflací, na níž nebyla zvyklá, smířila.

Skutečně máte ten pocit? Sice nemáme ve zvyku vycházet do ulic a zapalovat popelnice, ale minimálně naštvanost části společnosti tu je.

Když jsem teď byl v severní Itálii a viděl tam třeba ceny nemovitostí, tak z toho je člověk v šoku, kam až my jsme se dostali. Naše ceny ve velkých městech jsou v přepočtu na metry čtvereční klidně o padesát, ale i o sto procent výše. Po roce 2019 jsme tu měli raketový růst cen nemovitostí, v jednu chvíli nejrychlejší v EU. Takže jsme se stali nejen bohatou, ale i drahou zemí, a do značné míry jsme to akceptovali. To nemluvím o brblání, to je normální, brbláme furt všichni, to je náš národní zvyk. Ale s výjimkou cen energií, kde to spousta lidí cítila jako existenční ohrožení, růst cen nezpůsobil žádné celospolečenské vzedmutí, které by jinak člověk čekal zrovna od země, která byla vždycky nízkoinflační.