ROZHOVOR. Ve většině médií dominují témata, která jsou aktuální tady a teď. Jeden velký problém ovládne scénu vždy jen na určitý čas. Proč to tak je a jaké další problémy bychom měli řešit, vysvětluje socioložka a bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová. „Vyřešit problém znamená opakovaně otevírat staré rány, třeba i čtvrt století,“ říká.

• Proč řešíme jen jeden velký problém a na jiné se nesoustředíme?

Na tuto otázku je víc odpovědí, protože příčin je celý řetězec. Platí taková zásada, že pokud máte na složitý problém jednoduché řešení, tak není správné.

• Jaké jsou ty příčiny?

První tkví v úplné změně komunikace. To, že je primárně online. Podceňujeme skutečnost, že jsou všechny informace k dispozici každému, kdo o ně projeví zájem. Jsme rozhleděnější, informovanější. Zároveň je na světě až miliarda různých médií. Už jen tyto skutečnosti z hlediska informací transformují svět z offline na online.

Rozhovor původně vyšel na webu česko-německého magazínu JáDu, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje. Ptala se Michelle Kubištová

• Co to znamená?

Online světě znamená krátká, rychlá, vizuální zpráva. Dynamika a udržení klienta na mém online médiu znamená vytvořit mu zároveň informační bublinu. To znamená komunikovat s ním na téma, které je jeho tématem a jeho postojem – efekt ozvěny nebo zrcadla. A do této rychlosti vstupuje titulkování. Nečteme dlouhé texty. Text se musí vejít na obrazovku mobilu, protože gro komunikace je už přes mobily. Jen co je text delší, už musíte scrollovat, čímž se ztrácí souvislost. Tím se zkracuje prostor. Znamená to, že je třeba sahat jen po jednoduchých a zjednodušených větách a vůbec ne po vysvětleních.

• Takže čerpáme povrchní zprávy?

Celý svět si zvykl na povrchní zprávy. Když vznikl internet, mysleli jsme si, jak budeme všichni vzdělaní. A co se dnes děje? Vysvětlujeme, že Země není plochá! Ano, vytvořil se i prostor pro zneužívání, populismus, konspirační teorie, pro nechutnou manipulaci až kyberválku. Všechno jsou to nové rozměry, které jsme pokládali za negativa, ale ne takového rozsahu. A proti přílišné expanzi je už třeba se bránit.

Svoboda slova má své limity

• Proč ta negativa narostla až do takových rozměrů?

Když vznikla televize, v ten den byl schválený zákon na její regulaci, protože vzniklo masové médium s obrovským dosahem. Nic takového se nepřijalo pro mnohem masovější médium, jakým je internet a sociální sítě, ale minimálně ty stejné regulativy by měly fungovat. Pak jsou regulovaná média v nevýhodě oproti neregulovaným. To není rovná soutěž. Nemáte šanci soutěžit s médiem, které si může říkat, co chce, absolutně bez toho, aby muselo ověřovat informace a zodpovídat za to, co přináší jako lež nebo dezinformaci. Klaus Schwab, zakladatel Světového ekonomického fóra, řekl na jedné konferenci: „My jsme stvořili monstrum, které už neovládáme. Společenští vědci, prosím vás, potřebujeme morální kompas.“ Takže když se už autority domáhají regulativů, asi bychom neměli váhat. Jsme v informační revoluci. Internet je největší objev od vynálezu knihtisku.

• Proč to neregulují sami tvůrci obsahu?

Vítám iniciativu Evropské unie, že konečně takový regulativ připravuje, protože všechny samoregulační pokusy, které přislíbili poskytovatelé internetových služeb a majitelé sociálních sítí, selhaly. Sami přiznali, že to nedokážou čistit. Nedokáží zabránit rekrutování teroristů na sociálních sítích. Najali hromadu lidí. Vzniká tu úplně nová profese na jedné straně trollů, kteří vytvářejí dezinformace, a na druhé straně čističů trollů. Vznikají nové specializace, nové softwary. Ironicky: jako kdyby si softwarové firmy navzájem vytvářely práci. Nebýt těch, co vytvářejí viry, antivirové firmy nemají do čeho píchnout. Takže navzájem se reprodukují a znásobují si svoje zisky. Tak prosím, ať existují, ale ať výsledný efekt je, že se k občanovi dostane i relevantní informace. Tedy fakt.

• A co svoboda slova?

Ano, jen co o tom začnete mluvit, máte reakci: „Ale svoboda slova“. Ne, nikdo tu nemluví o cenzuře. Svoboda slova však neexistuje samostatně. Je to součást lidských práv a platí neprůstřelná zákonitost, přímo zákon, že žádné právo není možné realizovat na úkor jiných práv. To je vyloučené. Můžeme a musím garantovat svobodu, ale pozor! Svoboda má limity. Omezuje ji minimálně právo na ochranu osobnosti. Nemluvě o zásadně nepřístupných tématech ohrožujících život, jako je šíření nenávisti, šíření rasismu, pedofílie a podobně. Je vyloučené, aby taková témata měla prostor ve veřejném médiu. Takže teoreticky je to víc než jasné. Jen je to třeba realizovat v praxi.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

• Je řešením se uzavřít?

Ne, cestou už není uzavřít se do nějakého národního soukolí. A to je další nosné téma, které se vyhýbáme, protože nechceme být obvinění z hanobení národa. Spor sociálně-ekonomický, který byl dominantní po druhé světové válce, se přetavil do sporu 21. století, a tím je spor o identitu. To je velmi vážná věc. Je to souboj národního vůči globálnímu a globalizovanému, obviňování globalizace ze všech těchto negativních efektů. Potom se ukazuje „jednoduché řešení“ – uzavření se zpět do národní společnosti nebo komunity, které nás ochrání před globalizací a všemi nástrahami.

Takže extrémní globalizace a otevřenost přirozeně otevírá téma identity. Přináší zpátky na stůl téma národní a to vždy s sebou nese extrém nacionalismu. Vždy. Spor o identitu má v sobě zakódovanou ještě jednu zákeřnost. Jde až na kost oponentovi. Není o podstatě daného tématu „Kdo jsem“, ale vytváří prostor pro vlastní identifikaci přes tvrdé definování nepřítele: „Já jsem jiný než ti ostatní.“ Takže vymezuje se negativně, a ne pozitivně. A to vede až k osobním útokům, přímo slovním popravám.

Nosiči témat to nesmí vzdát

• Čí úlohou je artikulovat nosná témata?

Samozřejmě, primárně je to úloha regulovaných médií, na která se váže zákon. Je to úloha elity, a to elity všeho druhu, a je to úloha politiků a občanské společnosti. Měli by razit tato témata. A navzdory otázkám, které politici dostávají v mediálním prostoru, by měli využít prostor na to, aby artikulovali téma a nevzdávali ho.

• Máme nějaký příklad z praxe, kdy se nevzdávalo téma, dokud se nevyřešilo?

Ano, máme – téma zrušení Mečiarových amnestií, vyhlášených v roce 1998. Téma by dávno zahynulo, nebýt přesně sedmi lidí, kteří to dvacet let nevzdali. A využívali všechny možnosti, aby ho udržovali při životě. Důvod je velmi prozaický. Pokud umožníte takto lámat právní stát, potom je možné všechno. Proto nemůžete nechat takové znefunkčnění a zneužití státu v tichosti. Takže se to opakovaně předkládalo v parlamentu. Opakovaně během Dzurindovy vlády, mé vlády, znovu se to otevřelo během druhé Ficovy vlády, až se to povedlo zlomit. Neúnavností a důsledností, že se budeme držet toho problému a nenecháme ho nedořešený. Pokud se najde takových „sedm statečných“, kteří nebudou vzdávat opakované otevírání ran, které máme ve vývoji, dá se dospět k tomu, že se jednoho dne problém vyřeší. Někdy dřív, jindy je na to třeba čtvrt století. A někdy i víc.

• Na dořešení kterých problémů potřebuje Slovensko víc než čtvrt století?

Dodnes nemáme vyřešené téma válečné Slovenské republiky z let 1939-1945 nebo holokaust, dodnes si někdo troufá zpochybňovat Slovenské národní povstání. Stále však existují nosiči těchto témat. Když to všichni vzdají, budeme mít povrchní zprávy o právě aktuálním módním tématu.

• Mediální scéna je právě ovládaná pandemií koronaviru. Jaké další problémy by se měly řešit?

Problémy se nabalují. Kdybychom si povídaly před čtyřmi lety, mluvili bychom o uprchlících. Dnes už tohle téma není zdaleka dominantní. Přitom na problematice se nic zásadního nezměnilo. Uprchlíci stále přicházejí, žadatelé o azyl jsou tu, ty stejné země se s problémem potýkají, ale přestalo to být hlavní téma. Protože v médiích ho přehlušil koronavirus.

Dále jsme ještě nevyřešili finanční krizi z let 2008 a 2012. My si ji neseme. K tomu terorismus, který doprovázejí zásadní otázky, protože potřebujeme posilnit bezpečnost. To má i vážné důsledky na rozhodovací proces. Dnes je prvořadá pandemie, tedy ne bezpečnost hranic, ale bezpečnost zdravotní, a ne peníze na soplečnou evropskou armádu, ale na společnou vakcínu, zdravotnické pomůcky a potřeby a záchranu ekonomiky.

• Co by se mohlo stát, kdybychom si ostatních problémů nevšímali?

Dalším balíkem problémů je dnes tato naše trochu ubohá demokracie. Ano, dnes máme ve světě 104 demokratických států. Před třiceti lety jich bylo 50, takže demokratizace je na vzestpu. Jednou za čtyři roky máme svobodné pluralitní volby, ale to pro naplnění demokracie nestačí ani zdaleka. Historie ukazuje, že svobodné volby nejednou přivedly k moci diktátory, kteří vyhubili desítky milionů lidí. Je nad slunce jasnější, že schopný lídr s tendencemi k autokracii by uměl využít volby přes dobrý marketing pro transformaci demokracie na kleptokracii, oligarchii či řízenou demokracii anebo jiné pseudorežimy, které někteří vydávají za hybrid demokracie a autokracie, ale je to víc autokracie než demokracie.

Protože tak jako nestačí, že má něco v médiích hodně „klikanců“, v demokracii nestačí, že má někdo hodně „klikanců“ ve volbách. Tady musí být naplněn mechanismus funkčního právního státu. Elementární spravedlnost, omezení moci, která nesmí vykonávat násilí na svých občanech. Musí existovat mechanismus dělby moci, ale striktní a včetně kontroly. Musí být rozvinutá občanská společnost, která formou peticí, shromáždění, protestů dává v dané chvíli permanentní zpětnou vazbu moci, a musí existovat nezávislá média regulovaná tak, aby přinášela fakta a informovala občana.

Iveta Radičová je slovenská socioložka. V letech 2010 až 2012 byla slovenskou premiérkou. Dnes působí na Fakultě masmédií na Panevropské vysoké škole v Bratislavě.