Ocel je základní surovina prakticky každého průmyslového oboru – od stavebnictví, přes výrobu aut po obranný průmyslu. Tlak emisních povolenek, povinných ekologických opatření a vysokých cen energií ale ocelářství ničí, upozorňuje šéf Moravia Steel Petr Popelář. „Nejsme ropáci, do ekologie provozu jsme jen v Třineckých železárnách dali 11 miliard korun, ale jen elektrická oblouková pec stojí miliardu eur,“ dodává.

Aktuální situaci Třineckých železáren popisuje Petr Popelář, předseda představenstva společnosti Moravia Steel, jako „stav očekávání, co přinese nový rok“. Ocelářství podle něj prožilo poslední tři roky v krizi: „Po vydařené první polovině roku 2022 čelíme už třetí rok masivnímu nárůstu cen energií. Před covidem platily Třinecké železárny za energie 3,5 miliardy Kč, na vrcholu v roce 2023 to bylo 8,5 miliardy Kč. To je nárůst o pět miliard, na které bylo třeba vydělat. Bohužel, situace šla opačným směrem, což znamená pokles poptávky a pokles cen.“

Co je příčinou té slabé poptávky? Laicky bych čekal, že s válkou na východě, poptávkou zbrojního průmyslu a relativně prosperujícím autoprůmyslem, by zakázky klesat neměly.

Primárně je to kondice Německa, které je pro naši ekonomiku, ocelářství a naši skupinu klíčové. Tam to cítíme nejvíc. Chybí projekty ve stavebnictví a jiných oblastech. Když už se zdálo, že by se Německo nadechovalo, přišla další nejistota v podobě Trumpových cel, protože propojenost německé a americké ekonomiky je poměrně velká. Hlavní důvod je tedy klesající trend ekonomické kondice Německa a obecně Evropské unie v oblasti poptávky po oceli.

Rozhovor je textovou verzí podcastu MakroMixér, který připravují Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Jan Bureš, hlavní ekonom skupiny ČSOB.

Platí, že Německo je pro vás podobně klíčový trh? Jak to máte geograficky rozvrženo?

Jsme exportně orientovaná skupina. Dá se říct, že 70 % veškerých tržeb míří na export, z toho asi 90 % do Evropské unie. A tam je naprosto jednoznačně klíčový hráč Německo. Z 2,5 milionu vyrobených tun oceli jde asi půl milionu tun na německý trh.

Petr Popelář, předseda představenstva společnosti Moravia Steel. Foto: Alexandr Satinský / MAFRA / Profimedia

Těch 2,5 milionu tun je plán výroby na letošní rok, nebo výrobní kapacita?

To je kapacita výroby Třineckých železáren. Při té bídě, která je, se nám daří tuto kapacitu jakž takž naplňovat, ale je to za velmi nízké ceny a marže je skutečně velmi minimální. A i to je téměř zázrak, protože kapacity evropských ocelářů jsou jinak vytíženy zhruba jen lehce přes 60 %. To je situace, která není udržitelná.

V roce 2024 jste při tržbách 62,6 miliardy Kč měli zisk jen 543 milionů. Je tato obrovská disproporce dána právě kombinací velkých nákladů a malých marží?

Ano. Pokud jde o náklady, děláme úsporná opatření, ale jsme energeticky náročný podnik a potřebujeme určitý objem lidí při dané technologii, takže narážíme na určité limity. Nízký zisk při tak velkém objemu tržeb znamená velice nízkou rentabilitu. Navíc jde o investičně velmi náročné odvětví. Třeba oprava jednoho klíčového agregátu, jako je vysoká pec, kterou jsme teď opravovali, stojí ve stovkách milionů, bylo to okolo 800 milionů Kč. A zisk pokryje strašně málo z budoucích potřeb.

My nejsme primárně výrobci dělostřeleckých nábojů, byť ocel, ze které se vyrábí komponenty, děláme. V rámci skupiny máme už připravené projekty třeba právě na výrobu dělostřeleckých nábojů, a tak se vlastně transformujeme i na přímého výrobce zbrojní techniky.

Do budoucna to není dobré…

Říkal jste, že zásadní jsou náklady na energie. Jaký je váš energetický mix?

Je to elektrická energie a zemní plyn. To jsou ty nejnákladnější položky. Elektrická energie tvoří přibližně 60 % nákladů, zbytek zemní plyn, a pak jsou náklady na distribuci, páru a podobná média.

Vyrábíte si elektrickou energii sami?

Elektrickou energii si vyrábíme částečně sami, pohybuje se to mezi 40 a 60 %. Máme společnost Energetika Třinec, která se tím zabývá, a záleží na výhodnosti, jestli je výhodnější nakupovat, nebo si vyrábět.

Vraťme se k válce na Ukrajině. Proč to není pro ocelářství zlatý důl, když poptávka v obranném průmyslu přeci roste. Nakupují Ukrajinci, mnohem více vyrábějí i evropské země…

My nejsme primárně výrobci dělostřeleckých nábojů, byť ocel, ze které se vyrábí komponenty, děláme. V rámci skupiny máme už připravené projekty třeba právě na výrobu dělostřeleckých nábojů, a tak se vlastně transformujeme i na přímého výrobce zbrojní techniky. Nicméně situace je špatná. Vidíte, že i ThyssenKrupp v Německu, největší ocelář v Evropě, prochází restrukturalizací a ohlásil, že do roku 2030 sníží zaměstnanost v ocelářství o 11 tisíc pracovních míst a výrazně snižuje výrobu oceli. To je paradox a není to dobré do budoucna, protože ocel je jedna z nejstrategičtějších komodit a závislost na dovozech se Evropské unii krutě vymstí.

S tím souvisí význam oceli pro obranu a infrastrukturu. Třeba kolejnice byly zařazeny do kritické infrastruktury. Očekával bych tedy, že to stát nějak zohlední. Není to tak?

Jsem rád, že jste zmínil ty kolejnice. My jsme v České republice jejich jediným výrobcem a jsme schopni ve velmi krátké době je i s příslušenstvím dodat do postižených oblastí, což je klíčové v době jakéhokoliv konfliktu. S minulou vládou jsme uzavřeli memorandum, ale to byla spíše verbální deklarace a hmatatelná pomoc tam nebyla významná. Nějaké úlevy, které bychom měli oproti třeba jiným energeticky náročným firmám, zatím příliš nevidíme. Potřebovali bychom je ve větší míře, a to ne proto, že natahujeme ruku po dotacích, ale proto, že je potřebujeme, když vidíme, co se děje u naší konkurence v Německu, které není jen náš trh, ale také velký konkurent. Jestliže tam probíhají nebo se chystají masivní vládní dotace na dekarbonizaci a energetickou pomoc, nemůžeme zůstávat stranou.

Jak trh ovlivní právě dotované ceny elektřiny v Německu od příštího roku?

To uvidíme v roce 2026, propočty se liší. Uvidíme také, zda přijde podpora v Česku. Tím myslím odpuštění plateb na podporu obnovitelných zdrojů energií (POZE) – byli bychom rádi, kdyby to bylo ze 100 %. Dále je to příspěvek na úhradu nepřímých nákladů souvisejících s povolenkami. I Česko má zde velký prostor: EU dovoluje hradit až 25 % nákladů na nákup povolenek tímto příspěvkem, ale u nás se využívá jen 13–14 %. Očekáváme, že by se to mělo výrazně zlepšit. Tyto kroky by nám a ostatním energeticky náročným firmám hodně ulevily.

Uvidíme, jak vládní podpora bude fungovat v Německu a jaké budou jejich ceny energií. Na jedné straně to může nastartovat německou ekonomiku, což je dobře, protože tam máme zákazníky, na druhé straně to podpoří naše konkurenty.

Dělá Evropská komise dobrou práci v narovnávání soutěžního prostředí, když německá vláda vymýšlí takové subvence?

Je důležité říct, že i my dotace potřebujeme, abychom přežili a udrželi ocel v Evropě. Investice, které jsou z titulu snižování CO2 a které nepřináší firmě nic výrobního, musí zaplatit ten, kdo si je vymyslel a chce je v tak krátkém čase. My potřebujeme peníze šetřit tam, kde vzniká přidaná hodnota – ve válcovnách, kde vyrábíme tyče, kolejnice, dráty – abychom byli konkurenceschopní se světem. Pokud jde o Evropskou komisi, existuje akční plán pro ocel, ale velká chyba je, že klíčovou otázku energií přenechala EU k řešení jednotlivým vládám. Tím se dostáváme do situace nerovnosti, kdy bohatší státy jako Německo na to mají, a jiné ne. Měl by se navýšit rozpočet EU a vyčlenit balík peněz pro energeticky náročné a strategické firmy, jako je ocelářství, a rozdělit to klíčem, aby prostředí bylo férové.

Naopak pozitivní je myšlenka nové celní politiky. Jde o ochranu proti dovozům levné oceli z Asie. To znamená snížení kvót na dovoz oceli o zhruba 47 % a zdanění toho, co bude nad kvóty 50 % jako to dělá Amerika). Na to se čeká, ale to je další velký problém EU – všechno trvá strašně dlouho.

Ocel potřebujete každý den

Máte s ohledem na dění na evropském trhu ambici skupovat některé své konkurenty?

Momentálně takové plány nemáme. Máme co dělat, abychom s našimi zdroji zabezpečili vlastní rozvoj a investice. To je pro nás teď klíčové. Čekají nás dekarbonizační projekty. Už běží ty drobnější, jako linka na zpracování vstupů do vysokých pecí, která ušetří asi 70 tisíc tun CO2 ročně, což odpovídá emisím asi 19 tisíc aut. Tento projekt by měl být hotový příští rok. Chystáme se nahradit uhlí zemním plynem výstavbou nového paroplynového kotle, kde bychom měli pracovat s asi 50% dotací, což je v pořádku. Ale největší akce, která znamená největší úsporu emisí, je náhrada klasické vysoké pece elektrickou obloukovou pecí (EAF). Tam už s dotacemi okolo 50 % nevystačíme; v Německu mají firmy 75 %. Musíme si uvědomit, že to je proces, který jsme si nevymysleli, který nám nepřináší nic, co se týče objemu výroby nebo kvality. Proto by bylo správné, aby přišla dotace v této výši.

Kolik korun ročně zaplatíte za emisní povolenky?

Zatím jsme byli v rámci skupiny relativně soběstační. Ale příděl emisních povolenek se začíná snižovat a v roce 2026 nám bude chybět zhruba 1,2 milionu kusů povolenek, což při aktuální ceně může být okolo dvou miliard Kč. Takže nový rok začínáme s bilancí minus dvě miliardy. A pokles přídělu povolenek bude postupný až do roku 2034, kdy by měl úplně skončit. Politika snižování povolenek by podle nás neměla být tak tvrdá a úplné ukončení by mělo být protažené klidně do roku 2040, aby se čekalo, jak zafungují jiné mechanismy.

Od ledna 2026 má třeba platit uhlíkové clo (CBAM), což je mechanismus, který má trh ochránit před dovozy ze zemí mimo EU. Jenže nikdo přesně neví, jak to bude fungovat a navíc se týká jen komodit a polotovarů a finální výrobky vůbec chráněny nejsou. Takže v oblasti primární oceli bychom sice měli být chráněni, ale řada společností v naší skupině, které dělají downstream produkty jako jsou třeba železniční podsestavy, výkovky do automotivu a podobně, chráněny nejsou nebo jen minimálně. To může vést k nezamýšleným důsledkům, kdy se sem budou dovážet rovnou hotové výrobky, protože ty uhlíkovým clem zatíženy nebudou.

Bez oceli není obranná suverenita. Ocel potkáváte a potřebujete každý den. Nesmíme být závislí na dovozu tohoto strategického výrobku.

Nakolik ta zmíněná elektrická oblouková pec, která má stát miliardu eur, souvisí právě s problematikou povolenek? Je to sice i s dotací ohromná investice, ale zase pak úspora na těch povolenkách, ne?

Kdybychom měli 75% dotaci, dává to smysl, zbytek bychom domluvili z vlastních a úvěrových zdrojů. Ale jestliže máme vynaložit polovinu z vlastních peněz nebo se brutálně zadlužit při stávající výkonnosti ocelářství a neexistenci ochrany evropského trhu, je to čistá sebevražda.

Zabýváme se i jinými možnostmi, třeba zachytáváním uhlíku, ale otázkou je nákladnost a přínos. Pokud nebudeme mít peníze na elektrickou obloukovou pec, nejpravděpodobnější alternativou je ukončení primární výroby oceli. To by znamenalo závislost na dovozu polotovarů s velkou uhlíkovou stopou, což by ohrozilo naši schopnost vyrábět strategické výrobky, jako jsou kolejnice nebo dělostřelecké náboje.

Je ale fér zmínit, že všechny ty investice do ekologie, do kterých jste podle vašich údajů dali minimálně 11 miliard Kč, smysl mají, protože se na Ostravsku dýchá mnohem lépe…

Určitě se dýchá výrazně lépe. My nejsme žádní ropáci, nechceme být ti, kdo brání dekarbonizaci. Jen žádáme férové podmínky jako mají ostatní. Nemůžeme si dovolit dát polovinu investice do elektrické obloukové pece, když naše konkurenční firmy mají lepší podmínky. Bojujeme za to, aby se dotace a příspěvky na energie dorovnaly. Musí to mít racionální základ.

Kdybyste tedy mohl mávnutím kouzelného proutku změnit tři věci, které by pomohly evropskému ocelářskému průmyslu, co by to bylo?

Za prvé přehodnocení cílů Green Dealu. Ukazuje se, že ideologie byla na začátku mnohem silnější než ekonomika a selský rozum. Za druhé by Evropská unie měla přehodnotit politiku emisních povolenek ETS 1. Měl by se snížit příkrý pokles přídělu povolenek a zabránit spekulantům, kteří nemají s odvětvím nic společného, manipulovat s cenou. A za třetí by to byla jednotná energetická politika v rámci Evropy. Nemělo to být přenecháno národním vládám, jak bylo přijato v akčním plánu, protože to vede k nerovnosti.

Dá se říct, že s ocelí míříme stejným směrem jako s hliníkem, jehož výrobu EU kvůli emisím de facto z Evropy vyhnala a teď ve svých strategiích primární hliník řadí mezi strategické suroviny, které je nutné si bezpečně zajistit?

To je přesně to, čeho bychom se měli vyvarovat. Nesmí se stát stejná chyba i v oblasti oceli, protože bez oceli není obranná suverenita. Ocel potkáváte a potřebujete každý den. Nesmíme být závislí na dovozu tohoto strategického výrobku.

Kdyby za vámi přišel mladý absolvent třeba Vysoké školy báňské a ptal se, zda má smysl jít do ocelářství, co byste mu řekl?

Že určitě ano. Ocel je základní stavební kámen každého průmyslového rozvoje. Je to materiál budoucnosti. Teď je jen otázka, jestli bude vyráběn v Česku a Evropě, nebo jestli si ho budeme vozit z Asie.