Mohlo by se zdát, že Covid v roce 2020 přebil úplně všechno. Není to pravda. Stojí za to připomenout podivné kauzy české justice, soudní manipulace s výpověďmi svědků, fakt, že největší česká (ne)ziskovka se jmenuje Fotbalová asociace, nebo evergreen české politiky: střet zájmů Andreje Babiše.

Policejní spisy jsou děravé jak prasklý cedník, a tak k nám skrze média opakovaně proudí vybrané „perličky“ z odposlechů. Nebudeme z nich zde citovat, na druhé straně nedávné dění spojené se zatčením soudce Vrchního soudu Zdeňka Sováka dává vzpomenout na tezi, že k tomu, abyste v Česku byli i jako nevinní odsouzeni, stačí jen dva lidé: motivovaný státní zástupce a soudce odvolacího soudu.

Soudce Sovák byl zatčen a vzat do vazby právě kvůli podezření, že měl ovlivňovat odvolací rozsudky podle jiných zájmů než zájmů spravedlnosti. Připomnělo to silně případ Radima Špačka, muže odsouzeného po deseti letech soudních stání, po opakovaném osvobození a následném vracení případu Vrchním soudem zpět, k trestu čtyř let vězení.

Někomu šlápnete do kšeftu

Trest si již odseděl, trvá na své nevině a na tom, že je důkazem toho, že se v Česku dá poslat takto do vězení kdokoli. A že prý k tomu v českém systému stačí jen dva lidé:

„Důvody mohou být různé. Buď někomu vadíte, šlápnete mu do kšeftu, nebo se vám chce někdo pomstít, najít obětního beránka, jak jsme to viděli v případu Opencard a radních, kteří chtěli problém napravit. Pak je tedy třeba najít státního zástupce, kterého nějak namotivujete, nemusí to být vždycky penězi, třeba i tím, že získá pocit, že se na tom případu takzvaně udělá. Ten si pak vede vyšetřování jako absolutní pán. Když si on něco usmyslí, policisté si ani neškrtnou a musejí dělat to, co on chce. Ten to pak takto dovede až k obžalobě,“ tvrdí Špaček.

A ten druhý nezbytný člověk? Soudce odvolacího soudu. „Ten může prvoinstančnímu soudu případné příznivé rozsudky vracet tak dlouho, až nalézací soud vyměkne, soudce „dostane rozum“ a rozhodne tak, jak chce ten odvolací, což byl náš případ. Nebo věc prostě odebere a nechá přidělit někomu „rozumnějšímu“. Na kriminál tu tedy skutečně stačí jen dva lidi: státní zástupce a soudce odvolacího soudu. Když to udělají formálně dobře, tak to projde i Nejvyšším soudem. A u Ústavního soudu, kam doputovala i moje kauza, už závisí na náhodě a na tom, ke kterému soudci či soudkyni se to dostane.“

Člověku by se tomu raději ani nechtělo věřit. Jenže… Vedle současného případu Sovák už v roce 2018 policie obvinila jiného soudce pražského Vrchního soudu – Ivana Elischera. Ten měl údajně výměnou za úplatky ovlivňovat odvolací verdikt; pokud by byl shledán vinným, hrozí mu až dvanáct let vězení. Jeho případ se aktuálně řeší u pražského Městského soudu.

O tom, že je v tuzemské justici skutečně leccos shnilého, svědčí i výše zmíněná kauza Opencard. Když si bývalá pražská radní Eva Vorlíčková pročítala soudní verdikt, který ji – a s ní například i pražské exprimátory Tomáše Hudečka a Bohuslava Svobodu – uznal vinnou z toho, že zvýhodnili firmu, která pro město provozovala kartu Opencard, byla v šoku. Nejen z rozsudku samotného, ale i z toho, že výpovědi svědků se ve spisu diametrálně lišily od toho, co na vlastní uši slyšela v soudní síni.

Protokol podle vzoru Sotolář

S cejchem „vinna“ se Vorlíčková, i další obvinění, odmítla smířit. Byla to zejména zarputilost a vytrvalost někdejší pražské radní pro informatiku (mezi lety 2011 – 2014), co pomohlo upozornit na podivné justiční praktiky, rozpory v reálných a zapsaných výpovědích…

Letos v polovině května po sedmi letech policejního vyšetřování a následných soudů přišel i díky Vorlíčkové v kauze pražské karty na MHD Opencard zásadní zlom. Po dvou odsuzujících rozsudcích, dvou stížnostech k nadřízenému soudu, výměně státní zástupkyně, řadě důkazů o manipulaci se svědeckými výpověďmi, odmítnutých znaleckých posudcích a změnách soudců nová soudkyně rozhodla, že bývalý primátor Tomáš Hudeček, zmíněná Eva Vorlíčková, bývalý radní Josef Nosek a bývalý šéf magistrátních informatiků Jan Teska jsou zproštěni obžaloby. Státní zástupce se proti tomu neodvolal.

„Falšování výpovědí a obžaloby na objednávku? Náš případ ukazuje, že se to stává,“ konstatuje Vorlíčková.

Pozornost se poté právem upřela na podivné praktiky soudce Městského soudu Alexandra Sotoláře, který manipuloval s výpověďmi svědků.

„Předseda senátu si sedí jak pánbůh na obláčku, myslí si, že on má tu pravdu a že my jsme ti zločinci, které musí napravit. Dělalo to na mne ten dojem, že kdo se objeví před soudem, musí být odsouzen. Teoreticky vzato na nás byl vlastně hodný – neposlal nás na sedm let natvrdo do vězení. Směřovalo to ale k předem určenému rozsudku. Zajímavé je, že teď se nám začínají ozývat lidi, kterým soudce Sotolář udělal to samé – měnil výpovědi do opaku toho, co dotyčný řekl,“ řekla v rozhovoru pro HlídacíPes.org Vorlíčková.

Justice však nakonec Sotoláře podržela. Letos v červenci kárný senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že se sice dopustil kárného provinění, neshledal však důvody pro jeho odvolání z funkce soudce (jak chtěla ministryně spravedlnosti Marie Benešová), Sotolář přišel pouze o funkci předsedy senátu, soudit tedy může dál.

S justicí souvisí i další téma, již takřka evergreen české politiky: střet zájmů Andreje Babiše, neoprávněné čerpání evropských dotací a také nekončící vyšetřování kauzy Čapí hnízdo.

Agrofert, Babiš a miliardy z dotací

Letos v září uplynulo tříleté výročí od zahájení trestního stíhání Andreje Babiše, počátkem prosince pak rok od chvíle, co případ vrátil nejvyšší státní zástupce k došetření.

Pro připomenutí: obvinění z dotačního podvodu spočívá v tom, že farma Čapí hnízdo (kterou Babiš označil za „nejlepší projekt, co jsem kdy vymyslel“) v roce 2008 čerpala dotaci 50 milionů korun, aniž na to měla nárok. Program byl určen výhradně pro malý nebo středně velký podnik a farma by jako součást holdingu Agrofert, jíž byla do roku 2007, nárok na dotaci neměla. Proto byla převedena na jiného vlastníka krytého listinnými akciemi na majitele a peníze díky tomu získala.

Když v pátek 13. září 2019 státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání zastavil s tím, že skutek není trestným činem, vzal si spis k prostudování nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a vloni v prosinci nařídil kauzu Čapí hnízdo znovu otevřít. Uplynul rok a skoro měsíc a výsledek zatím stále žádný.

V mezičase ale do Česka doputovaly závěry vyšetřování Babišova střetu zájmů politika (vyjednávajícího na evropské úrovni o dotacích pro Česko) a byznysmena (jehož firmy dotace ve velkém čerpají) auditorů Evropské komise. České úřady a ministerstva za zájmy premiéra bojují, natahují lhůty, ještě před pár dny čekaly na to, až do Prahy dorazí oficiální překlad do češtiny, nyní tvrdí, že mají tři měsíce na odpověď.

Podle auditorů samotných je přitom hotovo a závěr je jednoznačný: Babiš musí skončit buď jako politik nebo se zcela zbavit vlivu na své firmy: současné svěřenské fondy jsou de facto jen naoko, vliv na Agrofert má stále Babiš, možností je například převedení holdingu do takzvaného slepého trustu. Babiš si zatím vystačí s tím, že opakuje, že žádný střet zájmů nemá a nic se vracet nebude.

Kupříkladu senátor Lukáš Wagenknecht, kdysi Babišův náměstek na ministerstvu financí a dnes jeho hlasitý kritik, říká, že Agrofert by nyní neměl pobírat vůbec žádné dotace, tedy ani ty takzvaně nárokové, zemědělské, na hektar obdělávané půdy…

„Nikde v evropských pravidlech není napsané, že je nějaká dotace nároková a nenároková, je to prostě dotace a tečka. Takže to finanční nařízení ohledně střetu zájmů se má aplikovat na všechny dotace. Do doby, kdy bude Babiš premiérem, by z nového programovacího období neměl brát Agrofert od prvního ledna ani korunu.“

Ale jak dodává, problém je na straně úřadů: „Český stát tu zkonsolidoval s holdingem Agrofert. Máme skutečného majitele holdingu a zároveň premiéra jako nejvyššího představitele výkonné moci – jeden člověk ovládá oboje dvoje. Úřady by v takové situaci měly postupovat v souladu se zákonem, a to nedělají.“

A pak tu ještě máme nepopulárnější sport planety – fotbal. Ten s justicí také souvisí víc, než by bylo zdrávo. Nyní v kauze bývalého místopředsedy Fotbalové asociace Romana Berbra (a dalších 19 lidí z prostředí tuzemského fotbalu).

Ivánku, kamaráde vol. 2

Zaděláno je na druhý díl slavného Ivánku, kamaráde. Tentokrát třeba pod názvem Berbr bere. Policie totiž i tentokrát nasadila odposlechy, třeba do kabin rozhodčích a u rozhovorů si člověk snadno představí tváře a dikci herců Lábuse a Čtvrtníčka (skandální jsou ovšem opět i samotné úniky ze spisů).

Nejde ale „jen“ o ohýbání výsledků a sázkové podvody. Kolegové ze Seznam Zprávy kupříkladu popsali případ, kdy Fotbalová asociace ČR proplatila 9,89 milionu korun za dezinfekci šaten v 90 klubech. Práce ale proběhly sotva v polovině šaten a i bez toho jde o cenu hodně přemrštěnou. Svědčí o tom fakt, že firma nyní vrátí asociaci 6 794 656,50 Kč a uhradí pokutu 2,4 milionu korun. Zas svou práci tak nakonec inkasuje necelých 700 000 korun, což už zní o dost reálněji.

Mohlo by se zdát, že jde na fotbalové poměry o „drobné“. Stojí však za to připomenout, že je to právě Fotbalová asociace České republiky, kdo suverénně čerpá největší dotace ze státního rozpočtu, a je tak nejbohatší a státem nejpodporovanější tuzemskou neziskovou organizací.

Tyto příjmy jí navíc stále rostou. Před třemi lety získala z veřejných peněz „jen“ 376 milionů, vloni už 555 milionů.

Přehledně to ukazuje tahle tabulka:

ZDROJ: Ministerstvo financí ČR

Příznačné je, že neziskové organizace jsou častým terčem různých nenávistných projevů ze strany veřejnosti i některých politiků. Kupříkladu prezident Miloš Zeman neziskové organizace opakovaně označuje za „za pijavice na státním rozpočtu“, podobně se vyjadřuje třeba Tomio Okamura nebo Václav Klaus mladší. Jen zlomek ze 138 516 registrovaných neziskových organizací však skutečně čerpá nějaké dotace z veřejných rozpočtů.

Jedničkou v dotačních příjmech je fotbal dlouhodobě. Samozřejmě – je v tom třeba i podpora mládežnického fotbalu od špuntů po dorost a dále. Jenže je nutné si pořád připomínat: když někdo ve fotbale (podobně jako v případě jiných dotací) krade, krade i z našich daní.