KOMENTÁŘ. Ve známé pohádce od Boženy Němcové převezla chytrá horákyně svého krále tím, že k němu „přijela-nepřijela, oblečená-neoblečená“. Pointa pohádkového příběhu jako by měla svou mnohem závažnější obdobu v současné realitě, kdy na sebe různé státy v různých konfliktech „útočí-neútočí“ a tím pádem nikdo nenese jasnou zodpovědnost. Jedním z důvodů je i rychlý rozvoj a přesnost bezpilotních letounů.

V úterý podvečer obletěla svět zpráva o atentátu na zástupce šéfa politického křídla hnutí Hamás, Sáliha Arúrího. Dronový útok, ke kterému došlo v jižní části libanonského Bejrútu, zabil podle BBC celkem sedm lidí.

Arúrího, dva vojenské velitele Hamásu a další čtyři členy palestinského hnutí, které řada západních zemí a Izrael řadí mezi teroristické organizace. Libanonci z útoku na jejich území obvinili Izrael. Jeho představitelé se ale k zodpovědnosti za zabití druhého muže Hamásu nehlásí. Respektive „hlásí-nehlásí“.

Ve světě čím dál častější „anonymní“ útoky jednoho státu na území jiného státu zadělávají do budoucna na zásadní problém.

Zástupci izraelské armády odmítli útok do médií komentovat, poradce izraelského premiéra Netanjahua Mark Regev pak v televizním rozhovoru pro stanici MSNBC řekl: „Ať to udělal kdokoli, musí být jasné, že to nebyl útok na libanonský stát, ani na Hizballáh.“ A dodal: „Ať to udělal kdokoliv, provedl chirurgický úder proti vedení Hamásu. A je zjevné, že má s Hamásem nevyřízené účty, to je jasné.“

Vedení palestinského ozbrojeného hnutí atentát odsoudilo jako „teroristický čin“, zatímco jeho libanonský spojenec Hizballáh prohlásil, že jde o útok na libanonskou suverenitu. Podobně to vnímá i libanonská vláda, premiér Mikatí atentát označil za „nový izraelský zločin, jehož cílem je vtáhnout Libanon do války“.

A právě toto prohlášení částečně vysvětluje, proč podobné ve světě čím dál častější „anonymní“ útoky jednoho státu na území jiného státu zadělávají do budoucna na zásadní problém. Může se totiž snadno stát, že se dřív nebo později stanou jakousi normou, alternativní cestou, ze které se ale bude už velmi těžko hledat cesta zpět.

Válka neválka

Chce tedy Izrael zatáhnout Libanon do války? Vzhledem k platnému mezinárodnímu právu by se to tak jevit mohlo. Národní suverenita a respekt k územní celistvosti zakazují vojenské intervence jakéhokoliv druhu na území jiného státu bez platného povolení od legitimních zástupců daného státu.

Jenže, co když není na koho ukázat prstem a na stole, alespoň zatím, nejsou konkrétní jasné důkazy, že to byli vojáci jiného státu? Komu pak vyhlašovat válku? To dobře vědí strůjci nejen bejrútského, ale všech podobných útoků, ke kterým v posledních letech, i díky rychlému rozvoji a přesnosti bezpilotních letounů, dochází.

Znamená to však, že válku nevyhlašují? Že konflikt vlastně nechtějí a jejich cílem je jen zničení konkrétní osoby, budovy, zařízení, právě proto, že je to levnější a jednodušší řešení, než rozhýbání válečné mašinerie či rozšíření frontové linie stávajícího konfliktu? Jistě.

Útoky dronů proti konkrétním cílům na území cizích států se stávají čím dál častějším precedentem a začínají vážně ohrožovat regionální stabilitu.

Dalo by se dokonce říci, že se jedná o praktické a elegantní nebo, jak říkají vojáci, „chirurgicky“ přesné řešení. Jeden by skoro očekával ještě přídomek „bezbolestné“. Zní to jednoduše, až pohádkově. Přiletí „umělý ptáček“, udělá „kouzlo“ a během pár vteřin je vyřešen složitý problém. „Zlí skřeti“ jsou zničeni a „všem na světě bez nich bude líp“.

Zlo optikou robota

A často skutečně o „zlé skřety“ – alespoň z pohledu Západu – jde. Koneckonců Sálih Arúrí byl jedním ze strůjců útoku Hamásu ze 7. října 2023 na nevinné izraelské civilisty. Stejně tak členy Al-Káidy nebo Tálibánu, které zabíjely americké drony počátkem tisíciletí na pákistánských kmenových územích (tam by se ovšem dalo říci, že alespoň za „tichého“ souhlasu pákistánské vlády) nikdo na Západě nepovažoval za politováníhodné oběti.

Ani íránské cíle, jakými vloni byla například ropná rafinerie v Tabrízu nebo muniční sklad v Isfahánu, západní média neřeší jako problematické útoky. Koneckonců není žádný jasný viník, kromě dronu, který útočil.

Anonymní stroje čím dál častěji ničí neanonymní cíle nebo osoby v rámci zájmů „vyššího dobra“, zastrašení nebo pomsty. Občas to odnese jen viník. Jindy jsou i vedlejší oběti, tak jako se to koncem prosince stalo v Iráku, kde americké bezpilotní letouny zabily jednoho člena iráckých bezpečnostních sil, ale zároveň zranily dalších 18 lidí, včetně civilistů.

Americká armáda se v tomto případě k akci bezpilotních letadel přihlásila a označila ji jako odvetu za předchozí útoky Íránem podporované buňky Hizballáhu na americkou základnu v Irbílu a další americké cíle, při nichž utrpěli zranění tři američtí státní příslušníci.

Today, at @POTUS’ direction, U.S. military forces conducted necessary & proportionate strikes on 3 facilities used by Kataib Hezbollah & affiliated groups in Iraq. These precision strikes are a response to a series of attacks against U.S. personnel in Iraq & Syria by…

— Secretary of Defense Lloyd J. Austin III (@SecDef) December 26, 2023

Jakkoliv by se tímto nálet dal ospravedlnit a Spojené státy ho označily za přiměřený, Irák to jako dostatečný důvod pro narušení svého vzdušného prostoru nevnímá. Vláda v Bagdádu ho označila za „nepřijatelný útok na iráckou suverenitu“, který „poškodil bilaterální vztahy“.

Má nebo nemá na to právo? Názory se budou vždy různit podle sympatií k různým stranám konfliktu. Faktem ale zůstává, že útoky dronů proti konkrétním cílům na území cizích států jsou čím dál častější a začínají vážně ohrožovat regionální stabilitu především v oblastech, kde už je podlomena lokálními konflikty. Ohrožují ale také mírové uspořádání celého světa. Zásadně totiž narušují pravidla, která byla ještě před několika lety či desetiletím mezinárodně respektována.

(Ne)právo na život?

Poměrně jasně se k používání dronů a cílenému zabíjení na území jiných států vyjadřuje například Rezoluce 2051 Evropského parlamentu z roku 2015. Její šestý článek nabádá k respektování územní celistvosti podle mezinárodního práva, a to i v případě, že by například část místního establishmentu útok schválila.

V článku 6.1. se konkrétně píše: „Vojenští nebo zpravodajští úředníci dotčeného státu, kteří tolerují nebo dokonce povolují takové zásahy bez souhlasu nebo proti vůli zástupců státu (zejména národního parlamentu), nemohou legitimizovat útok; výjimky z povinnosti respektovat národní suverenitu mohou vyplývat z principu „odpovědnosti chránit“, například v boji proti teroristické skupině známé jako Islámský stát.

I k útokům proti teroristickým skupinám se ale rezoluce staví rezervovaně, především pak v článku 6.5. varuje před zneužíváním pojmu „odpovědnosti chránit“ za účelem ospravedlnění širšího používání cíleného zabíjení. „Koncept ,nemezinárodního ozbrojeného konfliktu‘ byl některými zeměmi rozšířen tak, aby zahrnoval četné regiony po celém světě jako „bojové prostory“ globální války proti terorismu. Hrozí tak stírání hranice mezi ozbrojeným konfliktem a vymáháním práva, což je na úkor ochrany lidských práv,“ varují autoři Rezoluce nazvané Drony a cílené zabíjení: potřeba dodržovat lidská práva a mezinárodní právo.

Nový řád?

Je až zarážející, jak pomalu na vývoj v používání bezpilotních letadel k cíleným útokům mimo válečné zóny reaguje právní a lidskoprávní komunita. Až na podzim minulého roku nechal například Výbor OSN pro lidská práva (HRC) přezkoumat dodržování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR), hlavní mezinárodní smlouvy o lidských právech, ze strany Spojených států.

Hlavní kritika Výboru směřovala právě k používání útoků bezpilotních letadel mimo uznané válečné zóny. Jedna z členek přezkumné komise Marcia Kranová k tomu poznamenala: „Použití smrtících útoků dronů mimo uznávaná místa konfliktu je pravděpodobně nezákonné a porušuje několik mezinárodních úmluv (…) včetně práva na život jako nejvyššího práva, od něhož není povolena žádná odchylka.“

Komise poukázala na používání speciálních zákonů, které posledním čtyřem americkým vládám umožňují používat smrtící útoky i mimo oblasti aktivních konfliktů, ve kterých by byly Spojené státy přímými účastníky, což ospravedlňují časově neomezenou globální válkou proti terorismu, respektive Al-Káidou a přidruženými silami.

Spojené státy ale nejsou zdaleka jedinou zemí, která v tomto ohledu narušuje platné mezinárodní úmluvy. Kromě zmíněného Izraele jsou to také Rusko, Turecko, Írán a další země. Všechny vlády mají pro bezpilotní útoky své ospravedlnění nebo se neospravedlňují vůbec. Jak bylo zmíněno v úvodu, je pro ně výhodnější, aby strůjce útoku zůstal „neznámý“.

Bezpráví, které v této oblasti narůstá, za spíše bezmocného přihlížení mezinárodního společenství, je alarmující a nebezpečné. A do budoucna představuje zásadní ohrožení základních jistot a hodnot, tak, jak jsme na ně byli, alespoň v rámci moderní západní společnosti, zvyklí.

Pokud se porušování mezinárodního práva a uznaných mezinárodních dohod stane čím dál „akceptovatelnější“ normou, nemusí za pár let „útoky-neútoky“ zažívat jen Bejrút nebo Mogadišu a anonymní „zelení mužíčci“ nemusí pobíhat jen po Ukrajině nebo syrské poušti.