KOMENTÁŘ. Konec české sociální demokracie se obvykle vykládá zkratkovitě jako důsledek nástupu Andreje Babiše, mediální převahy populismu nebo jednoho či dvou volebních debaklů. Takový výklad je však povrchní a ve skutečnosti zakrývá hlubší, strukturální rozpad, který začal dávno předtím, než Andrej Babiš vstoupil viditelně do politiky.

Sociální demokracie historicky stála na konfliktu. Vznikla jako politický výraz střetu práce a kapitálu, slabších a silnějších, zaměstnanců a ekonomické moci. Tento konflikt byl po desetiletí jejím zdrojem energie, legitimity i mobilizace.

Jenže v českém prostředí se tento konflikt v posledních deseti letech postupně rozplynul a sociální demokracie na tuto proměnu nedokázala reagovat. Neuměla pojmenovat nového protivníka ani nové sociální napětí. Bez konfliktu však levice přestává být levicí a mění se v pouhou správu sociálních agend.

Neschopnost nabídnout témata

K tomu se přidal paradox vlastního úspěchu. To, co sociální demokracie v minulosti prosadila, tedy sociální stát, pracovní standardy, základní ochranu zaměstnanců, se stalo samozřejmostí. Přestalo být vnímáno jako výsledek politického zápasu a začalo být bráno jako neutrální rámec, který tu prostě je.

V politice je nerozhodnost smrtící, protože nevytváří identifikaci ani loajalitu. Voliči raději volí jasnou pozici, i když s ní zcela nesouhlasí, než mlhavý kompromis bez vnitřního přesvědčení.

Strana, která tyto instituce vybudovala, se tak stala obětí jejich normalizace. V očích veřejnosti přestala být nositelem změny a byla redukována na správce něčeho, což už nepůsobilo politicky, ale administrativně.

Zásadní, a přitom málo reflektovanou roli sehrála demografie. Tradiční voličská základna sociální demokracie stárla a mizela, protože dělnická třída, učitelé a níže postavení úředníci prošli zásadní proměnou, zatímco mladší generace si k sociální demokracii nikdy nevytvořily vztah.

ČSSD se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně stála konzervativnější část její tradiční základny, která mizela či se zásadně proměňovala, na druhé straně existoval tlak progresivních kulturních agend. Strana ale neměla odvahu ani tyto agendy jasně odmítnout, ani je přesvědčivě obhájit.

ČSSD nebyla schopna vytvořit generační most, který by propojil historickou zkušenost s novými sociálními tématy. Mladí voliči hledali buď kulturně progresivní, někdy až progresivistickou politiku, nebo radikální protest, případně pragmatický individualismus.

Politické strany, které ztratí zároveň voliče, význam i emoci, se nemůžou obnovit. Jsou nahrazeny novými subjekty, které lépe odpovídají společenské realitě své doby.

Pojmenovat konflikt, nabídnout identitu

Voliče prosazující progresivistickou politiku převzali Piráti, radikální protestující podporují SPD a podobné strany a hnutí z okraje společnosti a individualisté se většinou voleb neúčastní. Sociální demokracie ani jedné z těchto skupin nenabídla jazyk, emoci nebo vizi. Tím se z ní stala strana bez publika.

Výsledkem politiky ČSSD byl dojem váhavosti, bezbarvosti a oportunismu. V politice je však nerozhodnost smrtící, protože nevytváří identifikaci ani loajalitu. Voliči raději volí jasnou pozici, i když s ní zcela nesouhlasí, než mlhavý kompromis bez vnitřního přesvědčení.

Víra, že silný stát je sám o sobě levicovou politikou, se ukázala jako fatální omyl. Stát může spravovat kdokoli. Správa státu bez hodnot, příběhu a konfliktu je pouhou administrativní strukturou.

Návrat sociální demokracie v původní podobě je nemožný. Politické strany, které ztratí zároveň voliče, význam i emoci, se nemůžou obnovit. Jsou nahrazeny novými subjekty, které lépe odpovídají společenské realitě své doby.

Pokud se v Česku někdy znovu prosadí silná levicová politika, pravděpodobně to nebude návrat sociální demokracie, ale vznik něčeho nového, co dokáže znovu pojmenovat konflikt a nabídnout identitu.