KOMENTÁŘ. Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva s Vatikánem není v souladu s ústavním principem neutrality státu. Problematickými body smlouvy s Vatikánem jsou podle něj  zpovědní tajemství a přístup k církevním archivům. Spíše než o ochranu základních práv jde ale o formalistickou konstrukci, která postrádá reálný dopad i přesvědčivou argumentační oporu.

Zpovědní tajemství i povinnost zpřístupňovat své archivy jsou již v českém právním řádu upraveny a jejich existence nebyla nijak zpochybněna. Ústavní soud však vytvořil problém tam, kde fakticky neexistuje, a to v rovině hierarchie právních norem a údajné nerovnosti mezi církvemi.

Podle názoru Ústavního soudu by zakotvení zpovědního tajemství v mezinárodní smlouvě poskytlo katolické církvi silnější ochranu než ostatním. Tento argument je však iluzorní. Na limitech zpovědního tajemství katolické církve by se totiž nezměnilo vůbec nic.

Ve smlouvě je pouze lakonicky uvedeno, že Česká republika uznává zpovědní tajemství, což ale vyplývá i ze zákona o církvích a náboženských společnostech. V tomto zákoně je navíc uvedeno, že zpovědní tajemství se nevztahuje na povinnost oznámit trestný čin.

Rovnost znamená zákaz svévole

Rozhodnutí ve věci konkordátu se Svatým stolcem stojí mimo jiné na předpokladu, že rozdílné pojetí zpovědního tajemství mezi oběma stranami představuje ústavní problém. Podle Ústavního soudu Česká republika uznává zpovědní tajemství s výše uvedeným omezením, kdežto Svatý stolec jej uznává bez restrikce.

Každá mezinárodní smlouva je ze své podstaty výsledkem střetu odlišných právních a hodnotových systémů. Česká republika jako sekulární stát a Svatý stolec jako specifický subjekt mezinárodního práva, jehož normativní základ je náboženský, nutně vycházejí z rozdílných konceptů.

Právě tato odlišnost je důvodem, proč smlouvy vznikají, a nepředstavuje překážku jejich existence.

Ústavní soud však tuto přirozenou pluralitu interpretuje jako problém. Tím dochází k zásadní záměně, kdy je rozdílnost výkladu zaměněna za rozpor s ústavním principem. Mezi těmito dvěma kategoriemi však není automatická souvislost.

Odlišný výklad by mohl být protiústavní pouze tehdy, pokud by vedl ke konkrétnímu zásahu do základních práv nebo k narušení ústavního pořádku. Nic takového však v daném případě identifikováno nebylo.

Rozhodující otázkou ústavnosti není, zda je úprava stejná pro všechny, ale zda zasahuje do práv jiných. V tomto směru však nález selhává.

Rozdíl mezi ochranou danou zákonnou a mezinárodní úpravou je převážně formální, nikoli materiální. Skutečnost, že Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva, odůvodňuje zvláštní smluvní úpravu.

Rovnost v ústavním smyslu neznamená zákaz diferenciace, ale zákaz svévole. Historické, kulturní i právní postavení katolické církve přitom poskytuje dostatečný racionální základ pro odlišné zacházení.

Toto není obrana ústavnosti

Nález dále trpí záměnou rovnosti za nivelizaci. Ústavní soud implicitně předpokládá, že jakékoli, byť v tomto případě iluzorní, posílení právního postavení jednoho subjektu je nepřípustné, pokud není identicky poskytnuto všem ostatním.

Takové pojetí by však vedlo k popření samotné podstaty právního řádu, který je založen na diferencovaných režimech.

V případě církví je přitom odlišnost pravidlem, nikoli výjimkou. Různé církve mají odlišnou strukturu, odlišné rituály i odlišné nároky na své duchovní. Požadavek jednotného výkladu zpovědního tajemství by ve svém důsledku znamenal popření samotné podstaty náboženské plurality.

Rozhodující otázkou ústavnosti přitom není, zda je úprava stejná pro všechny, ale zda zasahuje do práv jiných. V tomto směru však nález selhává. I kdyby byla pravdivá představa, že smlouva poskytuje katolické církvi silnější ochranu zpovědního tajemství, nepředstavovalo by to zásah do práv třetích osob.

Nález ve věci konkordátu nepředstavuje silnou obranu ústavnosti, ale spíše ukázku toho, jak může být princip rovnosti vyprázdněn a použit způsobem, který odporuje jeho smyslu.

Neomezuje jejich svobody, neukládá jim povinnosti a nezbavuje je právní ochrany. Jde o vnitřní standard jedné náboženské komunity, který se projevuje navenek pouze tím, že stát respektuje jeho existenci.

Argumentace Ústavního soudu tak ve skutečnosti směřuje k požadavku skryté uniformity. Pokud má být ústavně konformní pouze taková úprava, která eliminuje rozdíly mezi právními systémy, pak se ústavní přezkum mění v nástroj egalizace. Takový přístup je však v přímém rozporu s principem náboženské svobody, který předpokládá existenci odlišností a jejich ochranu, nikoli jejich potlačení. Odlišnost výkladu není protiústavností. Je přirozeným stavem věcí.

Zvláštní pozornost si zaslouží argumentace týkající se církevních archivů. Ústavní soud zde naznačuje, že jejich zpřístupnění může být odůvodněno ochranou kulturního dědictví.

Církve a náboženské společnosti jsou podle právního řádu autonomní subjekty, které nejsou součástí veřejné moci. Nevykonávají státní správu, nevystupují jako nositelé veřejnoprávních pravomocí a jejich majetek není majetkem veřejným. Jestliže Ústavní soud argumentuje kulturním významem archivů, přehlíží, že kulturní hodnota sama o sobě nezakládá veřejnoprávní režim ani povinnost zpřístupnění. Takový závěr by znamenal, že stát může zasahovat do dispoziční sféry autonomních subjektů pouze na základě neurčitého hodnotového kritéria.

Nález ve věci konkordátu proto nepředstavuje silnou obranu ústavnosti, ale spíše ukázku toho, jak může být princip rovnosti vyprázdněn a použit způsobem, který odporuje jeho smyslu.