Ústavní soud rozhodnul, že stanovením příliš vysokého výživného pro dítě mohou soudy porušit právo rodiče na výchovu dítěte. Vyhověl tak stížnosti muže, který kvůli svým nadstandardně vysokým příjmům musel po rozvodu platit měsíčně sto tisíc korun na výživné na svého nezletilého syna.

Sedmdesát tisíc měly tvořit úspory pro nezletilého syna a třicet tisíc mělo být vynakládáno na jeho výživu. Podle Ústavního soudu by měla mít výše výživného své hranice, a to zejména s přihlédnutím k tomu, jaké jsou skutečné potřeby dítěte.

Ústavní soud zase jednou neodolal touze rozhodovat v rozporu s platným právem a inklinaci k sociálnímu inženýrství. Zákon totiž zcela jednoznačně stanoví, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů a že toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

Pokud tedy životní úroveň rodičů převyšuje odůvodněné potřeby dítěte, přihlíží se pouze k tomu, aby životní úroveň dítěte byla shodná s životní úrovní rodiče. Tento imperativ zákona je i v souladu s obecnou představou o morálce.

Nelze považovat za morální, pokud by rodič vedl luxusní život a jeho dítě by se na tomto luxusu nepodílelo, či by žilo dokonce v nedostatku. A to, i když je zřejmé, že luxusní život převyšuje odůvodněné potřeby dítěte.

Každému podle zásluh?

Podílení se na životní úrovni rodiče dítětem je odrazem principu rovnosti majetkového uspořádání členů rodiny. Odmítání nadstandardní životní úrovně pro dítě s odkazem na to, že tuto životní úroveň nedosáhnulo vlastní námahou, dovedností, prací a pílí a že není v nejlepším zájmu dítěte, aby z takto dosažené životní úrovně rodičů bezpracně tylo, je de facto odmítáním sociální stratifikace společnosti.

I mezi dospělými je velké množství lidí, kteří dosáhli své vysoké životní úrovně bezpracně, bez vynaložení zvláštního umu a píle, a přesto nikoho nenapadne je v užívání těchto statků omezovat. Podobnou filozofií by totiž bylo možno rovněž zrušit institut dědění, což jsou úvahy, které se objevily po bolševickém převratu v Rusku.

V kapitalistické společnosti je přirozené, že někteří jedinci mají tolik statků, že žijí v nadbytku a blahobytu a nemají nutnost dále pracovat. Někteří navíc k těmto statkům nepřišli prací, ale odvozují své bohatství od bohatství svých předků. Mnozí tento stav považují za nespravedlivý. V zájmu jeho nápravy pak ospravedlňují nucenou redistribuci bohatství.

To je i případ citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Sociální spravedlnosti neznamená rovnost, při které mají všichni podobnou životní úroveň. Lidé se rodí do různých životních podmínek, někteří jsou dětmi bohatých rodičů, někteří nikoli. Bohatství ve společnosti je sice nerovné, ale nemusí být nutně nespravedlivé.

Opravdová nespravedlnost nastává až v případě, kdy je při nabývání bohatství zasaženo do práv druhých. Participace na bohatství předků je součástí přirozeného stavu věcí, stejně tak jako genetické dědění intelektuální úrovně rodičů či sociální osvojování jejich úrovně kulturní. Jakékoli zásahy do tohoto přirozeného stavu věcí povedou ke společenským deformacím.

Kolik peněz „kazí“ dítě?

Úkolem Ústavního soudu je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. V citovaném případě však ústavní soud zasáhnul do výsostně privátní sféry, která nemá s ústavním pořádkem nic společného. Ústavní soud se totiž rozhodl stanovit, jak má vypadat správná výchova dítěte, a to v tomto konkrétním případě tak, že peníze dítě kazí.

Zda peníze děti kazí či nikoli a jaká míra nadstandardu jim má být dopřávána, je jistě zcela legitimní diskuzí, ale diskuzí, která má být vedena výhradně v rámci rodiny. Soud má pouze zajistit základní právní rámec, a to, aby se dětem dostalo takových částek na výživném, které stanoví zákon.

Pouze na rodičích pak je, zda prostředky na rozvoj dítěte vynaloží na jejich vzdělání, zábavu, rozvoj uměleckého či sportovního nadání nebo budování jejich sounáležitosti s přírodou, komunitou, církví či jinou pospolitostí. To je základní požadavek respektu k soukromí lidí, svobodě jejich rozhodování o výchově dětí a z toho plynoucí diverzitě společnosti.

Meze kompetencí Ústavního soudu

Výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je navíc skandální i v tom, že většina výživného měla být věnována na úspory nezletilého. Tvorba úspor je též nástrojem zabezpečení participace dítěte na životní úrovni rodičů a současně brání vzniku Ústavním soudem zmiňovaného nepříznivého vlivu vysokého výživného na dítě, který však i kdyby existoval, není v kompetenci tohoto soudu.

Za situace sice formální rovnosti, ale faktické nerovnosti v přístupu ke vzdělání v České republice pro méně majetné děti ve srovnání s dětmi z bohatých rodin, kdy mohly být úspory nezletilého vynaloženy právě na zajištění tohoto vzdělání, je citované rozhodnutí v rozporu se zásadami rovných příležitostí a spravedlivého uspořádání společnosti.

Český právní řád má různé lepší či horší mechanismy pro nápravu nesprávných rozhodnutí orgánů veřejné moci a obecných soudů, a dokonce i zákonů, ale nemá a zřejmě ani nemůže mít žádný mechanismus pro nápravu vadného rozhodnutí Ústavního soudu.