KOMENTÁŘ. Koaliční rada ANO, SPD a Motoristů sobě se dohodla, že od nynějška smí ministr obrany Jaromír Zůna, kterého nominovalo hnutí SPD, komentovat pouze záležitosti armády. K zahraničním věcem včetně Ukrajiny se má napříště vyjadřovat jen premiér Andrej Babiš.

Rozhodnutí, že ministr obrany nemůže komentovat jakékoli zahraničně-politické otázky, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a zároveň je normativně i logicky nepřípustné.

Zahraniční politika je záležitostí vlády jako celku, která za ni nese kolektivní politickou odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně. Již z tohoto hlediska je zákaz vyjadřování jednotlivých ministrů k zahraničně-politickým otázkám nepřípustný. Takový výklad by byl (je) nejen protiústavní, ale i destruktivní pro samotnou podstatu parlamentní vlády.

Není myslitelné, aby ministr nesl odpovědnost za rozhodnutí o vojenských misích, aliančních závazcích či bezpečnostních strategiích, a současně mu bylo upíráno právo tato rozhodnutí veřejně vysvětlovat, obhajovat či komentovat.

Princip politické odpovědnosti

Ministr obrany má k zahraniční politice přímý, strukturální a neoddělitelný vztah. Oblasti kolektivní obrany, členství v NATO, mezinárodní vojenské mise, bezpečnostní hrozby, alianční závazky či obranná spolupráce se spojenci jsou ze své povahy zároveň otázkami obrannými i zahraničně-politickými.

Upřít ministrovi obrany možnost se k těmto tématům vyjadřovat, by znamenalo fakticky amputovat jeho ústavní odpovědnost a redukovat jeho roli na čistě administrativní funkci, což je v rozporu s koncepcí politicky odpovědného ministra.

Nepřípustnost opačného názoru spočívá především v tom, že by vedl k popření principu kolektivní vlády. Pokud by ministři směli jednat a vyjadřovat se výlučně jen v úzce technickém rámci a bez přesahů do zahraniční a bezpečnostní politiky, vláda by přestala fungovat jako politický orgán a rozpadla by se na soubor izolovaných úřadů.

Takový model je cizí parlamentní demokracii a odporuje samotné logice odpovědnosti vlády jako politického celku.

Dále by takový zákaz byl neslučitelný s principem politické odpovědnosti. Ministr je odpovědný nejen za správu resortu, ale i za politická stanoviska, která v jeho oblasti vznikají a jsou vládou přijímána.

Není myslitelné, aby nesl odpovědnost za rozhodnutí o vojenských misích, aliančních závazcích či bezpečnostních strategiích, a současně mu bylo upíráno právo tato rozhodnutí veřejně vysvětlovat, obhajovat či komentovat. Odpovědnost bez možnosti politické komunikace by byla prázdným pojmem.

Ministr obrany se k zahraniční politice vyjadřovat musí, protože je jejím spolutvůrcem a politickým nositelem odpovědnosti.

Síla veřejné debaty

Konečně je takový výklad nepřípustný i z hlediska demokratické kontroly a veřejné debaty. Zahraniční a bezpečnostní politika patří k nejzásadnějším otázkám fungování státu. Vyloučit ministra obrany z veřejné diskuse by znamenalo ochudit veřejnost o klíčový hlas a posílit netransparentní rozhodování, které by se přesouvalo do neformálních nebo neodpovědných struktur moci.

Skutečný limit proto neleží v samotném vyjadřování se k zahraniční politice, ale v jeho obsahu a kontextu. Ministr obrany nesmí formulovat autonomní zahraniční politiku, nesmí vystupovat v rozporu s oficiální linií vlády a nesmí popírat její kolektivní rozhodnutí.

Zakázané není mluvit o zahraniční politice, ale nahrazovat vládu jako celek nebo ji navenek rozkládat.

Shrnuto: tvrzení o nemožnosti ministra obrany komentovat zahraničně-politické otázky je nejen věcně chybné, ale i ústavně nepřijatelné. Vedlo by k popření principu kolektivní vlády, k vyprázdnění politické odpovědnosti ministrů a k oslabení demokratické veřejné debaty.

Ministr obrany se k zahraniční politice vyjadřovat musí, protože je jejím spolutvůrcem a politickým nositelem odpovědnosti.