Místo, kde Olga Hepnarová najela nákladním autem do skupiny lidí

Advokátské procesy tisíciletí: smutný osud obhájců K. H. Franka a Olgy Hepnarové

Napsal/a Aleš Rozehnal 25. listopadu 2018
FacebookTwitterPocketE-mail

ČÁST PÁTÁ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci HlídacíPes.org Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. V závěrečném díle se zaměříme na dva procesy z 20. století – soud s K. H. Frankem a Olgou Hepnarovou. 

Proces s K. H. Frankem (1946)

Soud s nacistickým válečným zločincem K. H. Frankem proběhl před mimořádným lidovým soudem, který soudil v senátu složeném z předsedy, jímž musel být profesionální soudce z povolání, a ze čtyř soudců z lidu, významných představitelů odboje, vězňů koncentračních táborů apod.

Proti rozsudku nebyl přípustný opravný prostředek. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vynesení rozsudku. Mimořádný lidový soud mohl rozhodnout, že rozsudek bude vykonán veřejně, v tomto případě mohla být lhůta prodloužena až na 24 hodin.

Po celou dobu řízení trval Frank na tom, že je politický vězeň, že s ním má být takto zacházeno a počítal s tím, že prominentní nacističtí představitelé budou uvězněni na nějakém střeženém místě, kde budou moci žít, obdobně jako Napoleon.

Frankovi byl přidělen obhájce Kamill Resler, jehož rodina byla postižena nacistickou persekucí. Frank se od počátku bránil tím, že jako poslanec Národního shromáždění, zvolený ve volbách v roce 1935, nemůže být trestně stíhán, protože má imunitu a Ústavní listinou z roku 1920 se ke stíhání poslance vyžaduje souhlas sněmovny. Dále Frank prohlásil, že má být souzen Mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku, nikoliv československým lidovým soudem. Vznesl také námitku podjatosti vůči všem českým soudcům, protože v českém národě není jediného člověka, který by proti němu nechoval nepřátelství.

Stejnou námitku uplatnil i vůči svému obhájci. Brojil také proti příslušnosti mimořádného lidového soudu a dovolával se zásady nemožnosti odnětí svému zákonnému soudci.

Po zamítnutí těchto spíše procesních námitek započal K. H. Frank s věcnou obhajobou. Sudetoněmecká strana podle něj vždy dělala politiku otevřených dveří, bojovala za právo sebeurčení pro Němce v Československu a v tomto úsilí hledala podporu u svého bratrského německého národa. Podobně jako téměř všichni souzení nacisté veškerou vinu svaloval na Hitlera, Himmlera a Göringa.

Doznal se nicméně k velezradě a plánu rozbít československý stát a připravit pevné základy pro budoucí válečný konflikt. Všechny perzekuce v Protektorátu se dle něho děly na přímý příkaz Hitlera nebo Heydricha. Ohledně lidického masakru si údajně již téměř nic nepamatoval.

Po celou dobu hlavního líčení téměř neprojevoval emoce, pouze při svědeckých výpovědích lidických žen si v jednu chvíli utíral oči kapesníkem.

Obhájce Kamill Resler postavil svoji obhajobu na tom, že se K. H. Frank vždy snažil minimalizovat zásahy Říše do životních práv českého národa, odmítl vznik českých vojenských dobrovolnických jednotek, požadoval stejné potravinové příděly jak pro české obyvatele, tak pro Němce, nesouhlasil s nasazováním českého obyvatelstva k otrocké práci v Říši a usiloval o zlepšení životní situace českých dělníků. Odmítal brát rukojmí a zabránil Hitlerovu plánu popravit třicet tisíc Čechů v době po atentátu na Heydricha, staral se o terezínské ghetto a požadoval, aby bylo pod přímou správou Mezinárodního červeného kříže.

 

 

Největší rozruch vyvolal JUDr. Resler, když navrhnul, aby soud nařídil Frankovo psychiatrické vyšetření. Obhájce tvrdil, že Frankovi chybí soudnost, že není schopen posoudit rozměry vlastního chování stejně jako jednání a lidskost svého národa. Vycházel z ideje, že psychický zdravý člověk si nemůže osobovat právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti.

Frank podle něj vůbec nechápal, že důsledná oddanost vůdci, důsledné plnění jeho rozkazů, naprosté podvolení se jeho vůli může odporovat nějakým jiným normám. Tvrdil, že Frank tudíž nemůže být souzen a potrestán za své skutky, protože nechápe dosah svého jednání. Soud tento návrh zamítnul, i když konstatoval, že během přelíčení vznikly určitě pochybnosti o duševním stavu obžalovaného.

JUDr. Resler použil argument nepříčetnosti i v závěrečné řeči, kdy uvedl, že jeho klient si nebyl v době činu vědom, že konal trestnou činnost, protože jednal v dočasném pominutí smyslů.

Po několika minutách porady senátu byl K. H. Frank odsouzen k trestu smrti, který měl být vykonán veřejně. Tajemník obhájce podal žádost o milost kanceláři prezidenta republiky, která byla zamítnuta. Následující den byl rozsudek před zraky přibližně 6 tisíc diváků vykonán.

Pro obhájce Kamilla Reslera nastala krušná doba. Nejen, že mu nebyla vyplacena zákonem stanovená odměna za obhajobu ex offo, ale stal se předmětem dehonestace a nenávisti národa. Postavila se proti němu i advokátní komora, která mu udělila šestiměsíční zákaz výkonu advokátní praxe, který byl následně zrušen. Z advokacie byl však nakonec vyštván a věnoval se jinému oboru.


Nová publikace HlídacíPes.org – Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové. 

Pořízením publikace, tedy darem v hodnotě 1000 korun, podpoříte projekt HlídacíPes.org ZDE.


Proces s Olgou Hepnarovou (1974)

Olga Hepnarová úmyslně vjela nákladním automobilem na chodník do skupiny asi třiceti lidí, v důsledku čehož zahynulo osm lidí a dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno.

V průběhu procesu svůj čin nepopírala a prohlašovala, že po jeho spáchání cítila uspokojení, protože byla od dětství týrána a tímto činem se společnosti pomstila. Litovala pouze toho, že nezabila více lidí a že mezi nimi nebyli i její rodiče.

Její obhájce, JUDr. Otakar Topič, postavil obhajobu na duševní poruše obžalované, resp. její snížené příčetnosti, což však nepotvrdily znalecké posudky. Olga Hepnarová však se svým obhájcem nespolupracovala a prohlašovala, že je zcela duševně zdráva a ze svého činu vinila bezcitnou společnost, kterou se ona sama rozhodla takto potrestat.

Olga Hepnarová byla nejdříve obžalována z obecného ohrožení, nicméně před hlavním líčením byla tato obžaloba vzata zpět a byla podána nová obžaloba pro vraždu. Prokuratura si již tehdy zřejmě vytvářela prostor pro to, aby veřejnost akceptovala popravu mladé, zřejmě duševně nemocné ženy. Zatímco s obecným ohrožením si laická veřejnost spojí spíše nedbalostní trestný čin, vraždu vnímá vždy jednoznačně negativně.

Městský soud v Praze uznal Olgu Hepnarovou vinnou z trestného činu vraždy a odsoudil jí k trestu smrti. Odsouzená soudu poděkovala a vzdala se práva odvolání.

Odvolání za ni podala její matka, ale Nejvyšší soud ČSR rozsudek potvrdil. Případ ještě posuzoval Nejvyšší soud ČSSR, který ho překvalifikoval zpět z vraždy na obecné ohrožení, ale potvrdil trest smrti.

Rozsudek potvrdil i předseda federální vlády Lubomír Štrougal, který rovněž jakožto zástupce nemocného prezidenta Ludvíka Svobody zamítnul žádost matky Olgy Hepnarové o prezidentskou milost.

Přísnost trestu vyvolala značné překvapení a v prospěch Olgy Hepnarové intervenovala například i Gusta Fučíková. Z rozsudku byl očividně zklamán i její obhájce JUDr. Topič, který byl upřímně přesvědčen o tom, že jeho klientka trpí duševní chorobou. Dva roky po její popravě spáchal sebevraždu.


Publikace Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org. 

Publikace Mapa justice obsahuje rozhovory s rozhodujícími představiteli české justice. Vedle Šámala třeba s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, končícím šéfem Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou nebo čestným prezidentem Soudcovské unie Liborem Vávrou. Nechybí ani kontroverzní pohledy na roli státního zastupitelství v trestním procesu. Dva pohledy z jiné strany představují šéf Unie státních zástupců Jan Lata a bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce – dnes ovšem advokát Stanislav Mečl.

Publikace vznikla díky velkorysému grantu od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Za podporu velmi děkujeme. Stejně tak děkujeme stovkám dalších donátorů, kterým není lhostejný osud naší země a podpořili náš projekt Žurnalistiky ve veřejném zájmu.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)