Advokátské procesy tisíciletí: smutný osud obhájců K. H. Franka a Olgy Hepnarové
ČÁST PÁTÁ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci HlídacíPes.org Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. V závěrečném díle se zaměříme na dva procesy z 20. století – soud s K. H. Frankem a Olgou Hepnarovou.
Proces s K. H. Frankem (1946)
Soud s nacistickým válečným zločincem K. H. Frankem proběhl před mimořádným lidovým soudem, který soudil v senátu složeném z předsedy, jímž musel být profesionální soudce z povolání, a ze čtyř soudců z lidu, významných představitelů odboje, vězňů koncentračních táborů apod.
Proti rozsudku nebyl přípustný opravný prostředek. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vynesení rozsudku. Mimořádný lidový soud mohl rozhodnout, že rozsudek bude vykonán veřejně, v tomto případě mohla být lhůta prodloužena až na 24 hodin.
Po celou dobu řízení trval Frank na tom, že je politický vězeň, že s ním má být takto zacházeno a počítal s tím, že prominentní nacističtí představitelé budou uvězněni na nějakém střeženém místě, kde budou moci žít, obdobně jako Napoleon.
Související články
Advokátské procesy tisíciletí: Výslech mučením českých pánů a zrada Kozinova advokáta
Advokátské procesy tisíciletí: Jak Hus nesměl mít obhájce a Dalibor rušil soud vykřikováním
Frankovi byl přidělen obhájce Kamill Resler, jehož rodina byla postižena nacistickou persekucí. Frank se od počátku bránil tím, že jako poslanec Národního shromáždění, zvolený ve volbách v roce 1935, nemůže být trestně stíhán, protože má imunitu a Ústavní listinou z roku 1920 se ke stíhání poslance vyžaduje souhlas sněmovny. Dále Frank prohlásil, že má být souzen Mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku, nikoliv československým lidovým soudem. Vznesl také námitku podjatosti vůči všem českým soudcům, protože v českém národě není jediného člověka, který by proti němu nechoval nepřátelství.
Stejnou námitku uplatnil i vůči svému obhájci. Brojil také proti příslušnosti mimořádného lidového soudu a dovolával se zásady nemožnosti odnětí svému zákonnému soudci.
Po zamítnutí těchto spíše procesních námitek započal K. H. Frank s věcnou obhajobou. Sudetoněmecká strana podle něj vždy dělala politiku otevřených dveří, bojovala za právo sebeurčení pro Němce v Československu a v tomto úsilí hledala podporu u svého bratrského německého národa. Podobně jako téměř všichni souzení nacisté veškerou vinu svaloval na Hitlera, Himmlera a Göringa.
Doznal se nicméně k velezradě a plánu rozbít československý stát a připravit pevné základy pro budoucí válečný konflikt. Všechny perzekuce v Protektorátu se dle něho děly na přímý příkaz Hitlera nebo Heydricha. Ohledně lidického masakru si údajně již téměř nic nepamatoval.
Po celou dobu hlavního líčení téměř neprojevoval emoce, pouze při svědeckých výpovědích lidických žen si v jednu chvíli utíral oči kapesníkem.
Obhájce Kamill Resler postavil svoji obhajobu na tom, že se K. H. Frank vždy snažil minimalizovat zásahy Říše do životních práv českého národa, odmítl vznik českých vojenských dobrovolnických jednotek, požadoval stejné potravinové příděly jak pro české obyvatele, tak pro Němce, nesouhlasil s nasazováním českého obyvatelstva k otrocké práci v Říši a usiloval o zlepšení životní situace českých dělníků. Odmítal brát rukojmí a zabránil Hitlerovu plánu popravit třicet tisíc Čechů v době po atentátu na Heydricha, staral se o terezínské ghetto a požadoval, aby bylo pod přímou správou Mezinárodního červeného kříže.
Největší rozruch vyvolal JUDr. Resler, když navrhnul, aby soud nařídil Frankovo psychiatrické vyšetření. Obhájce tvrdil, že Frankovi chybí soudnost, že není schopen posoudit rozměry vlastního chování stejně jako jednání a lidskost svého národa. Vycházel z ideje, že psychický zdravý člověk si nemůže osobovat právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti.
Frank podle něj vůbec nechápal, že důsledná oddanost vůdci, důsledné plnění jeho rozkazů, naprosté podvolení se jeho vůli může odporovat nějakým jiným normám. Tvrdil, že Frank tudíž nemůže být souzen a potrestán za své skutky, protože nechápe dosah svého jednání. Soud tento návrh zamítnul, i když konstatoval, že během přelíčení vznikly určitě pochybnosti o duševním stavu obžalovaného.
JUDr. Resler použil argument nepříčetnosti i v závěrečné řeči, kdy uvedl, že jeho klient si nebyl v době činu vědom, že konal trestnou činnost, protože jednal v dočasném pominutí smyslů.
Po několika minutách porady senátu byl K. H. Frank odsouzen k trestu smrti, který měl být vykonán veřejně. Tajemník obhájce podal žádost o milost kanceláři prezidenta republiky, která byla zamítnuta. Následující den byl rozsudek před zraky přibližně 6 tisíc diváků vykonán.
Pro obhájce Kamilla Reslera nastala krušná doba. Nejen, že mu nebyla vyplacena zákonem stanovená odměna za obhajobu ex offo, ale stal se předmětem dehonestace a nenávisti národa. Postavila se proti němu i advokátní komora, která mu udělila šestiměsíční zákaz výkonu advokátní praxe, který byl následně zrušen. Z advokacie byl však nakonec vyštván a věnoval se jinému oboru.
Nová publikace HlídacíPes.org – Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové.
Pořízením publikace, tedy darem v hodnotě 1000 korun, podpoříte projekt HlídacíPes.org ZDE.
Proces s Olgou Hepnarovou (1974)
Olga Hepnarová úmyslně vjela nákladním automobilem na chodník do skupiny asi třiceti lidí, v důsledku čehož zahynulo osm lidí a dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno.
V průběhu procesu svůj čin nepopírala a prohlašovala, že po jeho spáchání cítila uspokojení, protože byla od dětství týrána a tímto činem se společnosti pomstila. Litovala pouze toho, že nezabila více lidí a že mezi nimi nebyli i její rodiče.
Její obhájce, JUDr. Otakar Topič, postavil obhajobu na duševní poruše obžalované, resp. její snížené příčetnosti, což však nepotvrdily znalecké posudky. Olga Hepnarová však se svým obhájcem nespolupracovala a prohlašovala, že je zcela duševně zdráva a ze svého činu vinila bezcitnou společnost, kterou se ona sama rozhodla takto potrestat.
Související články
Advokátské procesy tisíciletí: Omladina ve stínu stanného práva a stále platný rozsudek nad Hilsnerem
Advokátské procesy tisíciletí: Konec soudního středověku a mohl by se konfident Sabina stát premiérem?
Olga Hepnarová byla nejdříve obžalována z obecného ohrožení, nicméně před hlavním líčením byla tato obžaloba vzata zpět a byla podána nová obžaloba pro vraždu. Prokuratura si již tehdy zřejmě vytvářela prostor pro to, aby veřejnost akceptovala popravu mladé, zřejmě duševně nemocné ženy. Zatímco s obecným ohrožením si laická veřejnost spojí spíše nedbalostní trestný čin, vraždu vnímá vždy jednoznačně negativně.
Městský soud v Praze uznal Olgu Hepnarovou vinnou z trestného činu vraždy a odsoudil jí k trestu smrti. Odsouzená soudu poděkovala a vzdala se práva odvolání.
Odvolání za ni podala její matka, ale Nejvyšší soud ČSR rozsudek potvrdil. Případ ještě posuzoval Nejvyšší soud ČSSR, který ho překvalifikoval zpět z vraždy na obecné ohrožení, ale potvrdil trest smrti.
Rozsudek potvrdil i předseda federální vlády Lubomír Štrougal, který rovněž jakožto zástupce nemocného prezidenta Ludvíka Svobody zamítnul žádost matky Olgy Hepnarové o prezidentskou milost.
Přísnost trestu vyvolala značné překvapení a v prospěch Olgy Hepnarové intervenovala například i Gusta Fučíková. Z rozsudku byl očividně zklamán i její obhájce JUDr. Topič, který byl upřímně přesvědčen o tom, že jeho klientka trpí duševní chorobou. Dva roky po její popravě spáchal sebevraždu.
Publikace Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Publikace Mapa justice obsahuje rozhovory s rozhodujícími představiteli české justice. Vedle Šámala třeba s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, končícím šéfem Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou nebo čestným prezidentem Soudcovské unie Liborem Vávrou. Nechybí ani kontroverzní pohledy na roli státního zastupitelství v trestním procesu. Dva pohledy z jiné strany představují šéf Unie státních zástupců Jan Lata a bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce – dnes ovšem advokát Stanislav Mečl.
Publikace vznikla díky velkorysému grantu od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Za podporu velmi děkujeme. Stejně tak děkujeme stovkám dalších donátorů, kterým není lhostejný osud naší země a podpořili náš projekt Žurnalistiky ve veřejném zájmu.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Dlouhé čekání na informace. Spravedlnost se omluvila za průtah dlouhý 11 let
Aleš Rozehnal: Mohou čeští politici legálně lhát?
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
19 komentářů
Každý člověk je jiný, duševní zdraví lidí je různé. Kdyby byli lékaři schopni rozpoznat, a ukázat, kdo je pro občany nebezpečný a izolovat ho, to by se asi pročistil i parlament
A vláda, ba i Hrad.
přesně tak. Jenom hlupák může napsat, že „přísnost trestu vyvolala značné překvapení“. Jednotlivci, kteří protestovali, byli patrně známí paní doktorky, matky Olgy. Z hlediska obecně spravedlnosti je naprosto jedno, zdali jde o příčetného nebo nepříčetného člověka, duševně zdravý člověk neexistuje, pouze určitá norma, která se toleruje ve společnosti (samozřejmě s výchylkami na obě strany). Olga Hepnarová nebyla potrestána popravou (přerve je nepoměr 1:8), nýbrž lidská společnost byla před ní uchráněna NAVĚKY, což se stalo přesně onou popravou. Dát milost někomu, kdo zabil osm lidí ÚMYSLNĚ A BEZ JAKÉKOLIV LÍTOSTI by byl zločinem a je lhostejné, jestli byla nebo nebyla duševně zdráva.
Jen bůh ví jak špatný ten Frank opravdu byl. Nicméně lůza, která celou okupaci držela hubu a krok musela být uspokojena…..
Takové Nomady, vlastně nácky, kterým je 365 000 obětí málo je nejvhodnější profackovat až na hřbitov.
Bohužel Češi, kteří na rozdíl od jiných národů během války nezničili ani jednu německou prachárnu ani jeden vlak, se dokázali předvést až po Hitlerově smrti, když včetně nomáda Beneše byli pod ochranou Rudé armády.
Jasně, jediný úspěšný atentát na území ovládaném Němci, a to na osobu č. 2 v Říši, a tisíce lidí, kteří za to zaplatili životem, to je úplné nic. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby to místo zfetovaného Hitlera převzal Heydrich.
Lůza nedržela hubu,ale odboj byl velmi tvrdě likvidován. Můj prastrýc Karel byl zmasakrován v Lahovickém masakru.Takže nechte pána boha pánem bohem.O dalších obětech protektorátu nemluvím např.gen.Eliáš.Prosím i vysvětlení pojmu co je to LŮZA.
Ten člověk vám za to nestojí
Že jsem nad tím přemýšlel, tak bych si dovolil pár poznámek v souvislosti s tím procesem s K. H. Frankem… Zajímavé je, že „počítal s tím, že prominentní nacističtí představitelé budou uvězněni na nějakém střeženém místě, obdobně jako Napoleon“… Tak je známo, jak poměrně velkorysý postoj zaujali vítězní spojenci vůči Napoleonovi I. po jeho první porážce a pádu v roce 1814, kdy mu dokonce darovali vlastní stát na Elbě (pravda, pak se to změnilo, když se znovu chopil moci ve Francii, byl poražen u Waterloo, a Britové ho odvezli do vyhnanství na ostrov svaté Heleny, kde dožil)…
Jenže, co je tady taky zásadní, ono už po první světové válce se v mezinárodní rovině projevil jasný obrat v tom, co by se dalo nazvat pojetím „viny za rozpoutání války“. Připomíná se, jak Němci byli v roce 1919 docela pohoršeni tím, když jim vítězní dohodoví spojenci naznačili, že by císař Vilém II. (tehdy již svržený a stažený v nizozemském exilu) a někteří němečtí politici a generálové měli stanout před soudem jako váleční zločinci (mimochodem tedy, po první světové válce ten finální osud Napoleona I. docela připomínal osud posledního habsburského císaře, a vlastně i našeho krále, Karla I., který se v roce 1921 pokoušel o převrat v Maďarsku, načež byl silami dohodových velmocí zadržen a deportován na portugalskou Madeiru, kde také brzy nato zemřel).
Ale tak v případě toho Německa je jasné, že co se nestalo po roce 1918, to se stalo po roce 1945 – prostě vůči německým nacistům se vítězové samozřejmě už vůbec nezachovali jako k poraženým „čestným protivníkům“, ale vlastně jako k normálním kriminálníkům (tak víme, že kromě té „viny za rozpoutání války“ tady byly i jiné vážné důvody, jako genocida apod.), a tohle potvrdil i norimberský tribunál. Stejně se přistoupilo i k Japonsku (tokijský tribunál), i když, když už to komplikuji ještě tím Japonskem… Je zajímavé si všimnout, že císař Hirohito (ne že bych srovnával jeho roli třeba s rolí Adolfa Hitlera) sice po druhé světové válce přišel o svou „božskou podstatu“, ale na japonském císařském trůně seděl až do své smrti ke konci 80.let…
Tak je asi jasné, jak je to na mezinárodním poli dneska, v případech, kde je to možné (konflikty v Jugoslávii, Africe apod.), ale to už bych taky komplikoval něčím, kde ta jistá podstata může být trochu jiná…
Ale pokud by si K. H. Frank radši vybral mezinárodní tribunál v Norimberku než československý lidový soud… (?) No tak, byl to vlastně náš člověk, karlovarský Němec… A byl souzen za zločiny, spáchané na českém území a proti českému obyvatelstvu…
jsem podobného názoru. kdyby vilém II. a většina pruských generálů z deutsches heer visela za zločiny proti lidskosti, za to kolik milionů lidí poslali na zbytečnou smrt. možná by si to hitler rozmyslel.
No, tady ale zase může být ta otázka, že tohle se sice tedy zrovna neudělalo, ale Němců se dost dotýkalo už to, že na ně byla svalena prakticky JEDNOZNAČNÁ VINA ZA VÁLKU (což se třeba jasně odrazilo i v těch obrovských válečných reparacích, které muselo Německo splácet, apod.). Tak jistě, spolu s Německem to odnesli i jeho spojenci – hlavně Rakousko a Maďarsko, příp. Turecko s Bulharskem… Už tahle „jednoznačná vina“ ale v Německu vyvolala jistý pocit křivdy, a když se zanalyzuje jak ta válka v roce 1914 vypukla – tedy Rakousko-Uhersko (které tedy bylo opravdu hecováno Německem) versus Srbsko (za kterým ale jasně stálo carské Rusko), a teď když se k tomu přidá i to válečné nadšení, jaké zpočátku bylo třeba i ve Francii (kde se např. chtělo revidovat výsledky prusko-francouzské války z let 1870/1, kvůli Alsasku a Lotrinsku)…??? Když se celkově vezme ten kontext té předchozí tzv. imperialistické epochy, kdy válka mezi státy byla brána ještě jako relativní norma proti tomu, jak to začalo být vnímáno hlavně právě až po roce 1918…???
Každopádně je fakt, že Německo, jak se předtím sjednotilo pod Pruskem a hrozně zesílilo vojensky, námořně, průmyslově, obchodně, tak tím dost narušilo tu předchozí velmocenskou rovnováhu… Byly tam vlivné kruhy, které sledovaly úplně jasné expanzivní zájmy (to se i za té první světové války jasně ukázalo i v praxi, a jasně na to pak navázal i Hitler), sám Vilém II. byl nesporný imperialista, antislovanský rasista a já nevím, co ještě, ale přesto bych asi byl trošičku zdrženlivější s tou ÚPLNĚ JEDNOZNAČNOU vinou…
Takhle, ono je známo, že i tyhle okolnosti přispěly k nástupu Hitlera k moci – nakonec, na druhou světovou válku se můžeme dívat i jako na pokus o revizi výsledků té první a vlastně to v první řadě platí už v případě Německa…
Ale kdyby se k té jisté šikaně, které bylo po roce 1918 vystaveno Německo hlavně ze strany Francie, přidalo ještě to, že by navíc pověsili Viléma II. a většinu pruské generality (včetně třeba pozdějšího presidenta maršála Hindenburga, který např. v počáteční fázi první světové války vedl vlastně obranné boje proti ruské ofenzívě)…??? Pravda, může to být otázka…
Ale vemte si, že i norimberský tribunál v letech 1945/6 odsoudil jako zločinecké organizace kromě NSDAP třeba SS nebo Gestapo, ale nikoliv Wehrmacht, tzn. samotnou armádu nebo její velení jako takové (a to přesto, že i to bylo mezi obžalovanými, a k smrti odsouzeni a pověšeni byli mj. i dva čelní představitelé Wehrmachtu, maršálové Jodl a Keitel )…
Karel I. se snažil o ukončení války od r.1916. Po skončení války byl vyhočtěn z Rakouska a snažil se o udržení Uherského trůnu. to se mu nepovedlo a v podstatě byl vyhoštěn ze všech zemí bývalé monarchie. V Čechách měl rozsáhlé statky a osobní majetek. V 03/1922 onemocněl, ale léčil se bez lékařské pomoci, aby šetřil malé rodinné finance, z nachlazení se stal těžký zápal plic, kterému v dubnu 1922 podlehl.
Ano, máte pravdu. Ale takhle předčasně zemřel na Madeiře, tedy portugalském ostrově v Atlantiku, kam byl dopraven z Maďarska poté, co byl vydán, jako víceméně zajatec nebo persona non grata, britské flotile patrolující na Dunaji… Takže v jeho případě jsem chtěl vlastně jen říci, že tenhle jeho osud může být trochu podobný osudu, jaký o cca 100 let dříve potkal Napoléona Bonaparta.
No ano. Leč je nutné si uvědomit jednu podstatnou věc, Karel I. nebyl (za události války) nijak potrestán, ten „prostě“ ztratil říši které vládnul a stal se obyčejným občanem. Ke konci roku 1918 Rakousko vyhlásilo republiku, ČSR vyhlásilo republiku, Maďarsko vyhlásilo republiku.
Přestěhoval se s rodinou do Švýcar – kde se zase jako soukromník neměl tak špatně (dokonce i Rakousko s ním jednalo o finančních náhradách za konfiskované rodinné statky.).Leč si to doslova „po..“, když se v roce 1921 po 2x pokusil v Maďarsku o puč a znovupřevzetí vlády. Podotýkám, dosti naivní a nereálný pokus o puč, ke které měl dojednanou velice slabou a pouze verbální podporu některých uherských pamětníků monarchie. A právě až za toto byl potom (jak píše níže Čert) dislokován na ostrov Madeira.
Mimochodem – právě jeho postavení v Uhrách ukázalo dosti tragicky jak se změnil svět 20.století. Totiž – králem uherským (v rámci R-U duality) se nechal korunovat v roce 1916 a uherské stavy ho přijaly za svého Bohem posvěceného krále… Ale zaplatil za to ohromnou cenu – právě že toto prakticky zablokovalo možnost federalizace rakouské říše. To co pak v roce 1918 sliboval, byly bezcenné sliby bez možnosti jejich splnění.
No a když se pak v roce 1921 přihlásil v Uhrách o svou korunu na kterou mu před pár lety přísahali, řekli mu doslova „soráč“ a nechali ho policajtama vyvézt země…
Jestli bych mohl dovolit poznámku, právě že, jak píšete.
Totiž, to ..„počítal s tím, že prominentní nacističtí představitelé budou uvězněni na nějakém střeženém místě, obdobně jako Napoleon“… “ to neměl Frank ze své hlavy,, tehdy o téhle možnosti mohutně diskutovaly západní /a hlavně americké) elity v souvislosti s tehdy paralelně probíhajícím norimberským procesem v médiích. Kde si to Frank jistě přečetl, a doufal snad že kdyby se to přijalo, tak by se to mohlo týkat i jeho. Leč nepřijalo.
Tam šlo právě o to, že dle čistě formálního výkladu trestních (soudních) řádu vlastně neměli být potrestáni – i když se těch zločin. dopustili. (To samotné by bylo na dlouhý článek). A mezinárodní tribunály které by měly legitimní soudní pravomoc takové zločiny proti lidskosti soudit vznikaly až později…
Jasně, tak norimberský tribunál byl vlastně takové průkopnické novum v tomhle ohledu, spolu s tím tokijským tribunálem s japonskými představiteli (i když i ten soud v Tokiu proběhl o něco později, uzavřen byl v roce 1948, kdežto v Norimberku už 1946)… Ty nedávné procesy při Mezinárodním soudním dvoře v Haagu na tuhle tradici, dalo by se možná říci, víceméně navazují. Ale chtěl jsem hlavně říct, když se šlo zpátky až k Napoleonovi, že zrovna v případě Německa se podobná alternativa (jak se to řešilo výše), tj. eventualita soudu s jeho politickými a vojenskými předáky, teoreticky naskýtala už po první světové válce…
Jasně, norimberský tribunál i tokijský tribunál v tom byly průkopnické.
Ten spor který se tehdy vedl mezi elitami z hlediska čistě formálního práva byl právě v tom, že byly zřízeny „ad hoc“, a stejně tak „ad hoc“ teprve během svého zasedání formulovaly viny i návrhy trestů obžalovaných. Zatímco – dle formálního práva je toto nepřípustné – mělo se postupovat čistě podle tehdy platných zákonů, a pokud neexistovaly, neměl se soud konat.
Tím se vlastně vracíme k Napoleonovi, toho taky nikdo neobžaloval u soudu, a nevynesl rozsudek, to rozhodnutí ho dát na Elbu a pak na Sv. Helenu bylo sice čistě politické.Leč z hlediska evropské bezpečnosti nezbytné, když uvážíme že i on (více jak sto let před Hitlerem) dokázal porazit a okupovat skoro celou Evropu-a zločinů proti lidskosti jeho vojáci taky prováděli dost
Tak vlastně ad hoc fungovaly třeba i ty tribunály, které se v uplynulých letech věnovaly důsledkům konkrétních konfliktů (pro bývalou Jugoslávii, Rwandu, Sierra Leone), a které jsem tedy výše poněkud mylně spojil s tím Mezinárodním soudním dvorem – i když ty už samozřejmě měly nějakou jasnější oporu přinejmenším jako precedentu třeba právě v těch tribunálech v Norimberku a Tokiu. Jenže tady právě už v reakci na druhou světovou válku se proklamovaly jisté zásady (jako Charta OSN), přinejmenším tedy už v časové paralele s tím norimberským a tokijským tribunálem, které už k tomuhle byly relevantní – a navíc, byly tady už i nějaké mnohem starší všeobecně přijaté normy, jako ty ženevské konvence (první už z roku 1864), Briand-Kellogův pakt z roku 1928 (tj. deklarace neslučitelnosti útočné války s mezinárodním právem), atd. A je známý např. i ten vliv druhé světové války, konsternace z těch událostí, na prosazení, alespoň teoretické, konceptu lidských práv na nejširším globálním poli, to s tím také souviselo…
Tak jestli se ty improvizované soudy měly konat…(???) Ano, dalo by se to také nazvat třeba soudem vítězů nad poraženými… A stačí i objektivně přemýšlet nad řadou okolností a faktů.
Tak jistě, u toho Napoleona je fakt, že ten dokázal násilím rozvrátit stávající řád v Evropě v takové míře jako nikdo předtím, a pak se něco srovnatelného opakovalo vlastně až v případě hitlerovského Německa (tedy vlastně ani tomu císařskému Německu za první světové války se toho nepodařilo dosáhnout v takové míře)…
Jenže ta doba byla v tomhle ohledu ještě hodně jiná. Tehdejší většinou absolutistické evropské režimy vnímaly Napoleona (nikoliv neprávem) jako výplod francouzské revoluce, šlo jim hlavně o návrat ke starým pořádkům (v případě Francie tedy ke stavu do roku 1789) a stabilizaci těch starých pořádků… K Napoleonovi, tedy v tom prvním případě s tou Elbou, se zachovali dost šlechetně jako k poraženému protivníkovi, ale hlavně šlo o to, aby se ve Francii vrátili zase k moci Bourboni a všechno se to tak nějak „normalizovalo“…
Já bych nepochyboval, že bychom mohli Napoleona z dnešního úhlu pohledu označit za válečného zločince. Jenže, „zločiny proti lidskosti“… Tenhle termín se v právní oblasti objevil poprvé právě snad až v souvislosti s norimberským tribunálem po druhé světové válce…
Neznám tedy ty konkrétní názory a myšlenky, které padly v rámci toho sporu těch elit, a o čem tedy hlavně píšete… Ale tak jistě, že se tímhle vším argumentovat mohlo…