ČÁST ČTVRTÁ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. Ve čtvrtém díle probereme dva procesy z konce 19. století: soud s Omladinou a Hilsneriádu.

Proces s Omladinou (1894)

Proces s Omladinou byl procesem s mladými politickými aktivisty většinou do 20 let věku, kteří propagovali všeobecné hlasovací právo a větší národnostní práva Čechů, ale i výtržníky, kterým šlo spíše o zábavu a pokrokové myšlenky jim byly cizí.

Byl výsledkem vyfabulované policejní konstrukce, podpořené křivými výpověďmi policejních konfidentů se sníženou inteligencí. Tuto nedůvěryhodnou konstrukci poté převzalo státní zastupitelství.

Mezi obžalovanými byly takové osobnosti jako Alois Rašín, Stanislav Kostka Neumann, Jaroslav Preiss či František Modráček. Obžaloba zněla na širokou paletu trestných činů, a to např. velezradu, tajné spolčování, urážení Veličenstva, ale i třeba přestupek proti bezpečnosti majetku.

Proces byl krátký a žalobci využili skutečnosti, že v té době bylo vyhlášeno v Praze stanné právo, takže obžalované nesoudila porota, ale speciální šestičlenný senát v čele s radou zemského soudu.

Proces byl ale zároveň skutečným divadlem. Obžalovaní se dožadovali přítomnosti veřejnosti nebo alespoň důvěrníků, střídavě se odmítali účastnit hlavního líčení a střídavě byli naopak ze soudní síně vykazováni. Někteří se snažili vysvětlit své politické názory.

Nakonec se obžalovaní vzdali advokátů s tím, že pod bodáky se hájit nebudou, a soudce jim proto určil obhájce ex offo. Obžalovaní při výpovědích svědků syčeli a občas do nich nepozorovaně kopali. Ze 76 obviněných osob bylo 8 osvobozeno a zbylých 68 odsouzeno dohromady na 96 let odnětí svobody. Netrvalo dlouho a odsouzení byli v souvislosti s odvoláním stanného práva amnestováni.

V procesu se výrazně profiloval synovec Karla Havlíčka Borovského, advokát JUDr. Karel Baxa, který posléze vystupoval i v procesu s Leopoldem Hilsnerem.

Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899 – 1900)

Leopold Hilsner byl obžalován z vraždy, jejíž motiv byl sexuální. V rozporu s obecnou představou nebyl motiv rituální vraždy obžalobou vůbec zmiňován a při procesu se tomuto termínu vyhýbal i právní zástupce rodiny zavražděné, JUDr. Karel Baxa, který měl k Židům a Hilsnerovi obzvláště velmi negativní vztah. Vystupování v této kauze mu přineslo slávu, která mu následně umožnila získat křeslo pražského primátora.

Téma rituální vraždy silně rezonovalo v laické veřejnosti, i když na soudní proces zřejmě nemělo přímý vliv.

Profesor T. G. Masaryk, který tento motiv vědecky vyvracel, tak nesměřoval svoji kritiku justičnímu systému, ale právě spíše nevzdělané veřejnosti. Označovat proces s Leopoldem Hilsnerem jako justiční zvůli by bylo nepřesné, ale i nespravedlivé. Zajímavé také je, že rozsudek nad Leopoldem Hilsnerem je stále platný a nikdo ho nezrušil.

Je pravda, že Hilsner byl odsouzen výhradně na základě nepřímých důkazů. Takové případy však nejsou výjimečné. Pokud nepřímé důkazy tvoří ucelený a uzavřený řetězec, je možné obviněného uznat vinným z vraždy. V praxi se tak často děje. Proti Leopoldovi Hilsnerovi byla takových nepřímých důkazů celá řada.

Hilsner Anežku Hrůzovou před vraždou několikrát pronásledoval. V době vraždy se nacházel v oblasti, kde se čin stal. Pro dobu vraždy neměl alibi, svoji výpověď stran svých aktivit v době vraždy několikrát měnil, několikrát v tomto ohledu očividně lhal a nedokázal důvěryhodně vysvětlit, kde v oné době pobýval a co dělal. Hilsner popíral vlastnictví obleku, ve kterém ho několik svědků vidělo v době vraždy a který byl následně nalezen v úkrytu jeho matky, navíc se skvrnami, které byly zřejmě skvrnami od krve. Rovněž ohledně těchto skvrn Hilsner měnil výpověď s tím, že nejdříve se podle něj jednalo pouze o špínu, později o krev jeho vlastní.

I dnes by taková suma důkazů vyústila v odsuzující rozsudek. Nicméně je třeba konstatovat, že jak obžaloba, tak i rozsudek vycházely z toho, že Leopold Hilsner spáchal vraždu ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, které se však nepodařilo identifikovat, vypátrat a usvědčit. Případná trestní odpovědnost Leopolda Hilsnera byla závislá na trestní odpovědnosti případných dalších individuálních spolupachatelů, jejichž totožnost musí být v řízení zjištěna.

Aby čin byl činem trestným, musí být mimo jiné zřejmé, kdo je jeho pachatelem. Pokud se Leopold Hilsner na vraždě podílel či jí spáchal sám, mohl být tedy jak pachatelem nebo spolupachatelem, tak jejím účastníkem.

Pokud byl účastníkem, což ani obžaloba, ani rozsudek nevyloučily, vyžaduje se úmysl směřující k účasti na vraždě jinou konkrétní osobou, která musí být v rámci trestního stíhání účastníka ztotožněna, což se však v daném případě nestalo. Pokud se nepodařilo ztotožnit údajné dva Hilsnerovy spolupachatele, nebylo možno uzavřít případ verdiktem o vině Leopolda Hilsnera, a to zejména proto, že nebylo možno určit, zda se jednalo o potenciálního pachatele vraždy či o potenciálního účastníka vraždy. Justiční systém si tohoto lapsu byl zřejmě vědom, o čemž svědčí přeměna uděleného trestu smrti na trest doživotní.

Proces s Leopoldem Hilsnerem zásadně ovlivnil i život jeho obhájce, JUDr. Zdenko Auředníčka, který se ujal obhajoby ex offo. Auředníček byl kvůli tomu odsouzen veřejným míněním a přišel o své klienty. Po procesu se ocitl na okraji společnosti a zahořkl. Z tohoto důvodu začal vykonávat praxi ve Vídni, a i když po vzniku republiky dostal od prezidenta T. G. Masaryka nabídku pracovat jako soudce Nejvyššího soudu nebo jako vyslanec v Římě, odmítl to a zůstal až do své smrti ve Vídni.

Naopak zástupce rodiny poškozené, JUDr. Karla Baxu, čekaly hvězdné chvíle jeho kariéry.

Publikace Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org. 

Publikace Mapa justice obsahuje rozhovory s rozhodujícími představiteli české justice. Vedle Šámala třeba s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, končícím šéfem Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou nebo čestným prezidentem Soudcovské unie Liborem Vávrou. Nechybí ani kontroverzní pohledy na roli státního zastupitelství v trestním procesu. Dva pohledy z jiné strany představují šéf Unie státních zástupců Jan Lata a bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce – dnes ovšem advokát Stanislav Mečl.

Publikace vznikla díky velkorysému grantu od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Za podporu velmi děkujeme. Stejně tak děkujeme stovkám dalších donátorů, kterým není lhostejný osud naší země a podpořili náš projekt Žurnalistiky ve veřejném zájmu.