ČÁST TŘETÍ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. Ve třetím díle se zaměříme na příběhy z 18. a 19. století.

Proces s Janem Polákem (1756)

Proces s pastýřem Janem Polákem z Jistebnice, jehož jméno dnes již zcela zapadlo, je významný tím, že tímto procesem symbolicky skončil v myšlení soudců a představitelů právní vědy středověk.

Jan Polák byl obviněn z čarodějnictví, protože údajně způsobil uhynutí několika volů a koní a očaroval krávy, které dojily místo mléka krev, k čemuž se při mučení doznal.

Jistebnický soud odsoudil Jana Poláka k trestu smrti, nicméně pražský apelační soud tuto věc vrátil soudu zpět s tím, že má být prokázáno, zda Polák uzavřel s ďáblem formální smlouvu, kdo Poláka naučil čarovat a přikázal soudu nižší instance najít na jeho těle pekelné znamení.

Polák byl nakonec i přes nedostatek důkazů odsouzen k trestu smrti, nicméně mu byly přiznány polehčující okolnosti a doporučeno zmínění trestu na pět let nucených prací, což se také stalo. Nejvyšší soud ve Vídni tento trest snížil na tři roky a případ byl předán ke konečnému posouzení císařovně Marii Terezii. Císařovna vyslovila nespokojenost s prací soudů a nařídila, aby byl Jan Polák zcela osvobozen. Zároveň nařídila, že žádný soud v jejích zemích nesmí zahájit proces pro čarodějnictví.

Proti tomu se však postavil Nejvyšší soud ve Vídni, podle kterého byl Polák odsouzen podle platných zákonů a v souladu s převládajícími názory teologů, kteří čáry a kouzla považují za realitu. Císařovna sice nesouhlasila, ale nakonec trest nucených prací potvrdila, byť pouze na dva roky. Na základě této kauzy císařovna vydala Artikul o čarodějnictví, kterým nařídila, aby soudy sice uvěznily a vyšetřily osobu obviněnou z čarodějnictví, ale aby nebyla mučena.

Soudy také nemohly vynést rozsudek, ale musely případ postoupit přímo císařovně. Císařovnu kauza také přiměla k myšlence rekodifikace trestního práva v otázce trestného činu čarodějnictví. Předseda rekodifikační komise hrabě Michael Jan Anhalt, který byl zároveň prezidentem vídeňského Nejvyššího soudu, však sám byl stoupencem existence tohoto trestného činu, a proto k žádné rekodifikaci nedošlo a trestný čin čarodějnictví byl obsažen i v tereziánském trestním zákoníku, jehož součástí se nicméně stal Artikul o čarodějnictví.

---

Text vyšel v naší publikaci Mapa české justice. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org ZDE.

---

Proces s Karlem Sabinou (1872)

Proces s Karlem Sabinou má tu zvláštnost, že soudem zde nebyla žádná instituce zřízená státem, která by vykonávala státní soudní moc, ale soudem se stal samozvaný tribunál elity českého národa nazvaný „národní soud“, který chtěl Karla Sabinu potrestat za jeho spolupráci s tajnou policií.

Karel Sabina byl na toto kvazisoudní přelíčení vylákán lstí, když byl pozván pražským advokátem doktorem Janem Kučerou na návštěvu.

Členy tribunálu byla intelektuální smetánka tehdejší doby. Kromě již zmíněného hostitele dr. Jana Kučery v něm zasedli i dr. Julius Grégr, vydavatel a majitel Národních listů a poslanec českého sněmu, Vítězslav Hálek, básník, redaktor Národních listů a dalších časopisů, Jan Neruda, básník a redaktor Národních listů, Josef Barák, novinář, vydavatel časopisu Svoboda, odpovědný redaktor Dělnických listů, spisovatel a politik, August Švagrovský, majitel realit z Roudnice, vydavatel časopisu Říp, a Emanuel Tonner, bývalý poslanec českého sněmu, profesor dějepisu.

Obžaloba byla součástí tribunálu a vedl ji dr. Grégr, který předložil Karlu Sabinovi jeho konfidentskou zprávu o bulharském studentu Vasilu Dimitrovu Stojanovovi. Zprávu zřejmě získal z policejního spisu od propuštěného policejního úředníka.

Karel Sabina se po konfrontaci s jeho ručně psanou zprávou zhroutil. Následně se doznal a tvrdil, že to byla jeho jediná zpráva.

Tribunál mu však neuvěřil a rovnou vyřkl trest, který spočíval v tom, že se buď do osmi dnů vystěhuje z Čech do ciziny a celá věc zůstane utajena, nebo přinesou noviny prohlášení, že je policejním agentem.

Karel Sabina, pokládaný za jednoho z největších odpůrců Rakouska, rozsudek přijal a odstěhoval se do Drážďan. Členové tribunálu ale svůj slib nedodrželi a záhy po Sabinově odjezdu přinesl list Česká koruna informace o Sabinově odsouzení a zradě. Sabina zároveň dostal neformální titul zrádce národa.

Když se to Sabina dozvěděl, rozhodl se, že v emigraci nezůstane, že se do Prahy vrátí. Po návratu podal na členy „národního soudu“ žalobu pro přečin veřejného násilí. Vydal také publikaci s názvem Obrana proti lhářům a utrhačům, ve kterém svým odpůrcům nevybíravě nadával a kromě např. kreténů je označoval i jako zelené papoušky.

Lidé mu však neuvěřili a z národa byl vyobcován jako zrádce. Psal pod pseudonymem, ze svého bytu skoro nevycházel, a když, tak pouze v přestrojení. Po pěti letech tohoto bědného života zemřel.

Karel Sabina měl smůlu, že žil v době, v jaké žil. Kdyby se stal konfidentem tajné policie o nějakých 140 let později, mohl se stát i premiérem.